Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 20. kapitola

08.05.2010 (11:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 12168×

20. kapitola

„Bello!“ vyjel jsem na ni, až leknutím nadskočila a srdce se jí roztlouklo. To jsem doopravdy nechtěl, ale já si nemohl pomoci. Zlost ve mě vřela a já ji nedokázal ovládat...

„Edwarde, přestaň na ni křičet, když kojí,“ okřikla mě Esmé.

Zarazil jsem se a v rychlosti si stoupl před Bellu, jako kdybych Esmé nevěřil. Doopravdy, miminko bylo přisáté k Belliné bradavce a lokalo. S otevřenou pusou jsem tenhle jev pozoroval. Došly mi slova a já zapomněl, co jsem chtěl říct. Bylo to něco přirozeného a tak úžasného... Zahřálo mě tu u mého ledového srdce. Děťátko si přidržovalo Bellin prs a já se na tu přirozenou věc nemohl vynadívat. Poprvé jsem spatřil oči našeho dítěte, byly zelené, stejné jako jsem měl za svého lidského života. Nad tím jsem se musel usmát.

„Hm... Edwarde, mohl by jsi...“ požádala mě Bella a já si uvědomil, jak na ni tupě zírám. Líčka se začervenala a pod okem se jí zračila pořád ta tmavě modrá modřina. Popadla mě chuť zabít toho dotyčného, co jí to udělal. Bella si všimla mého výrazu a sklonila hlavu k dítěti, aby se na mě nemusela koukat.

Přesto jsem se nedokázal ani hnout a musel se na ně pořád dívat. Bál jsem se, že když od nich odtrhnu zrak, už nic tak úžasného nespatřím. Červenající se Bellu pod mým pohledem, když krmí naše dítě ze svého ňadra. NAŠE dítě, jak nádherně to zní! Moje a Bellino. Chtěl jsem před ní padnout na kolena a požádat ji o odpuštění, ale má hrdost mi to nedovolila.

Miminko v jejím náručí mě zkoumavě pozorovalo, přesto neodtrhlo rtíky od matčina prsu.

. . .

„Edwarde,“ okřikla jsem ho. To jeho oněmění s otevřenou pusou nebylo nic příjemného. Po pár vteřinách si sedl na židli na druhém konci stolu, přesto mě nespouštěl z očí.

Esmé to všechno sledovala s úsměvem, připadalo jí to velice zábavné, ale mě rozhodně ne.

„Edwarde, mohl by jsi...“ požádala jsem ho znovu a trpělivost mi docházela. Vběhne sem a začne na mě křičet, co si sakra o sobě myslí?!  K žádné reakci se neměl, raději jsem se otočila k němu zády a přiložila si malou k druhému prsu. Za mnou se ozvalo nesouhlasné zasténaní.

Už když jsem se probudila, tak jsem věděla, že se s ním dnes setkám, že se mu budu muset postavit. Jeho vůně v ložnici byla čerstvá a já věděla, že už všechno ví. Jestli mi všechno nedošlo při pohledu na malou, tak se to dozvěděl od rodiny...  Malá! Uvědomila jsem si, že neslyším její dech. Hrklo ve mě a já vystřelila k její postýlce. Byla pryč! Postýlka byla prázdná. Rozklepala jsem se, zatmělo se mi před očima a já začala panikařit. Klid, Bello! Okřikla jsem se v duchu. Vždyť slyšíš ze zdola hluk. Ano, z obývací místnosti se ozval dětský pláč, který bych poznala kdekoliv. Bylo mi jedno, že jsem jen v košili, nehodlala jsem se zdržovat oblékáním a už běžela za svojí holčičkou.

Nessie ležela v rukou Rosalie, zabalená v dece a ta se ji snažila utišit, okolo ní stála celá rodina mimo Edwarda a unešeně pozorovali moje dítě, jako by v životě neviděli miminko.

„Promiň, Nessie se probudila a my tě nechtěli budit,“ zareagovala na můj příchod Alice a hned se ke mě chystala obejmout. Zarazila jsem jí v tom a dala jí znát, že o bratříčkování nemám zájem. Celkově jsem si je nehodlala pustit k tělu.

Ani mojí holčičce se nelíbilo tolik zírajících, pro ni neznámých lidí-upírů na jednom místě. Jakmile mě spatřila, už ke mě natahovala ručičky.

„Přebalená je, nejspíš má hlad,“ upozornila mě Rose a já si ji od ní vzala. Všechny oči se obrátily na mě. Měla jsem chuť na ně řvát, co tak zírají, že já mám právo být vystrašená, když se probudím a moje dítě je pryč.

„Jak se opovažuje ji odnést bez mého vědomí pryč?!“ zavrčela jsem na ně.

Srdce se mi pomalu dostávalo do pravidelného rytmu a já si automaticky začala rozepínat knoflíky, abych malou nakojila, pak jsem si uvědomila, že na mě pořád všichni koukají a já se zarazila. Jasně, že je kojení normální věc, ale tady před nimi? Cítila jsem jak se mi červeň nahrnula do tváří.

„Pojď do kuchyně,“ vybídla mě Esmé, „rovnou ti udělám snídaní, musíš mít hlad.“

Tolik jsem se soustředila na malou, že jsem úplně zapomněla na Edwarda, dokud nevrazil do dveří, až jsem se ho lekla.

Teď jsem tady seděla a vůbec nevěděla, jak mám zareagovat a nebo se zachovat. Edwardův postoj zrovna nepřidal na klidu. Malou jsem dokrmila a položila si ji k ramenu.

„Máš mojí košili,“ poznamenal Edward po chvíli, tentokrát klidněji.

„Promiň, kdybych věděla, že ti to bude vadit, nepůjčovala bych si ji.“ Přeci se mu nebudu omlouvat, že jsem sebou neměla nic na spaní a Esmé mi půjčila zrovna tuhle. No co, že byla pohodlná a velká, takže mi sahala ke stehnům a všechno zakryla a nemluvě o tom, že byla praktická při krmení, stačilo jen rozepnout pár knoflíčků...

„Ne, půjč si, co chceš,“ nabízel chvatně a pak se odmlčel. „Měla jsi mi to říct,“ řekl vyčítavě.

„Neměla jsem a nemám co.“

„Jak neměla co?!“ zařval nevěřícně. Malá se zakuckala a rozplakala se. V Edwardových očích se objevil strach.

„To je v pořádku, jen se lekla.“ Teď jsem nevěděla, jestli utěšuji Edwarda a nebo Nessie.

„Je v pořádku?“ zeptal se mě Edwarde se strachem v očích, při pohledu na Nessin červený obličejíček smáčený slzičkami.

„Mohl by jsi se laskavě v její přítomnosti ovládat!? Bude mít z tebe strach...“ špitla jsem a dál chlácholivě houpala malou.

„Promiň, já... nechtěl,“ omlouval se. Mála se pomalu uklidnila přestala plakat. Zvedla jsem se a vydala se k odchodu. „Kam jdeš?“ vyhrkl a chytil mě za paži, jako bych mu měla utéct.

„Obléct se. Jestli dovolíš.“ A podívala se na jeho ruku, kterou mě držel.

„Jistě.“ Pustil mě a z očí mu čišela nedůvěra. Čekala jsem, že ještě něco řekne, ale jako by nevěděl, co říct. A já vlastně také ne.

„Počkej!“ vyhrkl najednou a já se za ním otočila. „Můžeš si dát sprchu a já jí zatím pohlídám,“ nabídl se a zadíval se na miminko v mém náručí. Neušlo mi, jak se na ni dívá a jak ho mrzí, že křičel. Byla to jeho dcera, ale ona je především moje.

„Ne, díky. Jen se obléknu a půjdu,“ odbyla jsem ho a on strnul. Na nic jsem nečekala a vyšla po schodech do ložnice okolo nervózní rodiny. Všichni jsme cítili to napětí ve vzduchu. A já věděla, že oni mě nenechají jen tak odejít s malou v náručí.

Nikam jsem nepospíchala. Venku pršelo a déšť bušil na okenní tabulky. Raději jsem Renesmé oblékla do pořádně teplých dupaček. Nebudu zapírat, že mě Rosaliina předvídavost nešokovala, obzvlášť, když Emmett snesl z půdy kolébku i se vším všudy. Sešla jsem už sama oblečená i s malou do obývací haly. Celá rodina seděla pohromadě, v páru vedle sebe a vypadali na upíry jako ustaraní lidé. Jakmile mě Edward spatřil na schodech, vstal z křesla a nabídl mi své místo.

„Ne, díky. Raději bych už jela domu,“ řekla jsem trošku hruběji a všechny hlavy se ke mě zvedli. Došlo mi, že mezitím, co jsem byla v ložnici, měli menší poradu.

„Bello, tuhle situaci musíme vyřešit,“ ozval se Carlisle do ticha.

„A jakou, Carlisle?“ zeptala jsem se a neunikl mi podrážděný tón.

„Nemůžeš s malou bydlet, tam kde bydlíš!“ vstoupila nám do řeči Esmé rozhořčeně. Pak si uvědomila svůj tón a omluvila se.

Rose se tomu připitoměle usmívala v náručí Emmetta. Nejraději bych jí šlápla do tváře, kdybych nepotřebovala odvézt. Tuhle tichou válku vyhrávala.

„Mohla a můžu,“ odbyla jsem ji.

„Ale Bello, koukla  jsi se do zrcadla?!“ připomněla mi tu ošklivou záležitost, díky níž jsem měla pod okem modrý otisk. Pravda, že tam po tomhle incidentu bydlet nemůžu a budu to muset řešit, ale ne s nimi.

„Do toho vám nic není,“ sykla jsem na ni.

„Jak nám do toho nic není?! Mohl ti ještě víc ublížit a nebo Nessie!“ vyhrkl Edward.

Ness v mém náručí začala slintavě broukat a přilákala pozornost ostatních. Edward unešeně vydechl a přistoupil ke mně. Nemohl se pohledem na ni nabažit. Trochu zaváhal, ale nakonec ji jemně pohladil po vláskách. Malá vypískla a rozmáchla se ručičkami, chytila ho za palec a nehodlala pustit, naopak si ho začala strkat do pusinky. Edward se na mě natiskl a pohladil mě druhou rukou po zádech. Slzy se mi nahrnuly do očí  a já je silou vůle zaháněla. Tohle by byla úžasná chvíle rodinného štěstí, ale my rodina nebyli.

„Páni, ta má ale sílu, pomalu jako tatínek,“ vydechl unešeně a pak se z jeho úst ozvalo tiché Auu... Tatínek právě zjistil, na co má Nessie zoubky, zasmála jsem se v duchu. Edward se zamračil a podíval se na mě a sjel mě pohledem. „Ona ti...“

„Ne, neubližuje mi,“ přerušila jsem ho, „je velice inteligentní. Ví, kdy může dávat svou osobnost najevo,“ odpověděla jsem mu na nevyřčenou otázku. „A navíc...“ Vzala jsem ho za zápěstí a stiskla. Chtěla jsem, aby poznal, že nejsem tak křehká, jak si myslí.

„Ale jak?!“ nechápal.

„Nevím.“ Pokrčila jsem rameny.

„O čem se to bavíte?“ zeptal se Emmett se zájmem.

„Myslím si, Bello, že jsi nám včera neřekla všechno,“ zaútočil na mě Carlisle. Teď jsem netušila, zda z něj mluví vědec, lékař, zvědavec a nebo dědeček – hlava rodiny.

„Co po mně chceš, Carlisle? Já ti nemusím nic říkat. Já se nemám z čeho zpovídat!“

„Promiň, já nechtěl,“ omlouval se Carlisle.

„Jo, nikdy nikdo nechce,“ frkla jsem si ironicky, „ale stalo se. To neovlivníš!“

„Přesto bychom si měli promluvit,“ naléhal Carlisle dál, „hlavně o Nessie. A probrat tuto situaci.“

„Můžete nás nechat o samotě?“ požádal všechny Edward a oni se chtě-nechtě vzdálili.

„Esmé,“ zavolala jsem ji a požádala, aby mi na chvíli pohlídala Nessie. Překvapeně na mě jukla. To bylo poprvé, co jsem ji od sebe nechala dobrovolně vzdálit, ale já nechtěla, aby svědkem našeho rozhovoru, potom co na mě Edward křičel. Dala jsem jí ji do náruče a ona se zarazila, jako by si nebyla sama sebou jistá, zda je schopná se o ni postarat, ale já ji věřila. Nakonec kývla, že to zvládne a odešla s ní. Přesto mi neunikl její dojatý obličej, když sevřalo to malé děťátko ve svém náručí.

„Bello,“ oslovil mě Edward a hledal nějaká slova, jak začít, „já vím, že se na mě zlobíš a máš na to plné právo. Zachoval jsem se vůči tobě jako gauner a ublížil nejen tobě, ale i našemu nevinnému děťátku, jen kvůli svému strachu, že ti nějak ublížím a nebo se neovládnu...“ Jen jsem tam tak stála a nebyla schopná na jeho slova reagovat, jen jsem studovala špičky svých bot. „Rozmysli si to, prosím. Nemusíš mi odpovídat hned. Jen tu prosím i s malou zůstaň. Můžete být v mé ložnici a já se přestěhuji třeba na gauč. Tady vám nic nebude chybět a budete v bezpečí. Dovol mi se o vás postarat a dopřej Nessie otce, který vás obě bezmezně miluje.“ Vzal mě za dlaně a třel je.

Jeho sladký hlas, provinilá tvář a kajícný pohled mě dostávali na kolena a drásali mi srdce. Div neklečel na kolenou, a já měla dojem, že od toho není daleko.

„Edwarde,“ polkla jsem, „jdi do háje...!“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 20. kapitola: