Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 42. - Setkání na louce

30.04.2010 (14:45) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4959×

Kapitola 42. – Setkání na louce 

Pohled Belly. 

Vracela jsem se domů, ale nijak jsem nespěchala. Kdyby se něco dělo, Alice by mi zavolala. Právě jsem doběhla na louku. Svalila jsem se do trávy a pozorovala jsem obláčky na obloze.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležela, když jsem se nadechla a ucítila jsem známý pach. Posadila jsem se a očima jsem rentgenovala okolí. Přímo naproti mně jsem uviděla postavu.

„Ahoj, zlato,“ ozvalo se a vzápětí poté mi začal vyzvánět mobil.

Vytáhla jsem telefon z kapsy.

„Alice?“

„Bello, viděla jsem tě na louce a pak se tam objevil Demetri.“

„Já už o něm vím,“ řekla jsem jí a podívala se na Demetriho, který se ke mně pomalu blížil s úsměvem na tváři.

„Kdybys potřebovala pomoc, tak se ozvi.“

„Díky, ale myslím, že to nebude třeba. Alice, co Edward? Jak to s ním vypadá? A co Kate?“ zeptala jsem se šeptem, aby mě Demetri neslyšel.

„S oběma to vypadá pořád stejně. Stále se ještě neprobudili.“

„Ok, tak já dorazím hned, jakmile to tu vyřídím s Demetrim,“ řekla jsem a zavěsila.

„Ahoj, Demetri,“ pozdravila jsem ho, když přišel ke mně.

„Jsi tu sama?“ zeptal se a rozhlížel se po okolí.

„Vadí ti to snad?“ Sledovala jsem ho s přimhouřenýma očima.

Usmál se na mě a řekl: „Vůbec ne. Jen mě udivilo, že tu nejsi s tím člověkem, se kterým jsem tě viděl při našem posledním setkání.“ Mohli bychom si trošku zašpásovat. Bez svědků, nezávazně. Blesklo mu hlavou.

„Zlato, tohle už máme za sebou. A také už jsme oba někde úplně jinde,“ reagovala jsem na jeho myšlenky.

Znovu jsem se položila do trávy a zavřela oči. Žádné nebezpečí mi od něj nehrozilo, o tom jsem byla přesvědčená a důvod, proč se tu objevil, mi určitě prozradí. Ale předpokládala jsem, že stále hledá Izzie. A možná ho také Aro poslal, aby zkontroloval, jestli už je z Edwarda upír. O Kate naštěstí nevěděl.

Najednou jsem ucítila na tváři dotek, a když jsem otevřela oči, dívala jsem se přímo do těch jeho. Byl jen pár centimetrů ode mě.

„Co to tady na mě zkoušíš?“ zeptala jsem se ho trochu podrážděně. Jen se usmál a hlavou se přiblížil ještě o kousek blíž.

„Co kdybychom si zavzpomínali na staré dobré časy?“ zašeptal a svými rty se zlehka otřel o moje. V tu chvíli už jsem byla na nohách a pár metrů od něj.

„Proč jsi tady? Poslal tě Aro? Nebo jsi přišel ze své vlastní vůle?“ křikla jsem na něj. 

„Ale no tak, zlato. Dřív s tebou byla větší zábava,“ pronesl lišácky, postavil se a udělal pár kroků ke mně.

„Demetri, určitě jsi sem nepřišel za zábavou. Vyklop to! Proč jsi tady?“

Pořád je stejně krásná a přitaž-

„Dost! To bylo. Minulý čas, rozumíš? Bylo. Pokud mi nemíníš sdělit, proč jsi tady, tak zmiz,“ řekla jsem mu teď už fakt naštvaně. Neměla jsem náladu na jeho slova obdivu. Toho jsem si užila dost ve Volteře. Rozdíl byl ale v tom, že tam mi to tenkrát nevadilo. Dělal mi společnost a já se chtěla bavit. A faktem bylo, že s Demetrim byla zábava. Ale vše skončilo mým odchodem.

„Kde máš toho svého člověka? Pokud si dobře vzpomínám, jmenuje se Edward, ne?“ ptal se a Edwardovo jméno vyslovil tak, jakoby to byla nadávka.

„Ano, jmenuje se Edward a je doma,“ odpověděla jsem mu. Měřil si mě pohledem. Jeho lehce oplzlé myšlenky jsem se snažila ignorovat.

„Aro by rád věděl, jestli je stále ještě člověk nebo už je z něj upír,“ řekl a čekal na moji reakci. Zůstala jsem naprosto klidná. Teď už jsem nemusela lhát.

„Arovi vyřiď, že už je Edward jedním z nás,“ pronesla jsem s úsměvem. Demetri se mi díval do očí a snažil se mi v nich vyčíst, jestli mluvím pravdu.

„To... ty sama?“ zeptal se s neskrývaným údivem. Věděla jsem, na co se ptal. Ta jejich rodina je vážně zvláštní. Jak je možné, že když ochutnají krev, nechtějí se nakrmit?

„Nikdo netvrdí, že nechceme. Ale umíme tu touhu ovládnout,“ objasnila jsem mu. No, ovládnout bylo možná trochu silné slovo vzhledem k tomu, že jsem měla co dělat, abych se z Edwardovy krve nenakrmila. A Riley…

„Hmm…“ zamručel Demetri a udělal další krok ke mně.

„Asi to byla náhoda, ale na cestě ze Seattlu sem jsem potkal Paula. Byl sám a ani se mi nesnažil zmizet,“ vyrukoval na mě z ničeho nic. Proč jsem měla pocit, že o něm mluvil jako o starém dobrém známém? Nebo se mi to jen zdálo? Mohla bych se ho na to zeptat, ale to bych musela zabrnkat na jeho strunu. Na vteřinu jsem se zamyslela, zda mám či ne a rozhodla jsem se, že mi to za zjištění informací o Paulovi stojí.

Pomalu jsem došla až těsně k němu, rukou jsem ho pohladila po tváři a pak jsem mu ji omotala kolem krku. Chvíli na mě koukal, než promluvil.

„Rozmyslela sis to?“ zeptal se laškovně. O tom si nech zdát, pomyslela jsem si, ale na něj jsem se usmála.

„Zlato, ty jsi mluvil s Paulem? Nevíš, kam měl namířeno?“ zeptala jsem se ho a nahodila jsem jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Rukou jsem ho hladila zezadu na krku.

Vážně si to rozmyslela nebo tady na mě něco hraje? A proč se tak zajímá o Paula, místo toho, aby se zajímala o to, kde je její dcera? Jakoby nestačilo, že mě Aro pověřil, abych ho našel a přemluvil, aby se vrátil do Volterry. I s jejich dcerou. A úplně nejradši by byl, kdybych mu s nimi přivedl i Bellu. Jenže Paul se zatím vrátit nechtěl, tu poloupírku jsem nenašel a Bella? Ta se se mnou asi těžko vrátí. I když kdo ví? Teď se chovala jako ta Bella, kterou jsem znal kdysi.

Snažila jsem se na sobě nedat nic znát, aby Demetrimu nedošlo, že to, na co právě myslel, pro mě mělo cenu zlata. Paul žil někdy v minulosti ve Volteře. Jak je možné, že se jim to podařilo přede mnou zatajit? Měl snad Aro u sebe někoho, kdo dokázal ovládat myšlenky? O Paulovi jsme mluvili často. Musel by mu věnovat nějakou ze svých myšlenek. Ale nevěnoval. Choval se tak, jakoby Paula vůbec neznal a bral ho jen jako otce Izzie, která ho až příliš zajímala. Co chystal, že ji chtěl mít vedle sebe? Zvlášť když věděl o její schopnosti. Nedokázala jsem na to přijít.

„Mluvil. Ale kam se chystal, to mi nesdělil,“ zašeptal mi do ucha. Na zádech jsem ucítila tlak jeho ruky, jak si mě snažil přitáhnout ještě blíž k sobě.

„A řekl ti Paul, proč se nechce vrátit do Volterry?“ zeptala jsem se ho. Musela jsem kout železo, dokud bylo žhavé.

Paul jí řekl, že byl v Arově gardě? Divil se. Copak byl tak mimo, že mu vůbec nedošlo, že to byl on, kdo mi prozradil, že žil Paul ve Volteře? A teď už i dokonce vím, jaký post tam zaujímal. Díky, Demetri.

Díval se mi do očí a snažil se zjistit, kolik toho vlastně vím.

„No… Řekl mi, že má teď v plánu něco jiného,“ pronesl opatrně. „Když jsme se ale loučili, dodal, že se možná jednou k Arovi vrátí. A co ty, Bello? Ara by velice potěšilo, kdyby ses vrátila.“

Vzájemně jsme si hleděli do očí, a když jsem neodpovídala, nadechl se a podezíravě pravil: „Víš, co by mě zajímalo? Kde je tvoje dcera. Nevíš o ní náhodou?“

Cítila jsem, jak se jeho ruka sune po mých zádech dolů a míří na mé pozadí. Jeho mysl se zmítala mezi touhou zjistit něco o Izzie a touhou po mém těle. Došlo mi, že už z něj víc informací nedostanu. I tak jsem se toho dozvěděla víc, než jsem doufala.

„I mě by zajímalo, kde teď je,“ řekla jsem mu šeptem, nahnula se k němu, jako bych ho chtěla políbit a pak jsem se mu vysmekla a poodběhla kousek od něj.

Zůstal na mě koukat s otevřenou pusou.  

„Ráda jsem tě viděla, Demetri. Stav se zase někdy na kus řeči,“ pronesla jsem a usmála se na něj. Stál tam jako pitomec a zuřil, že se nechal napálit. Vtiskla jsem si do dlaně polibek a odfoukla ho směrem k němu. Pak jsem se otočila a běžela co nejrychleji domů.

Věděla jsem, že poběží za mnou, aby se přesvědčil, zda není Izzie u nás. A bylo mi jasné, že i kdybych ho nepotkala na louce, stejně by šmejdil kolem našeho domu. Jen mě překvapilo, že ho Alice viděla až se mnou na té louce. Kdyby se rozhodl, že půjde do Forks, musela by to přece vidět. Možná se prostě jen toulal po světě, hledal Paula a Izzie a po cestě bezmyšlenkovitě zamířil sem. Pak potkal Paula, ale bez Izzie a rozhodl se, že se podívá, jestli není se mnou. Stejně se mi to ale nezdálo. I tak by Alice musela vidět jeho rozhodnutí. Možná se na něj jen nesoustředila.

Spěchala jsem domů. Izzie zastřela svůj pach a Demetri se určitě neodváží jít až k domu, aby ji mohl slyšet nebo vidět. Stejně jsem ale vylovila z kapsy mobil a vytočila Alice.

„Bello? Je dobře, že už běžíš domů. Edward se začíná pomaličku probouzet a myslím, že bys měla být s ním,“ řekla a já jsem ještě zrychlila. „A můžeš mi říct, co jsi to tam s Demetrim vyváděla?“

„No, potřebovala jsem z něj dostat nějaké informace a tak jsem na něj zkusila použít ženské zbraně. Nic jiného v tom nebylo,“ vysvětlovala jsem jí.

„Ty jsi taková potvora.“ Slyšela jsem, jak se zasmála.  

„Alice, zaměř se, prosím, na Demetriho. Jsem si jistá, že běží za mnou, i když se snaží, abych o tom nevěděla. Zajímalo by mě, co má v plánu.“

„Pokusím se,“ řekla a zavěsila.

Musela jsem říct ostatním, co jsem zjistila od Demetriho, ale teď byl nejdůležitější Edward. Tři dny se bude svíjet ve strašných bolestech. Když jsem si uvědomila, jaké utrpení a bolest mu můj jed způsobí, zabolelo mě z toho u srdce.

Po deseti minutách už jsem vstupovala do domu. Ve dveřích jsem se ještě ohlédla. Demetriho jsem neviděla, ale cítila jsem na sobě jeho pohled, takže tam někde venku byl.

Vyběhla jsem schody a než jsem došla ke svému pokoji, vyšla z něj Alice a mířila ke mně.

„Řekneš mi, kvůli jaké informaci jsi sváděla Demetriho?“ zeptala se potichu.

„Alice, Paul žil ve Volteře jako člen Arovy gardy. Demetri se s ním potkal, když mířil do Forks a neúmyslně mi prozradil, že by ho Aro zase rád přivítal ve Volteře. Společně s Izzie a se mnou,“ vychrlila jsem na ni v rychlosti nově nabyté informace. Potřebovala jsem jít za Edwardem. Být u něj, až se probudí.

„Paul žil ve Volteře? Ještě před tím, než jsi tam přišla ty?" ptala se udiveně. „Jak je možné, že ti tahle informace unikla? Jak to před tebou mohli utajit?“

„Také jsem nad tím přemýšlela. Vypadá to, jakoby měl Aro ve své družině někoho, kdo dokázal blokovat určité myšlenky. Ale vůbec netuším, kdo by to mohl být, ani jak přesně by to mělo fungovat. Nezdá se mi, že by se Aro dokázal tak dobře ovládat. A s ním i celá jeho družina,“ pronesla jsem zamyšleně. A pak jsem si vzpomněla na Alice a její vizi o Demetrim.

„Ještě jedna věc mi není jasná. Jak je možné, že jsi viděla Demetriho až se mnou na louce? Musel se přece rozhodnout dřív, že půjde do Forks.“

Zatvářila se trochu nešťastně a řekla: „Bello, tohle byla asi moje chyba. Hlídala jsem Edwarda, u toho jsem se snažila vidět Paula, a když jsem zahlédla Demetriho, už stál před tebou. Omlouvám se.“

„Až tak moc se nestalo. Netrap se tím. Jsem ti vděčná, že jsi byla u Edwarda. A jsem ráda, že se ta záhada s viděním vyřešila,“ řekla jsem jí a usmála se na ni.

„Abych nezapomněla. Demetri se rozhodl, že počká do večera blízko našeho domu. Chce zjistit, jestli je Izzie u nás.“ Bude tu až do večera?

„To se dalo čekat. Doufám, že se v noci vypaří,“ zamumlala jsem.

„I já. A teď už bys měla jít za Edwardem. Carlisle se na něj byl před chvílí podívat a naznal, že se co nevidět probudí. Přestanou účinkovat léky, které dostal po operaci a bude cítit všechnu tu spalující bolest,“ zašeptala.

„Díky, sestřičko,“ poděkovala jsem jí a zaplula jsem do svého pokoje.

Došla jsem k posteli, posadila se k Edwardovi a vzala si jeho ruku do své.

Někdo zaťukal na dveře, a když jsem se k nim otočila, viděla jsem tam stát Izzie.

„Můžu na chvilku?“ zašeptala.

„Pojď,“ pobídla jsem ji. Podívala jsem se na ni a hned mi bylo jasné, proč přišla. Chtěla se mě zeptat, jestli může jít ven s Danielem.

„Mami, Daniel mi volal a ptal se, jestli bych s ním nešla na ran- ven. Co ty na to?“ A kruci. Nechtěla jsem jí bránit v tom, aby s ním šla, ať už tomu chce říkat na rande či ven, ale vzhledem k tomu, že venku na ni číhal Demetri, jsem jí to dovolit nemohla. A kdyby tu nebyl Edward a Kate, řekla bych jí, ať ho pozve k nám, ale teď to nešlo. Netušila jsem, jak budou snášet přeměnu.

„Zlatíčko, je mi to líto, ale venku je Demetri. A zatím neví, jestli jsi u nás. Takže asi chápeš, že by nebylo dobré teď chodit ven. Alice mi řekla, že by měl do večera zmizet,“ vysvětlovala jsem jí. „Zítra se s ním uvidíš ve škole,“ dodala jsem ještě, abych ji trochu povzbudila. Zamračila se a pak pokrčila rameny.

„Co se dá dělat. Tak to budu muset vydržet do zítřka,“ zamumlala a jak jí došlo, co řekla, lehce jí zčervenaly tváře. Moje dcera byla zamilovaná až po uši. Musela jsem se tomu usmát.

„Bello!“ ozval se najednou výkřik a já si uvědomila, že ten hlas patří Edwardovi. Ještě jsem zahlédla Izzie, jak si skousla ret a pak, s myšlenkou na to, že si jde zapnout notebook a bude si alespoň přes net povídat s Danielem, odešla z pokoje.

Otočila jsem hlavu k Edwardovi. Měl otevřené oči, na čele mu vyvstával pot a rukama svíral křečovitě peřinu.

„Lásko, jsem tady. Vím, že to bolí, ale budeš to muset vydržet,“ zašeptala jsem ztrápeně.

„Pálí to, tak moc to pálí. Zastav to, prosím.“ Jak ráda bych mu pomohla, ale nebylo jak.

Ve dveřích se objevil Carlisle. Přejel pohledem ze mě na Edwarda.

„Nemůžeme mu nějak pomoct? Dát mu nějaké další léky?“

„Myslím, že už by nezabraly. A pokud ano, tak jen na malou chvíli. Jed už mu proudí celým tělem. Nemělo by to smysl, Bello.“ Věděla jsem to, ale nemohla jsem se nezeptat.

Carlisle se zatvářil omluvně a odešel z pokoje.

Pohladila jsem Edwarda po tváři. Kdyby teď padala hvězda, přála bych si, aby jako lusknutím prstu uběhly tři dny a byla středa. Edwardova přeměna by byla dokonána a už by ho nic nebolelo, nepálilo.

Kapitola 41. - Touha po krvi nebo láska? - Shrnutí - Kapitola 43. - Přeměna

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 42. - Setkání na louce: