Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 5. kapitola

12.03.2010 (08:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3871×

5. kapitola

,,Takže: Všechno to začalo před necelými třemi lety. Tenkrát jsem byla šílené tornádo... Stará Ariel neměla absolutně nic společného s tou, kterou znáš ty.  Nebyla jsem tichá, ani jsem se neučila do školy, jako teď. Byla jsem rebelka, zvyklá říkat všechno, co si myslí, bez ohledu na následky. Přestože jsem byla trochu divoká, nebyla jsem problémové dítě, jenže naši měli vždycky spoustu práce, takže se starali jenom když jsem měla průšvih. Všechno ostatní přehlíželi... Chris byl samostatnej a zodpovědnej a taky se mě vždycky zastával, ale rodiče ho neposlouchali. Mě, na doporučení ředitele školy, posílali na zklidňující terapie k psychologovi, což byla blbost, ale co nadělám... Úžasně jsem si s ním rozuměla. Už po našem prvním sezení poznal, že jediný problém byl v mém temperamentu. I podle něj jsem nebyla problémová, ale chodila jsem tam dál - kvůli rodičům. Máma přišla o práci a tak si našla nové zaměstnání - v dětském domově. Dělala vychovatelku dětem, které byly přibližně v mém věku a tak jsem tam za ní chodila. S klukama z děcáku jsem se něco nadováděla... Ale postupně se to uklidňovalo a se mnou přestala třískat puberta. Problémů bylo čím dál míň. Už jsem nemusela trávit hodiny u psychologa... V té době jsem nejvíc kamarádila s Jenny. Trávily jsme spolu všechen volný čas a úžasně si rozuměly. Byla můj pravý opak - hnědé oči, blond vlasy, rozvážná, celkem klidná, premiantka třídy... Rodiče usoudili, že má na mě dobrý vliv a i máma si ji neobyčejně oblíbila, tak ji nakonec adoptovali a Jenny se oficiálně stala mojí sestrou. Bylo to skvělý, mít ji pořád doma. Byla moje nejlepší kamarádka. Postupem času se ale objevil problém... A jediný, kdo si toho všiml, byl Chris, který jezdil domů na víkendy a svátky, protože studoval. Už jsem sice nedováděla jako dřív, ale hvězda třídy jsem taky nebyla - narozdíl od Jenny. To Jenny byla ta chytrá, Jenny byla ta rozumná, Jenny měla vždycky uklizeno, Jenny se chovala slušně, Jenny, Jenny, Jenny. Rodiče mi pořád předhazovali mé staré chyby a srovnávali mě s dokonalou Jenny. Bylo mi to líto a někde uvnitř mě se něco pohnulo a já se začala uzavírat do sebe. (Tady jsem teprve potřebovala psychologa, ale na to jsem přišla později...) Ve škole jsem si zlepšila prospěch, moje dovádění s klukama definitivně skončilo a celkově jsem se uklidnila. Rodiče to přehlíželi se slovy: ,Jak dlouho jí to ale vydrží?´. Přestávala jsem komunikovat, ztratila jsem všechny kamarády a trávila všechen volný čas doma nebo procházením v parku. Mlčení mi dalo spoustu prostoru k přemýšlení... Naučila jsem se vnímat spoustu věcí... Rodiče si ani nevšimli, že jejich dcera nemluví - a proč taky, když měli perfektní a bezchybnou Jenny? Chris se kvůli tomu s rodiči často hádal, ale vždycky to dopadlo stejně... ,Přeháníš, Chrisi.´ Štvalo ho to a tak se stalo, že vyšel školu a našel si bydlení. Naši nebyli proti jeho odstěhování. Byl dospělý a chtěl začít svůj vlastní život tak proč mu v tom bránit? Jaké překvapení pro všechny (hlavně pro mě) bylo, když mě bral s sebou. Rodiče doslova seřval, sbalil mi kufry a odvezl si mě do Forks. Chris měl kvůli mě spory s vlastními rodiči, ale mě ujišťoval, že mu za to stojím. Naši se potom uklidnili a uvědomili si jak se chovali. Nakonec mě Chrisovi svěřili do péče. A to je celé... Takhle se ze mě stala Ariel, kterou znáš."

Jejímu vyprávění jsem nemohl uvěřit. Ona a rebelka? Ta tichá, jemná, éterická víla, která přede mnou právě sedí? Kdybych to neviděl v jejích vzpomínkách, nedovedl bych si to představit - zkrátka bych nevěřil. Nepotřeboval jsem být Jasper, abych cítil její smutek a bolest. V tu chvíli jsem její rodiče nenáviděl. Jak jí to mohli udělat? Jak jí mohli takhle ublížit? Vlastní dceři? Vrátila se ke vzpomínkám na Jenny. Na tváři měla smutný úsměv a z očí jí přetékaly drobné slzy. Rvalo mě to zevnitř, ničilo to mé tiché srdce a v ten moment jsem si to natvrdo a definitivně uvědomil. Od prvního okamžiku, kdy jsem ji viděl, jsem věděl, že k ní něco cítím a rychle mi došlo, že jsem se do ní zamiloval. Ale teď, tady, v tuhle chvíli mi došlo, že bez ní nedokážu existovat. Ano, už od prvního dne jsem věděl, že ji miluji a nikdy nedovolím, aby se jí něco stalo. Ona byla mou první a jedinou láskou a nic na světě to nemohlo změnit.

,,Neměla jsem mu to říkat... Nepotřebuju ničí soucit... Zavinila jsem si to sama..." Utřela si slzy a zadržovala pláč. Byla silná. Nejeden člověk by se sesypal, kdyby musel mluvit o něčem takovém... Muselo ji to neuvěřitelně bolet...

,,Nedus to v sobě... Pusť to ven, bude ti líp..." Povzbudivě jsem se na ni usmál, ale ona po mě střelila pohledem.

,,Co ty o tom víš?! Mě je fajn. Nepotřebuju si vylejvat srdce! Nepotřebuju nikoho!" rozkřičela se na mě, ale při posledním slově se jí hlas zlomil a ona se rozplakala. Z její bolesti mi bylo těžko. Zabořila hlavu do polštáře, aby zadusila vzlyky.

,,Promiň, Edwarde... Nechtěla jsem..." omlouvala se mi se slzami v očích. ,,Já... Vždycky když si vzpomenu... Moje stará povaha se prostě ozve, když na to myslím... Mrzí mě, že jsem křičela..." vzlykala a opřela si hlavu o moje rameno. Objal jsem ji a ona se ke mně přitiskla. Před domem zastavilo auto. Ariel si otřela slzy z tváře a vydala se dolů přivítat s bratrem. Já šel pomalu za ní.

,,Ahoj, El..." pozdravil ji s úsměvem. Zarazil se hned jak uviděl její uslzené oči a dřív než jsem ho stihl pozdravit, držel mě pod krkem. (Ne že by mi to nějak ublížilo)

,,Cos jí udělal?!" řval na mě.

,,Nech ho! Proboha, Chrisi! Zbláznil ses?!" odstrčila ho ode mě Ariel. Její bratr na ni překvapeně zamrkal.

,,Kdy se moje malá sestřička rozpovídala?" divil se v myšlenkách.

,,Tady už si člověk ani nemůže pobrečet, aniž by mu někdo nezabil kamaráda," smála se a uvolnila tím atmosféru. Chris sklopil pohled k podlaze a potom se podíval na mě.

,,Promiň, Edwarde. Byl to-"

,,Instinkt," dořekl jsem za něj. ,,Nic se nestalo. Být tebou, reagoval bych asi stejně."

,,No fajn. Když z tebe ten vražedný instinkt spadnul, kde máš Emmu?" ptala se Ariel. Chris byl ještě trošku mimo ze svého výbuchu, ale po chvilce se vzpamatoval.

,,Vezl jsem ji do města na nákupy. Za tři hodiny pro ni jedu zpátky. Ještě jednou se omlouvám..." kývnul na mě. V hlavě měl spoustu otázek na svou sestru, ale nechtěl to vytahovat. Byl rád, že ji zase slyší mluvit.

Posadili jsme se do obyváku a povídali si - všichni tři. Ariel mu řekla co se jí vlastně stalo, že ji našel s uslzenýma očima. Chris se mi ještě čtyřiadvacetkrát omluvil.

,,A pak že já jsem citlivka. On mě vidí brečet a hned by všechny kolem povraždil. Mám já to ale přecitlivělýho braříčka..." smála se Ariel a Chris po ní hodil polštář. Tady by se Jasperovi líbilo. Sálala z nich úžasná nálada a láska.

,,Tak to vidíš... A to mám doma pořád," stěžoval si Chris a já se musel smát.

,,Co kecáš?!" obořila se na něj Ariel a polštář po něm hodila zpátky.

,,Ty to máš ještě dobrý, já mám doma další čtyři sourozence. Jasper s Rosalií jsou celkem v pohodě... Zato Alice a Emmett... Alice je maniak na nákupy, večírky a podobně a Emmett si nenechá ujít jedinou příležitost k nějaké vtipné poznámce nebo sázce..."

,,Celá Emma!" vyhrkli oba současně a začali se smát.

,,Vážně?" divil jsem se. Za celý svůj život jsem nenašel další takovou osobu.

,,No jo. Do nákupů jako divá," potvrdil Chris.

,,Jo jo. Sázky a vtipy jí taky nejsou cizí," přikyvovala Ariel.

,,Hraješ šachy?" zeptal se mě najednou Chris.

,,Trochu..." pokrčil jsem rameny. Chris vytáhl šachovnici a postavil figurky. Snažil jsem se nevnímat jeho myšlenky a hrát fér, ale jeho úmysly na mě přímo křičely. Po půl hodině prohrál.

,,Herdek, chlape. Ty snad čteš myšlenky!" mračil se na prohranou partii a přemýšlel, kde udělal chybu. Zacukaly mi koutky, ale taky ve mě pořádně hrklo.

,,Můžu?" zeptala se Ariel a Chris jí uvolnil místo. Postavila figurky na místa a rozehrála hru. Její myšlenky byly tak rychlé, že jsem je ani nestíhal vnímat. Snažil jsem se zdržovat, abych alespoň jeden její připravený tah postřehl, ale když nebyla na tahu, myslela na úplně jiné věci. Odolával jsem dobrou hodinu, ale marně...

,,Mat," oznámila a vítězoslavně se zazubila. To bylo porpvé, co jsem prohrál v šachách. Jestli to Alice viděla, určitě se hodně smála. Trošku udiveně jsem zíral na šachovnici. Ale co - všechno je jednou porpvé a já nemám problém s prohráváním.

,,Nic si z toho nedělej, tu neporazím ani já a ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by to svedl," vychvaloval svoji sestru Chris. Okamžitě mě napadlo, jestli by měla Alice větší šanci než já.

,,Já jedu pro tu Emmu. Jedeš taky, El?"

,,No, já nevím..." podívala se na mě.

,,Vlastně bych už měl jet domů..." usmál jsem se. Všichni tři jsme vyšli před dům. Teď teprve jsem si mohl prohlédnout to auto. Černé BMW 316d ES. Pěkné autíčko.

,,Tak zítra ve škole. A pozdravuj ode mě Emmu." Rozloučil jsem se a nastoupil do svého Volva. Ariel mi zamávala.

,,Kdepak ses nám toulal?!" hulákal Emmett na celé kolo, když jsem se vrátil domů. Rozhlédl jsem se po místnosti, abych našel Alici. Seděla na pohovce, úsměv od ucha k uchu a nebyla jediná. Viděla všechno.

,,Něco takového se ti ještě nestalo, že? Taková ostuda! Upíra, který čte myšlenky, porazí v šachách obyčejná lidská holka," smála se Alice. Jasper mě okamžitě chytl za rameno, protože vycítil změnu mojí nálady. Ten vztek se objevil při slově obyčejná.

,,Cos zase dělal u té holky? Pochlub se, bráško!" šťouchnul do mě Emmett a opět propukl v bouřlivý smích. V hlavě měl různé scenérie mě a Ariel, ale ty se naštěstí po chvíli přeměnily na scénu jeho a Rose. Zatřepal jsem hlavou, abych jeho myšlenky rozehnal a nešel mezi nimi své vlastní. Nechal jsem Emmetta Emmettem a šel do svého pokoje. Za chvilku přišel Jasper.

,,Můžu?" zeptal se, když nakoukl do dveří. Kývl jsem a on se posadil na zem vedle mojí pohovky.

,,Tak ven s tím..." popohnal jsem ho, protože jsem věděl, že mi přišel něco říct.

,,No, asi sis všiml, že ti vysedávám za dveřmi," zasmál se a pokračoval. ,,Poslední dobou jde z tebe úžasná nálada... Pořád to z tebe vyzařuje... Přiznej se, že ty ses zamiloval?" Mělo by smysl zapírat?

,,Tobě taky nic neujde... No jo, už to tak bude..." V tu chvíli se mi do pokoje přihnala Alice.

,,A která to je? Ta němá? Že je to ona?!"

,,To je snad jasný, že ne do Jessicy Stanleyové!" vyhrknul jsem na ni a musel se smát. Kde se vzal, tu se vzal - Emmett stál ve dveřích a hulákal na celý dům: ,,Edward má holku!" a šíleně se smál. Ve mě to zase začalo vařit.

,,Edwarde..." varoval mě Jasper a snažil se mě zklidnit, ale ani s jeho darem mu to moc nešlo. Vyskočil jsem oknem a zmizel v lese dřív, než se mi do pokoje seběhla celá rodina. Běžel jsem dlouho a bylo mi jedno kam. Zastavil jsem se až na kulaté louce. Byla krásná. Lehl jsem si do trávy a pozoroval nebe, které temnělo, jak přicházel večer. Bylo to krásné místo. Tiché, klidné... Přesně pro mě a moje myšlenky. Jenom moje myšlenky... Zavřel jsem oči a nechal svoji mysl plynout. Za víčky jsem viděl Ariel... Její úsměv, který rozehřál mé mrtvé srdce... Její oči, ve kterých jsem se tolikrát utápěl... Její slzy, které mě mučily... Její vlasy, černé jako noc, která mě skrývala, když jsem byl u ní v pokoji...

* * *

Jak nečekaný vývoj událostí... Samozřejmě byl Chris rád, že se jeho sestra znovu rozmluvila, ale vrtalo mu to hlavou a nemohl se té myšlenky zbavit. ,Proč teď? Proč tak najednou?´ Seděli v autě a mlčeli. Ariel čekala, že se zeptá. Tušila to...

,,Ehm, El? Mohl bych se na něco..."

,,Ani nevím... Možná Edward."

,,Co?" zeptal se nechápavě.

,,Chtěl ses zeptat, proč ta změna, ne?" usmála se.

,,No... Jo. Jak to víš?"

,,Chrisi, po dvou letech jsem zase začala mluvit. Bylo mi jasné, že budeš chtít vědět proč. Každý by to chtěl vědět..." vysvětlila mu.

,,Jasně... Počkej. Edward? Ten Edward co u nás byl?"

,,Ano. Ten Edward, kterého jsi málem uškrtil," zasmála se.

,,Vždyť jsem se mu omluvil!"

,,Já vím. On to ví taky. Chápe tě. Je to v pohodě."

,,Jasně... Takže, jak to myslíš ,Edward´? Proč kvůli němu?" podezřele mu zacukaly koutky, ale udržel si vážnou tvář.

,,Vlastně nevím... Šlo to tak nějak samo a snadno..." Zamyšleně koukala z okýnka. Chvíli bylo ticho.

,,Dobře... A co ve škole?" Na to se Ariel zamračila.

,,Nějak to zvládnu..."

,,Vážně?" ptal se obezřetně Chris, protože věděl, že si nění stoprocentně jistá.

,,Alespoň to zkusím."

To už přijížděli na parkoviště před obchodním centrem, kde měli čekat na Emmu. Dopadlo to tak, že Emma čekala je.

,,Nazdar," pozdravila přátelsky a nastoupila do auta.

,,Ahoj, zlato," pozdravil Chris.

,,Jak se ti nakupovalo?" usmála se Ariel a Emmě spadla čelist. Chrise to rozesmálo.

,,C - c - co tak najednou?" zamrkala Emma překvapeně. Ariel pokrčila rameny.

Cestou zpátky si povídali - po dlouhé době všichni.

* * *

Myslel jsem na její jabloňovou vůni, teplou dlaň, sametový hlas, zvonivý smích... Vzpomínal jsem na její vyprávění a pokoušel si představit Ariel z její minulosti. Byl to pro mě nadlidský úkol. Na mysl mi vyplul i obraz její bývalé nejlepší kamarádky a sestry - Jenny. Ani ta se jí nezastala, když ji rodiče upřednostňovali před ní samotnou? Co se stalo, že se Jenny přestala chovat, jako její nejlepší kamarádka? Nechápal jsem. Ani v Arieliných vzpomínkách jsem ten zvrat neviděl... Přemítal bych takhle dál, kdybych nezaslechl nečí kroky a vzápětí myšlenky, které mi nebyly tak úplně cizí.

,,Edwarde?"