Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Němá - 3. kapitola

13.02.2010 (17:15) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 4221×

3. kapitola

„Nejsem…“ odpověděla tiše a já jen zíral. Její hlas byl milionkrát krásnější, než jak jsem ho slýchával z jejích myšlenek. Sklopila pohled a smutně se usmála. Pořád jsem to vstřebával. V hlavě jsem měl ohromný zmatek. Její hlas mě učaroval, že jsem nebyl schopen normálně myslet, ale za chvíli jsem se vzpamatoval.

„Tak proč…“ nedořekl jsem. Zarazil mě briliant, který se skutálel po její tváři a s dopadem na podlahu se rozprskl na malé kapičky. Sklonil jsem se, abych jí pohlédl do očí. Plakala… Ne tak jak holky brečí. Její slzy přetékaly tiše, beze vzlyku. Podívala se mi do obličeje.

„Proč ty slzy?“ usmál jsem se a hřbetem ukazováčku je setřel z její dokonalé tváře.

„Ne, neptej se… Proč to vlastně každého zajímá? Prostě nemluvím, smiřte se s tím…“ slyšel jsem její myšlenky. Na malou chvilku jsem mezi vším tím smutkem uviděl milou, usměvavou tvář. Dívka s blond vlasy a hnědýma očima… Pak se její mysl stočila k bratrovi a já za okamžik věděl proč. Z chodby jsem uslyšel kroky a vzápětí i jeho myšlenky.

„Doufám, že je v něčem nevyruším… Zatraceně, Chrisi! Na co ty nemyslíš…“ okřikl sám sebe v duchu a já se pro sebe usmál. Za dveřmi se jeho kroky váhavě zastavily. Ariel vyskočila a otevřela mu, než vůbec stihl zaklepat.

„Heh…“ uchechtl se. „Neruším?“ podíval se na mě přes její rameno. Zatím co jsem vrtěl hlavou, nelítostně ho šťouchla loktem pod žebra.

„Au!“ zamračil se na ni a pokračoval. „Emma dělá lívance. Dáte si?“ Ariel se otočila na mě a zvedla obočí.

„Ne, díky,“ odmítl jsem. Podívala se zpátky na bratra, zakroutila hlavou a přibouchla mu dveře před nosem.

„Tak ne,“ ozvalo se zpoza dveří a Chris odešel. Tomu jsem se zasmál. Ariel schovala výkresy zpátky za skříň a sedla si vedle mě na postel.

,,Má tě hodně rád..." konstatoval jsem s pohledem upřeným na dveře.

,,Vím... A já mu to tak ztěžuju..." blesklo jí v myšlenkách.

,,A proč vlastně nebydlíš s rodiči?" Její výraz posmutněl a ona pomalu zakroutila hlavou.

,,Nechceš o tom mluvit?" Přikývla. Já to ale chtěl vědět. Nedávalo mi to žádný smysl...

,,Řekneš mi to někdy?" Koukla na mě zpod svých řas a totálně mě odzbrojila. Byl to trochu smutný pohled, ale bylo v něm vidět odhodlání. Skoro neznatelně přikývla.

,,Někdo by se měl dovědět pravdu..." Takže budu první, kdo se to dozví? Páni... To má ke mě takovou důvěru? Vždyť mě vůbec nezná! Nehledě na to, že nemá ponětí, jaké jsem monstrum...

,,Tak teda někdy příště," usmál jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

Ještě dobré tři hodiny jsem si s ní povídal. Ukazovala mi oblíbená CDéčka a já v její sbírce (která byla ohromná) našel i své favority. Nevím jak se jí to povedlo, ale přemluvila mě, abych jí zahrál na klavír.

,,Hm, Clair de lune..." poznala skladbu a na tváři se jí usadil široký úsměv.

,,Poznalas to?" zeptal jsem se, přestože jsem znal odpověď. Kývla. Když jsem dohrál, byla na řadě ona. Její prsty se ladně rozeběhly po klapkách a hrály Schumannovu skladbu Memories from. Byla to nádhera. Hrála naprosto dokonale. Chvíli jen tak seděla a pak začala hrát Clair de lune, jako před chvílí já.

,,Taky ji hraješ?" zeptal jsem se, ale odpověď mě překvapila.

,,Kdybych řekla, že to hraju poprvé v životě, stejně bys mi to nevěřil..." myslela si pro sebe. Měla pravdu. Opravdu bych jí nevěřil. Skladbu dohrála až do konce bez jediné chybičky. Musel jsem jí zatleskat. Venku se pomalu setmělo.

,,Měl bych jít," řekl jsem tiše. Ariel soustředěně kývla a vstala, aby mě vyprovodila. Procházeli jsme kolem obyváku, kde Chris s Emmou sledovali nějaký televizní kvíz a dohadovali se o správné odpovědi.

,,Rád jsem tě poznal, Chrisi! Nashle zítra, Emmo!" zavolal jsem na ně.

,,Měj se Edwarde!" zněla jejich sborová odpověď. Na prahu jsem se ještě otočil.

,,Tak tedy zítra ve škole..." usmál jsem se na ni a ona na mě. Pomalu jsem odcházel od jejího domu. Ariel stála ve dveřích, dokud mě nespolkla tma. Pak až jsem slyšel tlumené cvaknutí zámku. Chvíli jsem šel pomalu po kraji silnice, pak jsem se ale rozběhl lesem. Doma se na mě okamžitě vrhnul Emmett.

,,Cos dělal u té němé holky?" zvědavě na mě pomrkával. Alice! Pár vteřin jsem přemýšlel, co mu mám říct, ale nakonec jsem usoudil, že pravda bude neškodná.

,,Hrál jsem na klavír." Emmettovi spadla čelist a Jasper se rozesmál. Do místnosti přitančila Alice.

,,Tos byl u ní, aby sis zahrál na klavír?"

,,Samozřejmě že ne. Byli jsme v lese a pak..."

,,Moment!" skočil mi do toho Emmett. ,,Co tys dělal s holkou v lese?" Nikomu bych nepřál slyšet jeho myšlenky. Všechny posměšné poznámky, vtipy a jiné... Rozhodl jsem se jeho otázku ignorovat.

,,Nevěřili byste, jak dobře se v tom lese vyzná... A jak se tam pohybuje! Zíral jsem na ni jako na přízrak! Jedinou větvičku nezlomila, o jediný kořen nezakopla!" Když tohle slyšel Carlisle, přišel se podívat, o čem to tady debatujeme.

,,Kdopak, Edwarde?"

,,Ariel Raymondová," odpověděl jsem.

,,To je ta," zamyslel se Jasper a v jeho myšlenkách jsem spatřil její tvář. Přikývl jsem.

,,Jo, to je ona."

,,Ta němá?" připojila se Rosalie.

,,No, ona vlastně..." začal jsem koktat.

,,Co ona vlastně, Edwarde?" propichovala mě Alice pohledem.

,,Ona vlastně není tak úplně němá..."

,,Co myslíš tím ,ne tak úplně´?" dožadovala se Alice vysvětlení. Celá rodina na mě zírala a já si připadal jako u výslechu.

,,A dost! Nemusím vám nic vykládat..." Doslova jsem utekl k sobě do pokoje. Nechápal jsem, proč jsem tak vypěnil, ale nejspíš to bylo svědomí... Ona mi věřila a chystá se mi prozradit své tajemství. Nemůžu ho poslat dál - ani když jde o mou rodinu, přestože vím, že by to nikomu neřekli. Ležel jsem na své pohovce a myslel na ni. Byl to tak zvláštní den... Nejdřív se mě dotkla na hodině, pak mě viděla z okna a dovedla mě na místo, o kterém jsem si do dnešního dne "nechával zdát". Myslel jsem na její úsměv... Jak vytušila déšť a později i duhu... Jak si smáčela dlaň v dešti a její jabloňová vůně ještě zesílila... Vzpomínal jsem na její kresby... Na její prsty, jak se ladně pohybovaly po klavírních klapkách... Už dlouho jsem nebyl tak šťastný, jako dnes. A k mé smůle jsem nebyl jediný, kdo si toho všiml.

,,Snad to jeho bezcílné bloumání skončí... Hodně riskuje, ale jestli bude šťastný..." dělala si starosti Esmé. Jasper si "tajně" sedl k mým dveřím a nechal na sebe působit to šťastné emoční klima, které ze mě sálalo. Přestal jsem vnímat, co se děje v domě a poddal se pouze svým vlastním myšlenkám a vzpomínkám. Na okenním parapetě se objevily první kapky a vyťukávaly rytmus její oblíbené klavírní skladby - nebo jsem si to jen představoval?

* * *

Dívka stála ve dveřích, dokud se její nový přítel neztratil ve stínech přicházející noci. Pak teprve neochotně zabouchla domovní dveře. Po takové době se cítila opravdu šťastná. Konečně našla někoho, kdo jí chce porozumět, a přesto respektuje její mlčení. Sedla si na pohovku vedle svého bratra a spolu s ním i jeho přítelkyní sledovala vědomostní soutěž. Pořád na něj myslela... Byl to první skutečný přítel - kromě Chrise, Emmy a Niké samozřejmě.

,,Takže máš nového kamaráda?" vyzvídal Chris a podezřele pomrkával. Ariel jen zakoulela očima, ale potom kývla. Její bratr se už už nadechoval, ale ona zvedla ukazováček a zatvářila se naprosto neoblomně.

,,Chápu... Jenom kamarád. Vždyť já vím..." na oko posmutněl.

,,Však jí dej pokoj," napomínala ho Emma. Ariel se na ni vděčně usmála a dál sledovala obrazovku. Tedy... Na půl sledovala... Její mysl se toulala kdoví kde.

,,Dobrou noc," řekla tiše. V zamyšlení si ani neuvědomila, jaké překvapení tím přichystala bratrovi i Emmě. Odešla do svého pokoje, aniž by si uvědomila, že tam nejspíš oba sedí s vyvalenýma očima. Sedla si na svou postel, ale nechtělo se jí spát. Venku se ozval večerní déšť. Šuměl a zpíval tu nejlíbeznější melodii, jakou Ariel znala. Píseň deště... Posadila se na svůj okenní parapet, vzala si čistý papír a obyčejnou tužku. Nikdo neví, jak dlouho tam seděla... Chris ji našel po půlnoci, opřenou o okenní rám. Uložil ji do postele a pak si všiml obrázku pod oknem. Hned věděl, na co myslela...

Spící dívka se probudila uprostřed noci, ani nevěděla proč. Déšť za okny přetrvával, ale ona si stejně otevřela okno, jak byla zvyklá. Pod oknem na podlaze ležel tužkou malovaný výkres. S úsměvem ho zvedla a položila na klavír. Potom se opět zachumlala do peřin a nechala se uspávat šuměním deště...

* * *

Ani jsem si neuvědomil, že je ráno. Do reality mě vrátil Emmett, který byl přes noc na lovu a teď se řítil do mého pokoje, aby zkontroloval, jestli jsem se od jeho odchodu náhodou nepohnul. Ty jeho vtipy...

,,Ha! Vidíš, Jazzi? Říkal jsem ti to!" radoval se Emmett.

,,Dobře, vyhráls..." hlesl Jasper. Tohle jejich hoby jsem nikdy nepochopil - sázky. Po chvíli jsem sešel dolů, kde dámská část rodiny organizovala nakupovací den. Díky bohu, že jela Esmé. Tím jsme zůstali ušetřeni my ostatní. Jakmile mě Alice zmerčila, zorničky se jí rozšířily hrůzou.

,,Nehodláš v tomhle jít do školy, že ne?!" Její zděšení nad mým včerejším oblečením mi bylo k smíchu.

,,Svého života si příliš cením na to, abych to zkusil," smál jsem se, zatímco se Alice mírně urazila a odfičela nahoru, pravděpodobně do mého pokoje. Za pár vteřin byla dole.

,,Máš to na posteli. Opovaž se vytáhnout něco jiného. Nemáš cit pro barvy..." brblala a pak se spolu s Esmé a Rose vydala do garáže, aby stihly ranní letadlo. Vyběhl jsem nahoru, abych se převlékl a měl od té příšerky pokoj. Kdyby viděla, že jsem odjel do školy v něčem jiném, byla by schopná se vrátit a rozcupovat mě na kousky. Carlisle odjel brzo, protože měl přednášku v nemocnici v Seattlu a Emmett se rozvaloval u sportovního kanálu - jak jinak. Jasper seděl na schodech a čekal.

,,Na to zapomeň, Emmette. V tom Jeepu s tebou nepojedu. Já jedu svým autem a tečka." Jasper se tomu smál a Emmett bublal. Měl jsem ještě spoustu času a tak jsem se vydal ven. Trochu jsem se bál, že by šel jeden z těch dvou (nedej bože oba) za mnou, ale nestalo se tak. Doběhl jsem lesem až k jejímu domu. Chvíli jsem postával mezi stromy a poslouchal. Za malou chvíli jsem uslyšel startovat auto. Když odjelo, zaposlouchal jsem se ještě víc. Neslyšel jsem nic než tikání hodin. Tak rychle, že by mě lidské oko nespatřilo, jsem doběhl k domu a znovu poslouchal. Tikající hodiny, šustění látky... Dodal jsem si odvahy a vyškrábal se na břízu, která se tyčila jen pár metrů od Arielina okna, které bylo otevřené dokořán. Ta holka se snad zbláznila, ne? Vždyť celou noc pršelo! Bylo něco před šestou a venku už nebyla úplná tma - hodně jsem riskoval, ale přece jsem se zhoupnul na větvi a tiše skočil na její parapet. Seděl jsem v okně a sledoval toho anděla... Její černé vlasy ležely na bílém polštáři a její sladký dech vyplňoval celou místnost, přestože měla otevřené okno. Na tváři měla líbezný úsměv - o čem se jí asi zdá?

Spala klidně a nevypadalo to, že se hned tak probudí. Prohlížel jsem si všechno, co jsem včera vynechal. Prohlížel jsem si její knihy. Spousta encyklopedií o kaktusech, všechny díly Dějin umění, všechny knihy od Shakespeara, Jane Austinová, sestry Brontëovy... Na další poličce byly všechny díly Harryho Pottera, celá série Artemise Fowla a jiné fantasy příběhy, které jsem ani neznal. Všechny její knihy tvořily zvláštní směs, kterou by nejspíš nikdo nedal dohromady.

Obával jsem se, že se Ariel každou chvíli probudí a tak jsem se raději rozhodl odejít, když vtom mě upoutal papír ležící na bílém křídle.

,,Kde jsi byl, Edwarde?" vyptával se Jasper, když jsem se vrátil. Slyšel jsem Emmettovy nedočkavé myšlenky...

,,Zase jste se vsadili?!" rozčiloval jsem se. ,,Proč s tím sakra neotravujete někoho jiného?!" Oba na mě překvapeně koukali. Dřív mi to bylo jedno, takže nechápali tu náhlou změnu. Já ji chápal až moc dobře. Vrtali mi tím do soukromí, které do včerejška nestálo za to, abych si ho hlídal, protože se v něm prakticky nic nedělo, ale teď bylo všechno jinak. A dokud je tohle nepřejde...

Stál jsem na parkovišti opřený o své auto a tvářil se, že si čtu nějakou knížku. Z nudy jsem obracel stránky a čekal, kdy dorazí ona. Zacukaly mi koutky, když na opačné straně parkoviště zaparkoval Emmett.

,,Nemyslíš, že jsme to přehnali? Možná měl pravdu... Pochop, hrabeme mu v soukromí..."

,,My to přehnali? Dřív mu to nevadilo a najednou vybouchne jak sopka, tak kdo tady přehání?" obořil se Emmett na Jaspera, který mě pozoroval. Oba věděli, že je slyším, ale bylo jim to jedno. Raději bych do školy vozil Mika Newtona než ty dva a tak jsem odjel sám a nchal je doma. Ti dva se budou muset stáhnout, jinak bude doma dusno a to jim nikdo neodpustí. Absolutně jsem je ignoroval a tak odešli do školy. Já jsem ještě postával na parkovišti a nechtěl jít dovnitř. Čekal jsem na Ariel, ale nikde jsem si jí nevšiml. Někdo mi zaťukal na desky knížky.

,,Dobrý ráno," usmívala se na mě Niké.

,,Ahoj. Nevidělas Ariel?" zeptal jsem se automaticky.

,,Jo. Přišla asi pět minut před tvým příjezdem." Cože?! Jak se mohla do školy dostat tak rychle? Kvůli těch dvou sázejících se pitomců, co si říkají moji bratři, jsem dneska přijel celkem brzo... Moment...

,,Počkej... Přišla?" divil jsem se. Přišla pěšky? Vždyť bydlí na konci města!

,,Jo jo. Ve čtvrtek chodí vždycky pěšky. Její brácha totiž odjíždí moc brzo..." vysvětlovala mi.

,,A co Emma?" Niké na mě vykulila oči. Divila se, jak vím o Emmě... Po pár vteřinách se vzpamatovala.

,,No, Emma chodí na ranní doplňovací kurzy... Učí se vařit, takže jezdí s Chrisem."

,,Aha," vypadlo ze mě. Vydali jsme se na hodinu. Niké měla první španělštinu a já dějiny, kde měla být i Ariel. A taky byla. Seděla jako vždycky, v zadní lavici u okna. Za celou hodinu mi nevěnovala jediný pohled a tak to šlo i po zbytek dne. Byl jsem z toho úplně mimo. Ani Niké se nepodařilo mě z toho probrat. Mluvila na mě, ale já ji nevnímal. Pořád jsem se snažil najít v Arielině mysli cokoliv, co by vysvětlovalo její chování, ale nenašel jsem nic. Nemyslela na mě. Na obědě jsem odmítal sedět s Emmettem a Jasperem a tak jsem si sedl k Niké. Za chvíli dorazila i Ariel.

,,Ahoj," pozdravila ji Niké a dál se věnovala svému zeleninovému salátu. Ariel jí kývla na pozdrav a sedla si naproti mě. Taky jsem ji pozdravil, ale ona kývla, aniž by se na mě podívala. Bránila se pohledu do mých očí a pohrávala si s víčkem od sodovky. Teď, když tady seděla, jsem konečně pochopil... Pochyby. To bylo ono. Přemýšlela, jestli jsem jako ostatní a jenom jsem se s někým vsadil nebo jestli jsem doopravdy tak milý, jak vypadám. Její opatrnost byla na místě, obzvlášť tady, ale ne kvůli mně. Já bych nic takového neudělal. To spíše Newton nebo ten druhej... Erik. Jenže co mám udělat, abych ji těch pochyb zbavil? Ke stolu si přisedla Emma.

,,Nazdárek. Jak se máte?" pozdravila do placu a pustila se do jídla.

,,Ujde to. Jak ti šlo vaření?" ptala se Niké.

,,Dělám pokroky. Už jsem nic nepodpálila ani neseškvařila. Myslím, že mi to za chvíli půjde a konečně dokážu uvařit i něco jiného než lívance," zasmála se a Niké s Ariel jí uznale zatleskaly. Nimral jsem se v jídle a nakonec jsem to s teatrálním úšklebkem odstrčil.

,,Nemáš hlad?" ptala se Emma s pohledem upřeným na můj tác.

,,Nějak nemám chuť... Není mi moc dobře," zahrál jsem to.

,,Aha... Jo, to jsem si vzpomněla - dostali jsme úkol do občanky. Máme sepsat co nejširší rodokmen, tak mě napadlo, že bychom si o víkendu zajeli za mojí babičkou, co ty na to?" zeptala se Ariel a ta nadšeně přikývla. ,,Pojedeš taky?" otočila se k Niké. Ta chvilku váhala, ale nakonec souhlasila.

,,Už se těším."

,,No to je paráda! Bojíš se psů?" pokračovala Emma.

,,Ani ne, proč?" odpověděla Niké.

,,Babička má takovýho obrovskýho psa. O dvacku, že se ho budeš bát." vypadlo z Emmy a ďábelsky se zazubila. Oči mi málem vypadly z důlků... Jako bych viděl Emmetta. Niké se sázkou souhlasila.

,,V sobotu budeš o dvacku chudší!" smála se jí, ale Emmě to nevadilo.

Poslední hodinu jsem měl matiku. Sedl jsem si tradičně k Niké, ale učitelka mě opět posadila k Ariel - prý preventivně.

,,Tak mě tu máš znova," řekl jsem, když jsem si k ní sedal. Zasmála se a poprvé za celý den se mi podívala do obličeje. Zdálo se mi to nebo přes noc zkrásněla? Jak jsem si ji tak rpohlížel, tváře jí zrůžověly a ona sklopila oči. Pokusil jsem se vnímat učitelku, ale neúspěšně. Ariel mi za chvíli přisunula lísteček.

Proč to děláš? Proč se o mě tak zajímáš?

Jsi zvláštní a já bych moc rád znal tvoje tajemství... Nedává mi smysl, proč nemluvíš... A navíc, jsi horzně krásná, ale to asi víš... Proč taková kráska jako ty odmítá společnost?

To je složité... Víš, ty jsi jinej než ostatní. Líbíš se mi. Promiň to moje dnešní chování... Bála jsem se, že si chceš jenom něco dokazovat jako Mike...

A proč mu prostě neřekneš, aby si dal pohov? Copak tě to jeho frajeření neotravuje?

Trošku... Ale Mike není špatnej kluk. Jenom s ním cloumají hormony. Mě je ho spíš líto...

Líto? Proč prosím tě?

Protože ztrácí čas lovením někoho, jako jsem já a přitom škola je plná hezkejch holek, které by daly všechno za to, aby mohly chodit s Mikem Newtonem.

Jseš si tím jistá? Jak můžeš vědět, že se jim Mike líbí?

Víš, Edwarde, možná by ses měl víc dívat kolem sebe.

Hm, možná... Víš co by mě zajímalo? Ten včerejšek... Tys prostě přitáhla domů úplně cizího kluka. A taky jsi mě vzala na svoje tajné místo... To mi tak důvěřuješ?

Ano. A navíc... Pro mě nejsi tak úplně cizí. Vím toho o tobě dost. Jsi opatrný - k Niké ses posadil, protože si tě nijak zvlášť nevšímala a při pohledu na tebe neslintala blahem. A taky ses obezřetně vyhnul Jessice, před kterou tě Niké varovala. Taky jsi milý... Niké nemá ráda svoje jméno, ale tys řekl, že se ti líbí.

Jak víš, že jsem se vyhnul Jessice a co jsem řekl Niké?

Jessica si na parkovišti stěžovala... A... Mlčení má jisté výhody. Naučí tě to poslouchat.

V tu chvíli zazvonilo a všichni se hrnuli ze třídy. Ariel posbírala svoje věci a taky odcházela. Ve dveřích se otočila a mrkla na mě.

,,Věř mi..." a zmizela na chodbě. Mike Newton, který stál kousek za mnou zíral s bradou u podlahy a nevěřil vlastním uším.

A pořád vás to baví? Nekecejte...

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Němá - 3. kapitola: