Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! Epilog

09.07.2012 (07:15) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 4096×

Epilog

O deset let později

Seděla jsem na verandě našeho nového domu, zabalená v dece, a sledovala jsem moje tři miláčky, jak si hrají. Edward hrál s našimi dětmi. Je jim už sedm let, tak rychle to uteklo. Naše první děti jsou dvojčátka, Elizabeth a Charles. Jsou to naše zlatíčka. Ještě teď si pamatuji, jak jsem Edwardovi oznámila, že jsem těhotná.

*****

Bylo to necelé dva roky od naší svatby a ještě stále jsme bydleli ve Forks u mě v domě. Já jsem se nechtěla stěhovat, protože mě tady potkalo tolik štěstí, a tak jsme tam zůstali a začali jsme společně s našimi sourozenci chodit na vysokou v Seattlu.

Byla jsem sama doma, protože si Edward potřeboval něco vyřídit. Užívala jsem si pohody, a když jsem snídala svou oblíbenou snídani, vajíčka se slaninou, se mi udělalo nevolno. Zvedla jsem a utíkala na záchod, kde jsem obsah svého žaludku vyzvracela. Tohle se mi poslední dobou stávalo často a já jsem tomu nijak nevěnovala pozornost.

Hrabala jsem ve skříňce a hledala jsem léky, když jsem si všimla těhotenského testu. V hlavě jsem si opakovala své první těhotenství a až teď jsem si uvědomila, co tohle vše znamená. Tak jsem ten test vzala a pro jistotu si ho udělala.

Počkala jsem určitý čas, co byl na letáku, a stejně už jsem výsledek sama věděla dopředu. Podívala jsem se na výsledek a ukazoval dvě čárky a já se radostně usmála. Jsem těhotná, i když jsem to věděla, byla jsem z toho nesmírně šťastná.

Ještě ten den jsem šla za Carlislem, který mi potvrdil. Domů jsem se vracela neskutečně šťastná. Edward doma ještě nebyl, a tak jsem si vlezla do sprchy.

V zrcadle jsem se zadívala na svoje břicho a opravdu tam malá vyboulenina byla. Jak jsem si toho nemohla všimnout už dřív? To jsem si opakovala pořád dokola.

Zbytek dne utekl jako voda a můj manžel už byl zpět.

„Jsem doma, zlato,“ zavolal a já odložila knihu a vydala se za ním.

Když mě uviděl, rozlil se mu úsměv na tváři, přitáhl si mě k sobě a políbil mě. Odtáhla jsem se od něj a usmála se na něj.

„Mám pro tebe překvapení,“ řekla jsem nadšeně.

„Já pro tebe taky,“ řekl a usmál se.

„Začni,“ navrhla jsem.

„Začni ty. Dámy mají přednost,“ řekl a usmál se. Rukou jsem mu ukázala, ať jdeme do obýváku a taky jsme tak udělali. Edward se posadil na pohovku a stáhl si mě do klína.

Vzala jsem jeho ruce a položila jsem je na svoje lůno a otočila jsem se na něj, ale on se tvářil nechápavě.

„Edwarde, jsem těhotná,“ řekla jsem a on se na mě radostně usmál.

„Děkuji. Miluji tě,“ řekl a políbil mě.

„Teď já,“ řekl a já kývla.

„Zlato, budeme se stěhovat,“ řekl radostně a já jsem si povzdechla, ale zároveň jsem se na něj usmála. Nechtělo se mi odsud, ale bylo to důležité pro naši bezpečnost.

„Pojď,“ řekla jsem směrem k Edwardovi, vzala ho za ruku a vedla ho do ložnice, kde jsme se sobě i náležitě věnovali.

*****

Když jsme tu novinku o dalším potomkovi řekli naší rodině, byli radostí bez sebe a gratulovali nám. Během těhotenství to Edward měl těžké, ale zároveň i lehké. Den co den jsem měla chuť na sex, a tak mi, jako správný manžel, vyhověl. Několikrát jsme nevylezli ani z postele a celý den jsme promilovali jen s menšími přestávkami na jídlo. Ještě štěstí, že jsme bydleli sami, protože Emmettovy poznámky, mířené na moje nálady, tak na ty jsem fakt chuť neměla. Jediné, na co jsem měla chuť, byl můj Edward.

Když jsme se dozvěděli, že čekáme dvojčátka, byli jsme z toho úplně nadšení, ani jeden jsme nečekali, že budeme mít hned dvě děti. Celý třetí trimestr jsem jen stále jedla a nic nebylo lepší než jídlo. Edward se o mě staral s láskou a bylo na něm vidět, že se na ty dva sviště těší. Jeho rodina se do nás radši nepletla, protože mě nechtěli rozčílit. Hněv těhule je ten nejhorší. Jako dárek nám Alice s Esmé a Rose zařídily pokojíčky pro miminka.

Porod byl už procházka růžovým sadem. Obě strany věděly, co mají čekat, a já už věděla, co mám dělat. Bylo to bolestivé, ale v porovnání s tou bolestí, když mě můj bratr mučil, to nebylo nic. Na svět přišli holčička s chlapečkem. Elizabeth a Charles. Elizabeth je celá po tatínkovi, až na ty oči. Musím se pochválit, ty zdědila po mně, a Charles, ten je zase moje věrná kopie, ale oči má po otcovi, nádherně zelené. Už v den jeho narození jsem věděla, že to bude velký lamač srdcí.

Jejich růst jsme si náramně užívali. Starali jsme se o ně hlavně já a Edward, z našich sester se staly pyšné tety a ze bratrů pyšní strýčkové, kteří kdykoliv jsme něco potřebovali, pohlídat či nakoupit, vše bez řečí udělali.

Babička a dědeček, tak ti se stali těmi nejšťastnějšími prarodiči a rodiči, kteří můžou být. Mysleli si, že už nemůžou být šťastnější, ale spletli se. Až teď jsou šťastní. Carlisle má podnět na zkoumání a Esmé má důvod, proč rekonstruovat domy. Já tu rodinu miluju, nikdy bych nedovolila, aby se někomu něco stalo.

Naše dvojčátka jsou ty nejúžasnější bytosti na tomhle světě a můj první syn. Tak ten nás navštěvuje, kdykoliv se mu zachce. Naposledy jsem byla já u nich ve Volteře před týdnem. Byla jsem tam dva dny, ale i tak to bylo málo. Ale jsem ráda, že aspoň něco, můj manžel mě nechtěl pustit na delší dobu, a to samé i děti. Nate je pyšným starším bratrem a kdykoliv dojede na návštěvu, tak se jim plně věnuje. Naše děti si všechny omotaly hned kolem prstu.

A jejich schopnosti? Elizabeth zdědila po mojí rodině maskování pachu a Charles ovládá oheň. Zatím s tím neumí zacházet, ale jakmile budou starší, vše je s Edwardem naučíme.

Spokojeně jsem se usmála a podívala jsem se na ty tři lumpy, kteří si užívají teplého letního počasí. Teď s rodinou bydlíme v Londýně, poblíž našeho domu je louka s malým vodopádem, který vypadá kouzelně, a kde ,společně s dětmi, rádi chodíme.

S Edwardem se našim dětem věnujeme naplno, už je to dlouho co jsme naposledy studovali. Stejně nám to k ničemu není a nechceme ztratit ani minutu vývoje našich dětí. Oni vyrostou a nám zůstanou jen vzpomínky. Musíme si jich užit, dokud je čas.

Vzala jsem fotoaparát, který mám vždy při ruce, zaměřila jsem ty tři, kteří se na mě radostně usmáli, a cvakla jsem. Tohle děláme každý den od narození dětí. Každý moment je něčím jedinečný a potřebuje zvěčnit.

Všichni tři se na mě usmáli a mrkli na sebe, ani jsem to nepostřehla a už byli u mě. Edward si sedl vedle mě, Elizabeth si posadil na klín, a Charles si sedl zase na můj. Trošku se namáčkl na mé břicho a já zasténala.

„Charlesi, pozor na maminku, teď se stará o další život,“ řekl káravě Edward svému synovi. Ano, už je to pět měsíců, co nosím naše další dítě. Bylo to nečekané, ani jeden jsme neměli v plánu mít další dítě. První jsme chtěli vychovat tyhle dvě ratolesti a až potom přemýšlet o dalších dětech, ale co se stalo, stalo se, a i tak se na něj neskutečně těšíme.

„Promiň, mami,“ řekl můj syn a dal mi mlaskavou pusu na líčko.

„To je dobré, srdíčko,“ řekla jsem a pohladila jsem ho po vlasech.

„Tak co budeme dnes dělat?“ zeptala jsem se jich.

„Za chvíli tu budou ostatní Cullenovi,“ řekla Elizabeth a já ji pohladila po nádherných, dlouhých, bronzových vlasech. Z dálky jsem slyšela zvuk blížících se aut a děti vystartovaly směrem k příjezdové cestě. Edward mě políbil a vytáhl z kapsy klíč. Já jsem se na něj nechápavě podívala a on se spokojeně usmál.

„Tohle je pro tebe, lásko. Je to dárek, který si náležitě zasloužíš za to, že jsi mě udělala tím nejšťastnějším upírem. Tenhle klíč je od ostrova, který pro tebe není ani z poloviny dárkem, který si zasloužíš. Protože ty jsi mi dala možnost být otcem a za to ti jsem vděčný.“ Podívala jsem se na něj, jestli to myslí vážně, a on to opravdu myslel. Políbila jsem ho a šťastně se usmála.

„Lásko, nikdy jsem nevěřila, že tě najdu.“

„Ale copak, vy hrdličky, nástup, jdeme se fotit,“ řekla Alice a Edward mi pomohl vstát. Společně ruku v ruce jsme došli k naší rodině. Stoupla jsem si doprostřed ke svým dětem a ke svému manželovi, který mě pyšně objímal.

„Sýr,“ řekl pán za fotoaparátem a všichni jsme se jako na povel usmáli.

Jestli mi život nachystal takovéhle výstrahy, které jsem doteď prožila, a jestli tohle má být ta výhra, tak ji beru všemi deseti. Jestli s těmihle lidmi mám strávit zbytek života, tak proč ne?

Nevím, co si pro mě život ještě nachystal, ale věřím, že po boku svého manžela vše zvládnu levou zadní.  Nikdo nemá lehký život, v každém příběhu je nějaká překážka, kterou musíte překročit. V každém životě někdo zemře, aby se mohl narodit další.

Tenhle život, co žiji je ten, co jsem si vždy přála a budu si ho přát, ať se děje, co se děje.

KONEC

Ani já sama nemůžu uvěřit, že už je konec. :( Tahle povídka byla první, ke které jsem se dokopala, abych ji vydala. Snad nelitujete, že jste nad ní strávily čas. Určitě nebyla nejlepší, ale snad i nejhorší...

Děkuji těm, kteří ji vydržely číst až do konce a napsaly kratinký komentář. Největší díky marty555 a letuš, protože vaše komentáře byly u každé kapitolky a za to vám děkuji. ♥ A samozřejmě i ostatním, selena18, AngieCullen, Domik,...

S povídkou se mi mi loučí těžko, každá první povídka je srdcovka a u mě je to stejně. Když jsem tyhle poslední dvě kapitoly psala, bylo to těžké, ale zároveň i lehké.

Snad se potkáme u další mojí povídky, kterou jste si i sami vybraly. (Změna plánu)

Tak nebudu už "řečnit", stejně nevím sama, co píšu. :D Ale naposledy děkuji...

Pro zajímavost jste přečetli 31 832 slov. Sama tomu nemůžu uvěřit, že tolik toho ze mě vylezlo. :D

Buďte tak hodní a zanechte mi poslední komentáře, i ti kteří byli leniví a nepsali. Zajímalo by mě, co mám zlepšit a co zase ne? Díky.

Za korekci děkuji WhiteTie.

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy jsem nevěřila, že tě najdu! Epilog: