Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 7. kapitola

28.08.2012 (11:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2526×

7. kapitola – Prosím!

Probudila jsem se a pocítila přicházející potíže. Vystřelila jsem přes obývák do koupelny a pozdravila záchodovou mísu. Nevylítla ze mě šavle, ale rovnou celá zbrojnice. Když už bylo všechno venku, utřela jsem si pusu a šla k umyvadlu vyčistit si zuby. Až teď mi došlo, že mě nehorázně bolí hlava. Skvělý. Propláchla jsem si pusu a studenou vodu si nacákala i na čelo. Nepatrně to pomohlo, a tak jsem přešla do obýváku. Do očí mě praštily hodiny. Bylo půl desáté. Ale mám pocit, že byl čtvrtek... Ach ne, snad jsem nezaspala. Zrychleně jsem se přesunula do pokoje a v tu ránu jsem ztuhla.

„Ááá!!!“ začala jsem řvát na celé kolo. Na mé posteli ležel do klubíčka stočený Edward. Nahý. Jak jsem začala křičet, tak se probral a zřejmě mu to v hlavě šrotovalo rychleji než mně. Vystřelil z postele a zdvihl ruce jako v obraném gestu.

„Bello, počkej, všechno ti vysvětlím,“ začal se hlásit o slovo, ale zřejmě zbytkový alkohol zapříčinil to, že mě nezajímala slova, které vypouštěl, ale spíš jeho... nahota. „Já jsem totiž... Edie,“ řekl a spustil ruce.

„Edie nebo Edward, není to jedno?“ řekla jsem s nezájmem a dál si prohlížela jeho dokonalé tělo.

„Jsem Edward, ale i Edie. Tvůj pes,“ přiznával trhavě.

„Tak tohle se mi stoprocentně zdá,“ smála jsem se a konečně se mu podívala i do očí.

„Ne, Bello, já jsem skutečný. Vyslechni mě, prosím,“ řekl důrazně a konečně si získal moji pozornost. „Víš, moje matka měla jistý gen, který všem našim předkům a potomkům umožňoval měnit se v určité zvíře,“ vysvětloval pomalu.

„Co mi to ten Emmett včera dal?“ uvažovala jsem nahlas.

„Počkej, dokážu ti to.“ Klekl si na čtyři a nějak divně zaskučel. „Cože?! Nechápu to, teď už jsem měl být pes...“ Zvedl se a prohlížel si své tělo.

„Jo, jasný. Vypadni!“ zvýšila jsem náhle hlas.

„Bello, prosím, věř mi! Kde je potom Edie?“ ptal se.

„Co já vím, celý jsi to nastražil a unesl ho,“ blábolila jsem.

„Jak bych pak věděl, že když ses rozcházela s Jacobem, tak ho Edie kousl do nohy a Jacob ho pak odkopl?“ argumentoval.

„Vždyť je to přece směšný. Nedělej ze mě idiota.“ Snažila jsem se v tom všem najít smysl, ale nějak se mi to nedařilo.

„Když jsme spolu byli na veterině, tak jsi mi řekla, ať se nebojím, že to jenom trochu píchne a ať jsem tvůj hodnej kluk.“ Chtěla jsem ho přerušit, že to není nic tajného, ale pokračoval, „A když ses s Anett vrátila z kina a šly jste se mnou na procházku, tak jsi řekla, že seš v tom až po uši.“ Jenom jsem hloupě koukala a nevěřila svým vlastním uším.

„Ale... proč?“ ptala jsem se zmateně a koukala do blba, žmoulala si spodní ret.

„Jestli se ptáš na to, proč jsem se měnil v psa...“ Zarazil se a na chvíli ztichl. „To, že v sobě máme ten gen, způsobuje to, že se můžeme do člověka otisknout. A to je něco jako láska na první pohled. Ale mnohem, mnohem silnější. V moment, kdy dotyčného uvidíme, stane se středem našeho vesmíru a nic jiného neexistuje. Bohužel jsi v tu dobu chodila s Jacobem a já jsem nechtěl, aby ses kvůli němu se mnou rozešla.“ Pomalu jsem vstřebávala informace, které jsem se dozvěděla, a už vůbec jsem si nevšímala toho, že přede mnou stojí to božské tělo...

„Ale proč ses… třeba nechtěl spřátelit... Proč ses hned přeměnil v psa a čekal u dveří?“ snažila jsem se pochopit.

„Jedna část toho, že jsi do někoho otisklá, je to, že s ním musíš být téměř každou vteřinu svého bytí...“ Sklopil hlavu a zapíchl pohled do země. „Já už asi půjdu...“ Zvedl hlavu, zadíval se mi do očí a vyšel z pokoje.

„Počkej!“ křikla jsem.

„Neboj, neodcházím napořád, to ani nemůžu. Nech si to projít hlavou...“ Zase se otočil a odcházel.

„Takhle přece nemůžeš na ulici!“ snažila jsem se ho zdržet.

„V chodbě mám schované oblečení... Nejdu odsud poprvé,“ řekl přes rameno a zabouchl za sebou.

S vytřeštěnýma očima jsem se zhroutila na postel a zpracovávala získané informace.

Edward
Zrychleným krokem jsem kráčel po ulici a hledal Carlisleovo číslo. Chvíli to vyzvánělo a pak se ozval jeho sametový hlas. „Copak se děje?“ ptal se nevzrušeně.

„Prasklo to,“ řekl jsem stroze.

„Jak to?“ vyděsil se.

„Nevím, už se nemůžu proměnit. Načapala mě...“

„Za jak dlouho tu budeš?“

„A nemohl bys ty přijít ke mně do Seattlu? Jsem nějakej vyčerpanej, asi budu muset skočit na lov. A ty tu budeš rychleji než já u vás,“ přemlouval jsem ho.

„Dobře. Ještě musím něco dodělat, ty stejně budeš na lovu, tak za hodinu u tebe v bytě?“

„To by šlo.“ Zavěsil jsem a rozběhl jsem se normální rychlostí směrem k nejbližšímu lesu. Když jsem se po chvíli zadýchal, došlo mi, že nemám šanci ulovit ani slimáka. Vyťukal jsem zprávu pro Carlislea a doufal, že bude souhlasit.

Prehnal jsem to, jsem moc vycerpany, budu rad, kdyz dobehnu domu. Mohl bys mi vzit nejakou krev od vas z nemocnice?

Po chvíli mi přišla odpověď, že se pokusí dorazit co nejrychleji i s krví. Prohledal jsem kapsy a zjistil, že mám nějaké drobné, a tak jsem se rozhodl dojet k bytu autobusem. Teď jsem si nadával za to, že jsem si vybral byt tak daleko od centra, jen abych měl klid.

Po chvíli jsem se střetl s Carlislem přímo ve dveřích. Už z dálky jsem cítil krásnou, lákavou a téměř neodolatelnou vůni lidské krve, kterou měl v pytlíku pod kabátem. Rázem jsem pocítil svou upíří část, která tak dlouho byla zticha. Ano, potkal jsem cestou hodně lidí a nijak na jejich krev nereagoval, ale tady jsem měl přístup ke krvi, co byla skoro na vzduchu, a věděl jsem, že si ji můžu vzít téměř beztrestně a bez pocitu viny.

„Počkej do bytu,“ reagoval na mou žízeň, která se určitě projevila na barvě mých očí. Rychle jsem vytáhl klíče a s třesoucíma se rukama odemkl dveře. Vešel jsem dovnitř, Carlisle hned po mně, a rozsvítil. Podal mi balíček, který jsem do sebe okamžitě otočil. Najednou jsem se cítil mnohem silnější, mé smysly byly lepší, byl jsem vyrovnanější a klidnější.

„Děkuju,“ odpověděl jsem a sedl si na gauč.

„Co se stalo?“ lámal si hlavu Carlisle.

„Nevím. Prostě mě probudil Bellin křik. To už jsem byl člověk. Asi mé tělo není uzpůsobené, aby bylo celodenně proměněné. A krev jsem taky dlouho neviděl,“ uvažoval jsem.

„Bohužel s tvým druhem nemáme žádné zkušenosti, ale mohla by to být celková únava organismu. Měl by sis odpočinout. Pořádně se vyspat, najíst se, zajít si na lov a aspoň pár dní zůstat v lidském těle,“ ordinoval mi.

„Dobře, pokusím se,“ usmál jsem se na něj.

„A co na to Bella?“ zeptal se po chvíli.

„No, zatím to vypadá docela dobře... Ale nikdy nevíš. Zatím jsem jí neřekl ani půlku.“

„Budu ti držet palce... Víc asi nebude v mých silách,“ usmál se. „Já zase půjdu, mám ještě nějakou práci,“ loučil se.

„Ještě jednou děkuju. A pozdravuj všechny,“ kývl jsem na něj.

„Budu. A není zač. Co bych pro svého vnuka neudělal,“ usmál se na mě a odešel.

Ještě chvíli jsem zůstal sedět a pak jsem se zvedl a odešel do koupelny. Svlékl jsem se a vlezl do sprchy, umyl si vlasy, nechával horké kapky vody téct po svém těle dlouhou dobu a pak vstoupil z koutu do zamlžené koupelny. Utřel jsem zrcadlo a pohled mi padl na mé oči. Podruhé v životě nebyly tak krásně zlatozelené. Zlatá přešla do zářivě oranžové a zelená ustoupila až ke krajům. Vypadaly příšerně. Vzal jsem kartáček, nanesl na něho pastu a vyčistil si zuby. To už jsem neudělal pěkně dlouho a začínalo to být znát. Z kalhot jsem vytáhl mobil a zkontroloval zprávy. Ani ťuk... S ručníkem kolem pasu jsem přešel do své ložnice, zalezl si pod peřinu a usnul.

Ze snu mě probudila esemeska. Pomyslel jsem si, že jsem se moc nevyspal, ale když jsem se podíval na datum, zjistil jsem, že jsem spal dva dny. Otevřel jsem zprávu a srdce se mi rozběhlo snad dvakrát rychleji.

Chci vedet vic a zase Te videt.

Ja Tebe taky. Ale nevis toho strasne moc. Bojim se, aby Te to nevystrasilo jeste vic.

Nejak to zvladnu, neboj. :) Kde se sejdeme?

Abych řekla pravdu, tak vůbec netuším, co si mám o téhle kapitole myslet... Asi jsem ji měla ještě přepsat...Nu, nechám to na vás. ;)

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 7. kapitola: