Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 41. - Touha po krvi nebo láska?

25.04.2010 (21:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5413×

Kapitola 41. – Touha po krvi nebo láska? 

Pohled Belly.

Naposledy jsem se nadechla, abych si jeho vůni uložila navždy v paměti. To byla chyba. V tu chvíli jsem přestala dýchat. Sklonila jsem hlavu k Edwardovu krku a slyšela jsem šumění krve v tepně. Ústa se mi naplnila jedem a monstrum ve mně se probudilo k životu. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu sama nad sebou. Na pár vteřin jsem zaváhala a pak jsem se zakousla do Edwardova krku…

V momentě, kdy moje zuby prokously jeho kůži, se do Edwardovy krve vmísil jed. Přeměna mohla začít.

Stále jsem měla zuby zakousnuté do jeho krku. Na jazyku jsem ucítila chuť jeho krve.

„Bello, nezapomeň na to, že Edwarda miluješ a to co děláš, je kvůli záchraně jeho života,“ slyšela jsem jakoby z dálky hlas Carlisla. No tak Bello, zapomeň na něj, pořádně se zakousni a nakrm se, nabádalo mě monstrum v mé hlavě.

Na vteřinu jsem zavřela oči. Miluji Edwarda. On je láskou mého života. On je ten, bez kterého si svůj život nedokážu představit. Ale ta chuť… Zmiz! Zakřičela jsem na monstrum, které se mě snažilo úplně ovládnout. Plameny v krku mě pálily tak, že jsem měla pocit, že stojím na hranici.

„Bello, ty to zvládneš. Musíš. Protože jestli ne, budeš pak nešťastná. Já ti věřím, že to dokážeš,“ nabádal mě Carlisle. Ucítila jsem na rameni jemný stisk jeho ruky.

V tu chvíli jsem se rozhodla. Odtáhla jsem se od Edwarda a podívala se na Carlisla.

„Bude to stačit?“ zeptala jsem se ještě omámeně. Pár kapek jeho krve jsem stále cítila v ústech. Ať řekne, že to stačí. Kdybych ho měla ještě jednou kousnout, neovládla bych se. I teď, když jsem cítila tu chuť, jsem se ještě plně neovládala. Monstrum na mě hulákalo, ať si ho vezmu, ať se nakrmím a já se to snažila ignorovat. Jenže to nebylo tak jednoduché. V hrdle mi šlehaly plameny a já jsem potřebovala ukojit tu strašnou žízeň.

„Určitě to bude stačit. Teď už jen musíme počkat, až se jed rozšíří do celého krevního oběhu a hlavně do srdce. Pak začne přeměna,“ uklidňoval mě Carlisle.

Neodvážila jsem se nadechnout. Doufala jsem, že kdyby bylo třeba, Carlisle by mě zastavil nebo by se o to alespoň pokusil. Ale nechtěla jsem, aby to došlo tak daleko.

Uběhlo pár okamžiků a hlas monstra v mé hlavě byl stále slabší. Pořád mě nabádal, abych hned teď uhasila svoji žízeň, ale moje mysl se vracela do normálu a stále více se mi dařilo ten hlas ignorovat.

Pomalu jsem otočila hlavu k Edwardovi a podívala se na něj. Rána na krku po mém kousnutí už se zacelila.

„Za chvíli budeme doma,“ pronesl Carlisle. Věděla jsem, co to znamená. Tři dny čekání.

Po pár minutách se sanitka zastavila. Byli jsme doma. Otevřely se dveře a v nich se objevil Emmett s úsměvem na tváři. Nadechl se a jeho výraz se okamžitě změnil.

„Emmette, běž…“ Než stihl Carlisle dokončit větu, Emmett už byl pryč. Pach krve mu dával jen dvě možnosti. Buď se vrhnout na Edwarda, nebo zmizet.

Carlisle odpojil Edwarda od všech přístrojů a hadiček a po chvíli už jsme ho vynášeli ze sanitky. Jen jsem vystoupila ven, konečně jsem se nadechla. Vzduch byl nasycen krví, ale nebylo to tak strašné jako v sanitce. A konečně také utichlo monstrum v mé hlavě. Už zase dřepělo v koutě, zklamané, že to teď nevyšlo. A nevyjde to ani příště, s tím počítej. Poslala jsem mu.

Před domem právě zastavila druhá sanitka a z ní vystoupil Jasper s Rileym.

Riley se podíval naším směrem. Edward není připojen na přístroje? To může znamenat jen jediné. Blesklo mu hlavou.

„Bello? Ty jsi…?“ zeptal se s neskrývaným údivem.

„Nebylo to vůbec jednoduché, bráško,“ řekla jsem mu zastřeným hlasem.

„Zvládla jsi to, to je hlavní. A nestalo se nic, za co by ses musela stydět,“ řekl mi Carlisle. Tím jsem si nebyla tak jistá. Málem jsem…

No páni, když to zvládla Bella, musím to zvládnout i já. Přerušil Riley moje myšlenky svými.

„Jen co odneseme Edwarda, přijdu za tebou,“ křikl na něj ještě Carlisle a to už jsme vcházeli do domu. V kuchyni jsem si všimla Esme a Rose. Obě nás sledovaly, jak neseme Edwarda do schodů. Ani jedna nic neřekla, jen na nás kývly hlavou. Doufala jsem, že je Alice s Izzie.

Když jsme došli do mého pokoje, přestala jsem dýchat, vzala jsem Edwarda do náruče a položila ho na postel.

„Díky, Carlisle,“ poděkovala jsem mu a podívala se na Edwarda. „Je normální, že stále vypadá, že spí?“ zeptala jsem se ho, ještě než odešel.

„Má v sobě hodně léků po operaci. Dej mu čas. Snad ho teď nic nebolí. Až přijde k sobě, bude to pro něj… zlé,“ řekl. „A nemáš zač. Jsem na tebe pyšný, že ses ovládla. Když se nad tím zamyslím, znám jen pár z nás, kteří to dokázali,“ zašeptal ještě, otočil se a odešel z pokoje.

Sedla jsem si k Edwardovi a chytila ho za ruku.

„Lásko, promiň. Málem jsem… to nedokázala. Bylo to hrozně těžké. Tak moc jsem toužila po tvé krvi. Carlisle si myslí, že se nemám za co stydět, ale já… jsem… Skoro jsem o tebe přišla vlastní vinou,“ šeptala jsem ztrápeně. „Tak moc tě miluji. Chvilku mi ale trvalo, než jsem si ujasnila, co opravdu chci.“

Zaslechla jsem zaklepání na dveře.

„Můžu?“ ozvala se Izzie. Pustila jsem Edwarda a postavila se.

„To víš, že můžeš, miláčku,“ řekla jsem jí, ale to už se mi řítila do náruče. Objala jsem ji a hladila ji po vlasech.

„Tak ráda tě vidím, stýskalo se mi po tobě,“ šeptala jsem.

„I mně se stýskalo,“ řekla a zhluboka se nadechla. „Mami, já nechci, aby táta umřel. Vím, co udělal, ale…“ vzlykala mi na rameni.

„Izzie, Renée a Charlie kvůli jeho… chybě zemřeli. Edward na tom byl tak špatně, že mě to donutilo ho přeměnit a Kate? Ta je na tom také zle, takže ji Riley radši přemění na upírku, než by se koukal, jak trpí. Ještě pořád si myslíš, že si nezaslouží smrt?“ ptala jsem se jí šeptem. Zavzlykala, pak se kousek odtáhla a podívala se mi do očí. Hrozně mě to mrzí. Vážně. Ale on je můj táta. Byla jsem s ním tak dlouho. Nemůžete mi ho zabít. Nemůžete. Říkala mi myšlenkou.

„Izzie, on je teď pryč. Takže jeho smrt zatím počká. Ale chtěla jsem tě požádat o jednu věc. Mohla bys skrýt Katein pach? Chtěla bych to Rileymu usnadnit, jak jen to jde.“

Měřila si mě pohledem. Jeho smrt zatím počká? To znamená, že ho teď nebudete hledat? Ale až se tu objeví, tak…

„Ne, nebudeme ho hledat. Počkáme, až se objeví sám. I on musí vědět, že tohle přestřelil,“ odpovídala jsem na její otázky v myšlenkách. Opravdu Paul ví, že tohle přehnal? Nebo je mu to jedno? No, hlavně to bylo jedno mně, já jsem měla jasno. Nic jiného, než smrt, si nezasloužil.

„Katein pach jsem zastřela. Snad to Rileymu pomůže,“ řekla najednou. Pohladila jsem ji po tváři a prsty jsem jí otřela slzy.

„Mám tě moc ráda, miláčku. A děkuji,“ řekla jsem jí.

„I já tě mám ráda, maminko,“ zašeptala a zase mě objala.

Hned se ale zase odtáhla a řekla: „Edward bude potřebovat moji pomoc, až se probudí. A Kate také. Budu tady a ráda jim pomůžu zvládnout jejich touhu po krvi.“ Třeba tak alespoň trochu odčiním to, co udělal táta.  

„Děkuji.“ Usmála jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila. „Nemáš hlad? Spala jsi?“

„Alice, Rose a Esme se o mě postaraly. Ale hlad trochu mám. Půjdeš se mnou dolů?“ A co teď? Nechtěla jsem opustit Edwarda. Až se vzbudí, bude mít hrozné bolesti a já jsem chtěla být s ním. Slíbila jsem mu to. Co kdybych zavolala Alice, aby šla s Izzie?

„Víš, Izzie, já bych s tebou šla hrozně ráda, ale nerada bych propásla to, až přestanou účinkovat léky, které v sobě Edward má a přijde k sobě,“ vysvětlovala jsem jí.

„Bello, běž s Izzie a já počkám u Edwarda. Kdyby se něco změnilo, dám ti vědět,“ řekla Alice, která se náhle objevila u mě v pokoji.

„Díky, Alice. Kdyby cokol-“

„Neboj se, Carlisle říkal, že má v sobě dost léků, takže než se probere, bude to ještě chvíli trvat,“ řekla a usmála se.

Šla jsem k posteli, pohladila jsem Edwarda po tváři a políbila ho na rty.

„Za chvíli se vrátím, lásko. Miluji tě,“ pošeptala jsem mu do ucha.

„Tak můžeme?“ zeptala jsem se Izzie. Kývla a obě jsme vycházely z pokoje. Ve dveřích jsem se ještě ohlédla.

„Díky, Alice. Máš to u mě.“

Nemáš zač. A Bello, věděla jsem, že mu neublížíš. I když tě to muselo stát dost sil… Řekla mi ještě myšlenkou, když jsem zavírala dveře.

S Izzie jsme sešly schody a zamířily jsme do kuchyně. Esme už pro ni chystala tousty. Sedly jsme si proti sobě a já ji sledovala u jídla.

„Dáš si také?“ Natáhla ke mně ruku s nakousnutým toustem a zašermovala mi jím před očima. Zašklebila jsem se a ona se začala smát.

Slyšela jsem, jak ze schodů sestupuje Carlisle.

„Jak to vypadá s Kate?“ zeptala jsem se ho, když se objevil v kuchyni.

„Pořád stejně, Bello. Riley je u ní. A myslím, že je nervózní. Má strach, že to nezvládne. Možná by mu pomohlo, kdybys šla za ním nahoru. Obdivuje tě za to, že jsi zvládla přeměnit Edwarda bez pomoci Izzie,“ řekl šeptem.

„Obdivuje? Jeho obdiv si nezasloužím. Sám jsi viděl, že jsem měla co dělat, abych se ovládla,“ pronesla jsem trochu stydlivě. Vždyť mě to monstrum málem ovládlo.

Carlisle si stoupl přede mě a díval se mi přitom do očí.

„Viděl jsem jen to, že jsi v sobě dokázala potlačit touhu po Edwardově krvi. Vím, jak těžké to muselo být. Je téměř nemožné přestat a nenakrmit se, když ochutnáme krev. Ty jsi to ale dokázala.“ Slyšela jsem v jeho hlase uznání?

„Carlisle, kdybys se mnou nebyl v té sanitce, nevím, zda by to dopadlo takhle,“ přiznala jsem mu. Podívala jsem se na Izzie. Těkala očima ze mě na něj, stejně jako Esme.

„Myslím si, že bys to zvládla, i kdybych tam nebyl,“ prohodil, šel za Esme, políbil ji na tvář a odešel z kuchyně. On byl vážně přesvědčený o tom, že kdyby v té sanitce nebyl, dopadlo by to stejně. Já jsem si to nemyslela.

„Izzie, nevadilo by ti, kdybych zašla za Rileym?“ zeptala jsem se jí, když si strčila do úst poslední sousto.

„Jasně že ne, já si asi půjdu na chvíli lehnout,“ řekla a usmála se na mě. „Jsem hrdá na to, že jsi moje máma,“ dodala a já jsem na ni vyvalila oči. Nechala se ovlivnit tím, co říkal Carlisle?

S Izzie jsme se zvedly ze židlí a šly ke schodům.

Nahoře Izzie zapadla do svého pokoje a já jsem si stoupla před Rileyho dveře. Co mu mám říct, abych mu dodala odvahu?

Bello, Riley... honem! Zaslechla jsem Alice.

Aniž bych zaťukala, vpadla jsem do pokoje. Naskytl se mi pohled na Rileyho, který se skláněl nad Kate.

„Riley, dost!“ křikla jsem na něj. Otočil se na mě, olízl si ret a zavrčel. On na mě zavrčel? Upíří rychlostí jsem skočila k němu a odhodila ho od ní.

„Carlisle!“ zakřičela jsem a než jsem se nadála, stál vedle mě. Podíval se na Kate, a pak na Rileyho. Kate měla na krku ránu po kousnutí a z ní jí vytékal malý pramínek krve. Slyšela jsem její srdce, které bilo nepravidelně.

„Začíná přeměna. Snad to její srdce vydrží,“ pronesl Carlisle s pohledem upřeným na Kate. Pak vzal obvaz a ovázal jí krk. Jed jí ránu zahojí, ale byla dost hluboká, takže to bude chvíli trvat.

Otočila jsem se na Rileyho. Seděl v koutě s koleny pod bradou. Na nich měl položenou hlavu a rukama si objímal nohy.

Co jsem to udělal? Proč jsem nepočkal na Bellu? Málem jsem ji vysál. Kdyby přišla o chvíli později…

Sedla jsem si před něj a podívala se mu do očí. Zbarvily se do červena. No, spíš to byla taková oranžovočervená. Přemýšlela jsem, co mu mám říct. Nemohla jsem mu nadávat za to, co udělal. Choval se přirozeně. A on sám se bude muset vyrovnat s tím, že málem vysál dívku, kterou miloval.

„Riley?“

„Bello, já jsem… Chtěl jsem… Myslel jsem si, že to zvládnu… jako ty,“ koktal.

„Měl jsi počkat, až tu bude někdo s tebou,“ řekla jsem opatrně. „Snad jsem ale přišla včas…“ Podívala jsem se na Carlisla, abych se ujistila o svých slovech.

Klesl jí tlak, ale srdce bije. Myslím, že jsi přišla právě včas. Kdyby ses o chvíli opozdila, nepřežila by. Poslal mi Carlisle myšlenkou.

„Mě to tak mrzí. Jak jsem ji mohl takhle ohrozit? Vždyť ji miluji. Vůbec nechci pomyslet na to, že bys přišla pozdě,“ zamumlal zlomeně.

Najednou se postavil a pomalým krokem se blížil k posteli. Carlisle právě dokončil odpojení Kate od všech přístrojů. Podíval se na Rileyho a položil mu ruku na rameno.

„Zůstanu tu s tebou,“ zašeptal. Riley jen kývl hlavou a sedl si za Kate. Vzal její ruku do své a začal se jí omlouvat. Potichu jsem se vytratila z pokoje. Potřebovala jsem si zajít na lov.

Šla jsem k sobě. Opatrně jsem otevřela dveře a vešla jsem dovnitř.

„Běž, Bello. Edward se zatím neprobral. Určitě se stihneš vrátit, než se tak stane,“ řekla mi Alice. Mrkla jsem na ni a vyskočila jsem z okna.

Běžela jsem lesem. Bylo hezky a vzduch byl cítit smůlou ze stromů.

Byla jsem celkem daleko od domu. Nasála jsem vzduch a ucítila jsem pumu. Vystartovala jsem po ní…

Vracela jsem se domů, ale nijak jsem nespěchala. Kdyby se něco dělo, Alice by mi zavolala. Právě jsem doběhla na louku. Svalila jsem se do trávy a pozorovala jsem obláčky na obloze.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, když jsem se nadechla a ucítila jsem známý pach. Posadila jsem se a očima jsem rentgenovala okolí. Přímo naproti mně jsem uviděla postavu.

„Ahoj, zlato,“ ozvalo se a vzápětí poté mi začal vyzvánět mobil.

Kapitola 40. - Cesta domů - Shrnutí - Kapitola 42. - Setkání na louce

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 41. - Touha po krvi nebo láska?: