Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není hvězda jako hvězda - 2. kapitola

18.09.2010 (12:15) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2020×

2. kapitola – Musím se s tím smířit

Klopýtala jsem celou noc lesem. Štěstí pro mě je, že dokážu vidět v noci, jelikož normální lidská bytost by tu neviděla nic… jen tmu. Když nastalo ráno, tak jsem se schoulila pod strom a usnula.

Probudila jsem se a ucítila, jak mi kapičky potu stékají po obličeji. Kde to jsem, že je tu takové horko? Zvedla jsem se a dál klopýtala lesem. Zatímco jsem přemýšlela, že mám před sebou jen poslední rok života a pak je se mnou konec. Vyříznou mi srdce a já umřu. A proč rok? Co já vím? Musí mi ho prostě sníst až za rok. Podstatné je, že zemřu. Ale já se s tím nechci smířit. Uslyšela jsem za sebou, jak někdo šlápl na větvičku na zemi a ta pod tíhou jeho těla praskla. Ohlédla jsem se za sebe, ale nikdo tam nebyl. Najednou jsem ucítila, jak mě zezadu ovanul slabý vítr. Znovu jsem se otočila, ale kde nic tu nic. Někdo si mě přitáhl ke svému tělu a pak mě strhl na zem.

„Ty?“ vykřikla jsem překvapeně.

„Mám tě,“ vykřikl radostně. Skvělé. Tak mě našli, ještě nějaká radostná zpráva na bodu dne?

„Já jsem Emmett,“ představil se a podal mi ruku, abych se mohla postavit.

„Těší mě, já jsem Neil,“ řekla jsem smutně.

„Potěšení je na mé straně, Neil. Co tak smutná?“ zeptal se. Jakoby nevěděl.

„Kdyby ti někdo řekl, že za rok ti někdo vyřízne srdce kvůli nějakému poloupírovi, nebyl bys smutný?“

„No jo no… to naštve,“ řekl vesele a podal mi ruku, abych se mohla zvednout. Tak ono mu to přijde vtipné? Šli jsme lesem a po chvilce přiběhli i ostatní upíři, které jsem viděla ten den v domě.

„Tohle je Rosalie, má žena, toto je má sestra Alice a mí bratři, Jasper a…“

„Otec té poloupírky, co jí mám dát své srdce, že?“ řekla jsem naštvaně a šla pryč.

„Nediv se jí,“ řekl Emmett. Celý můj život si jen tak svítím na obloze. Mám rodinu a přátele. Myslím si, že když svítím ze všech nejzářivěji, tak všem ukážu, že jsem jedinečná, ale ne. Jen se ukáže, že místo toho mě čeká mnohem skvělejší osud, než jsem si vůbec přála. Budu za rok bod kudlou a budu předávat své srdce nějakému blbému…

„Tak dost, Neil, to už by stačilo,“ vykřikl Edward. Rozbrečela jsem se a sesunula se k zemi. Alice mě objala a probodla ho vražedným pohledem.

„Ty jsi ale pitomec. Jak by bylo tobě?“ vykřikla Alice a odvedla mě hlouběji do lesa.

„Nevšímej si ho. Viděla jsi, co se stalo jeho ženě, viď?“ zeptala se. Nejspíš věděla, jak se cítím.

„Viděla… já… asi bych nepřežila, kdyby… já jsem pravou lásku nepoznala, takže to nemohu posoudit. Viděla jsem lásku, je to snad to jediné, na co se ve vašem světě dá koukat, ale nepoznala jsem ji,“ řekla jsem. Pak už jsme se nebavili. Po chvilce za námi přišli ostatní a šli jsme někam neznámo kam. Emmett mi sdělil, že jsme někde v Austrálii a já v tu chvíli pochopila, proč je tu takové vedro. V nebi nemáme… teda nemají žádné jaro, léto, podzim nebo zimu, a proto jsem byla překvapena, že se začínám potit… měli jsme… teda mají tam stálou teplotu, na kterou jsou všichni zvyklí. Co to tu vůbec melu o teplotě v nebi? Otřela jsem si pot z čela a šla s nimi dál. Copak mám na vybranou? Čeká mě snad jiný osud, než za rok skončit pod kudlou? To pochybuji. Nevěřím už v nic. Všechno je pro mne ztraceno. Vše, co umím, je jen zářit. Nic jiného neumím. Navíc jsem příšerně unavená.

My hvězdy to máme tak, že ve dne nabíráme síly, abychom večer mohly vystoupit na oblohu a zářit. Dávat radost lidem, kteří se nás dívají, ale teď je to všechno pryč a já… vzchop se, Neil. Nebuď fňukna. Určitě se to spraví, a pokud ne, tak si aspoň ten poslední rok života užij se vší parádou. Dohodla jsem se, že s nimi pojedu k nim domů. Budu chodit do školy a oni mi na rok koupí dům. Když jsem s Alice, Jasperem a Edwardem nasedla do jejich džípu, tak jsem se raději přetvařovala. Nedokázala jsem se s tím smířit. Byli byste snad šťastní, kdybyste zjistili, že za necelý rok bude váš život u konce a vy s tím nemůžete nic udělat? Já tedy ne. Rosalie a Emmett jeli v druhém džípu. Celou cestu nikdo nepromluvil, jak jinak. Jak jsem se od Alice dozvěděla, tak Edward umí číst myšlenky, což znamená, že musím myslet jinou řečí. Po chvilce se usmál.

„Já umím španělsky,“ řekl. Co třeba… znovu se usmál. Tak jo, chlapečku, řekl sis o to.

„Co to je za jazyk?“ Usmála jsem se a pak se dívala z okna. Les se nám pomalu vzdaloval a blížilo se letiště. Po chvilce jsem se zpátky nepozorovaně otočila k Edwardovi a sledovala ho, jenže on mě pozoroval též. Otočila jsem se zpátky a mé koutky se zdvihly do úsměvu. Prohlíží si mě, ale proč?

„Proč se na mě tak díváš?“ zeptala jsem se ho a usmála se. Zakroutil hlavou a pak se podíval z okna. Nejspíš se odpovědi nedočkám. Najednou Jasper zabrzdil, a kdyby mě Edward nepřidržel, tak bych nejspíš vylétla oknem.

„Vylezte z auta, vy dvě hrdličky! Hned!“ řekla Alice vesele. Edward mě ale nepouštěl.

„Mohl bys mě pustit?“ Pustil mě, ale něco na něm bylo divného… jakoby to nechtěl. Bože, kdo se v něm má vyznat? Vylezla jsem z auta a nestačila se divit, když mi na hlavě něco přistálo. Vzala jsem to něco do rukou a zjistila, že je to oblečení.

„Obleč si to!“ přikázala mi Alice a já jí rozhodně nechtěla odporovat. Nasoukala jsem se do tyrkysového tílka, žluté bundičky a modrých kraťásků.

„Kočka,“ řekl Emmett a hned schytal pohlavek od Rose. Trošku jsem se nad tím pousmála a nechala jeho poklonu vyplout z mé hlavy tak rychle, jak to jen šlo. Nikdy jsem ještě neslyšela žádnou poklonu… od muže. I když bych považovala Emmetta spíše za svého bratra než za muže, kterého bych… chtěla. Na letišti jsme strávili dvě hodiny, a kdyby tu nebyl Emmett, tak bych se tu nejspíš unudila k smrti, což se mi stát nemůže. Zemřít nemůžu… bohužel.

1.kapitola - 3.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není hvězda jako hvězda - 2. kapitola: