Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nenechám tě zemřít - 1. kapitola

27.01.2011 (18:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1358×

Stál jsem v parku schovaný za stromem a čekal na smrt další upírem vyhlédnuté oběti. Krvežíznivec už zaujal stanoviště ve větvích stromu a shlížel dolů na chodník pod sebou. Na chvíli se podíval mým směrem. Byl jsem naprosto v klidu, vidět mě nemohl a ani nesměl. Měli jsme přikázáno být při plnění poslání neviditelní. Stav neviditelnosti jsem neměl rád. Připadal jsem si necelý, jako kdyby celá má existence visela jen na vlásku. V tu chvíli jako bych neměl tělo.

Na kraji parku se vynořila ženská postava. Oběť. Ihned jsem ji poznal. Ne podle vzhledu, ale podle osudu, který za sebou vláčela jako vězeň, který má na noze řetězem připevněnou těžkou železnou kouli. Přímo nad ní se vznášela aura smrti.

Nic netušíc se pomalu blížila k upírově skrýši. Nervózně se rozhlížela tmou, zjevně se bála chodit v noci samotná. Její strach byl oprávněný - kdyby nešla sama, nejspíš by se jí nic nestalo. Teď už ji nic a nikdo nezachrání.

Upír tiše přeskočil na jinou větev, aby získal ještě lepší výchozí pozici. Nosem vdechl vůni ženiny krve a pak se na ni vrhl. Nestačila se ani vyděsit. Upír rychle zanořil své ostré zuby do tepny na jejím krku a začal jí sát krev. Zachvátila mě vlna vzteku. Nenáviděl jsem upíry za to, co prováděli nevinným lidem. Nenáviděl jsem je za to, co provedli mně. Znechuceně jsem pozoroval, jak upír ukájí svou žízeň. Ze ženy pomalu vyprchával život. Vteřinu od vteřiny byla bledší a bledší. I přes tu obrovskou bolest ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. Byla příliš okouzlena jeho andělskou tváří a sladkou vůní. Zemřela ještě dřív, než si stačila plně uvědomit, co se vůbec děje. Upír položil vysáté tělo pod strom a otřel si krev z tváře. Nad mrtvým tělem se objevila ženina přesná kopie - ovšem bez šrámů, v té podobě, kterou žena měla před setkáním se svým vrahem. Zírala vyděšeně na své tělo, které si upír přehodil přes rameno a odcházel s ním pryč. Pomalu, abych ji nevyděsil, jsem se vydal k ní.

„On... kam mě nese? Co to má znamenat?“ vydechla vyděšeně s pohledem upřeným na mě.

„Zřejmě se chce zbavit těla,“ odpověděl jsem odměřeně.

„Těla?! Jsem snad...?!“

„Mrtvá,“ dokončil jsem její větu klidně. Její prsty se křečovitě sevřely kolem límce mé košile, oči měla upřené kamsi do dálky. Vypadala, jako by zešílela.

„Nemůžu - být - mrtvá!“ odsekávala slova, zatímco mi pěstmi bušila do hrudi. „Můj malý syn je sám doma!“ zaryčela hystericky.

„To... je mi líto,“ zašeptal jsem. Pustila mou košili.

„Musíte něco udělat... cokoliv,“ zašeptala naléhavě. Přemýšlel jsem. Buď poruším pravidla, nebo mě navždy budou trápit výčitky svědomí. Vybral jsem si tu první možnost. Vytáhl jsem svůj mobilní telefon, který jsem vůbec nepoužíval - komu taky volat, když jste oficiálně už pár stovek let mrtvý?

„Zavolejte někomu..., že se zdržíte a potřebujete, aby pohlídal malého,“ řekl jsem, zatímco jsem jí podával mobil. Vděčně přikývla. Sledoval jsem, jak její hbité prsty vyťukávají telefonní číslo. Zpočátku se ozýval jen tón vytáčení.

„Molly,“ vydechla. Úleva v jejím hlase byla slyšitelná. „Mohla bys, prosím, zajít k nám domů a pohlídat Timmyho? Alespoň než se vrátím... Ano, trochu se zdržím, mám ještě nějakou práci,“ řekla. Mollyina odpověď byla zřejmě kladná, obličej duše oběti znovu začal nabírat barvu.

„Děkuju. Dej Timmymu za mě pusu a řekni mu, že ho miluju,“ zamumlala a zavěsila. Na řasách se jí zaleskla drobná slza. Otřela ji a vrátila mi telefon.

„Kdo vůbec jste?“ vzlykla. Tolik jsem toužil po tom, abych ji dokázal uklidnit. Zbavit ji bolesti, utrpení. Jenže já jsem na tom ve skutečnosti byl ještě hůř. Ona má jistotu, že se se svými blízkými ještě setká, já byl navěky odsouzen k samotě.

„Jmenuju se Edward. Jsem anděl smrti a mám za úkol vás odvést do světa mrtvých,“ odpověděl jsem. Chvíli nad tím přemýšlela, pak asi dospěla k názoru, že to je v této situaci jediné „rozumné" vysvětlení a pomalu přikývla.

„Proč jsem zemřela?“ zeptala se po chvíli. Povzdechl jsem si.

„To vám nemůžu říct. Jak se jmenujete?“ zamumlal jsem a pevně doufal, že se o svou smrt už nebude dále zajímat. Marně.

„Sandrine Howard,“ zašeptala. Sandrine... to by vysvětlovalo ten lehce francouzský přízvuk. „Proč mi to nemůžete říct?“ sykla.

„Hele, Sandrine. Já už kvůli vám porušil jeden zákaz, to vám nestačí?“ zasyčel jsem rozzlobeně. Samozřejmě jsem se nezlobil na ni. Ona přeci měla plné právo vědět, co se stalo. Štvalo mě, že jsem nemohl nic říct. Měl jsem svázané ruce.

„Můžeme už jít?“ zeptal jsem se, potlačujíc zavrčení. Pouze přikývla. Položil jsem paži na její rameno a přemístil se s ní.

***

Na MTV zrovna běžel nový Madonnin klip - zas natřásala zadkem, jako by jí bylo dvacet. Postavu sice měla pořád pěknou, ale tohle v jejím věku... Znechuceně jsem si odfrkl.

„Copak? Madonna se ti nelíbí?“ zeptal se mě medovým hlasem Andrew. Byl to jeden ze starších, to on mě zasvětil do všech tajemství andělů smrti. I do všech pravidel. Věděl jsem, že přijde.

„Andrewe,“ přivítal jsem ho, aniž bych odtrhl zrak od Madonnina pozadí.

„Vím, cos dneska udělal. Rád bych řekl, že ti v tom propříště zabráním, ale ty sám víš, že nemám jak. To, cos udělal, není správné, a proto doufám, že se to už nikdy nestane,“ zasyčel. Celý rozzlobený jsem vzhlédl od televize.

„Takže je správný nechat umřít malý dítě?“ vykřikl jsem. Vztek cloumal celým mým tělem.

„Rozhodně není správné riskovat naše odhalení! Vážně si přestávám být jistý, zda to proroctví, které o tobě říká, že jednoho dne uděláš něco nevídaného, není jen nějaký hloupý vtip. Vážně mě mrzí, že tě nemohu nikým nahradit!“ Měl jsem vážné obavy o jeho zdraví. Jasně, je mrtvej, už zemřít nemůže, ale fakt vypadal, že se o něj pokouší infarkt. Žíla na čele mu zběsile tepala a těžko popadal dech. Chvíli čekal na mou odpověď, když se nedočkal, vztekle praštil dveřmi. Nedokázal jsem se neusmát.

< Prolog - 2. kapitola >