Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neměl jsi mě opouštět - 5. kapitola

15.01.2011 (20:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4700×

5. kapitola - Nový vetřelec

Přemýšlela jsem nad tím, jestli si ten příběh nevymyslela, nebo jestli mluví pravdu, ale z její tváře to nebylo poznat. Měla ho tak nečitelný. Podívala se na mě v jednu chvíli a pak obrátila obličej. Snaží se mi něco říct? Pokud ano, tak to nepoznám. Po chvilce si stoupla a utekla pryč z pokoje.

Trošku jsem se zarazila, ale pak jsem také vstala a podala Carol ručku. Za těch pár dní zase o trošku vyrostla a byla už tak velká jako čtyřleté dítě. I když by to obyčejný člověk nepoznal, tak rozdíly tam byly. Vlásky měla už tak dlouhé, abych je mohla dát do dvou úhledných malých culíčků. Šly jsme spolu do zahrádky za domem. Pěstovala si tam vlastní kytičky, které každý den pravidelně zalévala. Bavilo jí to a dokázala u nich prosedět klidně celý den. Jediné, co nesnášela, bylo, když si musela jít lehnout.

Jedinou útěchou pro ni bylo, že kytičky nikdy přes noc nikam neutekly, a tak mohla v klidu spát a těšit se na ráno, kdy je znova uvidí. Já zase celý den na ni dávala pozor a povídala si s Jamesem, který občas musel odjet do města, aby pro Carol koupil něco k jídlu. Čas, který jsem neustále věnovala své dceři, byl můj nejdražší. Milovala jsem to, když jsem se koukala, jak se hrabe v hlíně a háže ji všude okolo sebe. Pokaždé od ní byla umazaná od hlavy až k patě. Vrátila jsem se zpět ze svého myšlení a ucítila škubání mou rukou.

„Mami, stalo se něco?“ zeptala se Carol svojí schopností.

„Carol, nic se neděje a mluv normálně,“ pokárala jsem ji.

„Promiň, maminko,“ řekla smutně. Skrčila jsem se k ní, abych jí viděla do tváře, a rukou jsem jí nadzvedla bradu.

„Nemáš se za co omlouvat, zlatíčko. Do teď jsi se mnou mluvila jen přes svoji moc. Já svoji moc taky využívám až moc. Mám tě ráda, Carol,“ zašeptala jsem jí do ucha a dala jí pusu na tvář.

„Já tebe taky, mami,“ řekla a dala mi pusu zpátky.

„Jdi si hrát,“ řekla jsem.

„Mami?“

„Ano, Carol?“ zeptala jsem se a uviděla jsem ten pohled. Ten pohled, který naznačoval, že půjde o něco, co hrozně chce.

„Mohla bys mi koupit štěně?“ zeptala se Carol a já ztuhla.

„Víš, že… dobře, zítra si ho půjdeš koupit se strýčkem Jamesem,“ řekla jsem a uviděla jsem na její tváři ten nejkrásnější úsměv na světě. Celá se rozzářila, s rychlostí blesku se ke mně přitiskla a objala má stehna. Sklonila jsem se a vzala si ji do náruče. Nebyla o nic těžší než pírko. Dala jsem jí pusu na pusu a usmála se.

„Miluju tě, mami,“ řekla a políbila mě taky na pusu.

„Taky tě miluju, srdíčko moje,“ pošeptala jsem jí do ouška. Potom jsem ji položila zpátky na zem.

„Mami, kde je teta Victorie?“ zeptala se a já se bála, že jí na tohle nemohu dát odpověď. Do místnosti ale vkročila Victorie a usmála se na Carol. Rozevřela náruč a Carol jí tam vběhla. Victoria jí dala pusu na tvář a mrkla na mě.

„Jsem zpátky, zlatíčko,“ říkala jí do ouška.

„Běž si hrát, já za tebou za pět minutek přijdu,“ řekla jí Victoria, postavila ji na zem a potom šla ke mně. Carol se rozeběhla ven zadními dveřmi na zahrádku. Kouknula jsem se ven oknem a viděla, jak si hraje. Hodná holka.

„Myslela jsem si, že jsi od nás utekla,“ řekla jsem a šla do kuchyně pro pytlík krve. Victoria šla se mnou a já viděla úsměv na její tváři.

„Chtěla jsem utéct, ale potom jsem si uvědomila, že všechno, co jsem tady nalezla, bych ztratila. Carol je takové zlatíčko, ty jsi kamarádka na celý věčný život, kterou bych prostě nemohla opustit a James… nevím, jestli je to tím jménem, ale přitahuje mě a to dost,“ řekla a já jsem ztuhla. Ona a James? To mi nejde dohromady.

„Samozřejmě, že ti ho přenechám,“ řekla, já ztuhla ještě víc a otočila jsem se na ni.

„Co jsi to řekla? Já a James? Ne, to ne. My se k sobě… ne, to nejde… je to kamarád a přítel, ale nic víc,“ řekla jsem, vzala dva pytlíky z lednice a hodila jeden po Victorii. Chytila ho a začala pít. Usmívala se u toho a já to raději dál nekomentovala. Oddělala jsem poutko a začala pít. Victoria už taky přešla na naši dietu, aby se mohla přiblížit ke Carol, aniž by ji zabila. Byla to od ní oběť, kterou musela přinést, když chtěla být s Carol v jedné místnosti.

„Nedělej, že nevíš, Bello,“ řekla a znovu se napila. Odvrátila jsem se a koukala se do zdi. Byla jsem k ní zády. Upíří rychlostí vyrazila k mému zornému poli a usmívala se.

„Tak jo… líbí se mi, ale to nemůžu Carol udělat,“ řekla jsem.

„Bello? S Carol to vůbec nemá nic společného. Otce nikdy nepoznala a já se postarám, aby nepoznala, protože je to kretén stejně jako ostatní chlapi na tomhle světě, ale James, ten tvůj James, je výjimka ze všech výjimek, Bello. Je to hodný kluk a zasloužíš si ho. Carol ho má ráda a myslím si, že by jí nevadilo, kdybyste vy dva byli spolu. Vždyť s ní strávil většinu jejího dětského života, zná ji už od narození, a i když je to krátká doba na to, jak rychle roste, tak jí přirostl k srdci víc než kdokoliv jiný kromě tebe. Tebe Carol samozřejmě miluje. Bello, uvědom si, že je načase se přenést přes to dál. Co když si to jednou rozmyslíš? Budeš chtít být s Jamesem, ale on už bude mít jinou. Jinou upírku, která nečekala, ale konala. Teď na tebe nechci být nějak zlá a nechci ti nic přikazovat, ale jen ti říkám, co tobě říká srdce, ale nedokážeš si to přiznat,“ řekla a já tak trošku oněměla. Vyhodila jsem prázdný pytlík do koše a kouknula se z okna, co dělá Carol. Jenže Carol tam nebyla. Rychle jsem běžela na zahrádku a viděla hlínu všude kolem jen ne v zahrádce. Co se tady stalo?

„Co se tady stalo?“ vykřikla jsem tak silně, až se okna prohnula pod tím řevem. Ptáci, kteří sídlili ve větvích, se rozlétli do všech stran a letěli pryč ode mě.

„Kde je?“ vykřikla jsem hned na to a uviděla jsem Victorii vedle sebe.

„Jestli ji někdo vzal, tak nebude daleko,“ řekla rychle a běžela. Běžela jsem za ní a cítila Carolininu vůni smíchanou s další. Byla upíří. Přidala jsem na rychlosti. Victorie byla daleko za mnou. Slyšela jsem jen, jak mluví do telefonu. Asi volá Jamesovi. Hned na to někdo vyběhl zleva. Byl to James. Vyměnila jsem si s ním zoufalý pohled. Běžel rychleji a najednou se zastavil. Před námi byl nějaký upír, který držel Carol. Ležela mu v náruči a nehýbala se.

„Ty hajzle jeden,“ řekla jsem a chtěla ho zastavit. James mě ale objal svými pažemi tak silně, že jsem nemohla nic udělat. Nevnímala jsem ho.

„Cos jí to udělal?“ zeptala jsem se, a když se k nám upír otočil, tak jsem zůstala stát jako opařená. Nemohla jsem pohnout rukama, nohama… prostě ničím. Moje tělo jako by polili voskem a já už byla ztuhlá. Victoria přiběhla dvě sekundy potom. Taky stála, když upíra uviděla.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se a cítila Jamesovy ruce, jak mě pustily ze sevření.

Přišla jsem k upírovi a dala mu facku.

„Jak se tu vůbec můžeš ukázat?“ zeptala jsem se ho a vzala si Carol do náruče. Podala jsem jí Victorii, která zkontrolovala, jestli je v pořádku.

„Je v pořádku,“ řekl a já mu vrazila další facku.

„Zmiz mi z očí!“ vykřikla jsem nahlas. Na jeho tváři se objevil smutný obličej.

„Ona jen spí,“ řekl.

„To mě nezajímá. Vzal jsi mi ji,“ řekla jsem, „nepatří ti.“

„Patří… je to moje dcera,“ vykřikl tak silně, že se Carol probudila.

4. kapitola - 6. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neměl jsi mě opouštět - 5. kapitola: