Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 6. kapitola

17.01.2011 (09:45) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4484×

6. kapitola - Nepatří ti

„Nepatří ti,“ vykřikla jsem a střelila po něm vražedný pohled.

„Tohle na mě neplatí, Bells. Jsem její otec a mám právo…“

„Nemáš právo na nic, Edwarde. Vypadni mi ze života nebo něco uvidíš,“ vykřikla jsem znova. Otočila jsem se na Jamese.

„Běžte, vyřídím to sama. Nechci, abyste u toho byli, a hlavně nechci, aby u toho byla… Carol,“ řekla jsem lítostným hlasem.

„Dobře,“ řekl a běžel pryč. Victorie s Carol běžely hned za ním.

„Co tu chceš?“ zeptala jsem se ho a zavřela oči. Pravidelně oddychoval a potom se pořádně nadechnul, aby mohl něco říct, jenže já mu skočila do řeči.

„Nevezmeš mi ji!“ řekla jsem a koukla se mu do očí.

„O to mi ani nejde,“ řekl a opřel se o strom.

„Jo? Tak to mi asi nejspíš vysvětlíš i to, že jsi ji unesl a jediné, co jsem viděla na zahrádce, byla rozházená hlína, ale Carol nikde. Uvědomuješ si proboha, jaký jsem měla strach? Ona je to nejcennější, co v životě mám a i to mi sebereš? Vzal jsi mi sebe. Ty jsi byl pro mě všechno a potom jsi odešel bez jakéhokoliv vysvětlení a teď mi chceš vzít i ji? Proboha Edwarde, co se to s tebou děje? To ti někdo vrazil do hlavy kolečko navíc nebo jsi prostě jen spadnul ze skály a tu hlavu sis natloukl? Uvažuješ vůbec? Nechci po tobě vysvětlení, proč jsi mě opustil, chci, abys mi vypadl ze života. Z mého i s Carolina. Chápeš to nebo je to pro tebe taky problém to pochopit? Bože… každý den jsem si přehrávala, kdy tenhle ten den přijde a jak to bude vypadat, každý den jsem tě milovala čím dál míň a každým dnem jsem byla silnější a stavěla jsem si zeď, která mi bránila na tebe myslet. A teď jsi tady. Stojíš tu přede mnou v celé své kráse a já necítím nic. Vůbec nic. Myslela jsem si, že nejsem dostatečně silná a myslela jsem si, že až tě zase uvidím, tak se sesypu jako domeček z karet, ale nic. Vůbec nic se mi neděje. Stojíš tu přede mnou a já mám pocit, jako by přede mnou stál cizí člověk. Cizí člověk, kterého neznám a ani poznat nechci. Vtipné je na tom to, že ještě včera jsem byla slabá a bála jsem se tě. Bála jsem se, že se tu objevíš, zjistíš, že máš dceru a odneseš mi ji, ale dneska už se nebojím, protože mám tohle,“ řekla jsem a odhodila ho telekinezí. Narazil silně do stromu a spadl hlavou na zem. Rychle jsem k němu přiběhla a nastavila rty k jeho uchu.

„Ještě jednou se tu objevíš a utrhnu ti toho víc, než jen jeden prst,“ řekla jsem a on se na mě otočil. Na tváři měl nalepenou hlínu a jehličí.

„Ty si mi ale žádný prst neurvala,“ řekl a najednou vykřikl hlasitě bolestí. Urvala jsem mu ruku.

„Promiň, já jsem se špatně vyjádřila. Já myslela celou ruku,“ řekla jsem posměvačně. Zvedl se a obtížně si ji nasadil zpět. Lítostně se na mě podíval, ale já se dál usmívala. Nezlomí tě, Bello. Nezlomí… nesmí… musíš být silná aspoň za Carol. Otočil se a běžel pryč. Po několika sekundách jsem začala vzlykat a sesunula se k zemi. Dvě paže mě rychle stiskly, až jsem se lekla.

„Nech mě být!“ vykřikla jsem rychle.

„To jsem já, James,“ řekl a já se na něho podívala.

„Viděl jsi to?“ zeptala jsem se ho a on jenom přikývl. Pomohl mi vstát a já si dala hlavu na jeho hruď. Hlasitě jsem mu začala vzlykat do košile.

„Nemohl jsem tě tu nechat s ním samotnou. Nechtěl jsem tě mít na několik kousíčku. Já tě chci celou,“ pošeptal mi do ucha, ale já ho nevnímala. Na vyznávání lásky jsem dneska byla až příliš unavená.

Carol se nakonec nic nestalo. Jediné, co jí udělal, bylo, že jí popletl hlavu a řekl jí, že je můj kamarád. Carol neví, že to byl její otec a já se budu modlit za to, aby se to ještě hodně dlouhou dobu nedozvěděla. Večer jsem si dala teplou koupel společně s Carol. Hrály jsme si ve vaně s kachničkami a po několika minutách na imaginárního kamaráda maminky zapomněla. Díky bohu.

„Mami?“ vykřikla, když zrovna seděla na židli v koupelně a koukala se, jak vypouštím vanu.

„Ano, miláčku?“ zeptala jsem se jí a pohladila ji po jejích mokrých vláskách.

„Mohla bych dneska spát s tebou?“ zeptala se. Poslala jsem na ni udivený pohled.

„No, jestli bych nemohla s tebou spát ve tvé postýlce,“ řekla znova.

„Já vím, co jsi řekla a tu větu jsem pochopila, ale proč se ptáš, když se mnou spíš v mojí postýlce, která se čím dál víc stává tvojí postýlkou, každý večer i odpoledne,“ řekla jsem vesele a šťouchla ji prstem do jejího nosánku. Zašklebila se. Zašklebila jsem se na ní zpátky a vzala ji tak, že jsem si její tělo dala přes rameno.

„Mami, pusť mě,“ řvala radostí. Pustila jsem ji z velké výšky na měkoučkou postel a skočila za ní. Začala jsem ji lechtat, když jsem uviděla, jak se ve skle něco mihlo.

„Počkáš tu, Carol?“ zeptala jsem se jí a ona přikývla. Rychle jsem otevřela dveře na balkon a znovu ho tam viděla. Byla jsem jenom v županu, ale ten zakrýval všechno, co potřebovalo být před ním skryto.

„Co tu…“

„Uvažoval jsem,“ skočil mi do řeči. U balkonových dveří jsem uviděla Carol. Zatáhla jsem závěsy a dál se soustředila na něj.

„A došel jsi k nějakému závěru?“ zeptala jsem se ho.

„Zmizím ti ze života… už mě nikdy neuvidíš, ale pokud by sis to rozmyslela…“

„Což se nikdy nestane,“ řekla jsem a on na mě vrhl vražedný pohled.

„Tak tady máš mobil,“ řekl. Podívala jsem se na něho udiveně a zasmála se.

„Já mám peníze a můžu si koupit telefonů, kolik chci,“ řekla jsem a prohlížela si mobil. Nokia N900… pěkný.

„Je na tom moje číslo. Na tomhle telefonu budu kdykoliv,“ řekl a než stačil něco říct, tak jsem telefon hodila z balkónu.

„Nazdar,“ řekla jsem podrážděně, když mě jeho ruka chytla a přitáhla si mě k sobě. Jeho rty se dotkly mých a já znovu cítila tu jiskru, kterou jsem cítila mezi námi, když jsem byla ještě člověk. Rychle jsem se odtrhla a dala mu další facku. V tomhle dni už asi třetí.

„Vypadni!“ vykřikla jsem.

„Jen jsem to chtěl vědět,“ řekl a pak skočil z balkonu. Doběhla jsem až na konec balkonu a viděla, jak běží do lesa.

„Co jsi tím myslel? Co jsi tím myslel?“ volala jsem za ním. Jenže on už byl pryč a jediné, co mi po něm zbylo, byla jeho vůně, která byla nasátá v mém županu. Rychle jsem vletěla do pokoje. Carol byla za dveřmi balkonu, a když mě viděla, tak rychlostí blesku běžela za mnou. Zavřela jsem jí před nosem a po několika sekundách jsem uslyšela bouchání na dveře.

„Mami, mami, co se stalo?“ ptala se pořád dokola. Svlékla jsem se a hodila župan do skříně. Ze skříně jsem si vzala džíny, kalhotky, podprsenku, ponožky a tílko. Oblékla jsem si to a potom jsem si pořádně umyla pusu, abych si ji umyla od něho. Podívala jsem se do zrcadla a viděla se. Měla jsem oči celé černé. Byla jsem tak zmatená, vytočená a smutná zároveň. Po minutě jsem otevřela dveře a sklonila se tak, abych chytla Carol do náruče a vzala ji do postýlky. Potom jsem ještě běžela ke skříni pro její pyžamko a oblékla ji.

„Nic to nebylo,“ říkala jsem jí stále dokola, ale ona tomu pořád nemohla uvěřit. Věděla, že mě něco vytočilo a rozhodilo.

„Nemusíš si s tím dělat starosti, Carolinko moje,“ šeptala jsem jí do ouška, když jsme obě dvě spolu ležely v posteli přikryté dekou. Po několika minutách mi Carol usnula na hrudi. Tiše si pochrupkávala a já přemýšlela jen nad jedním… nad někým.

5. kapitola - 7. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 6. kapitola: