Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 39. - Naděje

19.04.2010 (16:30) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5382×

Kapitola 39. - Naděje

Pohled Belly.

Podívala jsem se na Rileyho. Těkal očima ze mě na Carlisla. Kate chtěla být jako já. I Edward to chtěl. Bella se tomu bránila, ale není tohle pořádný důvod to udělat? Honilo se mu v hlavě.

Nechtěla jsem z Edwarda udělat monstrum, kterým jsem já a celá moje rodina, ale nedokázala jsem si svůj život představit bez něj…

„Carlisle, můžeme za nimi?“ zeptala jsem se a Riley se postavil vedle mě. Potřebovala jsem vidět Edwarda a on potřeboval vidět Kate. Musela jsem ho vidět ještě před tím, než se rozhodnu, co dál…

„Oba leží na JIPce. A připravte se na to, že nevypadají tak, jak si je pamatujete,“ pronesl ztrápeně a my jsme na něj oba s Rileym hodili smutný pohled.

Vstal od stolu a zamířil ke dveřím. S Rileym jsme vyrazili za ním. Vedl nás dlouhou chodbou, až jsme došli ke dveřím, kde byl nápis Jednotka intenzivní péče. Vešli jsme všichni společně dovnitř.

„Edward leží tady,“ řekl Carlisle a ukázal rukou napravo, „Kate leží v tomhle pokoji,“ ukázal nalevo. Zastavila jsem se před pokojem, kde ležela moje láska a ještě než jsem vstoupila, otočila jsem se na Rileyho. Stál přede dveřmi a zhluboka dýchal. Připravoval se na to, co uvidí. Byla jsem na tom podobně. Nešlo mi o vzhled, ale o to, že uvidím Edwarda v bezvědomí, bezmocného, ležícího…

„Díky,“ řekla jsem Carlislovi a opatrně jsem otevřela dveře. Slyšela jsem, že i můj bratr vstoupil do pokoje, kde ležela Kate.

Zavřela jsem dveře a otočila se na Edwarda. Byl napojený na přístroj, který monitoroval jeho srdce, a všude kolem něj byly nějaké hadičky. Hlavu měl ovázanou, a když jsem se nadechla, cítila jsem pach krve. Vnímala jsem pálení v krku, ale to teď nebylo vůbec důležité. Ta rána na čele, co říkal Carlisle, že mu zašívali, musela být fakt veliká. V obličeji byl potlučený a na rukách měl modřiny.

Zavřela jsem oči a přála si, aby teď vstal, přišel ke mně a políbil mě. Moje přání ale bohužel nebylo vyslyšeno. Když jsem otevřela oči, stále ležel v té samé poloze, oči zavřené a obličej bez výrazu.

Pomalým krokem jsem šla k němu. Opatrně jsem se nad něj nahnula a pohladila ho po tváři. Nic. Nevím, co jsem čekala.

Přisunula jsem si židli k posteli, posadila jsem se a chytila ho za ruku.

„Edwarde, lásko, tak moc mě to mrzí. Kdybych jen tušila, co plánuje…“ šeptala jsem.

I když jsem četla, že lidé v bezvědomí vnímají hlasy, netušila jsem, zda je to skutečně pravda.

Chtěla jsem být silná, ale když jsem ho tam viděla, nedokázala jsem to. Potichu jsem vzlykala. Co když se už neprobudí? A pokud ano, co když už nebude nikdy chodit? Chtěl by tak žít? Byl by radši monstrem, jakým jsem byla já? Určitě. Chtěl se stát upírem už před nehodou, když ještě žili jeho rodiče.

Charlie a Renée. Budeme se muset postarat o jejich pohřeb. A jejich děti tam nebudou. Kruci, jak jsem to mohla dopustit? Byla to moje vina, já jsem za všechno mohla.

Hladila jsem Edwarda po ruce. „Probuď se, lásko. Potřebuji slyšet tvůj hlas, vidět tvoje oči, cítit tvoje doteky… prosím, probuď se.“

Četla jsem Rileyho myšlenky a viděla jsem obraz Kate v jeho mysli. Vypadala podobně jako Edward, chudinka. Riley už se rozhodl, že ji přemění. Bolelo ho, dívat se na ni v tomhle stavu. I mě bolelo dívat se na Edwarda. Ležel tu, nevím, zda vnímal moji přítomnost a nemohla jsem pro něj nic udělat. Nic, až na přeměnu.

Seděla jsem u Edwarda, držela jsem ho za ruku, občas jsem ho pohladila po tváři a stále jsem doufala, že se probudí. Vůbec nevím, kolik uběhlo času.

Ozvalo se zaťukání. Otočila jsem hlavu ke dveřím.

„Bello, bude ranní vizita,“ řekl Carlisle mezi dveřmi. Podívala jsem se zpátky na Edwarda a vstala jsem.

„Lásko, za chvíli jsem zpátky,“ pošeptala jsem mu, vtiskla jsem mu pusu na tvář a vyšla jsem za Carlislem. Ještě než jsem opustila pokoj, ohlédla jsem se. Jen tam tak bezmocně ležel a nehýbal se. Carlisle čekal na ostatní doktory, kteří právě začali vycházet z pokoje Kate.

„Pak za vámi přijdu,“ řekl ještě a už jsem je viděla, jak vstupují do Edwardova pokoje.

Došla jsem do Carlislovy pracovny, kde už čekal Riley. Seděl s hlavou v dlaních. Šla jsem k němu a on vstal a objal mě.

„Bello, musíme je přeměnit. Nemůžu se dívat na to, jak tam leží a nikdo neví, jestli se vůbec probudí,“ šeptal mi nešťastně do vlasů.

„Já vím. Nemůžu bez Edwarda žít. A vidět ho… tam, mě ubíjí.“ Nezmohla jsem se na víc slov. Cítila jsem se naprosto zlomená. I kdyby se Edward probral, nemohl by chodit. Možná by to trvalo jen chvíli, možná by to bylo napořád. Přeměna byla jedinou správnou volbou. Ale… kdybych ho nepřeměnila, žil by jako člověk. Měl by duši a nebyl by tou zrůdou, kterou jsem byla já. Riley v tom měl jasno, tak proč jsem já stále váhala? Proč jsem se nedokázala jednoznačně rozhodnout?

Najednou se otevřely dveře a v nich se objevila hlava sestry.

„Bello, otec vám vzkazuje, že vezou Edwarda na sál,“ řekla a chtěla odejít.

„Počkejte,“ zakřičela jsem na ni, „co se stalo?“ Pustila jsem Rileyho a upírala jsem pohled na sestru.

„Nevím, drahoušku, ale vypadá to na vnitřní krvácení. Je mi to líto,“ pronesla a odešla.

Stála jsem na místě a sledovala jsem dveře v místě, kde před chvílí stála sestra.

„Bello,“ ozval se za mnou Riley. Nedokázala jsem se pohnout. Co když je pozdě? Co když jsem příliš dlouho váhala? Co když je to něco vážného? Jak je možné, že to nezjistili v noci? Copak ho neprohlíželi doktoři? Nedělali mu rentgen?

„Bello,“ řekl Riley těsně za mnou a položil mi ruku na rameno. Otočila jsem se na něj.

„Riley, řekni, že nezemře. Řekni, že ho stihnu přeměnit. Řekni to, prosím.“

Nadechl se a řekl: „Stihneme to, oba je stihneme přeměnit.“ Lhal mi. Věděl to on i já. Nemohl vědět, zda to stihneme. Přesněji řečeno, zda já stihnu přeměnit Edwarda. Ale říkal, co jsem chtěla a potřebovala slyšet.

„Díky,“ pošeptala jsem. Maličko se na mě usmál a já jsem se šla posadit na židli.

Čekání na Carlisla bylo hrozně dlouhé. Zazvonil mi mobil.

„Alice?“

„Bello, jsem ráda, že ses konečně rozhodla. Asi to nevypadá dobře, že?“ ptala se opatrně.

„Ne, Alice, nevypadá to dobře. Edwarda odvezli na sál a zatím pořádně nic nevíme.“

„To mě vážně mrzí. Ani já nemám dobré zprávy. Kluci už se vrátili domů. Bez úspěchu.“

„Takže jim fakt utekl,“ zavrčela jsem. „Však on se ale ukáže. Nechal tu svou dceru.“ Pevně jsem v to doufala. Nejen Riley si s ním měl co vyřizovat.

„I my v to doufáme. Všichni se ho chceme… zbavit. Teda… všichni, až na Izzie. Je nešťastná Bello,“ prozradila mi.

Chtěla jsem jí říct, aby přijeli do nemocnice, ale nebylo by to k ničemu. A také jsem měla obavu, že by to tu Izzie nezvládla. Přece jen tu byla moc cítit krev.

„Pohlídej mi ji, prosím. Doufám, že budeme všichni brzy doma,“ poprosila jsem ji.

„Udělám, co je v mých silách. I ostatní se snaží. Rose ji šla s Esme uložit a zdá se, že na chvíli usnula.“

„Děkuji,“ řekla jsem a ukončila hovor.

„Paul jim utekl. Doufám, že nevydrží moc dlouho bez své dcery a vrátí se. A pak si to s ním vyřídíme,“ procedila jsem skrz zuby. Vedle mě se ozvalo zavrčení. Roztrhat a spálit, to jediné si zasloužil. Bez ohledu na to, že je to otec mojí dcery. Čeho je moc, toho je příliš. Dokud měl jen plnou pusu keců, dařilo se mi, i když někdy hodně těžce, ovládnout se. Ale tohle byla poslední kapka.

Uběhla asi hodina a půl a ve dveřích se objevil Carlisle. Konečně. Vyskočila jsem ze židle.

„Bello, je nejvyšší čas,“ řekl stručně. Věděla jsem, co to znamená. Edwardův život visel na vlásku.

„Carlisle, zvládnou oba cestu k nám?“ zeptala jsem se s napětím a očekáváním v hlase.

Carlisle se na mě podíval. „Bez přístrojů… ne.“ Jak to chtěl teda provést? Musel to mít vymyšlené dopředu. Otevírala jsem pusu, že se zeptám, ale on mě předběhl.

„Jediná možnost jak to udělat je, že je jako převezeme do větší nemocnice,“ řekl zamyšleně. „Zavolám Jasperovi a Emmettovi, aby sem přijeli. Budou řídit sanitky.  Papíry vyřídím já. Je to smutné, ale nevím o žádných dalších příbuzných Edwarda a Kate, tak by se po nich neměl nikdo shánět, když již jejich rodiče nežijí. Což mi připomnělo… Je tedy na nás, abychom zařídili pohřeb Charlieho a Renée.“

Jen domluvil, vzal do ruky telefon a volal klukům. Podívala jsem se na Rileyho a v očích jsem mu viděla naději. Poprvé od chvíle, kdy došlo k nehodě. Šla jsem k němu a schovala se v jeho náruči. Věřil tomu, že vše dopadne dobře. I já jsem tomu věřila. Musela jsem tomu věřit. Naděje umírá jako poslední…

Kapitola 38. - V nemocnici - Shrnutí - Kapitola 40. - Cesta domů

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 39. - Naděje: