Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 12. kapitola

08.07.2012 (14:45) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 6290×

12. Závazek

Objevila jsem se před velkou zlatou bránou. Viděla jsem, jak se pomalu otevírá, a jako zhypnotizovaná jsem šla dál, v mojí mysli bylo ticho a prázdno. Vůbec jsem neuvažovala nad tím, co dělám. Nebylo mi dopřáno dojít k bráně, něco jako provaz mě táhlo velkou rychlostí zpět. Až teď jsem si uvědomila, že mám dole rodinu a přátelé, kteří mě milují a já je.

Okolo mě bylo tolik hlasů a zvuků. Slyšela jsem každičký pohyb a rozhovory všech v místnosti. Chtěla jsem otevřít oči a dát jim najevo, že jsem v pořádku, ale nešlo to.

*****

U mojí postele seděl můj syn. Přál si, ať se brzo probudím a říkal mi zážitky, které prožili s Emmettem. Chtěla jsem mu jeho přání splnit, ale není to tak lehké. Už několikrát jsem pokoušela otevřít oči, ale nešlo to.

Postupně se u mojí postele vystřídali všichni. Sama jsem se divila, že je tu Jane, Alec, Demetri a Felix. Nemohla jsem tomu uvěřit, že by je Aro nechal tady, ale nakonec jsem zjistila, že je tu i on sám, a to mě neskutečně potěšilo.

Zrovna, když jsem poslouchala rozhovor mezi Arem a Carlislem, jsem měla nutkání otevřít oči, a tak jsem tak udělala. První se moje oči jen zatřepaly, ale neotevřely se. Zkusila jsem to znova a už to šlo. Rozhlédla jsem se po místnosti a poznala jsem Edwardův pokoj. Očima jsem přeletěla po místnosti a rozhlédla se, pohled mi zabloudil na Edwarda, který seděl vedle mě u postele. Nadechla jsem se a tím jsem upoutala jeho pozornost, jeho oči se na mě podívaly a já věděla, že se mi už nic nestane.

„Carlisle,“ zavolal a on byl v mžiku u nás. Rychle mě prohlédl a podíval se na Edwarda a potom zase na mě.

„Bello, jak se cítíš?“ zeptal se a já se nadechla, abych mu odpověděla.

„Na to, co se mi stalo, docela dobře,“ řekla jsem a zase jsem měla před očima vše, co se stalo. V mžiku byl pokoj zaplněn všemi, které miluji.

Prohlédla jsem si každou tvář zvlášť a na každé byl zasazený úsměv. Jako posledního jsem si nechala Natea, usmála jsem se na něho a on se hnal ke mně k posteli a drtil mě v objetí, které jsem mu s radostí oplácela. Pohledem jsem zabloudila k mému Edwardovi a jako zhypnotizovaná jsem se dívala do jeho nádherných zlatých očí.

„Bello, proč tě unesl?“ zeptal se Aro a můj usměv se změnil. Odtrhla jsem pohled od Edwarda a zadívala jsem se do Arových očí, díval se na mě a já nevěděla, jak začít. Nate se odtáhl, ale zůstal u mě. Nadechla jsem se a začala jsem.

„Byl to můj bratr. Můj otec Charlie potkal jeho matku ještě předtím, než měl mě a mou matku. Jeho matka se do něj zamilovala, ale Charlie jí city neopětoval. Vyspal se s ní a poté utekl. Jeho matka ho už nikdy neviděla.

Jeho porod byl jiný. Jeho matka umřela, protože ji neměl kdo přeměnit. On se obviňoval za její smrt. Zazlíval si to a jednoho dne slíbil, že se tomu muži a jeho rodině pomstí.

On je ten upír, který zabil oba mé rodiče a poslední na řadě jsem byla já,“ řekla jsem a Edward si sedl vedle mě a chytil mě za ruku.

„Proč byl u Sergeje?“ ptal se znovu Aro.

„Protože neměl nikoho. Potkal ho poblíž Alpských hor, on ho poznal a zeptal se ho, jestli se k němu nechce přidat a on se přidal, protože neměl co ztratit.“

„Co se s ním stalo?“ zeptala jsem se.

„Je mrtvý, dostal to, co si zasloužil,“ řekl Emmett a pyšně se usmál a podíval se na Alici, Rose a Jaspera. Zmohla jsem se jen na kývnutí. I když to byl můj jediný žijící příbuzný, tohle si zasloužil, snad shořel v pekle, zmetek jeden.

„Děkuji,“ řekla jsem. Děkovala jsem jim za záchranu a za pomstu, kterou bych jinak vykonala já sama. Chtěla jsem vstát z postele, ale nebylo mi to dopřáno.

„Bello, nikam!“ řekl Edward, a já se na něj podívala. Topila jsem se v jeho očích, a proto rezignovaně kývla a zabořila hlavu do polštářů. V krku jsem ucítila šimrání a věděla jsem, že už to nevydržím, bylo to nesnesitelné. Zkoušela jsem se zvednout, ale Edward se na mě výhružně podíval.

„Mám žízeň. Co mám podle tebe dělat?“ zvýšila jsem na něho hlas.

„Klid,“ uklidnil mě. „Carlisle, doneseš jí krev?“ zeptal se ho a on kývl a zmizel.

Všichni se pomalu začali ztrácet a nakonec jsme v pokoji zůstali jen já a Edward. Podívala jsem se mu do očí, ale zrak mi sklouzl ke rtům. Pomalu jsem se k němu blížila a chtěla si vychutnat jeho rty, po kterých jsem tak toužila už několik dní. Ochotně mi vyšel vstříc a já si vychutnávala ty nejúžasnější polibky od toho nejúžasnějšího upíra, který je jen a jen můj. Přerušilo nás až odkašlání.

„Omlouvám se, že ruším,“ omluvil se Carlisle a podal mi krev. Vděčně jsem mu kývla a on se co nejrychleji vypařil. Čichla jsem si k pohárku a ucítila jsem lidskou krev. Tázavě jsem se podívala na Edwarda.

„Chceš už přece zítra vstát z postele?“ zeptal se a já kývla. „No, tak to vypij,“ nařídil a já tak udělala. Prázdnou skleničku jsem položila na stolek vedle Edwardovy postele a hlavu si položila na jeho hruď.

„Jsem tak rád, že už jsi vzhůru a žiješ. Miluji tě,“ řekl a mně se na tváři vykouzlil úsměv.

„Taky tě miluji a vždy budu,“ řekla jsem a políbila jsem ho.

Ležela jsem a hlavu jsem měla na Edwardově hrudi, on mě rukou hladil po vlasech. Edward se usmál a vzal ovladač od sterea a pokojem se linula klavírní hudba, kterou jsem v životě neslyšela.

„Kdo to hraje?“ zeptala jsem se Edwarda a on se usmál.

„Já,“ pochválil se a já mu dala pusu na hruď, neboť jsem byla lenivá vstávat.

„Je to nádherné,“ pochválila jsem ho.

„To je pro tebe,“ řekl jakoby nic a já se zarazila.

„Pro mě?“

„Ano, pro tebe. Ty jsi důvod, proč jsem tohle vše složil,“ řekl a já nevěděla, co říct. Neměla jsem slov.

„Děkuji,“ vyslovila jsem jedinou věc, která mě v tu chvíli napadla.

„Pro tebe cokoliv,“ řekl a já se k němu ještě blíž přitáhla, spokojeně jsem se usmála a poslouchala jsem tu neuvěřitelně krásnou skladbu, která byla jen moje.

Jen jsme leželi a nic nedělali. Užívali jsme si přítomnost toho druhého a poslouchali stereo, ze kterého se linuly další a další skladby. Ani nevím, jak jsem usnula.

Ráno jsem se budila s úsměvem na tváři. Edward byl stále na stejném místě, tak, jako včera.

„Dobré ráno, zlatíčko,“ řekl a políbil mě do vlasů.

„Dobré,“ řekla jsem a políbila jsem ho. Odtáhla jsem se, odsunula jsem peřinu a pomalu jsem vstávala. Na svých zádech jsem ucítila pohled, otočila jsem se na něj a on se křečovitě usmál.

„Lásko, neboj se, už se cítím líp,“ řekla jsem a usmála jsem se na něj. Ostražitě se na mě díval a já si toho nevšímala. Stoupla jsem si na nohy a šla pomalu do koupelny, bylo to těžší, než jsem si myslela, ale zvládla jsem to.

V koupelně jsem se podívala do zrcadla. Vlasy jsem měla rozcuchané a zplihlé, ale jinak jsem vypadala docela dobře. Podívala jsem se i na oblečení a měla jsem na sobě delší noční košili. Vysvlékla jsem se a zadívala jsem se na své tělo, kde už nebyla ani známka po útoku od Alexe. Zase jsem to byla já, ta samá Bella.

Vlezla jsem pod vodu a zamručela jsem. Moje ztuhlé svaly se uvolňovaly pod návalem horké vody. Až jsem byla zabalená v ručníku, jsem si uvědomila, že nemám oblečení. Opatrně jsem otevřela dveře do pokoje a rozhlédla jsem se. Vzduch byl čistý. Na posteli jsem si všimla oblečení, které mi nachystala Alice, protože jsem tady nic neměla. Oblečená jsem se vydala dolů za mou rodinou.

*****

Už je to několik týdnů od mého únosu a následně mého uzdravení. Právě teď jsem u sebe v pokoji a nechávám Alici, aby mě nachystala. Dnes jdeme s Edwardem ven na večeři, kterou  mi už dlouho sliboval.

Na sobě mám krásné, světle tyrkysové šaty a na nohách krásné, jednoduché černé boty na podpatku. Alice mi na hlavě vytvořila naprosto jednoduchý účes. Přední vlasy natupírovala, nastříkala lakem a dala je dozadu, zbytek vlasů vyžehlila a dala pár vlasů dopředu. Je to jednoduché, ale naprosto dokonalé. Ještě mě maluje a budu hotová.

Na tváři jsem cítila lehké a příjemné doteky. Jak to ta holka dělá? To by mě opravdu zajímalo.

„Hotovo,“ řekla Alice radostně a odkryla zrcadlo, na kterém byla až do teď plachta, a já, pohledem na svůj odraz v zrcadle, jsem zadržela dech.

„Alice, to je nádherné. Děkuji,“ řekla jsem a hned na to jsem ji objala. Otočila jsem se čelem k zrcadlu a znova jsem se zahleděla na mou tvář, která vypadala nalíčená ještě dokonaleji.

Stíny jsem měla světle modré, na očích jsem měla řasenku a i linky. Na tváři jsem měla světlý make-up. Rty jsem měla světle růžové. Jak jsem už říkala, je to dokonalé!

„Ještě tohle, Bello,“ řekla Al a podávala mi krabičku. Otevřela jsem ji a zalapala jsem po dechu. V krabičce byl stříbrný náhrdelník s náušnicemi.

„Zapneš mi to?“ zeptala jsem se jí a podávala jsem jí krabičku. Vzala si náhrdelník a já si mezitím nasadila náušnice.

„Bello, sluší ti to,“ řekla a já se začervenala.

„Bez tebe bych to nezvládla. Děkuji,“ řekla jsem a ještě jednou jsem ji objala.

„Za chvíli tu bude. Já už jdu a užij si to,“ řekla a už jí nebylo.

Ve skříni jsem si našla stříbrné psaníčko a šla jsem do obýváku. Zrovna, když jsem si sedla, zazvonil zvonek. Vstala jsem a pomalým krokem jsem šla otevřít. Za dveřmi nestál můj princ, ale Emmett.

„Emme, co tu děláš?“ ptala jsem se ho.

„Za chvíli se to dozvíš a za tohle promiň,“ řekl a já jsem se lekla, když jsem viděla jen tmu. Na očích jsem cítila nějakou látku, zaposlouchala jsem se do zvuků a slyšela jsem, jak Emm za mnou zamknul dům. Nečekaně mi podrazil nohy a já vyjekla, ani jsem se nenadála a už jsem seděla v autě.

„Proč tohle vše?“ zeptala jsem se a ukázala jsem na pásku na očích.

„Tohle mám nařízené od Edwarda, který má pro tebe překvapení,“ řekl a víc to už nerozebíral.

Po několikaminutové cestě jsme zastavili, někdo otevřel dveře od auta a já jsem hned ucítila Edwardovu vůni. Pomohl mi vystoupit z auta, chytil mou ruku a kamsi mě táhnul a já za ním šla, protože mi nic jiného nezbývalo.

„Děkuji,“ řekl směrem k Emmettovi.

„Sluší ti to,“ řekl už mně a na to jsem se usmála.

„Děkuji. Řekla bych to samé, ale mám na sobě tu pásku,“ řekla jsem a usmála se.

„Dokud ti neřeknu, nesundávej si ji,“ rozkázal, ale jemně, a já kývla.

„Tady zastav a počkej.“

„Můžeš,“ řekl a já si strhla tu proklatou pásku. Když jsem uviděla to místo a klečícího Edwarda, zalapala jsem po dechu. Byli jsme na parkovišti u školy, ale vypadalo to tu jinak. Okolo nás byly lucerničky, ve kterých svítily svíčky, na zemi byly poházené kvítky lilie a uprostřed toho všeho byl stůl s jídlem. Pro mě to bylo romantické, protože jsem věděla, co se na tomhle místě stalo.

„Edwarde, tohle je…,“ nestihla jsem to dopovědět a už mě přerušoval.

„Bello, asi si vzpomínáš na naše první setkání, které se odehrálo právě na tomhle místě. Byl jsem blbec, když jsem si nevšiml, jaká nádherná jsi a vyhýbal jsem se ti. Ale to se změnilo a jsem za to vděčný.“

„Bello, jsi moje všechno. Můj jediný důvod existence, moje životní láska, můj život. Moje tělo patří jen a jen tobě a nikomu jinému nepatřilo a ani nebude. Jsem tak neskutečně šťastný, že jsem tě potkal a zamiloval se do tebe. Jinak nevím, jak by můj život vypadal. A proto se tě ptám. Isabello Marie Volturi Swanová, vezmeš si mě za muže a uděláš mě tím nejstatnějším upírem na téhle planetě?“ zeptal se a já nemohla uvěřit, že se tohle všechno děje. Podívala jsem se mu do očí a viděla jsem tam to, co jsem tam přesně chtěla vidět. Lásku, věrnost a oddanost.

„Ano, vezmu si tě, Edwarde Anthony Masene Cullene,“ řekla jsem. Otevřel krabičku, kterou měl celou dobu v ruce, a nasadil mi nádherný stříbrný prstýnek s malým diamantem uprostřed a hned na to mě políbil.

„Děkuji ti, Bello,“ řekl a já se na něj podívala.

„Za co, prosím tě, děkuješ? To já bych měla děkovat tobě, že jsi tu, a že se mě hodláš držet. Jsem tím nejšťastnějším „člověkem“ na celičkém světě,“ řekla jsem a políbila jsem ho. Společně jsme se vydali ke stolu a on mi jako gentleman odsunul židli, kývla jsem na něj a spokojeně jsem se podívala na ten nádherný jednoduchý prsten.

*****

Svatební přípravy mně a Alici zabraly měsíc. Ano, tentokrát si Alice nepřišla na své a byla mou pomocnicí. Už odmalička jsem si přála zařídit si svou první svatbu, a tak to taky udělám. Možná, kdybych to nechala udělat Alici, zvládla by to stejně, ale to není to samé a ještě k tomu ty pocity, které se vám celou dobu při přípravách objevují, jsou neuvěřitelné. Musím se přiznat, že mě to bavilo, ale kdybych se měla vdávat ještě několikrát, tak to s radostí přenechám Alici. Stačí mi ta první, kterou si budu pamatovat ještě dost dlouho.

Dnes je den D. Dnes je den, kdy se stanu paní Cullenovou. Chápete to, už dnes?! Jsem z toho úplně nadšená, ani nevíte, jaký je to pocit, být přes sto třicet osm let svobodnou ženou. Vy to ani nezažijete. Vy prožíváte kratší životy než já. Já jsem na svého vyvoleného musela čekat už dost dlouho a myslím, že se to čekání i vyplatilo.

„Bello, vylez z té sprchy, nemáme moc času!“ rozkázala mi Alice a já jsem tak udělala. Nechci dráždit býka bosou nohou. Zabalila jsem se do ručníku a šla do jámy lvové. Jakmile jsem otevřela dveře, Alice mě tlačila na židli k zrcadlu, tohle byla jediná věc, kterou mohla vykonat podle svých představ.

Poslušně jsem seděla na židli a nechala Alici pracovat, oči jsem měla zavřené a vzpomínala na první setkání s Edwardem a až po dnešní den. Za chvíli to nebudou jen vzpomínky, bude to realita, nádherná realita, na kterou jsem se připravovala celý můj život.

„Můžu?“ zeptala se Rose a já jsem se zavřenýma očima kývla, že ano.

„Co mám dělat, Alice?“ zeptala se a Alice jí řekla, co mi má udělat s vlasama.

Nechala jsem se unášet myšlenkami a nevnímala jsem čas, den a ani přítomnost kohokoliv v místnosti.

„Hotovo,“ zapištěla mi Alice do ucha a já jsem leknutím nadskočila. Alice s Rose se rozesmály a já jsem se k nim musela taky přidat.

„Holky, nechte toho, to není směšné,“ pokárala jsem je a dál se smála.

„Co je tu tak směšné?“ zeptala se Esmé, která se znenadání objevila u nás.

„Nic,“ řekly jsme všechny unisimo a  stále jsme se pochechtávaly.

Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nemohla jsem uvěřit svým očím. Tohle jsem nemohla být já. Moje vlasy byly nakulmované a vytvořené do složitějšího účesu, na tváři jsem měla make-up , zeleno-šedé stíny a na rtech jemnou růžovou rtěnku. Dokonalé!

„Holky, děkuji,“ otočila jsem se na ně a každou zvlášť objala a ony mi ho s radostí oplácely. Na posteli bylo spodní prádlo, které jsem si rychle oblékla, a podívala se na holky.

„Teď šaty,“ řekla Alice.

Šla k mojí skříni a vytáhla z nich nádherné, jednoduché a zároveň dokonalé šaty. Opatrně mi je oblékly a já jsem se na sebe podívala do zrcadla. I když jsem je viděla několikrát, nemohla jsem uvěřit svým očím, jak dokonale mi padnou. Byly to delší šaty s výstřihem do véčka, okolo výstřihu byly stříbrné ozdoby, které byly až na zádech a záda jsem měla holé. Na krk mi Alice dala jemné perličky, ke kterým patřily i náušnice.

„Bello, sluší ti to,“ pochválila mě Esmé a já nemohla odtrhnout pohled od zrcadla. Opravdu jsem tohle já?

Ptala jsem se sama sebe pořád a pořád dokola.

„Bello, tady máš něco modrého, starého a půjčeného,“ ukazovala na modrý podvazek a zalezla mi pod sukni, kde mi ho sama nasadila. Ještě mi podala bílé jednoduché boty a byla jsem připravená vyrazit. Někdo zaklepal na dveře a čekal, až ho vyzveme.

„Dále,“ řekla jsem a dovnitř vstoupil můj syn s Carlislem.

„Sluší ti to,“ řekli hned, jak mě uviděli. Můj syn měl na sobě šedý oblek s červeným motýlkem a Carlisle černý obyčejný oblek.

„Už jen pět minut. Vydržíš to tu?“ zeptala se mě Alice a já jsem kývla.

Podívala jsem se na svého syna, který ze mě nemohl spustit oči. Co bude dělat Edward, až mě takhle uvidí? Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech. Pohled mi zabloudil i ke Carlisleovi, který váhal, jestli mi má něco říct, a já ho gestem ruky vyzvala.

„Bello, jsem tak neskutečně šťastný za tebe i za mého prvního syna. Konečně jste oba našli to, co jste tak dlouho hledali. Jsem ti, Bello, vděčný, že ho děláš tím nejšťastnějším upírem. Dříve neměl důvod proč žít a já s Esmé jsme se báli, že nás opustí a ty jsi nám dala jistotu, že s námi bude navždy a bude navíc i šťastný. Děkuji ti, Bello, a vítej do naší rodiny, ke které už dávno patříš a je mi ctí tě předat mému synovi,“ řekl a jeho slova mě nesmírně potěšily. Objala jsem ho a přerušila nás až Alice.

„Už je čas, musíme jet,“ vletěla do pokoje Alice a já se od Carlislea odtrhla a vydala se z domu ven.

Vyšla jsem z mého domu a uviděla jsem před domem bílou limuzínu. Společně s Rose, Alicí, Natem a Carlislem jsem nasedla do  limuzíny a vydali jsme se k místu naší svatby. Zastavili jsme před dlouhou uličkou. Dříve tu byly stromy, ale o to se postarali všichni Cullenovi. Teď je tady krátká ulička, která vede k mému nastávajícímu. Na zemi je červený koberec a na něm kvítky bílé růže.

Vystoupila jsem z auta a podívala se na dílo, které vypadalo ještě líp, než jsem si představovala.

„Bello, první jdu já, potom Rose a nakonec ty s Natem a Carlislem. Napočítejte do šedesáti a pak můžete vyrazit,“ řekla Alice a zářivě se na nás usmála.

Nate šel vedle mě a Carlislea. Měla jsem pocit, že ta nádherná ulička nemá konec, ale sama jsem věděla, že to tak není.

Vyšli jsme zpod stromů a všichni hosté si stoupli a dívali se našim směrem. Usmála jsem se a rozhlédla jsem se, byli tu mí nejbližší spolužáci. Angela, Jessica, Eric, Mike, Taylor, Volturiovi a přátelé mé nové rodiny. Lavičky byly vyrobeny ze dřeva a vypadaly kouzelně.

Můj pohled se zaměřil na muže, který stál před oltářem, a který se na mě zbožně díval. Měla jsem chuť přidat a už být u něho a okusit ty jeho rty a říct mu ano, ale bylo by to neslušné a těch pár kroků snad vydržím, ne? Podívala jsem se na svého syna, který mě pyšně doprovázel k oltáři spolu s Carlislem a tomu jsem se musela usmát.

Celou cestu jsem se dívala na svého nastávajícího a pohled jsem z něho nespustila. On se na mě usmíval a očima mi říkal, že mě miluje, a já mu to snad oplácela. Zastavili jsme před Edwardem a Carlisle podal moji ruku Edwardovi.

„Drž se jí a v žádném případě ji nikdy nepouštěj,“ řekl Carlisle.

„Neboj, tati, to v plánu ani nemám,“ řekl můj nastávající a pyšně se na mě usmál.

Nate přišel k Edwardovi a Edward se trochu přikrčil, aby mu mohl Nate říct, co má na srdci.

„Postarej se mi o ni,“ řekl a ostatní upíři v „sále“ se začali pochechtávat.

„Postarám se o ni jako o největší poklad,“ řekl a zamilovaně se mi podíval do očí.

Nate si sedl ke svému otci a já s Edwardem jsme od sebe neodtrhli pohledy. Celou dobu, když mluvil kněz, jsem byla jako v mrákotách, jedním uchem to šlo sem a druhým tam a na tu nejdůležitější otázku jsem zbystřila.

„Edwarde Anthony Masene Cullene, přijímáš Isabellu Marii Volturi Swan za manželku a slibuješ, že jí zachováš lásku, úctu a věrnost, že ji nikdy neopustíš, a že s ní poneseš všechno dobré i zlé až navěky?“ zeptal se kněz Edwarda a ten se mi podíval do očí.

„Ano,“ odpověděl a dal mi na prst prsten.

Isabello Marie Volturi Swan, přijímáš Edwarda Anthony Masena Cullena za manžela a slibuješ, že mu zachováš lásku, úctu a věrnost, že ho nikdy neopustíš, a že s ním poneseš všechno dobré i zlé až navěky?“ zeptal se pro změnu zase mě a já se podívala do Edwardových očí.

„Ano,“ řekla jsem a navlékla jsem mu prsten.

„Tímto Vás prohlašuji za manžele. Můžete políbit nevěstu,“ vyzval mého manžela kněz. Edward se ke mně sklonil a políbil mě. Po polibku jsme se zadívali do očí.

„Miluji tě,“ řekli jsme unisimo a usmáli jsme se na sebe.

Loukou se roznesl potlesk a všichni se nahrnuli k nám, aby nám poblahopřáli. Z louky jsme se přesunuli ke Cullenovým domů, kde měla pokračovat hostina. Na tváři jsem měla celou dobu úsměv. K Edwardovi jsem se vrátila až poté, co jsem si zatančila s každým účastníkem.

„Tak jak si užíváte svatbu, paní Cullenová?“ zeptal se mě můj manžel. Manžel, jak hříšně to zní.

„Až teď výborně, pane Cullene,“ řekla jsem a políbila jsem ho.

*****

„Kam to jedeme, pane Cullene?“ zeptala jsem se svého manžela, když jsme vyjeli na svatební cestu.

„To je překvapení,“ usmál se na mě.

Ani ne po půl hodině, co jsme zastavili na letišti, jsem stále nevěděla nic. Edward nesl naše zavazadla a já šla za ním jako poslušný pejsek. Celou cestu jsem se to z Edwarda snažila dostat všemožnými způsoby, ale ani jeden nezabral, a tak jsem to  nakonec vzdala.

Přistáli jsme a já jsem to místo dokonale poznala, byl to Vancouver, otočila jsem se na Edwarda a nechápavě jsem se na něj podívala.

„Za chvíli to pochopíš,“ řekl a tajemně se usmál.

Nasedli jsme do černého Mercedesu a vydali se neznámo kam. Dojel na místo určení a už jsem to pochopila. Před námi se tyčil dům, který patřil mým rodičům. Byl to dům, ve kterém jsem vyrůstala, ale vypadal jinak. Nověji. Otočila jsem se na Edwarda a šťastně se na něj podívala a na to jsem ho políbila.

„Děkuji,“ řekla jsem. Vzal naše kufry a šli jsme dovnitř do našeho nového domu.

*****

Po naší společné noci jsem ležela na Edwardově hrudi a spokojeně jsem dýchala. Otočila jsem se na svého manžela a políbila jsem ho.

„Byla jsi neskutečná,“ řekl a políbil mě na temeno hlavy.

„Ty jsi taky nebyl k zahození.“

Přehoupla jsem se na jeho tělo a zase jsem nás spojila v jedno. Zavzdychal a já se spokojeně usmála.

„Miluji tě,“ řekl.

„Taky tě miluji. Jsi moje všechno,“ řekla jsem a políbila jsem ho a nechala se unášet pocitem dokonalé slasti.

Tak a je tu předposlední dílek. Už nás čeká jen epilog. :)

Holky, děkuji za komentáře a tahle kapitolka je pro vás, které si našly chvilku a něco napsaly pod kapitolku.

Pokud jste ještě nečetly, mám novou povídku s mmonik, Glamour. Přečtěte si a budeme rády, když nám napíšete kritiku či chválu, děkujeme.

Za korekci děkuji WhiteTie.

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! 12. kapitola: