Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 52. - Upíři jsou jen ve filmech

14.06.2010 (22:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4632×

Kapitola 52. – Upíři jsou jen ve filmech 

Pohled Belly. 

Uběhly dva dny a Daniel se Izzie stále ještě neozval. Izzie odmítla jít v pátek do školy a ven z pokoje vycházela jen pro jídlo. Z jejího pokoje se s malými přestávkami ozývalo vzlykání a pláč. Občas se za ní někdo stavil, aby ji utěšil, ale ona chtěla být se svým smutkem sama. Jen se mnou prohodila pár slov, sdělila mi, jak moc je nešťastná, a pak i mě poslala pryč.

Dnes byla neděle. Rozhodla jsem se, že jestli se jí Daniel do dnešního večera neozve, půjdu si s ním promluvit. Bolelo mě vidět ji trpět. Kdyby jí alespoň zavolal a chtěl si s ní v klidu promluvit, ale on se jí neozval a ještě se nám ostatním ve škole vyhýbal.

„Lásko, potřebuji na chvíli vypadnout z domu. Nepůjdeme si zalovit?“ zašeptala jsem po poledni Edwardovi do ucha.

„Čekal jsem, kdy s tím přijdeš,“ řekl šeptem, vzal mě za ruku, houkl na ostatní, že jdeme na lov a už jsme utíkali směrem k lesu.

Zastavili jsme se až hluboko v lese a nasáli vzduch.

„Puma,“ řekla jsem. Znovu jsem se nadechla a opravila jsem se. „Ne, dvě.“ Vyrazili jsme tím směrem.

Po lovu jsme se zastavili na mýtině. Oba jsme se svalili do trávy a pozorovali nebe.

„Jak to vypadá s Izzie? Byl jsem za ní, ale poslala mě, stejně jako ostatní, pryč. Daniel se jí ještě neozval, co?“ zeptal se mě Edward.

„Danielovi jsem dala čas do večera, pak si s ním půjdu promluvit. Ještě vůbec nevím, co mu řeknu, ale nechci, aby se moje dcera dál trápila. I kdyby jí měl říct, že už ji nechce, ať jí to ale řekne. Jí to sice nepomůže, ale bude alespoň vědět, na čem je," vysvětlovala jsem mu. „Možná by pro nás všechny bylo lepší, kdybychom se po setkání s Arem někam přestěhovali,“ dodala jsem ještě.

„Doufám, že budeme mít ještě možnost se odstěhovat,“ řekl šeptem Edward.

Překulila jsem se na bok a nahnula se nad něj.

„Lásko, vzhledem k tomu, že už dokážeš pracovat se štítem, se nebojím, že bychom prohráli, pokud dojde na boj. Díky štítu budeme imunní proti schopnosti Jane a Aleca a budeme se moci soustředit výhradně na boj. Pilně trénujeme a to se musí nějak projevit. Ne, v tuhle chvíli nemám strach, že bychom případný boj prohráli,“ pronesla jsem a byla jsem o svých slovech přesvědčená.

Edward se mi podíval do očí a usmál se. Pohladil mě po tváři, položil mi ruku za krk a přitáhl si moje ústa na svoje.

Strávili jsme venku docela dost času. Už se začínalo stmívat. Zvedli jsme se, že se vydáme k domovu, když v tu mi začal vyzvánět mobil. Podívala jsem se, kdo mi volá, ale podle čísla jsem to nepoznala. Edward se na mě podíval výrazem ‘Kdo to je?’ a já jsem jen pokrčila rameny.

„Prosím?“ řekla jsem do telefonu.

„Ahoj, Bello, tady Daniel.“

„Ahoj, Danieli. Neměl bys spíš zavolat Izzie?“ zeptala jsem se ho a posadila se zpátky na zem. Edward si dřepl vedle mě.

„Bello, potřebuji s tebou mluvit.“

„Zeptám se tě ještě jednou, neměl bys spíš zavolat Izzie?“ zopakovala jsem svoji otázku.

„Prosím, Bello. Jsi její sestra. Můžeme se někde sejít?“ naléhal na mě. Podívala jsem se na Edwarda a ten jen přikývl.

„Dobře tedy. Kde a kdy se chceš sejít?“

„Co třeba za půl hodiny před školou?“

„Budu tam.“

„Díky,“ ozvalo se ještě v telefonu, a pak zavěsil.

„No, tak to bychom měli. Alespoň si v tom uděláme jasno,“ řekla jsem Edwardovi.

„Mám tam jít s tebou?“ zeptal se mě.

„Myslím, že bude lepší, když se s ním setkám sama,“ sdělila jsem mu. „Alice to určitě uvidí, ale je důležité, aby se to nedozvěděla Izzie. Řeknu jí o tom, až se vrátím domů.“

Zvedli jsme se, políbili se a každý se vydal jiným směrem. Edward domů a já ke škole.

Doběhla jsem na okraj lesa u školy, rozhlédla se, a když jsem neviděla ani živáčka, vyšla jsem lidskou chůzí z lesa. Došla jsem až k lavičce před školou, posadila jsem se a čekala na Daniela.

Uběhlo asi pět minut a na parkoviště přijížděl Daniel ve svém autě. Zaparkoval, vystoupil z něj a šel ke mně.

„Ahoj, jsem rád, že jsi souhlasila,“ řekl a posadil se vedle mě. Otočila jsem k němu hlavu a prohlédla si jeho tvář. Pod očima měl kruhy, takže moc nespal, jeho pleť měla nádech do šeda a v očích měl bolest a smutek. Byl na tom podobně jako Izzie. Hlupáčci.

„Ahoj, o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptala jsem se ho, i když mi bylo jasné, proč se chtěl sejít.

„Víš, tvoje sestra mi řekla, že… že… prostě mi řekla něco, čemu se mi nedaří uvěřit,“ koktal.

„Co přesně ti řekla?“ ptala jsem se ho. Chtěla jsem, aby to vyslovil nahlas.

„Řekla mi, že nejste obyčejná lidská rodina, ale že jste…“ nedokončil větu.

„Že jsme co? Upíři?“ dokončila jsem za něj.

Podíval se na mě a vykulil oči.

„Ty o tom víš?“ zeptal se udiveně.

„Miluješ Izzie?“ vypálila jsem na něj. Trošku nadskočil, jak se lekl.

Odkašlal si a zašeptal: „Ano.“

„Nevěříš tomu, co ti Izzie řekla nebo se s tím jen nedokážeš vyrovnat?“ pokračovala jsem v kladení otázek.

„Bello, jak bych tomu mohl věřit? Vždyť… upíři,“ zašeptal a rozhlédl se po okolí, „jsou jen ve filmech.“

„Vážně? Kde bereš tu jistotu?“ nedala jsem se.

Znovu vykulil oči, zalapal po dechu a otevřel pusu.

„Chceš mi snad tvrdit, že je to pravda? Že jste… upíři? Jak by to ale bylo možné? Jak to, že o tom nikdo neví? Jak můžete chodit do školy? Vždyť upíři pijí krev. Slunce je spálí na uhel.“ Nemusela jsem mu číst myšlenky, vše, na co myslel, říkal nahlas. Sledovala jsem, jak se pere s tím, připustit si, že by to mohla být pravda. Kroutil hlavou a koukal se na mě vyjeveně.

„Uklidni se, prosím,“ nabádala jsem ho. „Řekl jsi o tom, co ti pověděla Izzie, někomu dalšímu?“

„Ne, mysleli by si, že jsem se zbláznil,“ řekl a já jsem neměla důvod mu nevěřit.

„Nikdo, rozumíš, nikdo se to nesmí dozvědět. Ohrozil bys jak svůj, tak i náš život,“ kladla jsem mu na srdce.

„Rozumím. Povíš mi teď, jak to tedy je?“ ptal se, když se trochu uklidnil.

„Je to dost složité a nevím, zda máme tolik času. Ale ano, vše ti vysvětlím.“

Kývl hlavou a já jsem začala s vyprávěním. O tom, jak žijeme, jak se často stěhujeme, jak se snažíme působit jako lidé, že sice pijeme krev, ale jen tu zvířecí, slunce že nás nespálí, ale že na něm naše kůže září. Pak jsem mu pověděla o Izzie. Že není upír, ale poloupír. To ho zaujalo. Ptal se, jak je to možné.

„Bude pro tebe asi těžké, pochopit to. Protože vypadáme s Izzie jako dvojčata, vymyslely jsme si tu historku, kterou ti Izzie určitě vyprávěla. Pravda je ale jiná. Já jsem matka Izzie,“ řekla jsem a dala mu čas, aby to vstřebal. Na chvíli se mu zastavil dech, až jsem se lekla, zda mi tady nezkolabuje. Po chvíli se z nedostatku kyslíku rozkašlal a začal opět pravidelně oddechovat.

„Už jsem v pohodě, pokračuj, prosím,“ vyzval mě po chvíli.

„Byla jsem člověk, když jsem potkala Paula. V té době jsem nevěděla, že je upír. Otěhotněla jsem a on mě chvíli před porodem odnesl pryč od rodičů, kde jsem za jeho pomoci porodila, a abych přežila, přeměnil mě na upírku. Nebudu ti vyprávět, co jsem dělala od té doby až do teď. Každopádně, Paul zmizel i s naší dcerou a já jsem ji hrozně dlouho hledala,“ vyprávěla jsem mu a snažila se nemyslet na to, jak moc jsem na Paula naštvaná za všechno, co provedl mně, Izzie, Swanovým…

„Pak jsi ji ale našla, ne?“ zeptal se se zaujetím Daniel.

„Paul ji k nám jednoho dne přivedl. Usoudil, že je čas, abych se já setkala se svojí dcerou a ona se svojí matkou.“

„Vzpomínám si na den, kdy se poprvé objevila ve škole. To jsem ještě přesně nevěděl, která jste která,“ říkal zamyšleně. „Pak jsem si v tom ale udělal jasno. A do Izzie jsem se zamiloval,“ dodal zasněně šeptem.

„Danieli, ona nemůže za to, co je. Stejně jako nikdo z nás. Ano, v našem druhu existují i ti zlí, ale my to nejsme. Podívej se na Carlislea. Pracuje v nemocnici, pomáhá lidem, dává jim šanci žít svůj plnohodnotný život. A i my ostatní se snažíme vycházet s lidmi. Jen někteří lidé ale najdou odvahu se s námi přátelit. Na většinu z nich působíme jako krásná zjevení, chladná od pohledu. Někteří se nás bojí, aniž by věděli proč. Je to přirozené. Jsme svojí podstatou predátoři, lovci,“ snažila jsem se mu vysvětlit, jak to s námi je. Chtěla jsem, aby zase viděl Izzie jako tu dívku, do které se tenkrát zamiloval.

„Proč mi to ale neřekla dřív?“

„Protože se bála tvojí reakce. Není pro nás až tak snadné svěřit se člověku, kdo skutečně jsme. A také si musíme být jistí, že to ten, komu to řekneme, nikomu dalšímu nepoví. Jak už jsem ti řekla. Ohrozilo by to nejen jeho život, ale i životy nás ostatních.“ Daniel si mě měřil pohledem a já jsem si v jeho myšlenkách přečetla, že tomu příběhu o nás začíná konečně věřit.

„Mohl bych se i já stát tím, co jste vy?“ zeptal se náhle.

„Mohl, ale co by asi řekla tvoje babička na to, kdybys jednoho dne nepřišel domů?“ Viděla jsem v jeho mysli obrázek babičky. Byla to malá usměvavá dáma a její hlavu zdobily bílé vlasy.

„Asi by ji to zabilo,“ řekl šeptem a povzdechl si.

„Tak vidíš. Měl bys vědět ještě jednu věc. To, že měli Swanovi nehodu, se ví. Rodiče Edwarda a Kate zemřeli. Co ale nikdo neví je, že se Edward a Kate stali jedním z nás,“ řekla jsem mu a sledovala jeho reakci.

„Oni nejsou v nemocnici?“ vyhrkl.

„Ne. Jejich život byl v ohrožení a jediná možnost, jak je zachránit, byla, přeměnit je na upíry.“

Přehrával si tu poslední část našeho rozhovoru v hlavě a snažil se jí uvěřit.

„Vy jste nesmrtelní? A co Izzie? Jak je to s ní?“ položil mi další otázky.

„Ano, jsme. I Izzie je nesmrtelná. Ale je napůl člověk, takže je zranitelnější. Proč se ptáš?“ Trochu mi vadilo, že všechno, na co pomyslel, hned řekl nahlas. Neměla jsem před ním náskok.

„To ale znamená, že já jednou umřu a Izzie bude žít dál,“ zamumlal zamyšleně. „Nechci zestárnout a zemřít. Chci s ní být napořád,“ dodal.

Nadechla jsem se. „A neměl bys tohle říct jí?“

Zčervenaly mu tváře a řekl: „Máš pravdu, měl.“

„Tak na co čekáš?“

„Jedeš se mnou?“ zeptal se, když vstal a vydal se ke svému autu. Kývla jsem, že ano, a tak jsme oba nasedli do auta a vydali se k nám.

Za jízdy jsme mlčeli a já jsem konečně viděla jeho myšlenky. Těšil se na Izzie. Nemohl se jí dočkat. Teď v ní neviděl poloupírku, ale jen dívku, kterou miluje a chce jí to sdělit. Byla jsem ráda, že si nechal vše vysvětlit, a že pochopil, že je jejich láska důležitější než to, čím jsme byli. Pro tuto chvíli to bylo ideální. Jenže… Daniel byl člověk. Nenapadalo mě jiné řešení, jak by mohl být s Izzie napořád, jak sám řekl, než přeměna. Pokud mě Izzie požádá, abych ho přeměnila, protože jí samotné by se to nepodařilo, vzhledem k tomu, že jsou její zuby jedovaté oproti našim jen maličko, udělám to.

Přijeli jsme před náš dům. Daniel zaparkoval a vystoupili jsme z auta.

Bello, Izzie právě usnula. Říkala mi myšlenkou Alice.

„Izzie právě usnula. Zavedu tě za ní do pokoje,“ řekla jsem Danielovi. Zatvářil se nechápavě, jak to můžu vědět, ale nekomentoval to.

Otevřela jsem dveře do domu a pohledy všech se upřely na Daniela.

„Dobrý večer,“ pozdravil všechny a zaměřil se pohledem na Edwarda a Kate.

„Jejich oči,“ vydechl, když si všiml jejich zbarvení.

„Jsou věci, které ti časem vysvětlíme. Teď bys měl jít za Izzie,“ řekla jsem mu a on jen kývl hlavou. Vyšli jsme po schodech a zastavili se před jejím pokojem. Potichu jsem otevřela dveře, a když jsem nakoukla dovnitř, viděla jsem Izzie, jak leží v posteli a celkem pravidelně oddechuje.

„Pojď,“ vyzvala jsem Daniela a on vstoupil do pokoje. Šla jsem k posteli a posadila se na ni. Daniel se postavil ke stolu a opřel se o něj. Bál se, že ho Izzie odmítne, když ji nechal tak dlouho čekat.

„Izzie, drahoušku,“ řekla jsem potichu a lehce s ní zatřásla. Otevřela oči a zamrkala.

„Mami? Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptala se rozespale, posadila se a objala mě kolem krku. Pak se nadechla, pustila mě a její pohled se stočil k Danielovi.

„Ještě spím?“ ptala se udiveně.

„Ne, Izzie, nespíš. Daniel je tady a chce s tebou mluvit,“ vysvětlila jsem jí. Chvíli ho pozorovala, pak se usmála, vystřelila z postele a vrhla se mu do náruče.

„Promiň, že mi to tak trvalo. Hrozně se mi stýskalo,“ šeptal Daniel a hladil ji po vlasech.

Zvedla jsem se z postele a mířila jsem ke dveřím.

„Děkuji,“ zašeptali oba zároveň a to už jsem zavírala dveře, abych jim nechala soukromí.

Sešla jsem zase po schodech do obýváku a sedla si na pohovku.

„Dobrá práce, ségra,“ pronesl Jasper, který se konečně zase cítil v pohodě. Celou dobu, co se Izzie trápila kvůli Danielovi, to špatně snášel.

Potichu jsem ostatním převyprávěla moje setkání s Danielem a oni mě se zájmem poslouchali.

„Tak to bychom měli. Zbývá už jen vyřešit, jak to bude s Danielem dál,“ zašeptal Carlisle.

„Bella ho přemění,“ pronesla potichu a s klidem Alice. Hodila jsem po ní pohledem.

„Viděla jsem to. Izzie tě požádá, abys ho přeměnila, a ty s tím budeš souhlasit a uděláš to,“ pronesla opět potichu a s klidem. Jako důkaz mi ještě v mysli přehrála svoji vizi.

„Takže se zase rozrosteme, paráda. To se budeme muset za chvíli přestěhovat a pořídit si rovnou zámek,“ zahlaholil Emmett a začal se smát. Chvíli jsme na něj zírali, co to plácá, a pak nás nakazil svým smíchem a všichni jsme se k němu přidali.

Týden před setkáním s Arem a jeho družinou.

Byla sobota. Čekali jsme v obýváku na Izzie a Daniela. Chystali jsme se zase trénovat. Daniel už o nás věděl téměř vše. Dokonce se před týdnem rozhodl, že by nás chtěl vidět při tréninku. Nikdo nic nenamítal, a tak jezdil vždy po škole k nám a účastnil se ho jako divák z povzdálí. Izzie byla šťastná a nás všechny to těšilo. Dokonce bych si troufla říct, že nám všem přirostl Daniel za těch pár dní, co u nás trávil čas, k srdci.

„Izzie, Danieli, pohněte kostrou, nebudeme tu na vás čekat celý den,“ zakřičel Emmett z obýváku.

„Už jdeme,“ ozvalo se z patra a za chvíli už oba scházeli ze schodů.

„Omlouváme se,“ pronesl Daniel a oba lehce zčervenali. Ani jsem se jim nesnažila číst myšlenky. Všem bylo jasné, co je zdrželo.

Vzala jsem Edwarda za ruku a vyšli jsme spolu s ostatními před dům. Postavili jsme se do řady a Carlisle si stoupl před nás. Nadechl se, že určí první dvojici, když tu se zarazil.

„Kde je Alice?“ zeptal se. Podívali jsme se jeden po druhém, ale Alice mezi námi nebyla.

„Šla hned za mnou,“ řekl Jasper udiveně a rozběhl se zpět do domu.

„Neee!“ ozval se z domu výkřik, ještě než tam Jasper doběhl. Všichni jsme zůstali stát jako sochy a pohled nás všech směřoval k domu…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Proč zůstala Alice v domě? Viděla snad něco? Pokud ano, tak co? Zkusíte si tipnout?

Kapitola 51. - Prozrazení - Shrnutí - Kapitola 53. - Vize

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 52. - Upíři jsou jen ve filmech: