Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němý pláč - 15. kapitola

23.03.2010 (07:45) • Regi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 11465×

15. kapitola

To jí nedaruju! Nejdřív mě ta mrcha málem zabije a teď tohle, unese mi dítě! Moje malé, sladké miminko. Byla jsem tak rozčílená, že jsem málem nabourala do jedoucího auta přede mnou.

Původně jsem se chtěla rozjet do domu Cullenových, ale to jsem pak zamítla. Musela bych pěšky lesem hledat jejich dům a navíc by tam už být nemuseli. Toho jsem se bála nejvíce. A jak bych se pak dostala s malou zpátky? Nejjistější bylo jet za Carlislem do nemocnice, určitě tam bude. A když ne, tak mi alespoň řeknou, kde ho najdu a nebo že se odstěhovali, což by nebylo poprvé... A mě by rovnou mohli poskytnout první pomoc.

Panikařila jsem. Nebyl to strach z nebezpečí mé malé, věděla jsem, že oni by jí nikdy neublížili, ale spíš z toho, že už ji nikdy neuvidím. Byla to hra o čas a já ji musela vyhrát.

Nevěděla jsem, co čekat a jak oni budou reagovat. Jasné mi bylo, že už Edward ví o své dceři. Jak ji jen přijal? Má ji rád a nebo ji odmítne? Nedivila bych se mu. Celou svou existenci žije s tím, že nemůže mít děti a ono tohle. Bude mě nenávidět, že jsem mu o ní nepověděla?

Zaparkovala jsem před nemocnicí a všimla si Rosaliina auta. Ona je tady! Stalo se něco mému děťátku? Bože, chraň mé dítě!

Stěží jsem ovládala svou rychlost a šla rovnou po vůni svého dítěte do kanceláře s nápisem Dr. Carlisle Cullen.

„Rosálie,“ vyjekla jsem a Rosalie si přitiskla mojí holčičku blíž k hrudi, jako by ji přede mnou chtěla chránit. Ve mě hrklo, takovou reakci jsem od ní nečekala.

„Jak... jak dlouho si nám to chtěla tajit?!“ zavrčela výhružně, přesto klidně, aby nevyděsila malou.

„Nevím, o čem mluvíš?“

„Tak co tu děláš?“ zeptala se ironicky.

„Odnesla jsi mi dítě!“ obvinila jsem ji.

„Jsi nezodpovědná! Nechala jsi ji s cizím upírem. Nezasloužíš si ji!“ vrátila mi zpět.  Věděla jsem, že naráží na sebe, ale já ji nechala s chůvou a ono tohle, to jsem nechtěla.

„Je jí něco? Co jsi jí udělala?!“ Srdce mi tlouklo až v krku a ruce se chvěly. Dívala jsem se na svou dceru v jejím náručí, vypadala spokojeně. Její zelená kukadla pozorovala Rosaliiny vlasy a ručičkami po nich chňapala.

„Je v pořádku, brečela, tak jsem se bála jestli se jí něco nestalo...“ vysvětlila mi a já si nepatrně oddychla a úlevně se rozbrečela.

Moje děťátko v Rosaliině náručí, jako by vycítilo můj strach, začalo také plakat. Neváhala jsem a vzala si ji od překvapené Rose.

Posadila jsem se a ní začala svoje děťátko utěšovat. Rosalie mě celou dobu bedlivě pozorovala s pohledem, který jsem nedokázala rozpoznat. Byl kajícný a zároveň zlostný. Jako by nevěděla, jak má reagovat. Zároveň byl plný strachu, jako by se bála, že své holčičce ublížím.

Malá se v mém náručí zavrtěla, byla unavená a hned usnula.

„Nevěděla jsem, že jste s Edwardem spolu spali a že je tohle možné...“ bloumala tiše v nevyřčené otázce.

„Spát s upírem? Docela to jde,“ reagovala jsem na její slova. Přeci jí nebudu říkat, že to byl jeden z nejúžasnějších zážitků, který jsem kdy zažila a díky němu mám tenhle malý uzlíček a zároveň tím ignorovala pravou otázku.

„Zeptám se na to Carlislea. Za chvíli přijde,“ pokývala hlavou.

Zarazilo mě to, věděla jsem, že se nacházím v Carlislově kanceláři, ale to, že může každou chvíli přijít, mi nějak nedošlo. Spěšně jsem se zvedla a sebrala dětskou tašku a vypálila ze dveří, jako by za patami hořelo a ignorovala Rosiino volání.

Pomalu mi docházelo, co všechno se stalo.

Ness jsem připoutala v autě a jen co jsem si sedla za volant, otevřely se dveře spolujezdce.

„Co si myslíš, že děláš?“ vyjekla na mě rozčíleně Rosalie.

„Můžeš se utišit? Spí mi dítě!“ zavrčela jsem na ni a chtěla se rozjet.

Rosalie se nenechala odradit a posadila se  mi do auta, tak jsem vypnula motor a otočila se na ni.

„Co chceš? Jestli mě chceš znovu zabít, tak buď tak hodná a nech si to, až budu bez dítěte a daleko od nemocnice.“ Ztrácela jsem nervy a ruce se klepaly, jen nevím, zda nervozitou nebo strachem. „Vypadni.“

„Já jsem se ti chtěla omluvit za to, co se stalo, já nechtěla...“ šeptla a její zrak směřoval na malou spící v dětské sedačce na zadním sedadle. „Je nádherná, ale jak jsi nám ji mohla zatajit a lhát nám, že jsi těhotná a ...“

„Dost Rosalie! Já nebyla ta, která odešla. A nevidím důvod, proč bych vám o Nessie měla říkat?! Není to vaše věc!“

„Jak, že to není naše věc? Edward je její otec a má právo o ní vědět!“ osočila se na mě.

„Edward není její otec. Zapomněla jsi snad, že upíří nemůžou mít děti?“ připomněla jsem jí.

„Nelži mi Bello, nejsem slepá! Ta malá je úplně celá po otci, jako by mu z oka vypadla!“ osočila se na mě Rosalie.

Jako bych sama nevěděla, že je po Edwardovi. Kdykoliv na ni jen pohlédnu, vím, kdo je její otec.

„Její otec byl podobný Edwardovi. To je toho. Ale jestli chceš, můžeme udělat testy DNA,“ vysmívala jsem se jí. Už jsem viděla, jak Edwardovi odebírají vzorek krve nebo vlasů a dělají testy.

„Není třeba. Po kom jiném by měla upíří vlastnosti, snad né po tobě...“ vrátila mi. Nedošlo mi, že se těchto vlastností všimla.

„Vypadni Rosalie!“ poručila jsem jí.

„Odkdy se stala z tebe zatrpklá žena?“ vyprskla. „Upíráš otci jeho vlastní dítě!“

„O to ti nejde Rosalie,“ konstatovala jsem. „Co doopravdy chceš?“ Její pohled na mé dítě mě dost děsil, byl dost majetnický i když něžný.

„Já jsem teta,“ zašeptala poslední slovo až s mimořádnou úctou.

„No a?“ zakroutila jsem hlavou.

„Ty to nechápeš, co?“ obořila se na mě. „My upírky mít dítě nemůžeme a já jsem si v životě přála jediné... Dítě! Ani nevíš, jak tím trpíme, vždy jsem se chtěla stát matkou, stejně jako Esmé, ale nebylo nám to dopřáno. A teď, když jsem teta si nenechám tohle právo upřít,“ obořila se na mě.

Vykulila jsem na ni oči. Nikdy by mě nenapadlo, že tahle pyšná princezna, která má vše, by toužila po něčem jiném. Pozorovala jsem její zlaté oči, jak každou chviličku kontrolují moje miminko, koukala na ně s takovou oddaností a něhou...

Zároveň tím ve mě vzbudila strach a já hodnotila situaci. Na jedné straně já a dítě. A na druhé její otec pro kterého nejsem víc než póvl, s rodinou která bude stát při něm a kde si upírky nepřejí nic jiného, než dítě a jejich muži budou při nich. S bušícím srdcem jsem si uvědomovala, že jediné dítě k mání je to moje!

Rozechvěle jsem se podívala na svoje spící miminko a potom na Rosalii. Jako by mi četla myšlenky.

Zakroutila hlavou. „Uvědom si to, ty nemáš kam utéct. Všude tě najdeme.“

((-- shrnutí --))

Autor: Regi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němý pláč - 15. kapitola: