Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 19. kapitola

22.04.2010 (16:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 13203×

19. kapitola

„To bude průser,“ pomyslel si Emmett.

„Ale neboj,“ vložil se do toho Carlisle, „jsou v pořádku. Bella se z toho jen potřebuje vyspat,“ ujistil mě.

Jen jsem pokýval hlavou, že rozumím, a zasekl se nad jeho slovy. Řekl jsou?

„Jsou?“ zeptal jsem se a všichni ještě více ztuhli.

„Ano, Emmett tomu chlapovi trošku pomačkal šos, ale nezabil ho, takže je všechno v pořádku a my nemusíme nic vysvětlovat,“ odpověděl chvatně Carlisle. Věděl jsem, že lže, jenže ani přes jeho myšlenky jsem mu to nemohl dokázat.

Nechal jsem to být a hnal se nahoru přesvědčit se na vlastní oči, zda je v pořádku.

„Edwarde,“ zastavila mě Esmé na schodech, „ubytovali jsme ji ve tvém pokoji, doufám, že ti to nevadí,“ obávala se Esmé a já nechápal, z čeho má strach, také ve své mysli nechtěla nic ukázat.

„Jsem rád, Esmé, děkuji,“ ujistil jsem ji.

„Edwarde, ještě něco... Buď na ni hodný.“

Nechápal jsem, proč mi to říká, zvlášť když ví, že bych jí nebyl schopný nikdy ublížit.

Došel před dveře své ložnice a bál se je otevřít, jako by to byla Pandořina skříňka.  Dodával jsem si odvahy vzít za kliku. Nakonec jsem dveře tiše otevřel.

Bella spala na pohovce a já se zaposlouchal do jejího klidného dechu a tepu srdce, že jsem málem přehlídl tu věc vedle gauče, ze které  se ozýval další slabý tep. Nevěřil jsem vlastním očím, byla to dětská postýlka!

Zavřel jsem a znovu otevřel víčka, jako by nebyla pravda, co vidím. Z postýlky se ozvalo tiché mlasknutí a já si uvědomil, že tam leží dítě. Fascinovaně jsem došel ke kolébce a nahnul se nad ni. Nevěřícně jsem koukal na malé, několika měsíční miminko.

Nedokázal bych na nic myslet, jen hleděl na ten dětský obličejíček a já v něm poznal pár Belliných rysů.

Bella má dítě! Docvaklo mi.

Tak proto ten obleček, divné chování a to všechno... Ale proč to tajila? Na mysli mi vyplynula scéna s Rose, kdy ji Rose málem zabila. Tak proto... snažila se jen chránit před námi svoje dítě.

Podíval jsem se na Bellu, spala zachumlaná v dece a vypadala klidně, i když se jí na čele krabatila vráska a pod okem jí černala modřina. Popadl mě vztek ze strachu o ni. Emmett toho chlapa měl zabít, vždyť ublížil mojí ženě! My bychom se z toho nějak vylízali.

Děťátko v postýlce se zavrtělo a znovu upoutalo mou pozornost. Tak z Belly je matka! Proto ta oblejší postava a tak plná ňadra. Ta skutečnost ji dělala ještě krásnější. To jsem přeci vždy chtěl, aby měla rodinu, děti a nebyla o to ošizena mým světem mýtických bytostí.

Do dveří se nahrnula celá rodina, šlehl jsem po nich pohledem. Jak se zdálo, tak všichni o tom věděli, jen Alice s Jasperem se tvářili pořád šokovaně, byli v tom nevině, stejně jako já nic nevěděli.

„Mohli jste mi říct, že má Bella dítě,“ obořil jsem se na ně šeptem a snažil se skrýt zlost ve svém hlase.

„Ty jsi ale idiot, Edwarde,“ uznale pokývala hlavou Rosalie a odešla.

V tu chvíli se jejich myšlenky spustily na plné obrátky a já nestíhal chápat jejich význam, ale to jediné mi došlo!

Belliné dítě je i moje! To není možné! Všichni si všimli mého zaskočeného výrazu a pochopili, že mi to konečně došlo. Já jsem vážně idiot!

„Necháme tě o samotě, Edwarde,“ oznámil mi Carlisle a zavřel za nimi dveře.

Těkal jsem očima mezi Bellou a tím maličkým stvořením. Pomalu mi docházelo, co se stalo, i když nechápu jak. To miminko mi bylo velice podobné, jak jsem si toho nemohl všimnout? Bylo celé jako já, jak by ne! Vždyť mělo moje geny a já byl otec! Otec! Otec...

Bella... moje Bella porodila moje dítě!

Sama, bez mé pomoci. Opustil jsem svou ženu, když čekala naše dítě. Jsem zrůda!

Klesl jsem vedle postýlky a tiše vzlykal. Už jsem pochopil, proč si mě Bella nechce pustit k tělu. Ublížil jsem jí víc, než jsem si myslel.

Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval. Nemohl jsem spustit oči z toho malého stvoření v peřince. Vzbuzovalo to ve mně city, které jsem nikdy nepoznal. Pohladil jsem toho tvorečka po hlavičce a upravil její peřinku. Ano, její. Všechno bylo růžové. Pane Bože, byla to holčička! Já mám dceru... Hrklo ve mně.

Nemohl jsem se na ni vynadívat, byla krásná stejně jako její matka. Toužil jsem spočítat všechny její prstíky na ručičkách i nožičkách, ale jen bych toho andílka probudil a pozlobil její matku.

Cítí tohle všichni otcové, když se dovědí, že mají dítě, a nebo jsou na tenhle příval citů připravení?

V tom mi došlo, že ostatní muži se připravují na příchod dítěte společně s matkou. Pomáhají ji v době, kdy je rodička nejzranitelnější a nejslabší. Přidržují ji do schodů, vykrmují ji, rozmazlují, podpírají záda polštářem a o to všechno jsem svou ženu ošidil a tím i sám sebe. Přišel jsem o narození našeho dítěte, kde jsem měl být s ní a šeptat jí uklidňující slůvka podpory a lásky... Zklamal jsem. To už nikdy nenapravím.

Zůstal jsem u nich celou noc, bál jsem se, že když od nich odejdu, zmizí.

„Edwarde, měl bys odejít. Bella se určitě každou chvíli probudí a jestli tě tu najde... Vyděsíš ji, neví, že tu jsi,“ naháněla mě Alice v myšlenkách. Ta narozdíl ode mě brala tuhle situaci s rezervou, měla z toho všeho neuvěřitelnou radost.

Dal jsem jí za pravdu, nechtěl jsem ji vyděsit a takhle ji přepadnout. Ani já jsem nebyl připravený podívat se jí do očí, proto jsem se neochotně vzdálil.

Vyšel jsem z ložnice a sešel do obývacího pokoje. Celá rodina byla pohromadě a já se u nich zastavil.

„Vy jste to věděli...“ zašeptal jsem si sám pro sebe, odpověď jsem moc dobře znal. Měl jsem chuť na ně řvát a vykřičet svou bolest, která se do mě nahrnula, jakmile jsem opustil svou ložnici s tím nejdůležitějším v mém životě. Moc dobře jsem věděl, že teď začne boj o můj smysl života, kterým byly ty dvě bytosti v mém pokoji, a oni mi zmařili mou šanci.

„Dozvěděli jsme se to teprve včera,“ bránila se Esmé.

„Vy ano, ale ona ne!“ Ukázal jsem na Rosalii. „Ona už to ví delší dobu. Tajila to.“

Rose si odfrkla. „Dělala jsem, co bylo nutné. Nechtěla ti to říct a já to respektovala.“

„Ne, to ty sis chtěla nechat tu malou jen pro sebe. Vyhovovalo ti to!“ Snažil jsem se nekřičet, ale moc mi to nešlo.

„Když jsem to zjistila, tak Bella chtěla odejít do La Push. Už vidím, jak bys ji tam stopoval, dokud by tě vlci nesežrali,“ prskla na mě Rosalie

Všichni nás jen pozorovali a nikdo nedutal.

„Mohla jsi mi to říct, něco bychom vymysleli a...“

„A co, Edwarde? Bella je jen uzlíček nervů a to jen kvůli tobě. Nikdo tě nenutil, abys ji opustil. Za to všechno si můžeš sám, Edwarde. Nikdo jiný, jen ty!“ zařvala na mě a v myšlenkách mě vinila, že přišla o narození Nessie a mohla by se tak o ni starat mnohem dříve, kdybych Bellu neopustil.

Věděl jsem, že je jen sobecká, a o Bellu jí nikdy nešlo, chtěla si jen nahradit ukradené mateřství, přesto mě to ranilo, vždyť všechno, co řekla, byla pravda.

Usmál jsem se, tak moje dcera se jmenuje Nessie. To zjištění mě zahřálo u srdce.

„Je nádherná, je jak malý andílek,“ rozplývala se Esmé a snažila se přerušit naši hádku. V hlavě mi přehrávala včerejší den. Kdy sem Rose s Emmettem dovedli Bellu.

Carlisle ji ošetřil, naštěstí to nebylo nic vážného. Usmál jsem se při Carlilsleho reakci na mou dceru, při tom zjištění málem spadl na zadek a všechno, co o upírském světě věděl, se mu zhroutilo jako domeček z karet. Nechápal vznik a ani existenci toho malého děťátka, ale mě to bylo fuk, hlavně že tu byla.

Carlisle celý večer zpovídal Bellu a ona mu neochotně odpověděla na pár otázek. Přitom se třásla jako králíček, ustrašené a vyplašené zvířátko, odmítla Nessie pustit z náruče a ani Esmé nedovolila si ji pochovat. Stěží ji přemluvili, aby u nás zůstala přes noc.

Rosalie, jako by se vším počítala. Na půdě už měla připravené všechno pro malou od plenek po kočárek, ani postýlka nechyběla, Emmett ji potom jen snesl dolů a dal do mé ložnice. Nedivím se, že je Bella tolik vystrašená.

Esmé se mě tím snažila jen uklidnit, ale mě to jen ještě víc popudilo! Zavrčel jsem a Emmett se rychle stoupl před svou manželku.

„Jak můžeš být tak moc sobecká, tak bezcitná. Vždycky jsi jednala jen tak, jak se ti to hodilo. Ale ted' jsi překročila všechny meze! Ness je moje a Belly, ty na ni nemáš právo! Měla by sis uvědomit, kde je tvoje místo a ne mi ničit život!“ zavrčel jsem na ni, ale to bych to do její hlavy musel natlouct.

Super!

Dál už jsem to nevydržel a vyběhl ven, dál od nich a jejich myšlenek. Potřeboval jsem se uklidnit a dát si mysl do pořádku.

Klid lesa byl uvolňující, přesto ten zvláštní pocit tam někde uvnitř nezmizel. Byl jsem bídák a k tomu neuvěřitelně šťastný! Moje žena povila naše dítě. Nádherné děvčátko s mými a Bellinými rysy, náš společný výtvor stvořený ze společné lásky mezi námi. Nikdy nedovolím, aby nás ještě něco rozdělilo, už bych ji nebyl schopný nikdy opustit a ani naše dítě ne!

Po nějaké době jsem sebral odvahu a vrátil se zpět do domu. Bella byla už vzhůru a seděla s Esmé v kuchyni, otočená ke mně zády.

Popadla mě zlost, ani nevím proč, ale uvědomil jsem si, že ona okolo mě celé měsíce chodila a o dítěti mi neřekla. Vždyť ona mi to ani nehodlala říct. Místo toho mi pověděla, že je Nessie štěně. Nechtěla mi dopřát, být otcem mému vlastnímu dítěti! Připadal jsem si strašně ukřivděný a podvedený osobou, kterou jsem nejvíce miloval.

„Bello!“ vyjel jsem na ni, až leknutím nadskočila a srdce se jí roztlouklo. To jsem doopravdy nechtěl, ale já si nemohl pomoci. Zlost ve mě vřela a já jí nedokázal ovládat...

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 19. kapitola: