Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 16. kapitola

28.03.2010 (12:00) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 11630×

16. kapitola

Rozechvěle jsem se podívala na svoje spící dítě a potom na Rosali. Jako by mi četla myšlenky.

Zakroutila hlavou. „Uvědom si to, ty nemáš kam utéct. Všude tě najdeme.“

Přála jsem si na vteřinu zavřít oči a přát si, že až je otevřu, tak tam ona nebude, ale věděla jsem, že jakmile bych je zavřela a znovu otevřela, už by tam nebyla a s ní i moje dítě. Tvářila se vítězně, moc dobře věděla, že já na sedm upírů nemám.

Ale já jsem jí nehodlala dát najevo, jaký mám strach.

Usmála jsem se a trochu ji tak vykolejila. „Ale Rose, já uteču,“ potvrdila jsem jí, „za chvíli začnu křičet a seběhne se kupa lidí, vždyť jsme před nemocnicí a ty budeš muset odejít,“ vysvětlovala jsem jí postupně svůj plán, „a já mezitím budu mít dost času se odtud dostat. A budu i tak hodná, že ti dokonce řeknu kam. Není to tajemství... Do La Push. Tam vy upíři nesmíte, za to my ano. Můžu tam strávit roky a budu tam v bezpečí... Vy můžete být nějaký čas okolo, ale nestárnete a budete muset za nějakou dobu odejít...“

Lhala jsem, jako když tiskne. Už vidím, jak nás v La Pusch vítají s otevřenou náručí. Nevěděla jsem, jak by na nás vlci reagovali a ani to nechtěla zkoušet.

„To by jsi neudělala!“ vykřikla tiše.

„Vyzkoušíme to?“ pobídla jsem ji a ona záporně zavrtěla hlavou. Líbil se mi ten pocit, že jsem záludnou a nebezpečnou Rosali dostala na kolena. „A nemysli, že by jsi mi malou vzala. Nessie chce jen mateřské mléko a pochybuji, že by jste někde jinde sehnali poloupíří mateřské mléko.“

„J-jak to myslíš?“ zeptala se a nechápala má slova.

„Nessie má v sobě upíří geny a mé tělo se v těhotenství přizpůsobilo jejím potřebám, stejně jako mléko, kterým ji kojím. Takže, pokud ji ode mě oddělíte, umře hlady,“ vysvětlila jsem a ona hltala každé mé slovo. Z její reakce mi bylo jasné, že nad tím nápadem uvažovala.

„Edward tě miluje,“ dodala, jako by jen tak na okraj.

Těmi slovy mi vehnala slzy do očí. „Edward je lhář. Vám upírům se nedá věřit!“

„On tě miluje,“ řekla znovu. Poznala, že objevila mou slabinu.

„Kdyby mě miloval, neopustil by mě s dítětem pod srdcem!“ Teď už jsem brečela a přes slzy neviděla.

„On to nevěděl,“ obhajovala svého bratra.

„A kdyby to věděl, co by se na tom změnilo?“

„Hodně! Zůstal by s vámi. Edward byl tak vychovaný, postaral by se o vás,“ snažila se mi namluvit.

„Mlč Rosalie!“ okřikla jsem ji, až jsem se na moment bála, že jsem vzbudila malou. „O to já nestojím, aby s námi zůstal z povinnosti. To si nezaslouží on, ani já.“

„Tak to není. Miluje tě a miluje i malou, i když o ní zatím neví, ale brzy se o ní dozví a vše bude tak, jak má být,“ přesvědčovala mě. Nevěděla jsem, zda to má být konstatování a nebo slib. Ona chtěla za každou cenu vyhrát a já taky. Tady šlo o moje dítě!

Bylo by krásné, kdybychom mi tři byli rodina a Nessie mělo otce, jak si zaslouží, ale já se bála dalšího zklamání. Měla jsem strach, že by mi to přineslo ještě větší bolest a tentokrát by nebylo nic, co by mi ji utišilo.

„Ty to nechápeš Rose. On se o ní nedozví, ty mu to totiž nepovíš,“ vysvětlila jsem jí situaci a ona po mě hodila pohled: To si vážně myslíš?

„To po mě nemůžeš chtít!“ bránila se.

Stejně jako já, moc dobře věděla, co se stane, když se rodina dozví, že mají nového člena v podobě nevinného dítěte. Boj, spor o dítě.

„On nebo někdo jiný se to dozví a já s malou zmizím. Záleží jen na tobě, zda mu chceš ublížit,“ vydírala jsem ji a necítila se o nic lépe. Musela jsem mít navrch a nenechat se jí ovládnout. „představou, že má dítě, které nikdy neuvidí.“

Viděla jsem jí na očích, že na mě chce řvát, ale malou vzbudit nechtěla. Kdybych nebyla její matka, řekla bych, že jí je ona. Zamrazilo mě a naskočila mi z toho husí kůže.

„Je mi to líto,“ dodala jsem a cítila se jako ten největší mizera na světě, ale já to musela udělat.

Rosalie na mě chvíli hleděla a pak jako by všechno hodila za hlavu. „Dobrá,“ souhlasila neochotně, „ale něco za něco. Chci vídat malou a být teta na plný úvazek,“ smlouvala a já věděla, že se tohohle nikdy nevzdá. Jestli je její touha po dítě tolik silná, bude lepší, když ji budu mít na své straně barikády, než proti ní stát.

Uchechtla  jsem se.

Ona to myslela vážně a si stála za svým. Její pohled vypovídal za vše.  A já věděla že s ní už nehne ani atomovka. Rosalie si mě nevšímala a pohladila malou po nožičce a já věděla, že by jí nikdy neublížila, ale ba naopak by ji chránila vlastním tělem.

„Máš špinavou halenku,“ upozornila jsem ji a ukázala na flek, který byl jisto-jistě od malé.

„Já vím,“ usmála se.

Rose s námi strávila celý den. No, spíše s malou, mě si ani nevšimla, jak byla zaujatá mojí maličkou holčičkou. Kdyby Nessie nedostala hlad, nepůjčila by mi ji. Obezřetně jsem sledovala každý její pohyb a dotek, který věnovala mému dítěti.Nessie se Rosiina pozornost líbila a patřičně si ji užívala a radostně pištěla.

V Rosalii se střídaly emoce jako na kolotoči. Z fascinovaného úžasu do něžné a jemné přesto smutné sklíčenosti.

„Rosalie, měla by jsi jít. Je večer a já potřebuji malou uložit,“ snažila jsem ji slušně vyhodit ze svého bytu. To bylo poprvé, kdy jsem na ni po našem rozhovoru promluvila a ani ona se nesnažila se mnou navázat kontakt.

Rosalie si malou přivinula blíž k tělu a nedůvěřivě se na mě podívala. Měřila jsem si ji stejným pohledem. Ani jedna jsme té druhé nevěřily...

Bála jsem se budoucnosti, toho co stane až odejde. Poví Edwardovi o našem dítěti a nebo bude mlčet? A jak já se tomu postavím? Netušila jsem.

Na očích jsem jí viděla nerozhodnost. Přivinula si k sobě Nessií a dívala se na ni, jako kdyby ji měla vidět naposledy. Nechtěla odejít, vlastně by odešla s radostí, ale jen s mým miminkem   v náručí. To bych jí však nikdy nedovolila.

„Jakou mám záruku, že neutečeš i s dítětem?!“ štěkla po mě.

„A jakou já mám záruky, že se zítra u mých dveří neobjeví sedm upírů a nepřivlastní si moje dítě,“ zavrčela jsem a chtěla si od ní Nessie vzít.

Rose se ke mě otočila zády tak, že jsem na malou sotva viděla.

„To bychom nikdy neudělali, Edward by to nikdy nedovolil... Nikdy by tě nepřipravil o dítě.“

„Rosalie, já vím své. A teď mi dej mou dceru, je unavená,“ poručila jsem jí a ona neodporovala, položila mi malou do rukou. „Odejdi.“

Rosalie si založila zlostně ruce pod prsa. „Jestli si myslíš, že ...“

„Já si nic nemyslím Rosalie, jsem utahaná a potřebuji malou uložit. Teď bych byla ráda, kdybys odešla. Nemusíš se bát, já nikam neuteču. Dlouho jsem dřela, aby jsem dostala to stipendiu a nehodlám se ho jen tak vzdát,“ odvětila jsem jí, i když jsem si byla jistá, že při prvním náznaku nebezpečí balím kufry.

Někdo by mě mohl obvinit, že jsem nezodpovědná matka, když takhle malé dítě nechávám u cizích lidí, i když to byly jen jesle, ale já chtěla, aby moje dcera byla na mě pyšná a já se o ni chtěla v budoucnu dobře postarat a dopřát jí vše, co si zaslouží.

Rosalie políbila malou na čelíčko a odešla, ještě mezitím mi dala své číslo, že kdybych cokoliv potřebovala, ať volám ve dne i v noci.

Neděle, poslední den víkendu byl nádherný, podzimní den plný slunce a tepla, přesto jsem se bála každého šumu a závanu větru či vrznutí, které jsem uslyšela. Rosalii jsem nevěřila a čekala hromadnou návštěvu Cullenů v čele s Edwardem. Nepřiznala bych to, ale já se toho bála.

V noci mě strašily noční můry... Jak Edward odmítá svou dceru, že mu není Nessie rovna a je to jen pouhý člověk jako já. Nepřijal ji a mě to ublížilo, přesto jsem ho chápala. Žena, která je mu odporná, mu porodila dítě, proč by ho měl milovat.

Jen co jsem se z toho zlého snu probudila, zdál se mi další. Tentokrát mi mou dceru bral a odnášel pryč a já ho nedokázala zastavit. Prosila jsem a škemrala na kolenou, ale on byl neúprosný, chtěl jen své dítě a já pro něj nic neznamenala. Odcházel do nenávratna a já jen bezmocně hleděla na jeho záda. Probudila jsem se s výkřikem, který vzbudil moji malou. Víc už jsem neusnula, nedokázala bych zavřít oči, jen pozorovala svojí malou v postýlce, byla můj andílek, moje všechno. Moje pocity k ní se ani nedokázaly vyjádřit slovy.

Školní ráno přišlo moc brzy a já nebyla připravena setkat se s někým z Cullenů. Byla jsem jak z pomaleného filmu, žádný spěch... V klidu jsem malou přebalila, nakrmila a oblékla do teplých šatiček s mašličkami. Alice by na mě byla pyšná. Ani sebe jsem nezahanbila a dala se do gala.

„Jéé... Vám to sluší,“ pochválila nás Rebeka, jen co jsme dorazili do školky.

„Něsší je ťady!“ vypískla holčička hrající si na koberci a přiběhla k nám a zatahala mě za kabát. „Této, pučíš mi Essí,“ žvalalo dál děvčátko a valilo na mě svá nevinná kukadla, „plosím...“

Z druhé strany přicupital chlapeček a obě děti se začaly hádat o to, kdo si z nich jako první pochová miminko. Bylo úžasné pozorovat ty jejich obličejíčky, kterými se jeden druhého snažily zast rašit. Raději jsem dala pusinku své maličké předala ji Rebece.

Jestli jsem šla ke škole jako hlemýžď, tak to bylo moc rychle a ve skrytu duše doufala, že se Cullenovi odstěhovali na druhý konec světa, ale nebylo mi dopřáno.

Zastavil mě Edwardův rozzlobený hlas. „Bello, musíme si promluvit!“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 16. kapitola: