Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 8. kapitola

17.02.2010 (00:18) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 9536×

8. kapitola

Všude kolem mě byla tma, matně jsem si vybavovala, co se stalo. Rosalie! Zabila mě? Ne, to by mě tolik nebolelo hrdlo. Ztěžklá víčka mi nešla otevřít, ani po několika marných pokusech. Uvědomovala jsem si, že ležím na něčem měkkém a pohodlném, zvědavost dozvědět se kde se nacházím, mě popoháněla dopředu. V prvním okamžiku mé oči oslepilo světlo, zamrkala jsem a začala rozeznávat tvary v místnosti.

„Bello, lásko... Slyšíš mě?“ Někdo naléhal, stiskl mi dlaň a políbil ji.

Zrak se mi zarazil na postavě u postele, na které jsem ležela a dívala se do nádherné tváře anděla.

„Edwarde?“ Sním nebo bdím?

„Ano, jsem to já. Jak ti je?“ Pohladil mě po tváři. Nechápala jsem proč se tváří tak ustaraně, vždyť pro něj nic neznamenám. A co ta něžná slova? Proč se tolik vyžívá v mém utrpení? V duchu jsem ho prosila, ať neotvírá mou starou ránu, která mi po něm zůstala.

„Nemůžu polykat. Co se stalo? Kde to jsem?“ Rozhlížela jsem se kolem sebe, místnost mi připomínala Edwardův pokoj ve Forks.

„Jsi u nás, strávila si několik hodin v bezvědomí, už je pozdě večer. Budeš v pořádku,“ uklidňoval mě a pohladil po vlasech. Jeho oči přetékaly něhou a tvář proviněním. Sotva jsem vnímala jeho slova. Na hodinách v ložnici bylo něco málo po osmé hodině a já si uvědomila svá bolavá prsa.

„Pane bože! Nessie...“ vykřikla jsem. To není možné, nemůže být tolik hodin. Co je s mým miminkem, mojí holčičkou?!  Naprosto mě omámil strach. Popadala mě hysterie.

„Kdo je Nessie?“ ptal se Edward zvídavě. Tak on se ještě ptá?

„Je to moje...“ To poslední slovo jsem už nedopověděla, nemůžu mu to říct.

„Štěně,“ dořekla jsem a Edward se na mě zajímavě podíval.

„Aha.“

„Co tě to vlastně zajímá?“ Nic mu do toho není.

„Zůstaň tu prosím ležet, zavolám Carlislea, musí tě prohlédnout. Odpočiň si.“ Může ho klidně zavolat odtud, nechápala jsem. Políbil mě na čelo, byla jsem tak překvapená, že jsem ani neucukla před jeho dotykem.

„Dobře,“ souhlasila jsem a on odešel.

To byla ta příležitost na kterou jsem čekala. Dal mi tím možnost vrátit se k mé holčičce, aniž bych mu o ní musela říct. Nenáviděla jsem se, za to, jak jsem ji mohla nechat tak dlouho samotnou. Nebyla to má vina, přesto se mi chtělo brečet zoufalstvím. Sundala jsem si dýchací masku a vytáhla tu hnusnou, na mě napojenou, jehlu ze žíly. Byla jsem napůl svlečená, naštěstí se zbytek oblečení válel u postele a já se mohla obléknout. Sotva jsem se postavila, zatočila se mi hlava. Do Prčic, opřela jsem se o rám postele, hmátla po mikině a hledala telefon... Sakra, je v autě. To ne! Spěšně jsem se oblékla, vrhla se k oknu a tiše ho otevřela, naštěstí to bylo jen první patro. Přistála jsem rovnou na nohách a rozběhla se k lesu, nevěděla jsem kudy mám běžet, tak se nechala vést instinkty a přála si, aby mě dovedli k mému dítěti. Snad mě nikdo z Cullenů nezpozoroval.

Krk mě bolel a já cítila jak mě opouštějí síly, jako bych přecenila své schopnosti, udýchaně jsem se opřela o strom, byl zázrak, že mě ještě nějaký ten kmen stromu nesložil na zem. I když je pravda, že od té doby, co jsem zjistila že čekám miminko, se mi nehody zdaleka vyhýbaly. Nedovolila jsem svým nešikovným nohám, aby mojí maličkou ohrozily a moje poloupíří smysly mi v tom po porodu pomáhaly.

V tom jsem ji ucítila. Krev! Vábila, doslova volala po ochutnání... Ve vteřině jsem klečela u naříkající srny, byla zachycená kopytem v pytláckém oku, železný svěrač ji téměř rozdrtil a všude byla krev. Srna umírala hroznou smrtí, odvrátila jsem pohled, bylo mi ji líto. Moje dlaň jí automaticky přejela něžným pohybem po její srsti až k šíji, pak se ozvalo nemilosrdné křupnutí zlomeného vazu. Zvíře ztichlo. Nenáviděla jsem to. Zabíjela jsem jen pro svoje dítě, bez krve se mi neutvořilo mléko, které potřebovalo k životu. I když jsem něco mezi člověkem a upírem, stěží jsem něco ulovila, má rychlost nebyla upíří a touha po krvi tak silná. A tenhle tvor byl momentálně snadná oběť.

Moje zuby roztrhli tuhou kůži srny a já se hladově přisála, pramínek krve mi tekl po tváři a ušpinil tričko. Pořád mě udivovalo, jak jsem si na tuhle bylinkovou chuť snadno zvykla. Většina krve zvířete přišla na zmar jeho zraněním, přesto mi to stačilo. Žaludek se mi obrátil a já s odporem vykašlala srst zvířete.

Dál jsem se nezdržovala, moje tělo bylo pořád vysílené. Po deseti minutách můj sluch zaznamenal blížící se silnici a já se vydala tím směrem. Hned první auto mi zastavilo, za volantem samozřejmě chlap. Musela jsem vypadat... špinavá, rozcuchaná s modřinami a od krve, přesto se na mě mlsně díval a jeho přehnaná starost byla slizská. Naštěstí mi pohádku o ztraceném děvčátku spolkl, a odvezl mě ke školním branám Dartmouthu. Rozběhla jsem se k budově kde byla školka, všude bylo zhasnuto. Zoufalstvím jsem se rozbrečela a sedla si na obrubník. Vzlyky mi drásaly hrdlo a já se cítila zoufalá a sama. Kde je moje dítě?!

V koutku duše jsem doufala, že se o ní Rebeka postarala. Slzy se mi roztekly po tváři vědomím, že Nessie musí mít hlad, nic jiného než moje mateřské upíří mléko nepapala. Všechny náhražky i lidské mléko hned vyplivla a Rebeka měla u sebe jen jednu lahvičku jídla pro ní.

Nezbývá mi nic jiného než počkat do rána, zvedla jsem se z chodníku a vydala se k autu. Proč jsem si jen na Rebeku nevzala mobil? Sakra, kdybych alespoň věděla kde bydlí. Jsem špatná matka, žádná jiná by tohle nedopustila. Tohle bylo poprvé, kdy se mnou nebyla delší dobu. Já to bez ní nevydržím!

Na školním parkovišti osamoceně stálo moje autíčko. Sedla jsem si do sedačky a opřela si hlavu o volant. Při pohledu na dětské chrastítko se ve mně zvednul vtek já začala mlátit do všeho okolo. Zastavil mě až smích a pištění mé malé holčičky...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 8. kapitola: