Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 39. kapitola

04.06.2012 (21:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2378×

39. kapitola – Žádost

(pohled Belly)

„Ne!“ zakřičel někdo a Sergejovy ruce z mého krku zmizely. Vzhlédla jsem a viděla, jak stále stojí nade mnou. Nakonec mi položil jednu ruku na rameno a spokojeně se na nově příchozího usmál.

Měla jsem nutkání promnout si krk, asi mi s ním pohnul, ale děkovala jsem bohu, že mi nezlomil vaz.

„Synu!“ zavolal Sergej zvesela. V tu chvíli jsem konečně zaostřila na další temnou postavu. Byl to Josh.

„Otče,“ odfrkl si Josh. „Nech ji být!“

„Máš snad zájem udělat to sám?“ zasmál se Sergej.

„Já bych jí nikdy neublížil,“ zavrčel.

„To proto, že ji máš rád. Necháváš se moc ovládat lidskými pocity, synu. To tě zničí,“ promlouval k němu, stejně jako před chvílí ke mně.

„Když ji necháš jít, odejdu s tebou kam budeš chtít,“ řekl Josh a pomalinku se k nám přibližoval. Sergej mě najednou popadl do náruče a pomohl mi vstát. Měla jsem problém stát na té noze a ještě ke všemu mě držel tak, že jsem mohla být do vteřiny po smrti.

Byla jsem vděčná, že se mě Josh snaží zachránit, ale nemohla jsem mu to dovolit.

„Joshi, to ne…,“ zašeptala jsem.

Cítila jsem, jak Sergejovi vibruje hruď. Asi se smál.

„Té maličké na tobě také záleží. Není to romantické?“ zasmál se.

„Je to kamarádka!“ odsekl Josh.

„Krásná kamarádka, že? Neříkej mi, že kdyby neměla toho svého, že bys o ni nestál. Pojď se mnou, Joshi. Pojď a dostaneš tuhle krasotinku na hraní. Budeš mít moc, peníze, všechno, co budeš chtít. Přetvoříme svět tak, jak se nám bude zamlouvat. Už se nikdy nebudeme muset bát, že když někde způsobíme moc veliký rozruch, někdo přijde a zabije nás. My tomu budeme velet,“ přemlouval ho dál.

Asi mě to mělo děsit, ale Sergejův hlas byl tak vábivý, že jsem ani nepřemýšlela, o čem mluví. Chvilinku, opravdu jen chvilinku, jsem chtěla, aby hlavně mluvil dál. O čemkoliv. Jen aby mluvil dál.

No, nebyla jsem sama, na koho ten hlas působil. Josh vypadal na chvíli jako v tranzu. Začal se k nám přibližovat rychleji a s nepřítomným výrazem hleděl střídavě na mě a na Sergeje.

„Tak je to správně, synu. Nemusím jí ubližovat. Ty už se postaráš sám, aby byla poslušná, že?“ lákal ho dál. Když mi teprve došlo, co to mele, začala jsem se vzpírat, ale on mě držel moc pevně.

„Sám,“ opakoval po něm a zakotvil už pohledem jenom na mně. Josh teď vypadal snad opravdu zhyponotizovaně. Šel mi z toho mráz po zádech.

Čím byl blíž, tím jsem sebou mlátila víc, dokud mi Sergej nezašeptal do ucha: „Jestli nepřestaneš, zlomím mu vaz. A to bys nechtěla, že?“

Přestala jsem a jen tam odevzdaně stála.

„Bude z vás nádherný pár, no ne?“ usmál se a najednou mě pustil. Přímo do mě strčil, že jsem myslela, že skončím na zemi, ale Josh mě zachytil.

„Je tvoje. A teď pojďme. Měli bychom naplánovat naši pomstu. Ale možná bychom ještě dřív měli najít moji neposlušnou družku,“ uvažoval nahlas.

„Kde bych ji mohl najít?“ obrátil se na Joshe.

„V západním křídle, poslední komnaty na konci té dlouhé chodby,“ prozradil mu Josh ihned a podepřel mě.

„Joshi!“ vyjekla jsem. To mu vážně tak zatemnil mozek? A pak jsem si něco uvědomila. Vždyť tam přece…

To už se k nám ale Sergej otočil zády a zamířil ke hradu. A Joshovi konečně zmizel ten pitomý výraz z tváře. Podíval se na mě, položil si prst na rty a opatrně mě pustil. Než jsem stačila nějak zaprotestovat, skočil po Sergejovi, který to nečekal, i když ho možná v poslední vteřině mohl slyšet.

Srazil ho na zem a vystartoval mu po krku, jenže Sergej byl rychlejší a už stál na nohou. Zuřivě se dívali jeden na druhého.

„Zrádče!“ zavrčel Sergej.

„Nejsem o nic horší než ty,“ vrátil mu to Josh a vystartoval po něm znova.

Jejich boj byl vyrovnanější než ten můj. Možná i proto, že když se Sergejovi podařilo Joshe chytnout, proměnil se třeba v nějakou drobnou dívku a vysmekl se mu. Jasně, bylo to nefér, ale Sergej nehrál fér celé ty roky, tak proč my bychom měli teď?

Problém byl, že Josh mu sice dokázal uskakovat a zaměstnávat ho, ale nedokázal ho zranit. Skoro se k němu ani přiblížit, když ztratil výhodu momentu překvapení. Byl zkušenější bojovník než já, ale na Sergeje to stále nestačilo.

Po dalších minutách boje do Joshe strčil a on odlétl dvacet metrů daleko. Než se stačil vzpamatovat, namířil si to Sergej ke mně.

„Za tvoji zradu ji zabiju!“ zakřičel na něj. Já už se téměř znova smířila se smrtí, když Sergej odlétl skoro stejně daleko jako Josh. Tam, kde ještě před chvílí stál Sergej, teď stál Jasper a měřil si mě naštvaným a zároveň nešťastným pohledem.

„O tomhle si ještě později promluvíme,“ vyslal ke mně v myšlenkách a pak se otočil na Joshe, který k nám stihl doběhnout.

„Vezmi ji odsud,“ nařídil mu a otočil se na Sergeje. „On je můj.“

„Ne!“ zakřičela jsem na něj, ale to už mě Josh táhl pryč.

„No tak, Bello. On je vážně jediný, kdo má proti němu šanci. Dokáže vyčíst jeho pocity, odhadnout jeho slabiny… Může se mu vyrovnat, možná ho dokonce překonat silou…,“ přesvědčoval mě tiše Josh a odnášel mě dál od těch dvou. Nakonec zůstal stát asi třicet metrů od nich a čekal, jak souboj dopadne.

Sergej byl vynikající bojovník, neuvěřitelně silný a taky měl větší vztek, ale to byla zároveň i jeho slabina. A Jazz věděl, že ji může využít. Že ji musí využít.

„Sebral jsi mi deset let života. Za to tě zabiju,“ zavrčel Jasper.

„Uvidíme,“ zamumlal Sergej a vrhl se na něj.

A pak se ti dva proměnili na rozmazané šmouhy dokonce i pro mé oči. Netušila jsem, kdo vyhrává a kdo prohrává. Bylo to jako děsivý tanec, který bude mít jen jednoho vítěze. Srdce mi svíral nevídaný chlad, když jsem nemohla rozeznat, jak na tom Jazz je, jelikož mi zamezil i přístup do svých myšlenek.

Blízko nás, jen kousek od místa, kde jsme stáli, udeřil poslední blesk. Josh nás naštěstí v poslední chvíli strhl na stranu. Vzhlédla jsem, jakmile ustalo to příšerně jasné světlo.

A najednou i hřmění ustalo. Nebe se zklidnilo a já viděla, jak na zem kleslo jedno tělo bez hlavy.

A víc už si z toho nepamatuju, protože pro mě už všechno zčernalo.

Probudila jsem se a dívala se na bílý baldachýn nade mnou. Pár vteřin jsem přemýšlela, kde to asi jsem, než mi došlo, že asi v naší ložnici. Není to divné? Vždyť jsem byla mimo jen pár minut…

A přitom jsem ani nebyla mokrá a promrzlá. Dokonce jsem byla odpočatá a noha mě taky nebolela.

Že by to byl jen sen?

Nechápavě jsem se nadzvedla na loktech a zkusila zakroutit nohou.

Ale noha se ani nepohla. Nebyl to sen. To dosvědčovala už ta sádra.

„Bello?“ ozvalo se mi v hlavě.

„Jazzi?“ vyhrkla jsem a už očima prohledávala místnost, ale nikde jsem ho nemohla najít.

„Jsem u otce, za chvilku přijdu. Nevyváděj žádné hlouposti, ano?“ uklidňoval mě.

„Hlouposti? Já? Co se stalo?“ Vůbec nic jsem nechápala.

„Už jdu…,“ povzdechl si.

Než stihnul dojít do pokoje, posadila jsem se na posteli a rozhlédla se. Všechno vypadalo přesně stejně a zároveň úplně jinak. Došlo mi, že tu všechno působí mnohem přívětivěji. Vřeleji. Byl konec s tou sklíčenou Volterrou. Teď tu bylo všechno štěstím jenom nasáklé.

Jakmile vešel do pokoje, už klečel u mě na posteli.

„Jsi v pořádku?“

„Ano. Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Dva dny. Na chvíli od tebe odejdu a ty se zrovna vzbudíš… Měl jsem u tebe být,“ dodal provinile. Já se jenom usmála a pohladila ho po tváři.

„Je to pravda? Je už po všem?“ zašeptala jsem.

„Je,“ přisvědčil Jazz.

„Mám pocit, že stále sním,“ pousmála jsem se.

„Pak je to krásný sen, ne?“

„Nechci se probudit,“ souhlasila jsem.

„Neměla jsi za ním chodit sama,“ promluvil na mě zase v myšlenkách.

„Nenechal bys mě jít s tebou,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Málem jsem tentokrát přišel já o tebe,“ vyčetl mi.

„Ale ty i Josh jste přišli včas,“ odporoval jsem.

„Měli jsme štěstí,“ zamračil se.

„To ano.“

„Ale už to nikdy nedělej.“

„Neudělám.“

„Slibuješ?“ usmál se.

„Slibuju,“ povzdechla jsem si.

„Miluju tě,“ zašeptal. Tahle dvě slova mě dokázala naprosto zahřát u srdce.

„Já tebe taky,“ pousmála jsem se a políbila ho. Překvapilo mě, když se dobrovolně odtáhl on sám.

„Bello?“ začal nejistě.

„Hmm?“

„Já… vím, že jsme spolu chodili v podstatě asi týden, než nás odloučili, a že to celé bylo strašně složité… Ale chtěl bych…“ Na chvilku ztratil řeč a přemýšlel, jak navázat.

„Co?“ vydechla jsem.

„Vím, že ani nemám prsten a začínám s tím tak brzo po našem návratu… Ale… Miluju tě celým svým srdcem už odmalička a nikdy nebudu na světě chtít něco víc než tebe. Jsi můj smysl života, bez tebe už nemá cenu a nedokážu už si ho bez tebe ani představit… Vzala by sis mě za muže, Bello?“ zeptal se a zatajil dech. Momentálně jsem mu do hlavy neviděla a ani on mně.

Myslím, že i kdyby mi tam viděl, moc by se toho nedozvěděl. Měla jsem tam jak po výbuchu atomovky. Totálně vymeteno.

Hlavou mi šlo jediné.

Miluje mě… strašně moc… a chce si mě vzít…

Asi jsem uvažovala moc dlouho, protože na něm bylo vidět, jak začíná být opravdu nervózní.

Místo odpovědi jsem mu skočila kolem krku a vášnivě ho políbila.

„Ano, ano, ano, ano…,“ šeptala jsem mezi polibky a byla tou nejšťastnější osobou na světě.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 39. kapitola: