Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 4. kapitola

24.02.2010 (18:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4435×

4. kapitola

,,Věř mi..." a zmizela na chodbě. Mike Newton, který stál kousek za mnou zíral s bradou u podlahy a nevěřil vlastním uším.

Při zvuku jejího hlasu jsem se usmál a křenil jsem se ještě víc, když jsem si prohlédl Newtonův výraz. Nechal jsem ho tam stát a vyšel jsem ze třídy.

,,Hej!" křikl, než mě doběhl. Zastavil jsem a otočil se na něj. Při pohledu na mě se trochu zarazil, ale jeho zvědavost přemohla jeho ochranný instinkt.

,,Co?" zeptal jsem se a čekal, co z něj vypadne.

,,Ty se ptáš co? To myslíš vážně? Odkud jsi sem spadl, že nechápeš co se stalo? Ariel promluvila ty idiote!" nadával mi v duchu.

,,Ariel mluvila s tebou?" kulil na mě oči.

,,Nejspíš," pokrčil jsem rameny a měl se k odchodu.

,,To je jako všechno?! To se mi snad zdá! Ta holka je tu rok a kvůli tomuhle frajerovi se po roce mlčení rozpovídá? A s ním to ani nehne? Co si o sobě sakra myslí?!" Neměl jsem náladu tohle poslouchat a tak jsem co nejsvižnějším lidským krokem mířil pryč. Naneštěstí Mike nebyl jediný, kdo Ariel slyšel a to byste nevěřili, jak rychle se to rozneslo! Hodně lidí to sice považovalo za výmysl, ale stejně... Ani jsem nedošel na parkoviště - radši. Otočil jsem se na patě a vracel se do školy, abych se schoval před myšlenkami a pohledy všech lidí na parkovišti. Proplétal jsem se poloprázdnými chodbami a hledal nějaký neškodný úkryt.

,,Když si pospíším, ještě ho stihnu na parkovišti..." zachytil jsem myšlenky Jessicy a pohotově jsem odbočil k požárnímu schodišti, abych se jí vyhnul. Schodiště vedlo na střechu. Jaké překvapení pro mě bylo, že nejsem jediný, kdo se schovává.

,,Ahoj," usmál jsem se a sedl si vedle anděla. Zvedla ruku a krátce s ní zamávala na pozdrav. Pár minut jsme jen tak seděli. Bylo mi tak krásně, když mi v hlavě zněl její hlas.

,,Doufám, že to Niké pochopí..." kolovalo jí neustále v hlavě. Chtěl jsem vědět o čem přesně přemýšlí, ale pak vytáhla blok a tužku.

,Drby se šíří rychle, co?´ napsala. Překvapeně jsem na ni zamrkal.

,,Ty víš, proč jsem tady?"

,Hádám, že ze stejného důvodu jako já.´ Kývla hlavou směrem, kde bylo parkoviště.

,,Máš pravdu... A ten poprask způsobila tvoje dvě slova?" divil jsem se. Ariel jen pokrčila rameny.

,Taky mi to nedává smysl, nic si z toho nedělej...´ mrkla na mě.

,,Víš... Napdalo mě... No..." koktal jsem nervózně, ale ona trpělivě čekala, co řeknu. ,,No, ty jsi krásná holka... Kluci by se o tebe i prali. Nikdy jsi nechtěla mít kluka? Promiň jestli... Nechci ti lézt do soukromí. Jsem jenom zvědavý."Na chvíli se zamyslela.

,,Krásná... To říkají všichni... Připadám vám krásná jenom proto, že nevypadám jako každá druhá. Černovlasých holek s modrýma očima se tady moc nevidí. Proto mě máte za krásku..." pomyslela si. Jak o sobě může takhle pochybovat? Vždyť ona je tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem za svou existenci viděl! V duchu jsem se trošku rozčiloval, ale nemohl jsem to dát znát. Počkal jsem si na odpověď.

,Ne. Nikdy jsem netoužila mít kluka. Nikdo o mě nikdy nestál, dokud jsem nepřijela sem. A tady se o mě zajímají, protože mě mají za krásnou, nic víc v tom není.´ V tom, že tady všechny zajímá její vzhled, měla pravdu.

,,O tebe že nikdo nikdy nestál? Tomu se mi nechce věřit..." Ariel zavrtěla hlavou. Myslí jí začaly poletovat obrazy. Různá místa, různé tváře - vzpomínala. Kromě jejího bratra jsem poznával ještě jednu tvář z jejích vzpomínek... Drobná hnědooká blondýnka s milým úsměvem... Vzpomínky na ni ji bolely nejvíc a nepotřeboval jsem Jasperův talent, abych to poznal. Chtěl jsem něco říct, na něco se zeptat, ale nechal jsem ji.

,,Dost!" okřikla svou vlastní mysl. Pak se vrátila k mojí poznámce. ,,Ať tomu věřit chceš nebo ne, bylo to tak... Byla jsem jiná. Hodně jiná, ale to by nikdo z vás nepochopil..." Tímhle mi zamotala hlavu ještě víc, pokud to bylo možné.

,,Nedokážu si představit, že by kolem tebe nějaký kluk prošel, aniž bys mu nezamotala hlavu. Vsadil bych se, že na škole žádnej takovej není..."

,,Ani ty?" vyhrkla na mě najednou a já... Já nevěděl co říct. Moje upíří mysl pracovala na plné obrátky, ale stejně jsem nic nevymyslel. Vpíjela se do mě očima... Hypnotizovala mě... Pokusil jsem se urovnat svoje myšlenky, abych dal dohromady odpověď.

,,No... Víš, já - "

,,Vzduch je čistej!" přerušila mě Niké, která vtrhla na střechu. ,,Jej... Ehm... Ahoj, Edwarde," pozdravila mě rozpačitě.

,,Snad jsem nic nepokazila..." Při té myšlence si skousla ret.

,,Ahoj, Niké." pozdravil jsem ji s úsměvem - jednak mě rozesmály její myšlenky a taky proto, že mě zachránila. Co bych Ariel asi tak řekl?

* * *

Přes vylidněné parkoviště přecházely tři postavy. Těžko říct, co by si o nich pomyslel nějaký kolemjdoucí. Možná spolužáci? Nebo snad dva sourozenci s kamarádkou? Nebo snad ta černovláska není jen jeho kamarádka? Škoda, že je nikdo neviděl... Ten chlapec by se dozvěděl, co by si lidé mysleli.

* * *

,,Tak já padám. Mějte se," loučila se s námi Niké a odcházela z parkoviště.

,,Počkej! Nechceš někam hodit?"

,,Ne, to je dobrý. Bydlím hnedka za rohem..." mávla rukou, ale Ariel ji zastavila. Koukla na černé mraky na obloze a pak zpátky na Niké.

,,Zmokneš..." křenil jsem se. Ariel se na mě otočila a sladce se usmála.

,,No, jestli ti to nevadí," pokrčila rameny a spolu s Ariel se vracela těch pár kroků k mému autu.

,,Vás bych, dámy, vozil denně, aby mi všichni záviděli." Obě se rozesmály mému šaškování.

,,To určitě. Všichni by závistí zbledli, že sis do auta napakoval zrovna nás dvě..." pomyslela si Ariel a spolu s Niké nastoupila na zadní sedadlo.

,,Kde že to bydlíš?" zeptal jsem se.

,,Calawah way," odpověděla Niké a já jen kývl. Sotva jsme vyjeli z parkoviště, začalo pršet. Niké to skutečně měla domů kousek.

,,Tady to je," ukázala na odbočku k domu. ,,Nechcete na chvíli dál?" zeptala se, než vystoupila. Přiznávám, že se mi moc nechtělo, ale Arielin prosebný pohled mě přemluvil.

,,Jsem doma! Přivedla jsem spolužáky... Budeme nahoře!" houkla Niké do útrob domu a čekala, odkud zaslechne odpověď.

,,Dobře, zlato!" ozval se milý ženský hlas.

,,Sorry, je tu bordel..." řekla, když kopla do dveří a odházela věci z křesla. Ariel se tomu zasmála a posadila se na postel.

Z chodby jsem zaslechl kroky... Někdo běžel nahoru.

,,Tři, dva, jedna..." odpočítávala Niké a v tu ránu se dveře pokoje rozletěly.

,,Páni! Čau Ariel! Jů... Ty máš kluka, ségra? Hustý!" drmolil malý zrzek stojící ve dveřích. Nemohlo mu být víc než jedenáct.

,,Ne, nemám! Vypadni, Frankline!" okřikla ho, vystrčila ho z pokoje a práskla dveřmi. Ariel se tomu zachichotala.

,,Debil... Proč já musím mít takovýho bráchu?" stěžovala si Niké v duchu.

,,Bratříček?" Připadal jsem si hloupě, když jsem se ptal na věci, které už jsem věděl.

,,Jo," odpověděla otráveně a svalila se vedle Ariel. ,,Tolik ti závidím tvýho bráchu..."Ariel se tomu usmála a pokrčila rameny.

,,A co mám teprve říkat já? Mám dva otravné brtary, kteří se neustále baví na můj účet... A to jsem nezmínil svoje sestřičky..." zašklebil jsem se.

Teprve tady jsem pochopil, jaký vztah mezi sebou ty dvě měly. Kamarádky až za hrob. Každá jiná a přece tolik podobné... Dokonce mi vysvětlily to, co jsem nechápal...

,,Ariel si myslí, že takhle budu mít klid. Jsme nejlepší kamarádky, ale ve škole to nedáváme najevo. Prej aby mě neotravovali kvůli jejímu telefonnímu číslu a oblíbený barvě a tak dále a tak dále... Chápeš, ne?" Teď už jsem to chápal.

Ty dvě byly neuvěřitelné. Přinutily mě hrát karty, vyprávět o svých zájmech a já neměl šanci se ubránit. Byly na mě dvě... Občas jsem zaslechl Franklinovy myšlenky, jak postával za dveřmi, ale Niké to vždycky poznala a tak než ho stihla chytnout, utekl. Neměla to lehké... Její máma byla velice milá. A na dvě děti mi připadala mladá. Odhad jsem měl správný. Niké mi pověděla, že ji máma měla v šestnácti letech.

S těma dvěma jsem si vůbec nepřipadal jako upír. Samozřejmě, že jsem na to nedokázal zapomenout, protože plameny v mém krku mi to nedovolovaly, ale bylo mi jako už dlouho ne. Mluvili jsme o všem možném a hodně jsme se nasmáli. Kolem čtvrté jsme s Ariel odcházeli. Franklinovi jsem se neuvěřitelně zamlouval... Tajně doufal, že se tady ještě někdy ukážu a že budu jeho kamarád. Kam se poděl lidský pud sebezáchovy?

Odvezl jsem Ariel domů. Před dveřmi se zastavila. Hlavou kývla ke dveřím, v očích zřejmý dotaz, jestli půjdu dál. V mysli si to přála.

,,Jestli ti to nevadí..." usmál jsem se. Dům byl prázdný. ,,Kde máš spolubydlící?" zeptal jsem se se smíchem. Ariel pokrčila rameny a zamířila rovnou do svého pokoje. Ve dveřích se zarazila a zakryla mi oči. Poslepu mě posadila na postel. Nechal jsem oči zavřené a čekal. Za chvilinku mi poklepala na rameno. Ani jsem si nevšiml, že klečí za mnou. Ruce měla kolem mě a držela v nich obrázek. Už jsem ho jednou viděl... Ariel mi koukala přes rameno.

,,Páni... Kdys - "

,,Včera večer..." usmála se. ,,Nechtělo se mi spát. Líbí se ti to?" Jak by se mi to mohlo nelíbit? Sám bych to nenakreslil líp. Byl to můj portrét... Nebo fotka?

,,Kde jsi přišla k mojí fotce?" zazubil jsem se.

,,Vtipné, Edwarde..." zasmála se. Bylo nádherné slyšet z jejích úst své jméno... Mé mrtvé srdce při tom zvuku poskočilo.

,,Je to nádhera. Čím jsem si to zasloužil?" vyptával jsem se.

,,Jsi můj přítel. Všechny své přátele jsem nakreslila." Hlavou jí probleskly kresby různých lidí. Osobně jsem znal jenom tři - Niké, Chrise a Emmu, ale bylo jich víc.

Vzal jsem si výkres do rukou. Jak tohle mohla nakreslit bez předlohy? Byl tam každičký detail... Naprosto dokonale vystihla můj křivý úsměv... Moje rozcuchané vlasy... Myslel jsem, že svoje ruce stáhne, když nedržela výkres, ale ona je obmotala okolo mě a hlavu mi položila na rameno. Trošku jsem ztuhnul.

,,Promiň..." omluvila se a zvedla hlavu. ,,Já jenom... Vlastně ani nevím. Je mi s tebou dobře." Tváře jí zrůžověly a její ruce mě přestaly hřát. Nervózně spojovala a rozpojovala prsty a koukala všude možně, jenom ne na mě.

,,Ne, nic se nestalo..." Překvapilo mě, že můj hlas zněl stejně nervózně, jako Ariel vypadala. Omluvně na mě koukla a rozpačitě se usmála.

,,Můžu se na něco zeptat?" Přikývl jsem. ,,A ty jsi nikdy nechtěl holku? Vždyť bys jich mohl mít na každém prstě dvacet!" Ariel mi opět položila otázku, na kterou jsem nedokázal vymyslet pořádnou odpověď. Co jí mám říct?

,,Jednou..."

,,A?" pobízela mě a oči jí při tom zvědavě žhnuly. ,,Co se stalo? Miloval jsi ji?" Zpozorovala můj výraz... ,,Pořád ji miluješ?" Přikývl jsem, ale v duchu jsem si nadával. ,,Teda... Ani si nevzpomínám kdy jsem toho aposled tolik namluvila..." zasmála se a stočila náš rozhovor jiným směrem.

,,Jak dlouho vlastně... No... Nemluvíš?" Bál jsem se, abych ji nějak neurazil...

,,Skoro dva roky..." posmutněla.

,,Promiň, nechtěl jsem ti nic připomínat..." Tolik mě bolelo, když byla smutná.

,,To nic, já jen... Ale co... Stejně jsem ti to slíbila. Takže: Všechno to začalo..."

Pořád čtete? Že vás to baví...

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 4. kapitola: