Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 40. kapitola

08.07.2012 (07:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2663×

40. kapitola – Svatba

(pohled Belly) 

„Bello, zadržování dechu ti nepomůže a… Já vím, že jsi poloupír, ale i tak mám obavy o tvůj mozek, který by bez kyslíku moc dlouho vydržet nemusel,“ povzbuzovala mě zvesela Jane.

„Jane! Nech ji, má právo na to být trochu nervózní. Vždyť se přece dneska vdává!“ napomenula ji Sulpicia.

„Už mlčím,“ zaškaredila se Jane a doladila můj účes do dokonalosti.

„Teď šaty,“ usmála se Sulpicie.

„Fajn, ale hlavně dělejte. Mám hrozný problém udržet si Jazze z mysli. Je zvědavý a řekla bych, že možná chce vědět, do čeho jde,“ popoháněla jsem je.

„Bello, on ví, do čeho jde. Miluje tě. Nemusíš se bát, že by ti utekl od oltáře,“ uklidňovala mě má budoucí tchýně.

„A jak to víš?“ zafňukala jsem.

„Protože sám se bojí toho samého,“ protočila Sulpicia oči a Jane vyprskla smíchy.

„Fakt povedený páreček,“ zamumlala, když mi přetahovala šaty přes hlavu.

„Díky, Jane, za upřímnost,“ odsekla jsem.

„Proč máš tak špatnou náladu? Vypadáš jako princezna a už za dvacet minut se sejdeš se svým princem,“ nechápala Jane.

„Víte co, holky? Já už půjdu do sálu a budu se věnovat hostům. U tohohle už být nemusím,“ přerušila nás Sulpicia, přišla ke mně a objala mě.

„Jsem moc ráda, že to právě ty se staneš mojí snachou. Sluší ti to, zlato,“ pošeptala mi do ucha a odešla do hlavního sálu.

„Tak co tě žere?“ zeptala se Jane, když Sulpicia odešla.

„Já nevím, Jane,“ přiznala jsem.

„Máš prostě strach, Bello. To přejde. Přetrpíš obřad, hostinu a pak hurá na líbánky,“ usmívala se na mě.

„Jasně. Jedu na líbánky, ale nikdo mi ani neřekne kam,“ zavrčela jsem.

„Úsměv, Bello. Slyším zvenčí někoho přicházet,“ ignorovala moji poznámku Jane. Myslela jsem, že chce jenom odvést pozornost, ale mýlila jsem se. Dovnitř vešli Alec a Demetri se Santiagem.

„Teda pánové!“ usmála jsem se na ně, jak byli všichni v oblecích.

„Hoši, vidíte ty dvě krásky před námi?“ nadzdvihl obočí Demetri. Jane už na sobě taky totiž měla šaty pro družičku a náramně jí to slušelo.

„Brzdi, jo? Obě už jsou totiž zadané,“ zasmál se Santiago, došel k Jane a vášnivě ji políbil.

„Fuj, to si nechte na potom,“ otřásl se Alec a raději se otočil na mě.

„Sluší ti to, Bello,“ usmál se a objal mě.

„Děkuju,“ přikývla jsem, když odstoupil.

„Jo, ten kluk má štěstí,“ připojil se i Demetri a taky mě objal.

„Hej, já chci taky obejmout nevěstu!“ zasmál se Santiago a už jsem byla zase v jeho objetí.

„Díky, kluci. Chápu to dobře tak, že jste mi přišli dělat morální oporu?“ zasmála jsem se. Místo odpovědi na sebe ti tři mrkli a mně to bylo jasné.

„No, to taky. Navíc jsme se přišli nabídnout jako doprovod uličkou, jestli chceš,“ dodal už bez humoru Alec.

Po tváři mi přelétl vlažný úsměv.

„Děkuju. Vážně si toho vážím. Ale myslím, že se uličkou projdu sama,“ odmítla jsem je mile.

„Jak myslíš. Tak my si půjdeme zabrat místa, než budou ty nejlepší obsazený. Za patnáct minut se uvidíme,“ mrkl na mě Santiago a byli pryč.

„Proč jsi je odmítla, Bello?“ zeptala se Jane, když odešli.

„To se těžko vysvětluje,“ povzdechla jsem si.

„Stýská se ti po otci?“ zeptala se opatrně.

„Ano, ale to není úplný důvod. Víš, když byl Jazz mimo… měla jsem sen, který byl skutečnější než tohle všechno… Viděla jsem otce a dokonce svou mámu. Jenom jsme mluvili, víš… Ale… Prostě mám dojem, že tam táta se mnou dneska stejně bude, víš?“

Jane si mě mlčky měřila pohledem.

„Já vím, zní to šíleně, ale – “

„Ne, Bello. Vlastně to zní naprosto logicky,“ přerušil mě čísi hlas. A já myslela, že už to nestihnou…

„Alice!“ vypískla jsem a skočila té malé potvůrce kolem krku.

„Bello! Taky tě ráda vidím, ale pozor na šaty!“ peskovala mě hned a raději ode mě odstoupila. Já z toho dostala přímo výbuch smíchu.

„Tak já už raději půjdu. Bello – deset minut. Nezapomeň,“ připomněla mi Jane a už jí nebylo.

„Jak bych mohla zapomenout,“ zavrčela jsem a doufala, že to slyšela.

„Nervózní?“ zasmála se Alice, když se narychlo převlékala do šatů pro družičky.

„A jak,“ přikývla jsem a zoufale se zhroutila do křesla.

„Neboj, ty to zvládneš,“ usmála se na mě, když si tvarovala účes.

„Jak bylo na misi?“ změnila jsem téma.

„Nuda – znáš to. Nechápu, proč nás tam Aro posílal takhle těsně před svatbou. Kdybych to nestihla, musela bych ho uškrtit,“ rozčilovala se Alice.

„No, ale Edward ti dělal společnost, ne?“ zasmála jsem se a přísahala bych, že Alice se začervenala.

„Jo, to jo.“

Nemohla jsem si pomoct a začala se smát, zatímco si vybírala šperky.

„Jak vypadám?“ zeptala se nakonec.

„Nádherně. A já?“ Alice se zatvářila dost zadumaně, jako by přemýšlela, jak mi nejlépe říct, že vypadám naprosto příšerně.

„Jako naprosto dokonalá nevěsta,“ prohlásila nakonec.

„Děkuju,“ řekla jsem ještě jednou a objala ji.

„Není zač. Já půjdu. Pět minut, Bello!“ zašklebila se. Já popadla polštář a hodila ho po ní. Bohužel se vyhnula a odešla z místnosti.

Osaměla jsem ve svém pokoji a měla tu čest se svými naprosto zběsilými myšlenkami.

Klid! napomínala jsem sama sebe. Není to nic tak strašného – nebude tu ani moc upírů. Proč by taky ano, vždyť se jenom vdává upíří královna za upířího krále, ne?

* * *

Když jsem ho uviděla stát u oltáře, všechna úzkost mě přešla. Stačilo, aby se na mě jenom usmál.

„Vypadáš nádherně,“ zašeptal v myšlenkách.

„To ty taky,“ poslala jsem mu odpověď a znova si ho přeměřila v černém smokingu, který mu vážně padl.

Vtom se rozezněla hudba a já vyrazila vpřed. Snažila jsem se nevnímat pohledy všech těch cizích upíru a – upřímně řečeno – raději jsem ignorovala i pohledy své rodiny a našich přátel. Jediná osoba, která si zasloužila moji pozornost, na mě právě čekala u oltáře.

„Připravena?“ zeptal se, když jsem došla až k němu a vzala ho za ruku.

„A ty?“ usmála jsem se.

Přímo jsem viděla, jak nad tím v duchu obrací oči v sloup. Mezitím už oddávající začal něco povídat, ale já ho prostě nevnímala. Dokázala jsem jenom zírat na svého budoucího a dokonalého manžela. Probrala mě až ta osudná věta.

„Isabello Marie Volturi, berete si zde přítomného Jaspera Daniela Volturiho za svého právoplatného manžela?“ zeptal se mě oddávající.

„Ano,“ odvětila jsem v klidu a s úsměvem na rtech.

„Jaspere Danieli Volturi, berete si zde přítomnou Isabellu Marii Volturiovou za svoji právoplatnou manželku?“ otočil se oddávající na Jazze.

„Ano, beru,“ usmál se i on.

„Tímto vás prohlašuji mužem a ženou,“ pronesl slavnostně oddávající. Nakonec to uzavřel slovy: „Nyní můžete políbit nevěstu.“

Než jsem se nadála, přitáhl si mě Jazz do náruče a něžně mě políbil. Najednou se sálem rozlehl veliký potlesk a hluk, jak si upíří stoupali a odsouvali židle. Moc jsem to ale nevnímala, protože mě plně zaměstnával můj manžel.

„Divné, co? My dva – manželé?“ zasmál se.

„Ani ne,“ odporovala jsem s úsměvem, když se konečně odtáhl.

Po obřadu následovala hostina a opravdu jsem si nepřála vědět, odkud vzali tak najednou tolik krve. Samozřejmě díky Jazzovi, mně a Alici tu bylo i nějaké lidské jídlo. Bylo vynikající. Dokonce jsme se s Jazzem i navzájem krmili dortem, jako se to dělává na obyčejných svatbách.

Musím říct, že krásnější svatbu jsem si ani představit nedovedla. Když totiž skončila i hostina, přišla na řadu zábava. Jazz mi napřed musel zuby sundat podvazek. Musela bych lhát, kdybych řekla, že Jazz byl jediný, komu v místnosti ztmavly oči.

A nakonec tanec.

Na naše sólo jsem se těšila. Netančili jsme spolu už tak dlouho, že jsem se až bála, jestli jsme to už nezapomněli.

„To se nedá zapomenout.“

„Asi ne.“

„Jen... Víš, co bych si přál?“ nadhodil, když provedl otočku.

„Ne, co?“

„Aby tady nebylo tolik cizích upírů,“ zamručel.

„Jo, to by se mi taky líbilo,“ přikývla jsem.

Než stačil Jazz odpovědět, zaťukal mu jeho otec na rameno a vyzval mě k tanci. Jazz mu mě předal a vydal se hledat svoji matku.

Celý zbytek večera jsem šla z náruče do náruče a měla dojem, že mi snad už upadnou nohy. Když se ke mně však kolem půlnoci opět dostal Jazz, jako zázrakem jsem ožila.

„Nevypaříme se?“ zaprosil.

„To můžeme?“ nechápala jsem.

„Jane už všechno připravila, byli jsme domluvení,“ usmál se šibalsky.

„Tak na co čekáme?“ chtěla jsem vědět. Popadla jsem ho za ruku a rychle utíkala do našich komnat se převléct. Jazz si také oblékl něco trochu pohodlnějšího a my vyrazili do garáží, před kterými už na nás čekala Jane.

„Vysvětlíš jim to?“ zeptala jsem se.

„Není co – všichni s tím stejně počítali. Tak si to užijte, ano?“ Mrkla na nás a odešla.

Teprve když jsem se připoutávala, začal se Jazz smát. Nechápala jsem čemu.

„Co je?“

„Nic, já jen… Tohle je snad poprvé, co nám Jane dala souhlas,“ smál se dál. A já se začala smát taky. Po tom všem, co jsme spolu zažili, už to ani jinak nešlo.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 40. kapitola: