Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 51. - Prozrazení

12.06.2010 (17:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5089×

Kapitola 51. - Prozrazení

Pohled Belly. 

„Nebylo by lepší, kdybys ho šla najít ty? Carlisle se s ním sice také zná, ale… tak… víš?“ koktala Alice.

Když jsem se na ni podívala, skousla si lehce ret.

Otočila jsem hlavu k Edwardovi. Měřil si mě pohledem. Určitě přemýšlel nad tím, co říkala Alice.

Hodila jsem na ni pohled, který jí nařizoval, aby už to víc nerozebírala.

Bello? Cože? Byl tak blízko? Musel stát před domem…

To už jsem venku slyšela Carlislea. „Vítám tě, Demetri. Co tě k nám přivádí?“

„Drahý Carlisle, tak rád tě vidím,“ řekl nadšeně Demetri a na Carlisleovu otázku nereagoval.

Bello, vím, že mě slyšíš. Můžeme si promluvit? Ozval se zase Demetri myšlenkou.

Stoupla jsem si k oknu a trošku jsem dvěma prsty roztáhla žaluzie. Byl vážně před domem. Stál naproti Carlisleovi a Esme byla jen kousíček od nich. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se objevil tak blízko u domu.

„Jdu ven,“ řekla jsem šeptem ostatním.

Ještě než jsem vyšla před dům, došla k Edwardovi, pohladila jsem ho po tváři a naklonila se k němu.

„Lásko, ať uslyšíš cokoliv, nijak nereaguj, prosím. Až Demetri odejde z Forks, všechno ti vysvětlím,“ zašeptala jsem mu do ucha tak, aby to slyšel jen on. „Stále měj na paměti, že jsi jediný, koho jsem kdy milovala a miluji. K nikomu jsem nikdy necítila to, co cítím k tobě,“ dodala jsem ještě, políbila jsem ho na tvář a rozběhla se ke dveřím. Než jsem je otevřela, ještě jsem se na něj otočila. Sledoval mě a jeho výraz naznačoval, že se mu vůbec nelíbí, že chci jít za Demetrim. Ani já jsem za ním nechtěla jít. Ale on se mnou chtěl mluvit. Odvážil se kvůli tomu přijít až před náš dům, takže mě zajímalo, co měl za lubem.

Vyšla jsem ze dveří a pomalým krokem se blížila k trojici, která stála mlčky před domem.

Sice jsem Edwardovi slíbila, že mu vše vysvětlím, ale vůbec jsem se na tu chvíli netěšila. Jenže jsem nevěděla, s čím na mě Demetri vyrukuje a nechtěla jsem, aby Edward nabyl mylného dojmu, že se mezi mnou a Demetrim děje něco víc, než tam skutečně je. Takže bude lepší, když mu poodhalím další kousek z mé minulosti.

Bello, buď opatrná. Přečetla jsem si v Carlisleově mysli, když se rozloučil s Demetrim a odcházel spolu s Esme do domu.

„Jsem tu,“ řekla jsem Demetrimu bez pozdravu, jakmile jsem došla až k němu.

„I já tě zdravím, Bello,“ nenechal se odbýt.

„Pojďme k věci. O čem jsi chtěl mluvit?“ vypálila jsem na něj. Rozhodně jsem neměla náladu se s ním jakkoliv vykecávat víc, než bylo nezbytně nutné.

„Jdeš na mě zhurta,“ řekl a usmál se. Dělal si snad ze mě srandu?

„Demetri, nemám na tebe celý den. Proč jsi tady?“

Vzpomněla jsem si na to, jak jsem mu říkala při našem posledním setkání na louce krátce po nehodě, že má vzkázat Arovi, že už je Edward jedním z nás. Snažila jsem se vymyslet nějakou historku, jak z toho vybruslit. Mohla bych mu říct, že jsem mu lhala. Otázkou ale bylo, zda by mi to věřil. Nebo bych mu mohla říct, že jsem si myslela, že se Edward mění na upíra, ale když jsem přišla domů, zjistila jsem, že se mu dostal jed do těla pozdě a on… nepřežil. Téměř neviditelně jsem se otřásla při té představě.

„Bello, Bello, tak moc ses změnila. Nebylo nám snad v Itálii fajn?“ Zase to zkoušel? Byl nenapravitelný.

„Demetri, už posledně jsem ti říkala, že-“

„Já vím, co bylo, bylo. Ale stejně mě pořád lákáš,“ pronesl a u toho na mě mrknul.

Dala jsem si ruce v bok a zaujala jsem lehce naštvaný postoj. Dokresloval ho výraz v mojí tváři.

„Dobře tedy. Přejdu k věci.“

„To bych ti byla vděčná.“

Ach jo, Bello. Mohli jsme si trošku pohrát a bylo by nám oběma fajn. Co tě tak změnilo? Ptal se mě myšlenkou Demetri. Rozhodně jsem mu na to nemínila nijak reagovat. Ještě chvíli čekal, a když mu došlo, že mojí odpovědi nedočká, pokrčil rameny a rozhodl se tedy přejít k věci.

„Paul nám vyprávěl, jak se zbavil rodiny toho tvého Edwarda. Zemřeli všichni? Vzpomínám si, že když jsem tě viděl naposledy, říkala jsi mi, abych vzkázal Arovi, že už je ten tvůj člověk jedním z nás. Tak jak to tedy je? Potřebuji si v tom udělat jasno,“ naléhal na mě, abych mu vše objasnila. „Také jsme se dozvěděli, že měl Edward sestru. Jak to vypadá s ní?“ Jen to dořekl, z domu se ozvalo slabé zavrčení. Edward. Jakmile byla řeč o jeho rodině, neudržel se.

Ale, ale, kohopak to skrývají v domě? Že by tam byl ten, kvůli kterému jsem přišel? Aro bude potěšen, že se mi podařilo zjistit to, v co jsem ani nedoufal. Jeho pach sice necítím, takže pravděpodobně zafungovala schopnost Belliny dcery, ale určitě je uvnitř. Pomyslel si Demetri. Edwarde, ať teď udělá cokoliv, zůstaň v klidu, prosím. Nabádala jsem ho, i když jsem věděla, že mě nemůže ani slyšet ani si mé přání přečíst v myšlenkách.

Než jsem se nadála, Demetri stál těsně u mě, ruku měl kolem mého pasu a s úsměvem se jeho rty blížily k mým.

Bello, Edward... Křičely na mě myšlenky všech v domě.

Nestihla jsem nijak zareagovat, když se ozval zuřivý výkřik, doprovázený vrčením.

„Neee!“

Pohled Edwarda.

Seděl jsem v obýváku, ruce zatnuté v pěst. Slyšel jsem, jak Bella mluví venku s Demetrim a přemýšlel jsem, co to říkala Alice a co mi to chtěla Bella vysvětlovat. Vypadalo to, že přede mnou něco tajila. Že by ona a Demetri… To bylo klidně možné. Přece jen žila dost dlouho ve Volteře. Byla to ale minulost. Její minulost. Asi neměla důvod, aby mi o tom říkala.

„Paul nám vyprávěl, jak se zbavil rodiny toho tvého Edwarda. Zemřeli všichni?“ zaslechl jsem z venku. Demetri pokračoval, ale já už jsem viděl rudě. Stačilo to, že vyslovil jméno Paul a mluvil o smrti mých rodičů a neubránil jsem se zavrčení. Všichni v místnosti se na mě podívali. Nemohl jsem si pomoct. Všechno má svoje meze. Podíval jsem se na Kate a ta seděla vedle Rileyho, ruce, stejně jako já, zatnuté v pěst a pevně svírala rty k sobě.

Venku byl najednou klid. Zvedl jsem se, pomalým krokem jsem šel k oknu a prstem jsem si udělal mezi žaluziemi maličkou špehýrku. Musel jsem vidět, co se tam dělo. To, co jsem ale uviděl, ve mně vzedmulo vlnu rozzuření. Demetri držel Bellu za pas a skláněl se k jejím ústům. Naprosto bezmyšlenkovitě jsem se vrhnul ke dveřím. Ostatní se mě snažili chytit, ale neměli šanci.

„Neee!“ zařval jsem a s vrčením se řítil na Demetriho.

„Tohle jsi přehnal!“ křičel jsem na něj. Když jsem doběhl až k nim, žďuchnul jsem do něj takovou silou, až upadl na zem. Bella odskočila, ale ustála to.

„Edwarde, říkala jsem ti-“

„Promiň, ale tohle už bylo moc. Nejenže se snad bavil nad tím, že se ten zmetek zbavil mojí rodiny, ale ještě tě chtěl líbat,“ přerušil jsem Bellina slova.

Podíval jsem se na Demetriho, který se mezitím postavil a trochu si oprašoval plášť.

„Takže Bella nelhala. Skutečně jsi jedním z nás,“ pronesl a trochu se u toho usmál. „Aro bude opravdu potěšen, že jsi ho přeměnila,“ řekl, když se otočil k Belle. „Jestlipak má taky nějakou schopnost?“ zamumlal ještě.

„Do toho ti nic není. Už jsi zjistil to, kvůli čemu jsi sem přišel, takže se můžeš vrátit zpět do Itálie,“ procedil jsem skrz zuby. „Jo, a vyřiď tomu…“ zarazil jsem se, protože mě napadly jen samé nadávky, „Paulovi, že si ho podám za to, co provedl mojí rodině.“

„Mýlíš se, Edwarde. Zjistil jsem jen část. Jak se má tvoje sestra?“ provokoval Demetri.

„Je mrtvá,“ vypálil jsem. Demetri si třel rukou bradu a vypadal, že přemýšlí, zda mi má věřit či ne. Nahodil jsem smutný výraz, abych podtrhl to, co jsem právě řekl. Přimhouřil oči, přejel jimi na Bellu, a pak se nadechl.

„Dobře tedy,“ řekl stále zamyšleně. „Už brzy se znovu setkáme.“

„Už se nemůžu dočkat,“ zašeptal jsem nasupeně.

„Rád jsem tě viděl, Bello. Jsi snad stále krásnější. Že by za to mohly city, které chováš k němu?“ zeptal se jí a ukázal na mě. Zavrčel jsem a Demetri ustoupil o krok dozadu.

„Snad jsem toho tolik neřekl,“ hájil se s úsměvem na rtech. „Těším se na naše další setkání,“ dodal a po tváři mu přeběhl zvláštní výraz.

„Já tvé nadšení nesdílím. Sbohem.“ Rozloučil jsem se s ním, chytil jsem Bellu za ruku a lehkým tlakem jsem ji táhl k domu.

„Sbohem, Demetri,“ řekla ještě, když se na něj otočila.

„Na shledanou,“ zaslechl jsem za sebou, když jsme vcházeli do domu.

„Omlouvám se. Vím, že se mě snažil vyprovokovat, aby zjistil, zda jsem skutečně tady. Nemohl jsem si ale pomoct. Asi jsem vše pokazil,“ řekl jsem ostatním se sklopenou hlavou, když jsme došli do obýváku.

„Když jsi věděl, že tě provokuje, tak ses mohl udržet, ne?“ zlobil se Emmett.

„Měli bychom se podívat ven, zda je Demetri skutečně pryč. Možná nás stále pozoruje z dálky,“ pronesl s obavou v hlase Carlisle.

„Je pryč,“ řekly Alice a Bella současně.

Styděl jsem se, že jsem se neudržel a vystartoval na Demetriho, ale copak jsem tu mohl jen tak sedět a sledovat, jak líbá Bellu?

„Takže jsme ztratili jednu výhodu,“ zamumlal Riley.

Pohled Belly.

„Myslím, že se nic tak strašného nestalo. Aro tušil, že je Edward na živu. Byla jsem to já, kdo to Demetrimu řekl tenkrát na louce. O Edwardových schopnostech ale neví nic, a ani o Kate nic nezjistil,“ zhodnotila jsem situaci. Edward mě držel pevně za ruku, jakoby se bál, že mu mě někdo vezme.

Demetri překvapivě uvěřil, že je Kate mrtvá a běžel to pověděl Arovi. V podstatě ani Edward nelhal. Kate byla skutečně mrtvá. Tedy její lidská schránka.

„Už je pryč? Takže můžu ven?“ Objevila se najednou v obýváku Izzie.

„Ty už jsi vzhůru?“ zeptala jsem se jí.

„Už dávno. Nemohla jsem přeslechnout žárlivého Edwarda,“ odpověděla mi. Edward po ní střihl pohledem a ona se maličko zarděla. A není to snad pravda? Jasně, že ho Demetri rozhodil tím, že mluvil o jeho rodině, ale když chtěl líbat mámu, tak se projevil jako žárlivec.

„Izzie!“ pokárala jsem ji.

„A není to snad pravda?“ zeptala se teď už nahlas. „To je jedno. Můžu tedy dneska ven?“

„Návštěva Demetriho proběhla rychleji, než jsem si původně představoval, což je dobře. Takže si můžeme jít zatrénovat. Je na tobě, Izzie, zda se přidáš k nám nebo půjdeš tam, kam tě tvé srdce táhne,“ pronesl poeticky Carlisle a zaměřil se přitom pohledem na Izzie. V očích jí pohaslo nadšení, trochu se zastyděla, že teď myslela jen na sebe, a pak se zatvářila omluvně.

„Pokud nikdo nic nenamítá, dáme si sraz venku přesně za hodinu,“ informoval nás Carlisle.

Všichni jsme kývli na souhlas a rozešli jsme se do svých pokojů.

„Bello, zlobíš se na mě?“ zeptal se mě Edward, když jsme došli do našeho pokoje a posadili se na postel.

„Blázínku, to víš, že se nezlobím. I když… Věděl jsi, že tě chce Demetri jen vyprovokovat a já jsem tě nabádala, abys zůstal v klidu, ať se bude dít cokoliv. Takže mě to možná trochu mrzí, ale nezlobím se,“ vysvětlila jsem mu.

„Když vyslovil jeho jméno a mluvil o mojí rodině, hrozně mě to zasáhlo. A pak, když jsem viděl, že tě drží a sklání se k tobě…“ řekl a zakroutil hlavou. „Omlouvám se.“

„Měla bych ti asi vysvětlit, jak se to má s Demetrim a mnou. Tedy, jak to mezi námi bylo, když jsem žila ve Volteře,“ zašeptala jsem.

„Ani nevím, zda to chci slyšet,“ zavrčel trochu Edward a chytil mě přitom za ruku.

„Lásko, vidíš v tom něco, co už tam dávno není. Ve Volteře jsem měla s Demetrim… vztah. Byl to vztah postavený na sexu, ne na lásce. Oba jsme se chtěli bavit. On byl sám, já jsem byla sa-“

„Stačí, dovedu si to představit,“ stopl mě Edward smutným hlasem. „Takže v tom nebyly city?“

„Měla jsem ho ráda, to ano, ale spíš jako přítele. Dokázal být hrozně zábavný.“

„Nechme to být. Je to minulost,“ ukončil téma Demetri a já Edward. Ano, byla to minulost. A bylo to už moc dávno.

„Proč jsi nikdy nemluvila o Jane a Alecovi?“ zeptal se mě po chvíli.

„Jane a Alec. Dvojčata, která patřila mezi oblíbence Ara. A určitě jsou jeho oblíbenci i nyní. Vždy se spoléhal na jejich schopnosti,“ říkala jsem zamyšleně. „Asi jsem neměla nic, co bych o nich, krom jejich schopností, řekla. Nijak zvlášť jsem se s nimi ve Volteře nepřátelila. Jane mi jednou vyčetla, že mě má Aro raději jak ji a od té doby jsme se spolu nebavily, pokud to nebylo nezbytně nutné.“

„Nepůjdeme si dát sprchu?“ zeptal se mě najednou, z ničeho nic, Edward. Podívala jsem se na něj a zkoumala jsem v jeho výrazu, zda myslel skutečně jen sprchu nebo za tím bylo něco víc. Nevinně pokrčil rameny a usmál se.

„Tak sprchu, jo?“ Lehce jsem do něj dloubla. Než jsem se nadála, byla jsem v jeho náruči a mířili jsme do koupelny.

Uběhlo pár dní.

Kromě Edwarda a Kate jsme my ostatní chodili do školy a vždy po škole jsme trénovali bojovou taktiku a také schopnosti. Edwardovi se dařilo každý den zaštítit někoho dalšího. Všechny nás to těšilo. Zvyšovala se tak naše šance proti Arovi.

Společně s Kate jsme se ocitli ve Volteře v momentě, kdy se Demetri vrátil ze své cesty k nám. Podařilo se jí přenést svoji mysl za Demetrim. Soustředila se tak moc, že aniž by ji s ním spojovala jakákoliv silná emoce, její schopnost zafungovala. Vyprávěl právě Arovi o Edwardovi. Aro byl nadšený z toho, že se řady upírů zase rozšířily, a také zklamaný, že se Demetrimu nepodařilo zjistit, zda oplývá nějakou schopností či nikoliv.

„Tak jdeme na to,“ vyzval nás Carlisle. Stála jsem, jako už po několikáté, proti Emmettovi a Rose a oba se mě snažili dostat. Mohlo by se zdát, že už není co trénovat, ale pokaždé přišel někdo s nějakým novým fíglem, jak dostat toho druhého.

Izzie se na dnešek omluvila. Po škole měla sraz s Danielem. Chystala se mu říct o nás. Měla jsem trochu obavu, jak to dopadne. Daniel ji miloval, stejně jako ona jeho. Byla ale jejich láska tak silná, aby ustála pravdu o nás?

Jen jsem se zamyslela nad svojí dcerou a už jsem ležela na zádech. Emmett seděl na mně a držel mi ruce, Rose mi držela hlavu jako ve svěráku. Vítězoslavně se usmívali.

„Musíš se líp soustředit, sestřičko,“ nabádal mě Emmett.

„Jen se neboj, příště ti ukážu, zač je toho loket,“ vyhrožovala jsem mu s úsměvem na tváři, když mě oba pustili a já se postavila vedle Edwarda.

„Pche, to se ještě uvidí,“ pronesl Emmett a zařadil se do řady vedle Rose.

Bojový výcvik probíhal skoro celé odpoledne.

Edward se pak pokusil zaštítit nás všechny, a až na Alice, Jaspera a Esme se mu to povedlo. Rozhodl se, že to zkusí ještě jednou.

Mami, potřebuju s tebou mluvit. Můžeš za mnou přijít na mýtinu v lese? Uslyšela jsem najednou myšlenky Izzie. Podívala jsem se směrem k lesu a zahlédla jsem, jak se na okamžik dívá mým směrem, pak se otočila do lesa a zmizela.

„Musím za Izzie,“ řekla jsem ostatním a rozběhla se k mýtině.

V myšlenkách ostatních jsem si ještě přečetla spoustu otazníků, ale neměla jsem čas jim cokoliv vysvětlovat. Izzie „zněla“ v myšlenkách dost zoufale. Že by jí Daniel odmítl věřit?

Doběhla jsem na mýtinu, rozhlédla jsem se kolem a uviděla jsem Izzie, jak sedí na zemi s hlavou opřenou o kolena. Vzlykala.

„Izzie, zlato, co se stalo?“

Vzhlédla, nadechla se a z očí se jí začaly kutálet slzy jako hrachy. Sedla jsem si vedle ní a objala ji kolem ramen.

„Dívej se,“ řekla jen a v myšlenkách mi začala přehrávat celý rozhovor s Danielem.

Procházeli se po parku v Port Angeles, drželi se za ruce a užívali si jeden druhého. Pak se posadili na lavičku.

„Danieli, potřebuji s tebou mluvit. Musím ti sdělit něco důležitého,“ řekla Izzie. Podíval se na ni.

„Tak povídej. Stalo se něco?“ vyzval ji.

„Víš, jak ses mě ptal, proč někdy moje rodina nechodí do školy?“ ptala se opatrně. Jen kývl hlavou.

„Většinou je to tehdy, když venku svítí slunce,“ řekla.

Nechápavě zakroutil hlavou. Izzie se nadechla a pokračovala.

„My totiž nejsme obyčejná lidská rodina,“ zašeptala. Vytřeštil na ni oči.

„Cože? Když nejste obyčejná lidská rodina, tak co tedy jste?“ ptal se udiveně.

„To je právě to, co ti chci sdělit. My jsme…“ zaváhala Izzie. „Upíři,“ dodala hodně potichu.

„Co jste? Asi jsem ti špatně rozuměl.“

Izzie se rozhlédla, zda je někdo nesleduje a zopakovala znovu: „Upíři.“

Daniel se postavil, chvíli přecházel sem a tam, a pak se zastavil před Izzie.

„Izzie, myslel jsem, že mě také miluješ, ale asi jsem se spletl. Děláš si ze mě blázny? Myslíš, že ti uvěřím takovou blbost? Až mi budeš chtít sdělit něco, co bude dávat smysl, tak se ozvi. Čau,“ řekl, otočil se k ní zády a spěchal k autu. Izzie se za ním ještě chvíli koukala, než jí zmizel z dohledu, pak si složila hlavu do dlaní a začala plakat.

„Uff, tak tohle jsem nečekala,“ řekla jsem opatrně a zároveň naštvaně. „On odjel a nechal tě tam?“

„Mami, to není podstatné,“ zašeptala mezi vzlyky. „On už mě nemiluje.“

„Zlatíčko, to není pravda. Upřímně... vybalila jsi to na něj trochu zhurta, takže se s tím teď musí srovnat. Dej mu čas,“ chlácholila jsem ji.

Podívala se na mě uslzenýma očima a zhluboka se nadechla.

„Myslíš?“ zeptala se s nadějí v hlase.

„On se ti určitě ozve.“ A jestli ne, tak… tak co? Slíbila jsem si, že jestli někdy Daniel zlomí mojí dceři srdce, tak si to odskáče. Tohle byla ale situace, kdy jsem ho do jisté míry chápala. Je těžké pochopit, když řekne holka svému klukovi, že vlastně není člověk.

Jak jsem tak přemýšlela, došla jsem k závěru, že mu dám pár dní, a jestli se ani poté Izzie neozve, půjdu si s ním promluvit.

„Já jsem tak nešťastná,“ pronesla Izzie a z očí jí začaly vytékat nové slzy.

„Já vím, miláčku. Všechno se ale srovná, uvidíš.“ Věřila jsem, že to tak bude. Musí. Trápilo mě, když jsem svoji dceru viděla nešťastnou.

Ještě chvíli jsme seděly mlčky na mýtině, pak jsme se zvedly a rozběhly se domů.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem ráda, že čtete v tak hojném počtu moji povídku. A jsem neskutečně vděčná všem, kdo mi zanechávají po přečtení komentáře. Vaše komentáře mě vždy vybičují k dalšímu psaní. Děkuji.

Vaše EdBeJa.

Kapitola 50. - Hlídkování - Shrnutí - Kapitola 52. - Upíři jsou jen ve filmech

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 51. - Prozrazení: