Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 6. kapitola

06.02.2010 (16:30) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 10577×

6. kapitola

„Ahoj Bello, hodně jsi se změnila...“ vypískla váhavě Alice.

„Ty vůbec ne,“ vyprsknu, až mě má vlastní chladnost slov překvapila.

Ale ten malý skřítek se nenechal zastrašit a vrhnul se mi okolo krku. „Mám o tebe strach, nevidím tvojí budoucnost. Málem jsem se za tebou už dávno rozjela, ale Edward mě zastavil, nedovolil mi to. Je mi to tolik líto, Bello…“

„A co je ti líto. Že jsi opustila svoji kamarádku bez rozloučení? Na to už je pozdě. Dejte mi pokoj, držte se ode mě dál!“ Odstrčila jsem ji.

„Bello,“ vzlykne, ale já jí nevnímám.

Vyběhnu ze záchodu, div ve dveřích nevrazím do Jaspera. Zamračil se na mě pohledem – neměla bys jí ubližovat. Ignorovala jsem ho. Po tváři mi začaly téct hořké slzy, to toho nemají dost?! Proč mi musí pořád tolik ubližovat?

Snažila jsem se dát dohromady a šla na další hodinu. A koho tam nevidím? Emmett se na mě se smíchem culí, nejspíš by mě šel i přivítat, ale Rose ho chytne a sykne na něj, ať mě nechá. Za to jsem jí moc vděčná, i když mi neunikne její nenávistný výraz na mou osobu. Komu jsem co udělala, že mě Bůh tak trestá? Sednu si od nich co nejdál a snažím se je nevnímat, ale to jde těžko. Jejich šepot mě je nutí přímo poslouchat.

„Rose, o co ti jde?“ zeptá se naštvaně Emmett.

„Co by, zničila naší rodinu a teď jí chce dodělat. Jestli kvůli ní Edward zase odejde...“ zavrčela.

„Edward si za to může sám. A ty to moc dobře víš.“

„Měl jí tenkrát nechat srazit tím autem, byl by teď  klid.“ Uzavřela Rose debatu.

Seděla jsem jako přikovaná, bez dechu. Rozhodně jsem tu nebyla vítaná. Rosalie mě nikdy neměla ráda, považovala mě za lidský póvl, nikdy to nedala najevo, ale cítila to. Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala do konce hodiny. Jakmile zazvonilo, vyběhla jsem ze třídy a utíkala za svojí holčičkou. Strach, že tam nebude, až tam dorazím, mě popoháněl dopředu. Ani nevím, proč mě to napadlo. Hlavou se pořád proháněly strašné myšlenky ohledně mého miminka. Ale vše bylo v pořádku, zastavila jsem se mezi dveřmi a opřela se s úsměvem o futra.

Moje děťátko leželo uprostřed místnosti na dece a okolo ní seděla Rebeka s dětmi.

„Této, ploč je Essí tak malá, ení nemocňá?“ zažvatlala malá holčička s otázkou na svou opatrovatelku.

„To je v pořádku Emmo, Nessie ještě roste. Za pár let bude velká jako ty.“

„A ploč nemá láda kokoládu? Á jí mám moc lád,“ ptal se teď klučina a mlsně se olízl.

„Ale Johny, Nessie pije zatím jenom mlíčko od maminky.“

„Kakalové mlíčko?“ Rozzářil se malí Lucas.

Zasmála jsem se a skupinka se na mě otočila.

„Dobře že si tu,“ oddychla si úlevně Rebeka a šla s Nessie ke mně. „Občas mě jejich otázku unavují,“ zašeptala. „Běž si s Nessie zase sednout do zadu na sedačku, já zatím dětem nandám oběd.“

„Dobře.“ Vzala jsem si od ní Renesme.

Děťátko v mém náručí mě krásně pozorovalo. Hleděla na mně svýma zelenýma očima a natahovala ke mně své drobné ručičky. Do jedné jsem vložila svůj prst a ona ho pevně stiskla.

„Já vím, jsi moje silná holčička…“ pochválím ji a ona mi na oplátku pošle svou myšlenku. Ani jsem nevěděla, že mám tak hezká ňadra, musela jsem se pochválit. Moje malá měla hlad a věděla moc dobře, co ji zasytí.

Jen co byla malá odříhnutá, přišla ke mně Rebeka a vyhnala mě taky na oběd. Neochotně jsem se vydala do místní kantýny s jídelnou. Při těch cenách už jsem chápala, proč si místní chudina nosí jídlo sebou. Tak jsem se spokojila s vodou a jedním bochánkem a litovala vydaných peněz. Rozhlédnu se po jídelně a málem se znovu rozbrečím, v zadní části seděli Cullenovi, drobili jídlo při předstíraném jídle a pozorovali mě. Uhnula jsem před jejich pohledem a sedla si stranou, aby na mě nemohli vidět.

Nejraději bych ten bochánek s odporem vyhodila a můj scvrklý žaludek nebyl proti, ale při té ceně jsem si to nemohla dovolit. Rychle jsem to do sebe naházela a šla se projí po škole, především se vyhnout té upíří rodince. Další hodina mi začínal za dvacet minut a do školky nemělo cenu chodit. Rebeka malou už musela uložit k odpolednímu spánku.

Sakra... Dotkla se mě něčí studená ruka a zatáhla mě do nejbližších dveří a já se dívala do rozzuřených zlatých očí, které nabíraly tmavou barvu.

"Co si myslíš že děláš?!" vyjela na mě Rosalie. "Už jsi mi jednou zničila rodinu a podruhé ti to nedovolím. Tak kolik?"

Zmateně jsem se na ní dívala a její stisk zesiloval. Zaúpím bolestí, kdybych byla jen člověk, jistě bych už měla zlomenou kost.

"Tak kolik?" Zatřásla se mnou a přitlačila mě ke zdi.

"Čeho kolik?" nechápala jsem.

"Kolik chceš peněz, dolarů za to že odtud odjedeš."

"Cooo..." vyjekla jsem.

"Řekni si kolik, dám ti tolik, že si budeš moci dovolit novou školu a ještě si přitom slušně žít. Znám lidi, jste všichni stejný, chamtivý po penězích. Hlavně už tě tu nechci vidět, to už by se ti mohlo něco stát. Jsi pro naší rodinu jako nepříjemná vyrážka, nejsi nebezpečná přesto dokážeš potrápit i upíra. Pokud to nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém," prskala.

„O tom pochybuji,“ odseknu jí. „Nic mi neděláš, Alice by to viděla a...“

„Alice tě nevidí a kolikrát ani lidi s tebou. Nezastaví mě. Alice měla pravdu změnila jsi se.“ Sjela mě pohledem od paty nahoru. „Dějí se okolo tebe zvláštní věci, a já zjistím proč.“

„Že by upíří měli paranoju?“ zeptám se nevině a jen tím přileju olej do ohně.

„Tak proto Edward nemůže číst myšlenky tomu tvému přítelíčkovi? A ty sama jsi vyměnila parfém lidskosti za jiný?“ zasměje se.

„Nevím, o čem to meleš, nech mě na pokoji nebo začnu křičet,“ vykřiknu.

Její oči se změnili na černé, její bledá ruka sevřela moje hrdlo a já začala němě lapat po vzduchu. Cítila jsem jak mi zpod víčka vytekla slza, patřila mému miminku, mojí malinkaté holčičce. Kdo se teď o ní postará?

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 6. kapitola: