Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 9. kapitola

22.02.2010 (10:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9979×

9. kapitola

Na školním parkovišti osamoceně stálo moje autíčko. Sedla jsem si do sedačky a opřela si hlavu o volant, najednou se ve mně zvednul vztek já začala mlátit do všeho okolo. Zastavil mě až smích a pištění mé malé holčičky...

Překvapeně jsem zvedla hlavu a podívala se na palubní desku. Zvonil mi telefon, byl to Timy, znechuceně jsem ho vypnula a tím zastavila ten nejkrásnější zvuk na světě, smích mého dítěte.

Hlavou mi probleskla vzpomínka na den, kdy jsem si ji nahrávala. Bylo to těsně před naším odjezdem z Forks. Charlie si hrál s Nessie a tahal ji za nožičky, jako vždy, když ji přebaloval. Dělal při tom obličeje a mě cukaly koutky, nebyla jsem jediná komu se to líbilo, moje holčička si přitom broukala a pištěla, až jí z pusinky tekly sliny. Charlie čuchnul k plínce a ušklíbl se, to se Nessie strašně pobavilo a dala to znát. Pořád mě překvapovalo, jak moje miminko chápe okolí vedle sebe, byla o tolik inteligentnější než ostatní děti v jejím věku. Charlie byl z malé úplně unešený, nechtěl mě s ní pustit pryč. Ale já musela pryč, všechno mi tu připomínalo jeho odchod, jen moje maličká dceruška mi připomínala nádherné chvíle s ním. Lidé na mě házeli lítostivé pohledy a ptali se mě co je s otcem, i když to moc dobře věděli. Odešel a už se nevrátil.

Na displeji mobilu se zračilo téměř šedesát nepřijatých hovorů, jedno číslo bylo ze školy, další byl Timy a poslední neznámé. Hned jsem to vytočila a doufala, že je to Rebeka.

Po nekonečných vteřinách vyzvánění se ozval její hlas. „Ano?“

„Rebeko, tady Bella Swan,“ vyhrkla jsem rychle.

„Bello, copak se ti stalo? Slyšela jsem, že...“

Přerušila jsem ji. „Kde je Nessie?“ Můj hlas musel vyznět až hystericky zoufale, ale já to potřebovala vědět. Moc mi nepomáhalo, že se Rebeka v telefonu zarazila.

„Přeci u otce.“

„COŽE!“ vykřikla jsem. U jakého otce?

„No, já...“ zasekla se. „Píp, píp...“ Nic.

Šokovaně jsem se podívala na telefon. Vybitá baterie. K sakru, mrštila jsem telefonem, až se rozletěl na kousíčky. Přeci u otce, znělo mi v hlavě. Já Edwarda zabiju, tak proto ten něžný pohled a jemná slůvka... Byla to jen faleš. Měla jsem pocit, že přestávám myslet, ovládaly mě pocity, které jsem nikdy nepocítila a neuměla je pojmenovat. Tak se cítí matky když přicházejí o dítě? Zoufale, ustrašeně přitom s vědomím, že musí bojovat za každou cenu?

Rozjela jsem se k místu, kde mě nabral řidič. Ve volantu vznikaly prohlubně, jak pevně jsem ho držela. Vyjela jsem z města a moje myšlenkové pochody se rozjeli na plné obrátky. Co když Rebeka nemyslela otce Nessie, ale mého, Charlieho. Vždyť Rebeka by nedala dítě jen tak někomu cizímu, kdo by řekl že je její otec, nebo jsem v to alespoň věřila. Ale mému otci by ji svěřila, je přeci taky Swan. A co když si to jen namlouvám, a ona je přeci u Cullenů a já tak jen ztratím drahocenný čas? Pak tu byla ta další možnost, že o ní doopravdy neví, já tam vlítnu a prozradím jim její existenci.

Zastavila jsem na kraji vozovky a nadechla se. Nesmím se nechat ovládat emocemi a rozumně uvažovat. Obrátila jsem směr a vydala se ke svému bytu. Moje prsty samovolně bubnovaly netrpělivě o volant. Nervozita mi stoupala v celém mém těle,  dokud se přede mnou neobjela stará, napůl rozpadlá bytovka v nejchudší čtvrti, můj prozatímní domov. Rozhodně tu nechci celý život vychovávat své dítě. Až dokončím práva a najdu si práci, pořídím si nějaký hezký baráček, kde si bude Nessie moct hrát na zahradě a já s ní.

Vběhla jsem do domu a snažila se ovládat svou rychlost. Hned v přízemí se mi postavil do cesty pan Cooper.

„Slečno Swan, takhle to dál nepůjde...“ rozezlil se na mě domácí.

Jen jsem okolo něho proběhla do patra a odemkla dveře. Do nosu mě hned uhodila vůně dětského pudru a světlo z obývacího pokoje, ze kterého vyšla mužská postava.

„Pane bože, Bello?! Kde jsi byla?“ kárala mě osoba, kterou jsem tu vůbec nečekala.

„Co tu děláš Timoty?“ vyjela jsem na něho. Jak si mohl dovolit padnout do mého bytu a jak se sem sakra dostal?“ Úplně mě to vykolejilo, jeho jsem tu naprosto nečekala.

„Promiň, já... Čekám tu na tebe, já...“ mumlal, jako bych ho já zaskočila.

„Jak jsi se sem dostal?“ zavrčela jsem s chutí rozdrásat mu hrdlo.

„Správce mi otevřel.“

„To jsi nepochopil, že když neotvírám dveře, tak asi nemám zájem?“ Ten kluk asi neví, která bije. To mám vážně teď řešit nějakého magora, než abych hledala své dítě? „Vypadni,“ zařvala jsem.

Odpovědí mi byl jen dětský pláč z ložnice. Ano, to plakala moje holčička, můj řev jí musel vzbudit.. Překvapeně jsem se na něho podívala a v momentě jsem se nakláněla nad kolébkou svého plačícího děťátka. Vzala jsem ji do náruče, kolébala a tiskla k sobě. Slzy mi po tváři tekly proudem, cítila jsem nesmírnou úlevu. Moje holčička byla se mnou a v bezpečí. Zkontrolovala její tělíčko, zdála se být v pořádku. Došlo mi že má hlad, posadila jsem se s ní na postel a vyhrnula si tričko.

„Jedla než usnula,“ upozornila mě postava za mnou.

Měl pravdu hlad neměla, byla i přebalená.

„Jak?“ nechápala jsem. Vždyť sunar odmítala.

„Jsi jako moje sestra. Taky měla hodně mléka, stejně jako ty ho odstříkávala a zamrazovala. Prý na horší časy. Tak jsem to riskl,“ vysvětlil mi. To by mě nenapadlo. Tedy napadlo, ale ne že to napadne jeho.

Moje miminko po pár minutách breku usnulo, přesto jsem jej odmítla pustit z náručí, jen je zabalila do deky a šla se s ní posadit do obýváku. Zlost mě přešla, jen mě ovládl strach, Timy nevypadal na psychopata, ale momentálně ve mě to podezření hlodalo a ostražitost se zvedla na vyšší úroveň. Jiný důvod proč jsem našla Timotyho, vlastně cizího člověka ve svého bytě s mojí dcerou, nenapadl. Proč to udělal? Proč se postaral o moje, pro něho cizí dítě?

„Kdo ti to udělal?“ zeptal se Timy a ukázal na mi na krk a špinavé oblečení. Nechápala jsem co myslí, podívala jsem se do zrcadla a nemohla uvěřit svým očím, po celém hrdlu mi černaly obrovské modřiny ve tvaru dlaní.

Otočila jsem se k Timotimu. „Spíš mi vysvětli, jak jsi se dostal k mé dceři a sem.“

„Promiň, já nečekal, že se to tak zamotá. Ve škole jsem slyšel, že jsi odpadla a že tě Cullenovi odnesli. Stavil jsem se za tebou na ošetřovně, ale tam mi řekli že tam nejsi. Tak jsem si myslel, že tě odvezli do nemocnice. Volal jsem ti, a nic. No, a když jsem šel z večerního tréninku... Uviděl jsem tvoje auto na školním parkovišti napadlo mě, že jsi ve školce. A když jsem tam přišel a ptal se po tobě, ta paní si myslela, že se ptám po malé a hned mi jí dala náruče. Ulevilo se jí, nevěděla co je s tebou, už chtěla volat policii a sociálku, když jsi si pro ní nepřišla a telefon nebrala. Tak když se mě zeptala zda jsem otec, odkýval jí to. To víš, má stejnou barvu vlasů jako já, jen ty oči jsou jiné. Bylo to unáhlené rozhodnutí, vím to. Příště to neudělám, ale nechtěl jsem, aby ta malá skončila bůh ví kde v sirotčinci nebo tak. Tvojí adresu jsi mi dala, tak jsem zkusil jestli nejsi doma. A pak mě čapnul ten domovník, chtěl mě vyhodit, ale jak uviděl malou, tak jsem ho přemluvil, aby mi otevřel. No, ochotou se nepřerazil, ale odemkl mi. Mezitím jsem ti zkoušel několikrát volat a pak se pustil do hledání nějakého kontaktu na tvou rodinu.“ Ukázal na rozházené šuplíky. „Bezúspěšně.“ Celou dobu mluvil pomalu, jako by si nebyl jistý sám sebou.

Timy se zadíval se na malou v mém náručí. „Je nádherná.“

„Ano, to je,“ souhlasila jsem s ním.

„Asi už půjdu.“ Zvedl se k odchodu.

„Já... omlouvám se. Nechtěla jsem tak vyjet. Hledala jsem jí a nemohla najít.“ Znovu jsem se rozbrečela nad prožitým pocitem. „Děkuji, že jsi se o ní postaral.“

Nevím, co bych dělala, kdyby se Nessie dostala do rukou k cizím lidem, jak by jí nakrmili. Hlavou se mi honily hrozné verze událostí. Nedokázala bych jim vysvětlil její dar, mohla by potom skončit jako pokusné zvířátko v nějaké laboratoři. Otřásla jsem se nad tou představou.

Timy jen kývl a já mu dál nevěnovala pozornost. Jeho odchod mi prozradilo až cvaknutí dveří. Hlava mi samovolně padala únavou na stranu a prsa mě pod tíhou mléka brněla, potřebovala jsem ho odsát, tak jsem malou položila do postýlky a ulevila svým prsům. Rychlá sprcha mi uvolnila ztuhlé svaly a smyla špínu z lesa. Lehla jsem si do postele a s pohledem na své děťátko v postýlce usnula.

Raní probuzení nebylo zrovna příjemné, mě i mou dceru probudilo hlučné bušení na dveře. Bylo sotva půl šesté. Nessie se vztekala na celé kolo a já se vydala otevřít...

Za dveřmi se tyčil pan Cooper s výhružným výrazem. „Toto není bordel slečno Swan, nemůžete si sem tahat každého chlapa na potkání,“ spustil.

„Toto je můj byt, můžu si sem zvát koho chci. A teď mě omluvte, musím jít utišit své dítě.“ Zabouchla jsem mu před nosem. To nám ten dnešek hezky začíná.

. . .

„Carlisle.“ Vešel jsem do jeho pracovny. „Bella se už probrala. Připadá mi dost zmatená, mluvila něco o štěněti. Bojím se, jestli si při pádu neporanila hlavu.“

„Bude v pořádku, Edwarde, jen si trochu poleží. Sice nechápu jak se dokázala Rose v poslední chvíli ovládnout...“ Zakroutil hlavou.

Ztuhl jsem, vzpomínka kdy tam po útoku Rosalie bezbranně ležela a já si myslel, že je mrtvá, mě strašila a mučila ještě teď. Carlisle mě poplácal po rameni. Do místnosti vplula Alice v závěsu s Jasperem.

„Můžeme jí vidět, Carlisle?“ švitořila s prosíkem Alice. Odpovědí jí bylo jen moje zavrčení. Nikdo se k ní nepřiblíží, nikdo kdo by jí mohl ublížit.

„My jí neublížíme...“ okřikla mě ublíženě Alice.

„Nikdo se k ní ani nepřiblíží,“ trval jsem na svém.

„Jsi vyděšený,“ konstatoval Jasper.

„Jo, to máš pravdu. Moje sestra dneska málem zabila ženu mého života a já ji nechránil. Stačilo pár vteřin a byla by mrtvá. Všechno, co jsem tenkrát udělal bylo zbytečné, zase jsem ji ohrozil. A teď nemůžu důvěřovat ani své rodině,“ pronesl jsem své poznatky, které bolely mě stejně jako je. Tolik jsem toho zvoral a přesto jsem ucítil ledový chlad, při kterém jsem mohl znovu uvažovat. „Díky, Jaspere.“

K naší debatě se připojil i zbytek rodiny, v očích a myšlenkách všech jsem četl nesouhlas i zahanbení.

„Já vás chtěla jen chránit,“ vzlykla Rose.

„Chránit?“ rozkřičel jsem se a Emmett se postavil do bojové pozice.

„Sorry brácho, je mi líto, co Rose udělala Belle.  Ale já svojí ženu budu chránit a bránit stejně jako ty svou,“ omluvil se mi Emmett.

„Carlisle, prohlídneš prosím Bellu?“ požádal jsem ho a je ignoroval.

Společně jsme se vydali do mojí ložnice za Bellou, v tu chvíli jsem si uvědomil že neslyším její srdce... Polilo mě horko. Ne, ona nemůže být mrtvá. Vrazil jsem do dveří, div je nevyrazil.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 9. kapitola: