Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 40. - Cesta domů

surprise-ukázka


Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 40. - Cesta domůBella se dozví, proč museli doktoři Edwarda operovat. Čeká je cesta sanitkou do domu Cullenových. Co se stane po cestě? Bude mít ještě Bella vůbec možnost Edwarda přeměnit? To si budete muset přečíst.
Tuto kapitolku chci věnovat hlavně RoseDublest a Hanetce. Obě ví, proč. Díky holky.
A samozřejmě, že ji věnuji i všem mým věrným čtenářkám. Stále mě překvapujete tím, že čtete v tak hojném počtu moji povídku. Děkuji moc za komentáře. Nesmírně si jich vážím.

Kapitola 40. – Cesta domů 

Pohled Belly. 

Podívala jsem se na Rileyho a v očích jsem mu viděla naději. Poprvé od chvíle, kdy došlo k nehodě. Šla jsem k němu a schovala se v jeho náruči. Věřil tomu, že vše dopadne dobře. I já jsem tomu věřila. Musela jsem tomu věřit. Naděje umírá jako poslední…

 

„Kluci už jsou na cestě. Půjdu vyřídit papíry a nechám připravit Edwarda a Kate k převozu. Vy zatím zůstaňte tady, pak vás přijdu vyzvednout,“ řekl Carlisle, jakmile dotelefonoval.

„Carlisle, proč jste vezli Edwarda na sál? Sestra říkala něco o vnitřním krvácení,“ zeptala jsem se ho.

„Bello, promiň, ale není moc času. Jestli mají přež-“

„Vím, že je málo času, ale potřebuju to vědět, prosím.“

„No, Bello… Když přivezli Edwarda do nemocnice, dělali jsme mu rentgen. Jenže jsme museli přehlédnout, že má natrženou slezinu. A při vizitě jsme zjistili, že má na pohmat tvrdé břicho a také mu začal klesat tlak. Při dalším rentgenu se ukázalo, že se mu plní břišní dutina krví, takže jsme ho okamžitě vezli na sál. Slezinu jsme mu museli vyoperovat, bohužel,“ vysvětloval mi. „To ale není to nejhorší. Také jsme zjistili, že má zhmožděné obě ledviny. Jedna mu vůbec nepracuje a druhá jen minimálně, takže jsme ho napojili na dialýzu. A s určitostí ti teď nedokážu říct, zda mu budou ledviny ještě někdy fungovat, jak mají. Opravdu mě to moc mrzí,“ řekl mi Carlisle omluvně.

Zůstala jsem na něj koukat s vytřeštěnýma očima. To už na mě bylo moc. Už to bylo vše nebo se přihodí ještě něco dalšího po cestě k nám?

Četla jsem jeho myšlenky. U prvního rentgenu nebyl, ale stejně se cítil zodpovědný za to, že jeho kolegové udělali chybu. Byl u Kate, když prohlíželi rentgen.

„Carlisle, stalo se. Důležité teď je, abychom dovezli Edwarda včas k nám,“ řekla jsem mu. Nesmělo mu přestat bít srdce. Jen pomyšlení na to mě zabíjelo.

„Díky,“ hlesl Carlisle a než stihl odejít, ozval se Riley.

„A s Kate to vypadá jak?“

Carlisle se na něj podíval. „Její stav se nezměnil. Stále nemá vyhráno,“ pronesl a se skloněnou hlavou vyšel z kanceláře.

 

Chtěla jsem být u Edwarda, držet ho za ruku… Být prostě s ním. Ale to teď nebylo možné. Museli ho připravit na převoz.

Pokud se vše podaří, Edward se za zhruba tři dny probudí jako upír. Bude novorozený, ale vzhledem ke schopnosti, kterou ovládala Izzie, bychom to mohli zvládnout.

Stále jsem se ale bála toho, jak se zachová, až zjistí, že to kvůli mně zemřeli jeho rodiče. Tak moc jsem se bála, že mi to bude dávat za vinu.

A bála jsem se ještě jedné věci. Byla jsem dost silná na to, abych mu jen prokousla kůži, vpustila jed do krve a neochutnala ji? I když Izzie skryje jeho pach, vím, že si vzpomenu na to, jak mi jeho krev voní. Uslyším, jak proudí tepnou… Jeho krev pro mě byla a je hrozně lákavá. To monstrum v sobě jsem sice zahnala do kouta, pořád tam ale bylo a čekalo na svoji příležitost. Až se zakousnu Edwardovi do krku, budu mít poslední možnost okusit chuť jeho krve. Chutná stejně jako voní? Cítila jsem, jak se mi ústa plní jedem.

Zděšeně jsem zalapala po dechu, když jsem si uvědomila, kam směřují moje myšlenky. Riley po mě střelil pohledem.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptal se mě s obavou v hlase. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Styděla jsem se za svoje myšlenky. Přemýšlela jsem nad přeměnou a skončila jsem u toho, jak si skoro plánuji, že se nakrmím Edwardovou krví. Měla jsem ho zachránit, dát mu věčný život, abych ho mohla mít po zbytek věčnosti vedle sebe a ne se jím nakrmit. Bello, vzpamatuj se, nabádala jsem se.

„Jo,“ zamumlala jsem. Nemohla jsem mu říct, na co myslím. I on měl v sobě pochybnosti, zda zvládne Kate přeměnit. A kdybych mu řekla o svých pochybách, ty jeho bych ještě prohloubila.

„Zvládneme to, Riley. Musíme. Já miluji Edwarda a ty miluješ Kate. Nesmíme o ně přijít ani teď, ani při přeměně. Izzie nám pomůže s jejich pachem,“ pronesla jsem, ale moc přesvědčivě to neznělo.

Zkoumavě se na mě zadíval.

„Napadlo tě to co mě, že?“ zeptal se. „Bojím se, že to nezvládnu. I když mi Izzie pomůže, stejně si budu pamatovat, jak mi její krev voní,“ dodal. Jakoby opakoval moje slova, která jsem sice neřekla nahlas, ale myslela jsem na ně. On ale nezašel tak daleko jako já. Nepředstavoval si, že se nakrmí její krví. To já jsem byla zrůda. Zdálo se mi to, nebo se to monstrum ve mně skutečně zasmálo a zatleskalo?

 

Po několika dalších dlouhých minutách se otevřely dveře kanceláře a Carlisle nám oznámil, že je vše připraveno k převozu. Oba s Rileym jsme vyrazili za ním. Došli jsme ven, kde stály dvě sanitky. Carlisle ukázal Rileymu, ve které je Kate a Riley si nastoupil za ní.

Pak mi podržel dveře sanitky a oba jsme nastoupili za Edwardem. Podívala jsem se na něj. Ležel napojen na všechny možné přístroje. Vzduch v sanitce byl nasáklý pachem krve. Cítila jsem, jak mi plameny spalují hrdlo. Odvrátila jsem pohled od Edwarda a podívala jsem se na řidiče. Emmett. Doufala jsem, že mu dal Carlisle instrukce, že má jet pomalu a opatrně. Když se za námi zavřely dveře sanitky, ozvalo se houkání a my jsme se rozjeli směrem k našemu domu.

Vzala jsem Edwardovu ruku do své a podívala se na něj. Ležel, nehýbal se a vypadal, že jen tvrdě spí. Kéž by to byla pravda a on jen spal. Pohladila jsem ho po tváři. Stýskalo se mi po jeho hlasu. Potřebovala jsem ho slyšet. I kdyby měl říkat kraviny, chtěla jsem ho zase slyšet. Chtěla jsem, aby se na mě díval svýma zelenýma očima. Aby se na mě usmál tak, jak to uměl jen on… Tolik jsem toho chtěla a přála si.  

Teď, když jsem ho držela za ruku a zkoumala jeho poničenou tělesnou schránku, v momentě, kdy jsem se nesoustředila na jeho krev, ale vnímala jsem ho jako člověka, kterého nade vše miluji, jsem se cítila silnější. Snažila jsem se sama sebe přesvědčit, že ho zvládnu přeměnit. Za pomoci Izzie. Ničilo mě vidět ho v tomhle stavu. Jed ho zachrání. Zahojí mu poranění páteře, takže bude chodit, zbaví ho bezvědomí…

Dá mu… já mu dám nesmrtelnost. Ale jako daň za to všechno, padne jeho duše. Pokud jsem ale chtěla, aby se mi Edward vrátil, abych slyšela, jak mu z úst vychází slova jako ‘lásko, miluji tě‘, abych ho viděla se smát, abych cítila jeho doteky na svém těle… musela jsem ho přeměnit a obětovat tak jeho duši. Jinou možnost jsem neměla.

Vzpomněla jsem si na Paula. Až se objeví a já jsem byla přesvědčená, že se objeví, nebudu s ním mít slitování. To co udělal, byla poslední kapka.

Vzpomněla jsem si také na Izzie. Chápala jsem, že je nešťastná. Chtěli jsme jí zabít otce. Ona ho milovala. Musela si uvědomovat, že mi ublížil tím, když se chtěl zbavit Swanových. Ale milovala ho. Přes sto let jí byl rodičem, přítelem, ochráncem… Bála jsem se, že by mohla začít litovat toho, že ji přivedl za mnou a mojí rodinou. Vše se pro ni změnilo. A nevěděla jsem, zda pro ni bude útěcha, až ji připravíme o otce, že jí zůstala alespoň matka. Ale ani moje dcera, kterou jsem milovala, mě nemohla zastavit. Musela jsem se zbavit Paula jednou pro vždy.

Co když mi ale odmítne pomoct? Co když nebude chtít skrýt Edwardův pach? Dokážu ho přeměnit bez její pomoci? Nadechla jsem se a cítila jsem plameny v krku. Bylo to jako odpověď na moji otázku.

„Carlisle, myslíš, že jsem dost sil-“

Aniž bych stihla dokončit větu, zaslechla jsem zběsilé pípání přístroje, který monitoroval činnost Edwardova srdce.

„Pusť mě k němu, Bello,“ vykřikl Carlisle. Vyměnila jsem si s ním místo, ale to už jsem slyšela souvislý tón a na monitoru viděla rovnou čáru.

„Carlisle, jeho srdce… Udělej něco! Prosím tě, zachraň ho!“ křičela jsem zoufale. Jeho srdce právě vypovědělo službu.

Carlisle vzal do rukou defibrilátor a snažil se „nahodit“ Edwardovo srdce. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo, sledovat monitor. Stále tam byla rovná čára. Začala jsem panikařit.

„Prosím, ať mu bije srdce. Prosím, prosím, prosím…“ šeptala jsem naprosto zlomeně. „Nemůžu o něj přijít, Carlisle, nemůžu. Prosím, ať zase bije.“ Snažil se, ale vypadalo to, že je to k ničemu. Jeho srdce nechtělo bít.  

„Bello, je mi to líto, ale nedá se nic-“

„Ještě to zkus, prosím, naposledy. Moc tě prosím,“ zašeptala jsem zoufale. To nemůže být pravda, to nemůže být pravda, to nemůže být pravda… Opakovala jsem si v duchu stále dokola.

Poslední pokus. Pak bude… konec. Objala jsem si hrudník. Cítila jsem šílenou bolest, jakoby mé mrtvé srdce „umíralo“ spolu s Edwardovým.

Ani ne vteřinu se nic nedělo, a pak se rovná čára zvlnila a ozvalo se pípání, které nabíralo na pravidelnosti.

Dívala jsem se na monitor. Hypnotizovala jsem ho. Jako bych ho očima popoháněla. I přes to pípání jsem slyšela tlukot Edwardova srdce. Bilo slabě, ale bilo. To bylo hlavní. Složila jsem si hlavu do dlaní a začala jsem vzlykat.

Soustředila jsem se na ten krásný zvuk. Na tlukot jeho srdce. Slyšela jsem, jak nabírá na intenzitě a pomalu jsem se začala uklidňovat.

„Máme málo času, Bello. Bojím se, že jestli dojde k další zástavě, už se mi nepodaří Edwarda… zachránit.“ Věděla jsem to. Moc dobře jsem to věděla. Nebyl čas na to, čekat až dorazíme k nám. Musela jsem mu dostat jed do krve hned.

„Bojím se, že to nezvládnu,“ přiznala jsem.

Carlisle mi položil ruku na rameno. „Zvládneš to, Bello. Věřím ti.“ Vstal a vyměnil si se mnou místo.

Pohladila jsem Edwarda po tváři. „Lásko, tak moc tě miluji,“ pošeptala jsem mu do ucha, „ani na chvíli tě neopustím. Budu u tebe, až se probudíš do nového života.“

Ještě jsem se podívala na Carlisla a jeho pohled mi dodal odvahu.

Naposledy jsem se nadechla, abych si jeho vůni uložila navždy v paměti. To byla chyba. V tu chvíli jsem přestala dýchat. Sklonila jsem hlavu k Edwardovu krku a slyšela jsem šumění krve v tepně. Ústa se mi naplnila jedem a monstrum ve mně se probudilo k životu. Cítila jsem, jak ztrácím kontrolu sama nad sebou. Na pár vteřin jsem zaváhala a pak jsem se zakousla do Edwardova krku…

 

Kapitola 39. - Naděje - Shrnutí - Kapitola 41. - Touha po krvi nebo láska?



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 40. - Cesta domů:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!