Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 7. kapitola

12.02.2010 (16:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 10376×

7. kapitola

„Edwarde... prosím, Edwarde,“ vzlykala mi Esmé do telefonu, „vrať se prosím domů. Jsi pryč už několik měsíců, prosím...“

Zrádci, věděli, že Esmé nenechám dlouho prosit. Byla jako moje matka a má úcta k ní mi nedovolovala ji nechat s prosíkem klečet na kolenou.

„Dobře.“ Zavěsil jsem telefon, stále rozzlobený sám na sebe.

Rozhlédnu se ze skály po noční Brazílii. Všude bylo tolik světel a veselí. Před očima se mi vybavila usměvavá tvář Belly, která se ve vteřině změnila ve zničenou a zuboženou, plnou šoku a zrady. Mé zrady, nikdy nezapomenu její obličej, když jsem jí opouštěl, ale já musel. Musel jsem jí ochránit před svým světem, byl pro ní nebezpečný stejně jako já. Zasloužila si mít rodinu a spokojený šťastný lidský život. Ne ten, co jsem jí nabízel já. Plný krve, násilí a vražd.

Rozeběhl jsem se domů. Rychlý běh byl příjemný na utřídění myšlenek, mohl bych letět letadlem, ale já nepospíchal nikam, kde nebyla Bella, ani domů ne.

Zastavila mě až cedule s nápisem Forks. Panebože, za co mě trestáš! Tolik mě to k ní táhlo. Já se k ní nemůžu vrátit, už bych od ní nikdy neodešel, i když mi instinkt říkal, že mám jít dál, dál za ní. Nebyl jsem tu skoro půl roku a tak to taky zůstane, vždyť i Alici jsem zakázal dívat se do její budoucnosti. Určitě už na mě zapomněla, to pomyšlení drásalo mé mrtvé srdce. Otočil jsem se a utíkal pryč, dál na Aljašku za svou rodinou.

Po pár měsících byl čas začít si zase hrát na lidi, rodina si vybrala Dartmouth. Nikomu se nechtělo jít zase na střední mezi puberťáky, tak vyhrála vysoká škola a proč ne rovnou na tu nejlepší ve státech.

Emmett s Rose si spolu vzali společné přednášky a já se připojil k Alici s Jasperem. Všechno probíhalo jako vždy, byli jsme středem pozornosti. Už první den na mě doléhaly myšlenky o naší kráse, přesto je náš pach nebezpečí držel daleko od nás. Už první hodinu mě popadla chuť utéct a zahrabat se hodně daleko, čím dál víc mi připadalo, že tohle nebyl dobrý nápad.

„Opovaž se Edwarde,“ zavrčela na mě Alice, „chceš zase rozdělit naší rodinu? To ti Rose neodpustí.“

A nejen Rose, ale i Esmé a Carlisle. Ti Bellu přijali do rodiny jako svou dceru, a nechtěli ztratit i syna. Jen Rose to brala jinak, vnímala Bellu jako parazita rozvracející její, tak dokonalou rodinu. Nikdo by do Rosalie neřekl, že si své rodiny cení více, než svého vzhledu.

Neochotně jsem dorazil na další hodinu, společně jsme zasedli do zadních lavic a unuděně poslouchali kantora, který nás seznamoval s učivem. Pár minut po zvonění do dveří vpadla dívka a všechny pohledy se na ní otočily. Ta se snažila tiše proplout na nejbližší volnou židli. Jen co jsem jí spatřil, mé srdce se na okamžik němě rozbušilo. Okamžitě jsem poznal svoji Bellu. Byla krásnější než dřív, její vůně prostoupila celou místnost, ale už nebyla taková která mi rozpálila hrdlo, ale rozžhavila tělo vzrušením. Hleděl jsem na její záda na kterých se vlnily její nádherné vlasy. Ovládal jsem touhu padnout před ní na kolena a žádat jí o odpuštění, ale tohle se nemělo stát. Ona tu neměla být!

Zaťal jsem pěsti a nenáviděl se. To se nemělo stát! Ovládal jsem touhu zabít toho kluka sedícího vedle ní, můj ochranitelský pud mě k tomu vedl. Vsadil se s kamarády, že jí dostane. Mojí ženu. Vnitřní hlas mě okřikl. Není tvoje žena! Opustil si ji, nemůžeš si ji přivlastňovat.

„Promiň, já jí neviděla,“ šeptla jen pro mé uši. „Sám jsi mi zakázal se dívat do její budoucnosti,“ zašklebila se přejícně. Jakoby to Bella uslyšela a její pohled spočinul na nás, ale to nebylo možné, nemohla nás slyšet.

Její oči mě nevěřícně pozorovaly, bylo v nich tolik překvapení a smutku, srdce se jí rozbušilo závratnou rychlostí a já si vzpomněl na svůj slib, že už mě nikdy neuvidí. Sklonil jsem ostudně hlavu. Když jsem jí znovu zvedl, byla Bella zpět otočená na vyučujícího. Naznačil jsem němě Alici s Jasperem, že odcházíme a bleskově se vytratili zadním oknem.

„Co děláte tak brzo doma?“ vítala nás Esmé překvapeně. „Stalo se něco?“

Alice se vrhla okolo krku Esmé. „Bella!“ vypískla radostně. Její radost jsem bohužel nesdílel, jen Jasper se radoval s ní. Byl šťastný, když byla šťastná ona.

„Opovaž se to Alici zkazit,“ varoval mě Jasper. „Nechci, aby se trápila, že přišla znovu o jedinou kamarádku.“

„Bella? Stalo se jí něco? Kde je?“ strachovala Esmé.

„Ne, Bella je v pořádku. Potkali jsme ji ve škole,“ oznamovala ji Alice nadšeně, div přitom netancovala.

„Edwarde,“ obrátila se ke mě Esmé starostlivě.

„Neboj, já neodejdu. Jen si to potřebuji uspořádat v hlavě,“ odpověděl jsem na její myšlenky a zabouchl za sebou hlavní dveře.

Jezdil jsem městem a nechápal osud. Jízda mi měla vyčistit hlavu, ale bez výsledně. Zajel jsem zpět ke škole, první den končili všichni studenti stejně a poslední hodina se blížila ke konci, vyšla z budovy a mužské pohledy se k ní točily. Čekal jsem na ní, dokud jsem jí nespatřil. Tolik se za ty měsíce změnila, její pokožka byla bledší a unavenější, pod očima jí byly znát tmavé kruhy, přesto byla nádhernější než kdy jindy. A její postava nabrala oblejších tvarů, už nebyla tolik hubená, přibrala na správných místech a ty její ňadra byla... Zakroutil jsem hlavou, na to nesmím myslet. Bella se přiblížila na parkoviště a já ujel jakoby mi za patami hořelo. Nemohl jsem dopustit, aby mě tu viděla, jak jí šmíruji.

Až na silnici jsem si všiml, že jedu za Emmettem s Rosalií. Společně jsme zastavili před domem.

„Co se tu děje?“ ptala se Rosalie, jakmile vběhla do domu. „Zmizeli jste uprostřed přednášek a neřekli ani slovo.“

Alice se zarazila uprostřed pohybu ve špatné předtuše.

„Odpoví mi někdo,“ dožadovala se odpovědi.

„Potkali jsme ve škole Bellu,“ ujal jsem se slova.

„Cože!“ vykřikla.

„Klid zlato,“ chlácholil ji Emmett. „To bude v pohodě.“ Přitáhl si svou ženu do náruče.

Rose se rozhlédla okolo sebe, ale opory se od nikoho nedočkala. „Ona zase všechno zničí.“ Zlostně si dupla.

„Měli by jsme odjet,“ promluvil jsem do ticha.

„To teda ne!“ rozkřičela se Alice. „Už jednou jsem se ti podvolila, znovu to neudělám. To už po mě nemůžeš chtít.“ Stulila se Jasperovi do náruče.

„Edwarde, teď nemůžeme odjet. Carlisle má být za dva měsíce vyznamenán za své lékařské výkony. Když teď odjedeme, bude to moc nápadné a navíc, víš jak to pro něj znamená,“ objasnila situaci Esmé.

„Tak to je super,“ odfrkla si Rose a vzteky odešla. Emmett se připojil k Rose, sám nevěděl, jak se má v této situaci zachovat.

Alice se culila jako sluníčko, měla vyhráno. Carlisle se vrátil z nemocnice, a souhlasil s Esmé. Lidé by se vyptávali, proč jsme zmizeli v tuhle dobu. Navrhl, že by jsme mohli zatím přestat chodit do školy, ale to Alice rázně zamítla. Zavřel jsem se do pokoje a nechápal jak jsem to mohl tak zvorat. Co s tím dál?

„Edwarde, honem, musíme do školy,“ pištěla Alice z garáže, byla celá natěšená, že uvidí Bellu. „Vím, že jí chceš taky znovu vidět.“

Měla pravdu. Nedočkavě jsem se jsem jí každou přednášku vyhlížel. Konečně jsem se jí dočkal. Zase na hodinu přišla pozdě. Vůbec se mi to k ní nehodilo, ona byla vždycky tak poctivá. Třeba se jí něco stalo, upadla? Kontroloval jsem každý koutek jejího těla, byla v pořádku. Učitel jí tentokrát nepřehlídl a já ho měl chuť za jeho kárání zakousnout. Kluk přede mnou naznačil, ať se k němu posadí na místo přede mnou a ona se k němu vydala. V okamžiku kdy nás spatřila, se její srdeční tep zrychlil, přesto nás naprosto ignorovala, dělala jako bychom neexistovali. Posadila se vedle toho kluka a ve mě se vzbudila žárlivost, byl to ten samý kluk ze včerejšího dne, co se vsadil o Bellu. Moje tělo se napjalo, jeho úmysly se mi naprosto nelíbily. V tu chvíli mě to praštilo, já neslyším jeho myšlenky! Jakto? Vždyť včera byly tak jasné.

Blonďák přede mnou vzal Bellu za ruku a tiše ji uklidňoval, ať si z učitele nic nedělá. Chtěl jsem se na něho vrhnout a oddělit jejich spojené ruce. Byl falešněj jak adidas se čtyřmi proužky. Alice vedle mě, mě chytla a já jí to oplatil zavrčením. Cítil jsem, jak se mě Jasper snaží uklidnit, ale moc mu to nešlo. Ten ničema stiskl Bellinu ruku pevněji a ona se mu vyvlékla, a vložila mu do rukou lísteček.

„Tak v šest, jo. Budu tam,“ potvrdil jí blonďák.

Ne! Bello, nevěř mu, on tě jen využije, křičely moje myšlenky. On se jí přeci nemůže dotýkat, tak jako já. Ona mu to nesmí dovolit!

„Edwarde, přestaň,“ okřikla mě Alice, „sám jsi to tak chtěl. Je to tvá vina!“ Sama se div nerozbrečela.

Měla pravdu, můžu si za to jen sám. Kdybych jí nechtěl ochránit, nemuselo se tohle stát.

Jakmile zazvonilo Bella vyběhla ze třídy, jako by jí za patami hořelo. Já tam jen zůstal sedět a koukal se na její mizející záda. Dolehly ke mne myšlenky Alice.

„To neuděláš!“ Otočil jsem se na ní.

„Je to moje kamarádka. Musím se jí omluvit!“ zavrčela ne mě.

Chtěl jsem jí zastavit, ale Jasper se postavil přede mě a Alice proklouzla. Poraženě jsem se sebral a odešel na další hodinu. Na tu se oba dva už nedostavili. Uviděl jsem je až na obědě, seděli u stolu a předstírali, že jí. Sedl jsem si k nim a za chvíli se přidali i Emmett s Rose.

„Proč jste tak zamlklí?“ zahulákal Emmett.

„Mluvila jsem s Bellou. Nenávidí mě,“ promluvila Alice s lítostí v hlase. Zároveň mi vše ve své hlavě přehrála.

„I my ji viděli, byla s námi na poslední hodině. Je to divný. Cítili jste její aroma? Je stejné, přitom tolik jiné. Vůbec mě neláká její krev.“

„To máš pravdu,“ souhlasil s ní Jasper. „A Alice nevidí její budoucnost,“ dodal.

„Co? Proč jste mi to neřekli?“ vyjekl jsem.

„Nechtěl jsi, aby jsem se na ní dívala,“ odsekla mi Alice.

„Neslyšel jsem myšlenky toho blonďáka, která vedle ní seděl na psychologii,“ přiznal jsem.

Všichni moji sourozenci se na mě nevěřícně otočili a v očích se jim zračila stejná otázka jako mě.

„Ede, ty už nám nějak stárneš, že i hluchneš,“ zasmál se Emmett svému vtipu.

„Ještě včera jsem jeho myšlenky slyšel.“ Zakroutil jsem hlavou.

Do nosu mě uhodila ta omamná vůně. Bella! Vstoupila do jídelny a koupila si jídlo. Pozoroval jsem její obličej, byla šťastná a přitom tolik smutná. Je vůbec možné vyjadřovat obě dvě emoce najednou? Cestou ke stolu si nás všimla a do očí se jí nahrnuly slzy. Moje oči vteřinu hypnotizovaly ty její, pak ode mě odvrátila hlavu a sedla se ke stolu co nejdál od nás.

„Tak to nemůže jít dál,“ odfrkla si Rose a Alice se na ní zle podívala. „Tohle trpět nebudu.“ Zvedla se a odešla.

Ignoroval jsem ji a dál přes cizí myšlenky pozoroval Bellu. Na mojí lásku směřovaly všechny pohledy mužského pokolení, mohl jsem si z nich vybírat. Nimrala se v dalamánku a vypadala, že přemýšlí.

Ta je krásná... Škoda, že mě předběhl Barker, ten má ale štígro. No jo, Timy s ní má dnes rande... Odmítla by mě, kdybych jí pozval na kafe... Mluvily ke mně myšlenky kluků.

Proč ten Cullen na ní tak čumí? Dolehlo ke mně. Uvědomil jsem si, co dělám a dál se věnoval své rekvizitě v podobě jídla. U stolu dál nikdo nic neříkal, každý se věnoval svým myšlenkám. Najednou Alice ztuhla, hlavou se jí promítlo chvilkové rozhodnutí. Rose se rozhodla zabít Bellu.

Okamžitě jsem vyběhl, šel po pachu Rose. Alice mě následovala a ostatní taky. Vrazil jsem celý strachy do prázdné učebny. To co jsem uviděl mi vyrazilo můj mrtvý dech. Bella ležela na zemi a život z ní pomalu vyprchával. Nedýchala a srdce jí slabě bilo. Rose seděla na druhém konci učebny s tváří schovanou v dlaních a tiše vzlykala. „Já jí nechtěla ublížit, jen jsem chtěla aby odešla...“

Okamžitě jsem k Belle přiklekla a začal jí vdechávat kyslík do plic. Hrudník se jí párkrát při vdechnutí vzduchu nadzvedl, ale dýchat sama nezačala.

„Bello, Bello...“ křičela vedle mě Alice.

Po chvíli se Bella sama nadechla a dýchala, ale byla pořád v bezvědomí. Vzal jsem ji do náruče a odnesl jsem do auta. Nevšímal jsem si zvědavých pohledů spolužáku, prostě jsem šel dál. Alice volala Carlislovi, ať přijede domu. Emmett se staral o zdrcenou Rosalii, ta až se mi dostane do rukou...

Alice si sedla na zadní sedadlo mého volva a já jí podal bezvládnou Bellu. Sám jsem si sedl za volat a ujížděl jak o závod. Dojel jsem před náš dům a Esmé vyběhla před dveře, chtěla vědět proč jsme doma zase tak brzo, jakmile uviděla Bellu hned jí to došlo. Odnesl jsem Bellu do postele ve svém pokoji a uložil, za chvíli přijel Carlisle. Když uviděl její modřiny po celém krku, zděsil se. Byly vážně hrozné.

Carlisle jí zkušeně vyšetřil a dal jí něco na bolest, trochu se zarazil, když se mu jehla při prvním nárazu na její hedvábnou kůži zlomila, ta druhá již její kůží prošla. Na nos jí dal dýchací masku, připojenou k přenosnému kyslíku.

„Je zatím v bezvědomí. Nezbývá nám nic jiného než čekat. Musí být v teple,“ řekl Carlisle a poplácal mě po rameni. „Edwarde, co se stalo?“ Ukázal na její modřiny, které jí zdobily hrdlo.

„Carlisle...“ zamumlal jsem.

„To já.“ Vběhla mi do řeči Rosalie. „Neovládla jsem se. Je mi to líto.“ Hlas jí zněl zhrzeně a já věděl, že to myslí naprosto upřímně. „Jak jí je?“ Zajímala se.

„Její stav je stabilizovaný. Musíme čekat dokud se neprobudí.“ Odmlčel se. „Rose, musíme si promluvit.“

Ta jen přikývla a odešla s ním. V patách s za ní byl Emmett, pořád čekal na můj odvetný atak. Ale já na to neměl pomyšlení. Teď pro mě byla důležitá Bella. Ležela na lůžku a nehýbala se, sledoval jsem každý její nádech a tep srdce. Seděl jsem u ní držel jí za ruku. Měl jsem tomu zabránit, zastavit Rosalii dřív, než se to stalo. Byla to moje chyba.

Venku se pomalu stmívalo a já začínal mít o ni obavy. Carlisle jí chodil každou chvíli kontrolovat, stejně jako Alice a Esmé. Venku až byla tma a Bella zamrkala víčky. Poklekl jsem před její postel.

„Bello, lásko... Slyšíš mě?“ Stiskl jsem její dlaň a políbil ji.

Pomalu otevřela oči a několikrát zamrkala. Rozhlídla se po místnosti a její pohled spočinul na mě.

„Edwarde?“ zašeptala nevěřícně.

„Ano, jsem to já. Jak ti je?“ Pohladil jsem jí po tváři.

„Nemůžu polykat. Co se stalo? Kde to jsem?“ Byla zmatená a rozhlížela se kolem sebe.

„Jsi u nás. Strávila si několik hodin v bezvědomí, už je pozdě večer. Budeš v pořádku,“ uklidňoval jsem jí.

Šokovaně se na mě podívala a pak na hodiny na stěně, bylo osm večer pryč. Bella zbledla a rozechvěla se.

„Pane bože! Nessie...“ vydechla.

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 7. kapitola: