Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není hvězda jako hvězda - 3. kapitola

21.11.2010 (10:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1750×

3. kapitola – Umím víc, než si myslíš

„Máme tu malý problém,“ řekl Edward a já věděla, co tím myslel.

„Nech to na mně,“ řekla jsem, a když jsme procházeli pasovou kontrolou, tak jsem k muži přišla a zastavila čas.

„Pas,“ vykřikla jsem a přede mnou se objevil pas někoho jiného. Změnila jsem všechny údaje na pasu a znovu zrychlila čas. Muži jsem podala pas, ten si ho prohlédl a pustil mě. Na nikoho jsem nečekala. Vrátila jsem kouzlem právoplatnému majiteli jeho pas a utíkala jsem, co mi nohy stačily. Věděla jsem ale, že je to zbytečné. Byla jsem jak ptáček v kleci, která nemá žádné otvory, jak vylítnout ven. Byla jsem tak zoufalá, že jsem zalezla do místnosti pro zaměstnance a schovala se tam. Věděla jsem, že mě brzy najdou, ale mohla jsem jim to aspoň trošku udělat těžší. Jestli mě chtějí živou, tak… Místnost byla malá a válela se tu jen košťata. Třískla jsem jedním koštětem o své stehno, koště se rozlomilo na dva kusy. Ten kus, který měl ostřejší konec, jsem si nechala v ruce a ten druhý zahodila na podlahu. Čekala jsem jen na správný okamžik, kdy si propíchnout srdce, ale najednou někdo vrazil do dveří, srazil mě na podlahu a zase dveře zavřel. Hned jsem poznala, kdo to je, ale nějak jsem to neustála, objala ho a začal mu vzlykat do jeho košile.

„Ššš… ššš, to bude dobrý,“ šeptal mi do ucha a hladil mě po zádech. Jeho doteky ve mně pokaždé vyvolaly husí kůži, ale já se ho nechtěla pustit. Potom se mě ale pustil a koukl se mi do očí.

„Co tě to popadlo?“ zeptal se mě a já se rozbrečela ještě víc.

„Jsem pro tebe jen hračka na použití. Vezmeš ze mě kus, bez kterého jinak zemřu, a dáš ho svému malému, aby nezemřelo. Já jsem ale taky lidská bytost,“ zašeptala jsem a svalila se na zem. Sedla si do klubíčka a houpala se ze strany na stranu. Sedl si vedle mě a koukal se na mě. Hlavu jsem si strčila do klubíčka, aby na mě neviděl… dětinské, ale zabralo to… neviděla jsem ho. Nejspíš si přečetl moje myšlenky a svou hlavu vsunul do mého klubíčka.

„Vydíráš mě?“

„Ne, říkám ti pravdu, Edwarde. Co kdyby tě někdo vytrhl z tvého světa od tvojí rodiny a chtěl by, abys mu dal srdce pro své dítě. To není normální,“ řekla jsem a podívala se mu do očí, abych v nich něco mohla vyčíst. Viděla jsem jen, jak se stáhl.

„Víš, já nejsem takový, že bych tě o to žádal. Já ti to přikazuji,“ řekl a bylo mi, jako by mi vrazil kudlu přímo do zad.

„Co prosím?“ řekla jsem překvapeně.

„Slyšela jsi,“ řekl, zvedl se a podal mi ruku. Vzala jsem ho za ruku a shodila ho na sebe. Byli jsme rty asi tak pět milimetrů od sebe.

„Jsi pěkný parchant, víš o tom? Umím víc, než si myslíš. Myslíš si, že se nechám jen tak odvléct, aniž bych Vám dělala problémy. Představ si, jak každý z tvé rodiny záhadně zmizí. Nejdříve tvé sestry, potom bratři, nakonec tvá matka i otec… a na závěr i to tvoje shnilé dítě,“ řekla jsem a slyšela, jak vrčí. Usmála jsem se na něho. Zvedla se tak rychle, že to ani nedokázal postřehnout. Otevřela jsem dveře a naposledy na něho koukla.

„Užij si hezký pobyt,“ řekla jsem a zavřela za sebou dveře. Dřív, než je mohl vyrazit, jsem je zmrazila a tím i jeho. To ho na pár hodinek zadrží. Potom jsem vytvořila jeho klona a šla s ním. Přikázala jsem mu, ať mě vede tak, aby bylo vidět, že mě chytil. Nikomu nebylo nic podezřelého.

V letadle

„Jak jsi to udělala?“ zeptala se Alice a ukázala na svůj pas.

„Vzala jsem někomu jinému pas. Změnila na něm všechny údaje a potom mu ho zase vrátila. Jak myslíš, že jsem si zfalšovala hvězdanku?“ Mrkla jsem na ni a ona se zarazila.

„Hvězdanku?“ zeptala se a zakroutila hlavou na důkaz, že tomu nerozumí.

„U vás je to občanský průkaz a u nás je to hvězdný průkaz,“ řekla jsem na vysvětlenou. Najednou jsem někoho uviděla, jak jde naproti mně a směje se mi přímo do obličeje. Byl to Edward. Alice si zase přesedla na místo a já jsem vymazala klona, aby to nebylo podezřelé. Pravý Edward si ke mně sedl a usmál se.

„Myslela sis, že jsi jediná, kdo zná nějaká kouzla. Připravil jsem se na tebe. Mám prášek proti tvým kouzlům,“ řekl a znovu se usmál. Zvedla jsem se, ale on mě zatáhl za ruku tak, že mě to vymrštilo zpátky na mé místo. I když jsem byla v sedadle, tak mě držel tak silně, že to až bolelo.

„A teď mě dobře poslouchej. Buďto to půjde po dobrém nebo po zlém. Sice jsi nakročila špatnou nohou na špatnou cestu… to je ta, na které se ti stane všechno zlé, abys věděla, ale já jsem gentleman a dám ti ještě druhou šanci a být tebou, tak si ji vyberu hned a ani bych neváhal. Neutečeš mi, a i kdyby ano, tak si tě najdu. Budu tě neustále hlídat, pokud to bude nezbytně nutné… a ještě jednu radu ti dám. Moje rodina pro mě znamená více, než si dokážeš vůbec představit. Proto bych ti radil do budoucna, aby si nikdy už mé rodině nevyhrožovala, jinak tě čeká peklo, jaké si nikdy nezažila. Nějaké otázky?“ řekl a já měla slzy na krajíčku.

„Mohu na záchod?“ zeptala jsem se a on v mých myšlenkách vyčetl, že nic nechystám.

„Ano, ale pokud tam budeš víc, jak dvacet minut, tak si tam pro tebe přijdu,“ vykřikl, ale tak, aby to nikdo jiný než já neslyšel. Rychle jsem vyběhla na záchod, ale záchod byl obsazený. Stevardka viděla, že brečím a podala mi kapesník.

„Nemáte tady místo, kde bych se mohla na chviličku zašít?“ zeptala jsem se jí a cítila jsem, jak už se za chvíli neudržím a začnu zase brečet.

„Normálně tohle neděláme, ale vždycky, když se chci někam zašít, tak jdu do zavazadlového prostoru. Ano, říká se, že je to tam nebezpečné, ale to vymysleli ti, kdo tu schovku vymysleli,“ řekla a ukázala mi na dveře. Přikývla a pobídla mě, abych šla.

„Děkuji,“ řekla jsem a šla. Hned, jak jsem otevřela dveře, jsem sklouzla do zavazadlového prostoru. Sedla jsem si na dvě zavazadla a potom i lehla. Koukla jsem se na hodinky, které mi dal Edward, když jsem od něho odcházela.

„Co tu děláš?“ Uslyšela jsem a zase jsem spadla po hlavě do reality. Moje tělo mělo hrozné křeče. Už nikdy se nesmíš vrátit k nám. Nesmíš ani letět letadlem, jinak tě čeká trest. Proletělo mi teď hlavou, když jsem tato slova slyšela od své matky. Jsem ve vzduchu. Platím daň za to, že jsem ve vzduchu. Moje tělo se kroutilo ze strany na stranu a já cítila něčí ruce, jak mě uklidňují. Znovu jsem slyšela to známé ššš… ššš.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není hvězda jako hvězda - 3. kapitola: