Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 6. kapitola

Irina


Němá - 6. kapitolaAno, je to tady. Dlouho očekávané pokračování =)

6. kapitola

Co se stalo, že se Jenny přestala chovat jako její nejlepší kamarádka? Nechápal jsem. Ani v Arieliných vzpomínkách jsem ten zvrat neviděl… Přemítal bych takhle dál, kdybych nezaslechl něčí kroky a vzápětí myšlenky, které mi nebyly tak úplně cizí…

„Edwarde?“

Vyskočil jsem na nohy, ani nevím, jestli lidskou, nebo upíří rychlostí.

„Niké? Kde se tady bereš?“

„Mohla bych se zeptat úplně stejně,“ smála se. Byla jedním z mála lidí, který říká to, co si myslí.  „Jezdím sem přemýšlet… Je tu klid, který mi doma chybí – občas bych Franklina nejraději přerazila,“ zatnula pěsti a zakoulela očima.

„Pročpak?“ ptal jsem se zvědavě.

„Co ses u nás objevil, nedal mi pokoj…“ Opět řekla přesně to, co jí přišlo na mysl.

„Jakto?“ Chtěl jsem to vědět… Franklin ji měl rád, ale nedával to najevo a spíš jí lezl na nervy.

„No, odešli jste a on mě okamžitě bombardoval otázkami… Proč jsi byl u nás doma… Jestli s tebou chodím, jestli se mi líbíš, jestli s tebou chodí Ariel…“ Vzdychla. „Neva, když ho pro odpovědi příště pošlu za tebou?“ zasmála se.

„Vůbec ne… Takže, ty sem chodíš často?“

„Jo. Táta mě sem brával…“ „…než zmizel…“ dodala v duchu.

„Jako malou?“ pokusil jsem se ji rozpovídat.

„Jo… Jinou dobu jsem s ním nezažila…“ Povedlo se. „Když mi bylo pět, zmizel. Vím, že mamku neopustil. Nevzal si žádné věci, ani jeho chování prý nenaznačovalo, že by chtěl odejít. Policie jeho případ dávno vzdala. Franklin si ho vlastně nepamatuje, byly mu tři měsíce…“ posmutněla a potlačovala slzy.

„Niké, já… Promiň, nechtěl jsem…“

„To je v pohodě. Nemohls to vědět…“ Ale mohl… Připadal jsem si hrozně. Kvůli svojí zvědavosti jsem jí připomínal bolestné vzpomínky – jak sobecké, Edwarde! Proboha… Už se dokonce sám oslovuju… Co jsem to za pitomce?!

„Edwarde?“ Niké mi mávla rukou před obličejem.

„Co?“

„Už pět minut ses ani nepohnul… Jsi v pořádku?“ strachovala se o mě.

„Jasně. Trochu jsem se zamyslel… No, já už asi půjdu.“

„Nechceš doprovodit?“

„Ne. Určitě máš o čem přemýšlet… Tak ahoj.“ Zvedl jsem se a pomalou chůzí se vmísil mezi stromy. Když jsem byl dostatečně daleko, rozběhl jsem se domů.

Doma byl kupodivu klid a já byl rád. Poprvé po dlouhé době jsem přišel domů a nečekalo mě tu přivítání v podobě chechtajícího se Emmetta. V obýváku seděla Alice a četla nějaký módní časopis. V patře jsem slyšel vrzání Carlisleovy pracovní židle a to bylo vše. Byli tu jen oni dva a teď já. Sotva mě Alice slyšela přijít, její myšlenky se točily kolem jediného bodu.

„Já nevím, jestli tě vezmu s sebou, Alice. Vůbec totiž nevím kam,“ smál jsem se jejím myšlenkám.

„Až pojedeš zítra ráno pro Ariel… Můžu jet s tebou?“ Zapřemýšlel jsem, kdy jsem se rozhodl pro ni ráno jet, aby to Alice viděla, ale nevzpomněl jsem si. Tak jsem raději uvažoval nad její prosbou.

„No, já nevím Al…“

„Ale no tak! Všechno jsem viděla a dopadne to dobře! Budu se jí líbit a ona se bude líbit mě! Upřímně, Edwarde. Že si nedokážeš představit někoho, komu by se nelíbila…“ mrkla na mě a měla pravdu. Kromě závistivých holek jsem si nikoho takového nedokázal představit.

„Tak dobře… Ale budeš se držet zpátky! Žádné vylomeniny, žádné tahání na nákupy!“

„No jo, no jo… Díky!“ a skočila mi kolem krku.

„Co šílíš? Do školy se mnou jezdíš skoro vždycky,“ smál jsem se. Přehrála mi některé svoje vize a já z toho poznal, že se na Ariel podívala celkem zblízka. Připouštím, že to byla převážně její vlastní budoucnost, ale Ariel tam byla skoro všude.

„Budeme kamarádky. Tolik se těším!“ poskakovala radostí a hned začala plánovat, co si zítra obleče, aby co nejlépe zapůsobila. Zakoulel jsem očima a šel do svého pokoje. Hlavou se mi honilo tolik věcí… Byl jsem rád, že já jsem v rodině ten, kdo čte myšlenky. To by dopadlo, kdyby to uměl Emmett! Přemýšlel jsem a bylo mi smutno… Chyběla mi. Každou vteřinu, kterou jsem netrávil s ní, jsem na ni myslel. Tolik jsem ji miloval… Ale co ona? Přinejmenším mě má ráda, to je jisté. Mluví o mně jako o kamarádovi… Co když necítí nic víc? Co když jsem jen její dobrý přítel? A i kdyby cítila něco víc… Mohl bych s ní vůbec být? Ona je křehký člověk a já silné monstrum, které jí může kdykoliv ublížit… Ne… Jak bych mohl? Každý kousek jejího těla varuje: „Pozor! Křehké!“ Přesto by se mohlo stát cokoliv… Mohl bych zapomenout… Rozhodl jsem se promluvit s Carlislem.

„Můžu dál?“ nakoukl jsem pootevřenými dveřmi.

„Ale jistě, Edwarde. Co potřebuješ?“ Pokynul mi, abych se posadil.

„Chtěl bych si promluvit… Já…“ vzdychl jsem. „Ariel.“ Jedno slovo stačilo, aby pochopil důvod mé návštěvy.

„Chápu… Bojíš se.“ Přikývl jsem. „Musíš si ale uvědomit, že váš možný vztah by měl spoustu překážek… Především tvá sebekontrola – nejen žízeň, ale i doteky. Tvoje síla je přece jen větší… A pak taky…“ nedořekl větu, jen ji domyslel.

„Toho se taky bojím. Jestli jí to řeknu, nebude cesty zpátky… Stejně ani nevím, jestli ke mně něco cítí…“ zakoukal jsem se do podlahy.

„Nemyslíš, že by ti bylo lépe, kdybys to věděl?“

„A to se jí mám jen tak zeptat?“

„Vidíš jiné řešení? Navíc se mi to zdá přijatelné.“ Sepjal prsty a čekal na moji reakci. Usilovně jsem přemýšlel.

„Není to špatnej nápad, Edwarde. Takhle nejlíp zjistíš, na čem jsi,“ radila mi Alice. Snažila se podívat do budoucnosti, ale tohle v ní nenašla. Musel jsem si to zjistit sám. Ale ne teď… Teď, když zase mluví, po tak dlouhé době… Ne. Počkám s tím.

„Dobře… Děkuju Carlisle.“

„Za málo,“ usmál se a já odešel z jeho pracovny. V hlavě mi poletovaly tóny a nedaly mi pokoj. Proto jsem sedl ke klavíru a začal hrát. Nejdříve zazněla skladba, kterou jsem před pár lety věnoval Alici…

„Co tak najednou?“ otázal se zvonivý hlásek v mojí hlavě. Usmál jsem se a nechal své ruce dohrát skladbu do konce.

„Chybělo mi to…“ usmál jsem se. Dlouho jsem nehrál. Prsty se za okamžik samy rozeběhly po klapkách a hrály tak líbeznou melodii… Okamžitě jsem věděl, pro koho vznikla a komu ji budu hrát – Ariel. Dozněl poslední tón a Alice užasle vydechla.

„Bude se jí líbit… Je nádherná…“ I ona hned poznala, komu skladba patří. Tahle ukolébavka bude už navždy patřit Ariel Raymondové, stejně jako jí už navždy patří mé srdce.

 

„Edwarde Cullene!“ soptila Alice a jako blesk přiběhla dolů, kde jsem stále seděl u klavíru. „Proboha! Bude svítat a ty máš pořád na sobě tohle!“ máchla zoufale rukama. Celou noc jsem se od klavíru nehnul… Teď jsem ale musel, aby mi ten skřítek dal pokoj. Tak rychle, že by mě lidské oko nespatřilo, jsem vyběhl do svého pokoje a oblékl si, co mi leželo na posteli. Alice si dnes dala záležet a vybírala dobré dvě hodiny. Tolik se těšila, až se seznámí s Ariel… Možná to trochu přeháněla, ale to by přece nebyla ona. Dole jsem zaslechl Emmetta a hned mě přešla chuť se tam dolů vracet. Měl jsem dobrou náladu a nechtěl jsem, aby mi ji hned ráno zkazil nějakou hloupou poznámkou. Ano. Poslední dobou jsem Emmetta nesnášel. Připadal mi otravnější než jindy. Pak mi teprve došlo, že jsem neslyšel Jaspera. Rosalie se vrátila s Emmettem a Esmé přijela asi hodinu před nimi. Kde je Jasper?

„Alice?“ zavolal jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšela, pro lidské uši přesto potichu. Přisvištěla okamžitě.

„Ano?“ nakoukla dovnitř a pak vešla. „Něco s oblečením?“ vyděsila se.

„Ne… Kde je Jasper?“

„V Denali,“ pokrčila rameny.

„Aha. A proč?“

„Jedna holka ve škole mu dělala potíže… Rozhodl se na pár dní odjet a navíc se tam zastaví Peter s Charlottou… Chtěla jsem jet s ním, ale trval na tom, abych zůstala,“ vysvětlila mi.

„Peter a Charlotta v Denali?“ divil jsem se.

„No, prý se rozhodli abstinovat. Víš, že hned po Jasperovi je jim Eleazar nejblíže… Tam zapadnou spíš, než s námi. Další pár Cullenových by vypadal podezřele… Nemyslíš?“ zasmála se.

„To asi jo,“ uznal jsem. Posadil jsem se k prosklené stěně, opřel jsem hlavu o rám a přemýšlel – což posledních pár dní dělám pořád. Pozoroval jsem drobné rýhy na skle a nevnímal Alici, která na mě evidentně mluvila. Slyšel jsem ji, ale její slova se mi do mozku nedostala. Donutil jsem svou mysl opět k normální činnosti.

„Promiň… Můžeš mi to zopakovat?“ Alice překvapeně zamrkala, ale nijak to nekomentovala.

„Ptám se tě, proč nevidím, jak se Ariel ptáš, co k tobě cítí…“

„Jo tohle… Rozhodl jsem se to odložit. Po dvou letech mluví, nechci to pokazit… Jsem rád, že je šťastná a nechci jí to komplikovat.“

„Aha… Chápu…“ Byla zvědavá. Dokud se nerozhodnu zeptat, neuvidí výsledek…

Alice viděla Ariel vstávat, hádat se s Emmou o koupelnu… Viděla celé její ráno a oba jsme se u toho dobře bavili. Za pár hodin bylo dost pozdě, abychom vyrazili. Alice se nemohla dočkat, až se s ní seznámí.

Celou cestu k Forks se vrtěla a bombardovala mě otázkami.

„Jaká vlastně je? Z budoucnosti to moc nepoznám… Vím, že se budeme mít rády, ale nic o ní nevím… Edwarde! Vůbec nic jsi nám o ní nevyprávěl! Styď se! Vždyť skoro patří do rodiny!“

„Alice!“ okřikl jsem ji. „Nevíš, jestli bude patřit do rodiny. Nevidělas to! To, že ji miluju, neznamená, že je členem rodiny.“

„Určitě je! Já to vím… Teda nevím, ale cítím to. Určitě tě taky miluje a budete spolu!“ pištěla nadšeně.

„Doufám, že to není jenom tvé zbožné přání…“ řekl jsem potichu, že mě možná ani neslyšela. Přijížděli jsme k jejímu domu a Chris zrovna vycházel k autu.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravil mě přátelsky a jeho pohled okamžitě spočinul na Alici, která vystoupila z auta.

„Ahoj, Chrisi. Tohle je moje sestra Alice. Alice, tohle je Chris, Arielin bratr.“

„Moc mě těší, Chrisi,“ potřásla mu rukou a on zamrkal, aby se vzpamatoval. Alice se mu líbila, ale moc dobře si uvědomoval svoji lásku k Emmě, a že by ji za žádnou jinou nevyměnil. Pousmál jsem se.

„T… Taky mě těší, Alice.“ Chudák kluk… Její zářivý úsměv byl tak neodolatelný… Z domu vyšla Emma a hned za ní Ariel.

„Jé, ahoj, Edwarde,“ usmála se Emma, když mě viděla. „Ty jsi Alice, že?“

„Jo. A ty Emma… Dostala jsi Emmetta,“ vysvětlila jí, když nechápala, odkud ji zná. „Odpálkovat Emmetta ještě vtipnější poznámkou, než byla ta jeho, to se snad nikomu nepovedlo. Jsi dobrá,“ chválila ji. Všichni jsme se zasekli uprostřed trávníku před domem a chvíli bylo ticho.

„Trapná chvíle ticha? Proč mi to po takové době nepřijde normální… Mohla jsem si přece zvyknout.“ Pomyslela si Ariel a mě to rozesmálo. Pak se rozhodla to ticho prolomit.

„No…“ zarazila se, ale hned pokračovala. „Mimochodem, ráda tě poznávám, Alice,“ usmála se a já přemýšlel, čí úsměv je neodolatelnější.

„Já tebe taky, Ariel.“

„A co vás sem přivádí?“ „Proč si mě oba tak prohlíží? Edward na mě kouká jako na obrázek a Alice se tváří, že by mě nejraději popadla do náruče…“ pomyslela si a já si až teď uvědomil, jak na ni koukám a tak jsem zamrkal a odpověděl na její otázku.

„Chtěl jsem se zeptat, jestli bys do školy nechtěla jet s námi… Pokud to nebude vadit Chrisovi…“ otočil jsem se na něj a on se jenom usmál.

„Jestli tohle je jenom kamarád tak já jsem Albert Einstein… Copak to Ariel nevidí?“ Blesklo mu hlavou.

„Ale vůbec ne. Jestli chcete…“ Kouknul na mě, pak na Ariel a významně pomrkával na Emmu. Ta chvilku přemýšlela, proč se tak culí, ale pak jí to došlo.

„Jenom jeď, švagrová,“ zazubila se a šťouchla Ariel do ramene. (Jako bych viděl Emmetta – to samé si pomyslela i Alice) Ariel protočila oči a na oba své spolubydlící se zamračila.

„Ani nechci vědět, co se jim honí hlavou…“ pomyslela si a obrátila se k nám.

„Pojedeš teda?“ ptala se nedočkavě Alice.

„Ráda,“ usmála se na ni a pak střelila pohledem po chechtajícím se bratrovi.

„No, nejspíš bychom měli jet, co ty na to?“ prohlásila Emma a postrkovala Chrise k autu.

„Jasně, už jdu…“ naposled se ohlédl přes rameno. „Měj se, sestřičko,“ kývl a nasedl do auta. Ariel se kysele usmála, nakrčila nos a opět protočila oči.

„Někdy jsi na zabití, bráško…“ pomyslela si a zamávala Emmě. Teprve po chvíli mi došlo, že odjeli opačným směrem.

„Emma nejede do školy?“ ptala se Alice.

„Ne. Jede si prohlídnout vysokou školu, na kterou se chce hlásit,“ vysvětlila.

„Pojedeme?“ zeptal jsem se a obě přikývly. Obešel jsem auto a nasedal na místo řidiče, když vtom Ariel zakopla a Alice ji zachytila… V momentě kdy se jí Ariel dotkla, objevil se jí v hlavě zvláštní obraz… Nic takového jsem nezažil. Vlastně ano… S Alicí skoro pořád, ale tohle bylo jiné… Vypadalo to jako útržek z Aliciných vizí, ale… Něčím tak jiné. Byl to jenom záblesk a ani nevím, jestli si to Ariel uvědomila. Když se obě usadily v autě, rozjel jsem se ke škole. Jel jsem pomaleji než obvykle – jednak abych Ariel nevyděsil, jednak proto, že jsem byl zamyšlený nad tím výjevem z její mysli. Alice celou cestu brebentila.

„Ty prý hraješ na klavír…“

„Trochu…“ přikývla Ariel a tváře jí nepatrně (pro člověka) zrůžověly.

„Edward taky hraje, což asi víš. Dokonce skládá,“ chválila mě Alice a já tichounce zasyčel. Nechtěl jsem, aby jí prozradila, že jsem pro ni složil skladbu.

„Proč ses nepochlubil?“ zeptala se mě a Alice se mi v duchu smála. Než jsem stačil cokoliv říct, moje elfí sestra se opět ujala slova.

„On se nerad chlubí. Je to taková tichá, skromná duše…“ Zatímco si ty dvě povídaly, dojeli jsme ke škole a já se rozhodl udělat jednu pro okolí nepodstatnou – pro mě podstatnou – věc.

„Zajdu tam, chceš?“ ptala se v myšlenkách Alice, když spatřila mé rozhodnutí. Neznatelně jsem přikývl. Zaparkoval jsem na svém obvyklém místě a Alice s krátkým rozloučením vystoupila z auta. Pak se hned vydala do kanceláře. Ariel smutně koukala na spolužáky, co mířili do školních budov a nepatrně se jí zrychlil tep.

„No, nevím, jestli tohle zvládnu…“ Sklopila oči a nervózně spojovala a rozpojovala prsty. Chytil jsem její ruku a povzbudivě se usmál.

„Určitě zvládneš. A když ne, tak co? Oni jsou zvyklí…“ Oplatila mi úsměv a vystoupila. Stačilo pár vteřin, než jsem obešel auto a připojil se k ní a už jsme byli středem pozornosti.

„To se mi snad zdá!“

„Proč ona?!“

„Cullen a Raymondová?!“

„Ariel s tímhle hezounem?!“

Všichni se na nás dívali. Holky házely závistivé pohledy po Ariel a zklamané po mně. Kluci mi zase věnovali nejnenávistnější pohledy, jaké jsem kdy u puberťáků viděl.

„Asi to nebyl nejlepší nápad, vézt mě do školy…“ zašeptala ke mně Ariel.

„Proč?“ usmál jsem se a ignoroval myšlenky kolem sebe, jak jsem jen mohl.

„Koukni na ně… Holky by mě nejraději roztrhaly a kluci tě nenávidí, jak jen můžou…“

„No a?“ uchechtl jsem se a Ariel se mnou.

„Taky fakt,“ pokrčila rameny.

Musel jsem uznat, že se Ariel trošku odvázala, co začala mluvit. Už nechodila s pohledem zabodnutým do podlahy a nesnažila se zmizet v davu. Byla svá, skoro jako kdysi. Hodně mě rozesmála… Když jsme procházeli kolem Jessicy Stanleyové, Ariel na ni vyplázla jazyk a Jessice v tom šoku, že nás vidí pohromadě a ona se jí pošklebuje, vypadly knížky z rukou.

„Taková byla stará Ariel?“ ptal jsem se pobaveně, když jsme si sedali v učebně společenských věd.

„Horší,“ odvětila s jiskřičkami v očích. „Dlužila jsem jí to. Za Emmu.“

„Za Emmu?“ nechápal jsem.

„Určitě víš, že Jessica je drbna. A o Emmě kvůli ní kolovaly prazvláštní pomluvy… Emma si z toho nic nedělala – ta si nedělá hlavu z ničeho – ale mně to vadilo. Sice se to uklidnilo, ale já jí to nezapomněla.“

Alice zařídila všechno, jak jsem chtěl. Byl jsem rád, že s tím nebyly potíže. Od dnešního dne mám stejný rozvrh jako Ariel. Sedával jsem s ní na všech hodinách. Pokud to šlo, nespustil jsem ji z očí a ona si nestěžovala. Kdo si ale stěžoval, byl Mike Newton.

„Frajer jeden… Myslí si, že když ho každá druhá žere, tak je Ariel jeho?“ Ten se mi jenom zdá! No co… Potlačil jsem jeho myšlenky, stejně jako myšlenky jemu podobných. Poslední hodina před obědem byl tělocvik. Doprovodil jsem Ariel k dívčím šatnám a sám zamířil do chlapeckých. Tělocvik byl pro upíry nudný. (Pro Emmetta doslova nesnesitelný) Čekal jsem, až začne hodina, když jsem zaslechl Newtonovy myšlenky. Tak to teda ne! Jako naschvál – chodba byla přeplněná studenty, takže protlačit se davem nebylo nejlehčí a rychlosti mé chůze to taky nepomáhalo. Konečně jsem se dostal k dívčím šatnám…

„Máš krásnej hlas…“

„Díky, Miku,“ odpověděla Ariel.

„Tak mě napadlo… No… Nechtěla bys třeba –“

„Ahoj, Edwarde,“ koukla na mě přes Mikovo rameno a rozzářila se jako sluníčko. Newton se otočil a nasucho polkl. Ariel ho obešla a postavila se vedle mě. „Promiň… Na co ses to ptal, Miku?“ zamrkala. „Vsadím se, že raději nic…“ smála se v duchu.


Pokud stále čtete, obdivuji vaši výdrž =)

<< Shrnutí >>

Jo, abych nezapomněla... Skladba od Edwarda pro Alici se jmenuje Let us describe Alice - možná znáte... (Kiss the rain by Yiruma)



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 6. kapitola:

 1
1. DyDy
18.02.2012 [12:28]

DyDyDocela překvapení na začátku - Niké, všechno jde dobře, takže by se to mohlo zákonitě... zníčit:D. Ale to by se mi teda nelíbilo. Skladba je úžasná:). Fakt lituji, že neumím hrát na klavír!:). Je super, že se rozmluvila. Proč si myslím, že přestane mluvit až ji Edward řekne pravdu? Doufám, že to tak nebude:). Palec hore!:) Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!