Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - Epilog

11.07.2012 (07:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3984×

Epilog

(pohled Belly)

O 12 let později:

„Mami, mami, kde je Beccy? Nemůžu ji nikde najít!“ zakřičel na mě už ode dveří Steven.

„Zlato, teď máme jednání,“ povzdechla jsem si, když na mě Jazz hodil upřený pohled.

„Já ji chci jenom najít!“ stěžoval si. Stevenovi byly sice teprve tři roky, ale vypadal už na 7 let a bylo s ním daleko víc práce než s jeho o dva roky starší sestrou Beccy.

„Jestli tě to uklidní, viděla jsem Rebeccu, jak se potuluje v západním křídle hradu s Ianem,“ zasmála se Alice, když si všimla Jazzova, Arova a Edwardova výrazu.

„Ok, díky, teto Alice!“ usmál se na ni Steve a už byl pryč.

„Po kom jenom je?“ uvažoval nad tím Aro.

„Po něm!“ vyhrkla jsem a žalujícně ukázala na svého manžela.

„Po ní!“ řekl souběžně se mnou.

„Vy dva máte si nemáte co vyčítat,“ poškleboval se nám Edward.

„Tohle očividně nemá smysl. Příští týden, až se vrátím, to projednáme – dneska si už dáme volno,“ povzdechl si Aro.

„Kam jedeš?“ chtěl vědět Jazz.

„Sulpicie už chtěla pár dní někam vyrazit a řekl jsem si, že by nebylo od věci vzít sebou i našeho milovaného vnuka – ti dva ho stejně věčně od sebe odstrkují. A vy budete mít alespoň pár dní klid,“  konstatoval Aro.

„Díky, tati,“ zakřenil se Jazz a já ho žduchla do žeber.

„Užijte si to a řekni Jane, ať Stevnovi sbalí věci – ale, proboha, ji kroť! Nebudete přece pryč měsíc, no ne?“

„Neboj, Bello. My to zvládneme,“ ujistil mě Aro a zmizel za roh.

Jakmile odešel, vyčerpaně jsem se zhroutila na jeho trůn a začala se ovívat nějakými lejstry. Upřímně řečeno, mi v tu chvíli bylo naprosto fuk, co v nich stojí.

„Alice? Kde že jsi je dneska viděla?“ navázal Jazz na předchozí téma a já potlačila nutkání složit si hlavu do dlaní. Už je to tu zase.

„Někde u kuchyně, proč?“ nechápala a vypadala, že se bojí, jestli se jim náhodou něco nestalo. Jazz by přece cítil, kdyby se na hradě někdo zranil, ne? Jasně, to asi každý z nás, ale Jazz by to cítil i kdyby při tom netekla krev.

„To nic, Alice, nedělej si starosti. On se jenom bojí toho, že jejich dcera tráví s naším synem až moc času,“ uklidňoval ji Edward.

„Ty laskavě mlč a buď rád, že nemáš dceru!“ zavrčel na něj Jazz.

„Klídek, kluci, ano?“ vložila jsem se do toho a položila Jazzovi ruku na rameno. Díky mému dotyku jakoby se snad trochu uklidnil.

„Co kdyby jste je vy dva šli najít a my si zatím půjdeme někam v klidu promluvit?“ navrhl jsem jim a už Jazze táhla za ruku do našich komnat.

„Co to mělo znamenat? Měla bys být na mé straně,“ rozčiloval se, když jsme vešli dovnitř.

„A já také jsem, jenom si myslím, že to trochu přeháníš. Vždyť Beccy je teprve12 aIanovi 14,“ protočila jsem nad tím očima, lehla si na postel a ruce si složila za hlavu.

„Víš, ty nevíš, co se mně honilo v hlavě o tobě, když ti bylo dvanáct,“ zavrčel a začal pochodovat po pokoji.

„A copak? Povídej, jsem zvědavá,“ usmála jsem se, snažíc se ho vyprovokovat.

„Bello,“ povzdechl si, „Tohle není sranda.“

„Pro mě jo,“ usmála jsem se.

„Já mám jenom strach o Beccy,“ zavrčel znova Jazz.

„Beccy je dost po mně. Umí si poradit. Myslím, že by udělala to samé co já, kdybys to na mě tenkrát zkusil,“ přemýšlela jsem nahlas.

„A co? Teď jsem zase já zvědavý,“ zajímal se Jazz, přestal rázovat po pokoji a sednul si ke mně na postel. Já se nadzvedla a položila si mu hlavu do klína. Nechala jsem ho, aby mě chvíli vískal ve vlasech a teprve pak jsem odpověděla.

„Prostě si myslím, že o ni strach mít nemusíš. Nebo se snad Ian k něčemu chystá?“ nadzvedla jsem obočí.

„Nevím,“ zamručel.

„A kdo by to měl vědět lépe než ty?“ posmívala jsem se mu.

„Vzpomínáš, co jsi mi jednou řekla? Když jde na akorát, tak je pod svícnem největší tma,“ rozčiloval se dál.

Povzdechla jsem si a vyhoupla se do sedu. Než stačil zareagovat, povalila jsem ho na postel, abych ležela nad ním. Byl překvapený, ale neprotestoval.

Já mu ležela na hrudi, hladila ho po tváři a usmívala se na něj.

„Jsou to ještě děti. Tohle si myslím, bude mít cenu řešit ještě tak za pár let,“ zašeptala jsem a něžně ho políbila.

„Já se jenom bojím, aby jí neublížil,“ zamumlal, když jsem se odtáhla.

„Má ji stejně rád, jako tys měl rád mě. Na to nepotřebuji ani ten tvůj úžasný dar, abych tohle viděla. Já bych o ně strach neměla. Poradí si – jako my dva.“

„No, toho se právě děsím. Co nevidět přijdou s tím, že se chtějí začít potulovat po světě,“ zamručel.

„Pokrytče!“ zavrčela jsem, slezla z něj a otočila se k němu zády. To se mu moc nelíbilo, protože brzy jsem to byla já, kdo ležel po ním.

„Proč pokrytče?“ chtěl vědět.

„Ale nic,“ urazila jsem se.

„Jak to myslíš?“ dožadoval se.

„Nijak.“

„Jestli mi to neřekneš, tak toho budeš litovat,“ zablesklo se mu v očích.

„Jasně,“ posmívala jsem se mu, což jsem neměla dělat. Znova se mu totiž zablesklo v očích a začal mě lochtat. Nezmohla jsem se na odpor, byl o tolik silnější než já. Takže jsem se brzy vzdala.

„Fa-fajn, já se vzdávám! Je-jen už toho… nech!“ dostala jsem ze sebe přes záchvaty smíchu.

„Tak řekneš mi, jak si to myslela?“

„Jenom tak, že když šlo o nás, tak jsi nebyl proti tomu, abychom sami dva odcestovali do Ameriky a tam si žili bez rodičovského dozoru,“ vytkla jsem mu.

„Jenže to šlo o nás dva. To bylo něco jiného!“ bránil se hned.

„Ahá, tak něco jiného, jo? A jak si myslíš, že asi bylo mému tátovi, hm?“ uhodila jsem na něj.

„No, asi vím jak,“ ustoupil nakonec nedobrovolně.

„Tak vidíš,“ usmála jsem se vítězně.

„Víš, když jsi mi před šesti lety oznámila, že jsi těhotná, nemohl jsem tomu věřit a byl jsem ten nejšťastnější poloupír na světě,“ přiznal mi.

„Taky jsi jediný poloupír na světě,“ vyplázla jsem na něj jazyk.

„To je fuk. Tak jsem byl ten nejšťastnější chlap na světě, to je jedno. Jen jsem se tenkrát zařekl, že nepřipustím, aby někdo našim dětem ublížil tak, jako kdysi ublížili nám,“ mluvil dál.

„Nech toho. Tohle už jsme probrali stokrát! Je to za námi,“ promluvila jsem na něj v myšlenkách.

„Ano, je. Já jen nechci, aby se něco podobného stalo našim dětem. A nemyslím zrovna to, že by je unesli a oddělili od sebe. Zlomené srdce bohatě stačí,“ zašeptal zpět a mně vyhrkly slzy, když jsem si uvědomila, jak hluboce naše děti musí milovat.

„Ty brečíš? Proč?“ chtěl vědět.

„To nic. Už jsem ti někdy řekla, jak moc tě miluju?“  usmála jsem se.

„Myslím, že jenom tak tisíckrát. A už jsem to řekl já tobě?“

„Miliónkrát,“ usmála jsem se. Jazz už na to neodpověděl a políbil mě. A přesně v ten okamžik se rozlítly dveře našeho pokoje a dovnitř jako malé tornádo vletěl Steven.

„Mami, tati – jé, fuj! Teda pardon. No, to je fuk. Přišel jsem se rozloučit!“ hlásil Steve důvod svojí návštěvy. Oba dva jsme od sebe jak na povel odskočili, čemuž se Steve začal smát.

„Hele, ty posměváčku, počkej až ty si najdeš nějakou slečnu,“ zavrčela jsem hravě, popadla ho do náruče a začala ho lochtat, jako Jazz před chvílí mě.

„Mami, ne, mami! Prosím, dost!“ smál se Steven a i jeho zelená kukadla byla plná slz smíchu.

Po pár minutách proseb i marného vyhrožování jsem ho konečně pustila a pokusila se uhladit to jeho vrabčí hnízdo na hlavě. Jazz byl ale asi proti mně, protože když malý přišel obejmout jeho, zase mu jeho krásně hnědé vlasy rozčepýřil.

„A dávej si pozor!“ křikla jsem za ním, když už běžel do garáže. Ve dveřích se zčistajasna objevila Sulpicia a usmála se na mě.

„Neboj, Bell, my to zvládneme,“ uklidňovala mě.

„Babi, tak honém! Děda už čeká v autě a nadává!“ ozval se křik z chodby.

„Radši už jdi, mami, nebo se táta zblázní,“ usmál se na ni Jazz.

„Tak zatím,“ mávla na nás, zavřela dveře a už jí nebylo.

„Tak kde jsme to byli?“ usmál se Jazz svůdně.

„Myslím, že v háji,“ zavrčela jsem, když se dveře rozlítly znova.

„To tady nikdo neumí klepat?“ rozčiloval se Jazz, ale uklidnil se, jakmile si všiml toho krásného blonďatého stvoření. Naší dcerky Rebeccy.

„Tati, tati, Ian právě dostal nápad, že bychom mohli jí do bazénu! Můžu?“ skočila mu Beccy kolem krku a hodila na něj čokoládové psí oči.

„No, já nevím,“ váhal Jazz a v mysli mi zavrčel.

„Strejdo, prosím. Máma s tátou s tím souhlasí,“ ozvalo se ze dveří. Stočila jsem k nim pohled a viděla jsem tam ležérně se o futra opírat Iana, který sice mluvil na Jazze, ale pohledem hypnotizoval moji dceru.

Když jsem si ho změřila pohledem, musela jsem uznat, že by se k sobě hodili – jako přesné protiklady. Beccy krásná, drobná blondýnka s čokoládovýma očima a Ian vysoký, černovlasý kluk s neuvěřitelně zelenýma očima. Ovšem, na to měli ještě hodně času, i když jsem si o tom příliš veliké iluze nedělala.

„Já se ani nedivím, že tvůj táta souhlasil,“ utrousil naštvaně a velice potichu Jazz, že jsem měla možnost ho slyšet jenom já, která jsem k němu seděla nejblíže, protože momentálně Beccy obíhala postel a mířila si to ke mně, když viděla, že tátu nepřemluví.

„Mami, prosím,“ zkusila to i na mě.

„Tak jděte, ale do sedmi ať jste doma, jasné, vy dva?“ kapitulovala jsem.

„Ale –“

„Mlč!“
„Jasný, mami. Díky,“ usmála se Beccy andělsky.

„Já se o ni postarám,“ slíbil Ian a odfoukl si patku z čela.

„To je mi jasný,“ povzdechla jsem si.

„Ty, mami, nevíš kde mám plavky? Jane mi je zase někam sklidila,“ zastavila se Beccy ve dveřích.

„Tak se jí jděte zeptat. Třeba vám pomůže si i nějaké pěkné plavky vybrat,“ poradila jsem jí.

„Jenom to ne!“ zděsil se Ian.

„Tak pojď,“ popadla ho Beccy za ruku a táhla ho pryč.

„A zavírat bude kdo?!“ zakřičel na ně Jazz.

Jako voják se Ian vrátil, Jazzovi zasalutoval a zavřel dveře.

„Ten je drzej, to je neskutečný!“ zavrčel Jazz.

„Byl jsi stejný,“ usmála jsem se a znovu se natáhla na postel.

„Myslíš?“ zeptal se pochybovačně.

„Někdy jsi drzý ještě dnes,“ mrkla jsem na něj.

„Tak fajn. Prostě si o ni jen dělám strach,“ zamumlal.

„To nemusíš,“ zašeptala jsem v myšlenkách, protože jinak jsem nemohla. Už na mně znova ležel a vášnivě mě líbal.

„Proč myslíš?“ zeptal se, ale myšlenkama už byl někde jinde.

„Protože jsou stejní jako my,“ odpověděla jsem. To ho trošku vrátilo do reality.

„A to?“ zeptal se nahlas a trochu se ode mě odtáhl.

„Nerozluční,“ usmála jsem se na něj a přitáhla si ho za košili zpět.

A je to tu. Po roce a třičtvrtě konec povídky. Musím říct, že na téhle mi obzvlášť záleželo, protože některé okamžiky mezi Bellou a Jasperem vymyšlené nebyly, spíš inspirované těmi, co jsem sama zažila. Takže bych vás chtěla moc poprosit o komentáře, které mi potvrdí, že se vám povídka líbila a nebyla to jen ztráta času, protože - jak jsem si všimla - její oblíbenost ke konci silně klesla. I tak ale doufám, že ti, co došli až sem, jsou s jejím zakončením spokojení.

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - Epilog: