Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nejlepší přítel člověka - 8. kapitola

02.09.2012 (16:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2267×

8. kapitola – Celá pravda

Lítala jsem po pokoji ze strany na stranu a hledala něco, co si na sebe vezmu. V tomhle vypadám tlustě, v tomhle mám malý prsa, tohle má velký výstřih a tak dále a tak dále. Navíc jsem vůbec netušila, kam půjdeme, takže ani jak se mám oblíknout. Nakonec jsem si vzala džíny a rolák.

Ještě jsem šla do obýváku pro klíče, a když jsem zahlédla pelíšek, kde spal Edie, míchalo se ve mně tolik pocitů, že jsem se v nich moc nevyznala. Na jednu stranu mi bylo smutno, pak jsem byla naštvaná a částečně i znechucená. Prostě jsem byla strašně moc rozpolcená. Když si vzpomenu, jak dlouho jsem musela mámě vysvětlovat, kde je Edie… Nakonec jsem jí řekla, že jsme na ulici potkali nějakýho pána, kterej tvrdil, že je to jeho pes, měl i jeho fotku a Edie se k němu docela měl. Bylo mi trapně, nechtěla jsem s ní vůbec mluvit, jenom se zašít do pokoje, ale byla neodbytná.

Rychle jsem vyběhla před byt a viděla ho, jak s růží stojí téměř přede dveřmi a je netrpělivý. Zdál se být i dost nervózní. Jakmile mě ale zahlédl, oči se mu rozzářily a rty roztáhly do úsměvu.

„Ahoj. Ta je pro tebe,“ podal mi růži a díval se na mě s takovou slepou oddaností, s láskou a neskutečnou něžností, že jsem snad ani nevěřila vlastním očím.

„Ahoj, děkuju,“ řekla jsem a vzala si ji. „Tak, kampak půjdeme?“ zeptala jsem se po chvíli.

„Myslel jsem, že bychom šli ke mně domů, ale jestli bys radši byla na nějakém… veřejném místě, tak to pochopím,“ zesmutněl a pohled zaryl do země.

„Ne, to je dobrý, klidně můžeme jít k tobě,“ řekla jsem s úsměvem a snažila se ho rozveselit. I když jsem z něho byla až vystrašená, naštvaná z toho, že mi v podstatě lhal a špehoval mě, tak vidět ho takhle zničeného mi lámalo srdce. Jak jsem to dořekla, tak se zase rozsvítil a nabídnul mi rámě. Rámě mi ještě nikdo nenabídl, pokud se nepletu… Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem ho přijala a šli jsme neznámo kam.

„Kam teď jdeme?“ ptala jsem se.

„Na zastávku, bydlím až na okraji města,“ řekl bez emocí, jako by pohlcen do vlastních myšlenek.

„O čem přemýšlíš?“ zeptala jsem se s nakrčeným obočím.

„O tom, jestli je tohle všechno dobrý nápad. Jestli zase nedělám chybu, kterou si budu vyčítat do konce života,“ přiznal.

„Bohužel, ti nemůžu nic slíbit, ale rozhodně oceňuji to, že si ke mně upřímný.“

„Mám strach, jestli to nebude málo,“ nevesele se usmál.

„Povídej mi o svých rodičích,“ poprosila jsem.

„Moje matka se jmenovala Nathali, ale nikdo jí neřekl jinak než Naty. Měla snědší pleť, dlouhé, havraní vlasy a hnědé oči. Byla velmi krásná, a tak se do ní můj otec zamiloval na první pohled. Jak jsem ti už řekl, tak měla vlkodlačí gen, který zdědila po otci a který jsem po ní zdědil i já. A protože se i ona zamilovala do mého otce, Edwarda, tak spolu začali žít. A pak se zjistilo, že je těhotná…“ zarazil se, jako kdyby přemýšlel, jestli má pokračovat.

„A co se stalo dál?“ ptala jsem se dychtivě.

„Můj otec byl… napůl člověk a napůl upír.“ Znovu se zarazil a čekal na mojí reakci. Jen jsem kývla, aby pokračoval. „Takže Natyno těhotenství proběhlo extrémně rychle, během pár týdnů. A pak při porodu zemřela. A protože i Edward byl s ní spojen poutem silnějším než jakékoli lidské, tak se z toho nevzpamatoval, v podstatě mě odmítl a zanedlouho po mém narození spáchal sebevraždu. Carlisle, jeho otec a můj dědeček, mě pojmenoval po něm a vychoval mě jako vlastního.“

„Takže Carlisle… je… upír? Nebo tvoje babička?“ ptala jsem se trhavě.

„Teď jsou upíři oba, ale ten, kdo dal mému otci upíří část, byl Carlisle. Těhotenství s jeho ženou Esmé probíhalo mnohem dramatičtěji, ale naštěstí ji včas stihl proměni, a tak ji zachránil.“

„A co jsi teda ty?“ ptala jsem se pomalu.

„Ze čtvrtiny měnič, z další čtvrtiny upír a z poloviny člověk.“

„Co jíš?“ ptala jsem se s obavami.

„Nejčastěji normální jídlo, ale občas se musím posilnit krví.“ Na sucho jsem polkla a trochu se roztřásla. Dokud to nevyslovil, nějak mi nedocházelo, čím se upíři živí, aspoň podle pověr. „Ale neboj, jen zvířecí. Kdybych pil lidskou krev, tak bych měl červené oči,“ zasmál se a ukázal na své oko.

„A v co všechno se dokážeš proměnit?“ ptala jsem se dál.

„V podstatě v jakéhokoliv savce. Normálně ten gen umožňuje proměňovat se pouze do jednoho zvířete, ale zřejmě v kombinaci s upíří částí se tato schopnost rozšířila na všechny savce,“ pokračoval s trochu trpícím výrazem.

Chvíli jsem váhala, jestli mám položit i další otázku, která mě pěkně hlodala, a nakonec jsem se rozhodla, že to v sobě déle neudržím. „Co ke mně cítíš?“ řekla jsem s pohledem v zemi a po chvíli ticha jsem se mu podívala do tváře.

„Nechci na tebe tlačit… Nebo tě vystrašit…“ odpovídal trhaně.

„Vypadám snad vystrašeně? Právě jsem se dozvěděla, že upíři opravdu existujou a že kluk, kterej se mi líbí, tu a tam vypije nějaký zvíře. Co může bejt horší?!“ řekla jsem se smíchem.

„Já se ti líbím?“ Natočil hlavu na stranu, nakrčil obočí a jeden koutek se mu zdvihl do pokřiveného úsměvu. Aaa, kurva, tohle je na mě moc.

„No, jo… Ale já se ptala na tvé city,“ řekla jsem po hlubokém nádechu.

„Ty to víš… Miluji tě. Víc než to… Miluji tě jako nikdo nikoho. A napořád…“ Jeho oči jiskřily a něžně se na mě díval.

Zastavila jsem nás, vymanila ruku z jeho rámě a postavila se proti němu. Pomalu natáhla ruku a položila ji na jeho tvář. Přivřel oči, položil svojí ruku na tu mou, otočil hlavou a věnoval mi do dlaně polibek.

„Když už víš všechno, chceš vůbec ke mně domů?“ zeptal se.

„Jestli mě tam chceš?“

„Já tě chci vždy a všude,“ řekl vážně, ale když jsem si jeho větu přeložila do druhého smyslu, tak jsem se neubránila a začala jsem se smát. „Dobře, opravuju. Chci s tebou být vždy a všude,“ řekl se smíchem, který se postupně proměnil do roztomilého úsměvu.

Konečně jsme došli na zastávku, autobus nám jel za chvíli. Cesta byla delší, a tak jsme si povídali  o všem možném, připadala jsem si, jako kdybych úplně zapomněla na to, co je, a že jsem na něj ještě před pár hodinami byla naštvaná.

„Obávám se, že ještě budeš muset kousek pěšky ujít,“ omlouval se.

„Nic se neděje,“ usmála jsem se na něj.

„Nechci teď moc jezdit autem, přece jenom se pořád cítím unavený.“

„Unavený?“

„Zdá se, že nejsem stavěný na to, abych byl dlouhodobě téměř celý den proměněný,“ pousmál se.

„Takže proto si ležel nahý na mé posteli,“ docházelo mi.

„A proto jsem přestal být pár dnů před tím tak aktivní,“ mrkl na mě.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se po chvíli přemýšlení.

„To je těžké. Přestal jsem stárnout ve dvaceti, ale jinak…“ zastavil se, jako kdyby váhal, jestli mi to může říct, „mi je asi devadesát.“ Celý se napnul, zatnul čelist, až jsem měla strach, že si vylomí zuby. Devadesát… To je…

„Takže to si zažil druhou světovou, že jo?“ ptala jsem se jak retard. Edward se zasmál a přikývl. Měla jsem pocit, že se nenápadně snažil sledovat, jestli jsem se už nerozběhla a s křikem neoznamovala obyvatelům Je to rebel!. Ne, vlastně ne rebel, ale cvok.

„Víš, co by mě zajímalo?“ ptal se opatrně.

„Jak to ty pitomí ptáci dělaj, že z toho nebe nespadnou?“ vypadlo ze mě okamžitě. Na to se zase jenom zasmál a pokračoval, „Ne, zajímalo by mě, na co myslíš… Což už je ovšem naprosto zbytečná otázka…“

„Promiň,“ usmála jsem se omluvně.

„Tak, jsme tady,“ ukázal na čtyřpatrový, dobře vyhlížející činžovní dům a vedl mě k jeho vchodovým dveřím. Vystoupali jsme do druhého patra a tam otevřel dveře do jeho království. Zůstala jsem stát v němém úžasu, protože jsem právě viděla nejnádhernější byt. Mnohem hezčí než ty, co jsou v časopisech. Tenhle navíc působil útulně a zabydleně.

Vše bylo ve smetanově bílé a ve světlejším dřevě, tipla bych buk nebo něco podobného. Na levé straně byla krásná kuchyně – ani moc malá ani moc velká. Linka na jedné straně přecházela do pultíku nebo menšího ostrůvku, který přešel do jídelního stolu. U něj byly čtyři krásné, bílé židle z kůže na dřevěných nohách. Přímo přede mnou stál menší gauč do elka, naproti němu televize a o kousek dál napravo závěsné křesílko, hned vedle knihovničky. Na pravé straně byla chodba, odkud vycházelo tlumenější světlo.

„Můžu?“ zeptala jsem se a ukázala směrem do chodby.

„Můžeš, je tam moje ložnice,“ usmál se na mě.

Nedělily ji žádné dveře, jenom byla oddělena zdmi. První, co jsem uviděla, byl psací stůl na konci chodby, která se už stávala ložnicí. Kus od ní byla obrovská postel s nádherným, polstrovaným bílým čelem, které kontrastovalo s červenou výmalbou té stěny, o které se opíralo. Na obou stranách byly malé noční stolky. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že naproti posteli jsou dvoje dveře. Edward šel za mnou, tak jsem se na něj otočila, a on kývnul.

Nakoukla jsem do prvních dveří, blíž k chodbě, zpátky do obýváku. Nahmatala jsem na zdi vypínač a rozsvítila. Byla to nádherná koupelna s velkou rohovou vanou, kousek dál sprchovým koutem, záchodem a samozřejmě umyvadlem a zrcadlem. Překvapilo mě, že tam byla i pračka a sušička. Opět to byla světlá místnost, byla obkládaná krémovými kachličkami, občas narušená nějakou červenou. Bylo tu tepleji než v ostatních místnostech, a protože se mi zdálo, že to teplo jde od země, tak jsem k ní přiblížila ruku. Vyhřívaná podlaha… O tom si můžu nechat zdát. S údivem jsem zhasla a vyšla ven. Ještě tam byly jedny dveře, ale netušila jsem k čemu. Otevřela jsem a opět mi padla čelist. Byla to šatna. Nádherná, prostorná, plná luxusního oblečení. Vyšla jsem ven a spatřila Edwarda, jak sedí na rohu postele a má neutrální výraz. Česky řečeno, koukal do blba.

„Je to nádherné. Krásnější byt jsem neviděla,“ řekla jsem s pokračujícím úžasem.

„Navrhovala ho babička. Má na to talent,“ pousmál se a zakýval hlavou.

Posadila jsem se vedle něj na postel a chvíli mlčela. „Jaké to je, být upírem?“ zeptala jsem se.

„Nemůžu ti to říct úplně do detailů, to by ses musela zeptat nějakého čistokrevného,“ zasmál se. „Ale co jsem slyšel od Carlisle a Esmé a jejich dětí… Má to své světlé i temné stránky. Jako ostatně všechno. Všichni upíři jsou velmi krásní, příjemně voní a jsou… bezchybní. Jsou ladní, elegantní, prostě dokonalí. Mají úplně jiné myšlení, mnohokrát zbystřené smysly. Ale jsou po celý život vystaveni bolesti z neutišitelné žízně a vůní krve lidí,“ nakrčil obočí, na chvíli se odmlčel. „Moje rodina si vybrala ještě mnohem těžší cestu a to odolávat lidské krvi a živit se pouze zvířecí. A protože se snažíme zapojit do normální společnosti, tak to pro ně je někdy opravdové utrpení. Někteří lidé voní až moc dobře… Ale po čase si jsou schopní vybudovat sebeovládání. Carlisle je na tom dokonce tak dobře, že pracuje jako chirurg v místní nemocnici.“

Při představě, že mě ošetřuje upír, jsem se otřásla. Edward si toho všiml a zesmutněl. Zřejmě si dal dvě a dvě dohromady. Proto jsem si začala třít ruce, aby to vypadalo, že jsem se zatřásla zimou.

„Je ti zima?“ ptal se starostlivě.

„Trošku,“ pousmála jsem se.

„Počkej chvilku.“ Rychle odběhl do šatny a vrátil se s černou mikinou a podal mi ji. Oblékla jsem si ji, ale byla mi velká. Zachumlala jsem se do ní a fetovala vůni jejího majitele, která z ní vycházela.

„Děkuju,“ usmála jsem se na něj.

„No, a to je asi všechno. Víc mě nenapadá,“ pousmál se.

„A… jak je to třeba se sluncem? Shoří, jakmile se jich dotkne první paprsek? Spí v rakvích?“ smála jsem se. Ale později jsem se smát přestala, když mi došlo, že to může být pravda.

„To všechno jsou mýty. Na slunci se jenom třpytí a… nespí vůbec.“

„Třpytí se na slunci?“ divila jsem se.

„Jejich tělo je v podstatě kámen – proto ani nespí, ani je nemůžeš zabít – a na povrchu je velmi podobný diamantu, což je vidět právě na slunci, proto se třpytí,“ vysvětloval pomalu.

„A ty se taky třpytíš?“ přihlásila se o hlas moje mentálně zaostalejší stránka.

„Jen velmi nepatrně. Lidské oko to není schopné poznat. I já ho vidím jen jako náznak,“ pousmál se.

„A co máš… z té druhé strany? Díky které můžeš vypadat jako pes?“

„Asi jenom tu možnost přeměny. A rychlejší hojení. Protože moje kůže není tak úplně nepoškoditelná jako ta upíří. Ale člověk mě v podstatě nedokáže zranit. Ne smrtelně.“ Fascinovaně jsem ho poslouchala a představila si, jak do něj někdo střílí atomovku. Ale hned jsem to zavrhla.

„Můžeš se proměnit třeba i v králíka?“

„Ve všechny savce,“ usmál se.

„No jo, biologie nikdy nebyla moje silná stránka.“ Zasmáli jsme se.

Dlouhou dobu jsme si povídali a mluvili na všechny možná témata, až se přiblížil večer, tma. Edward mě dovedl domů, rozloučili jsme se, já si dala sprchu a v podstatě hned šla do postele, i když bylo jen devět. Přemýšlela jsem nad dnešním dnem a vše vstřebávala.

Miluje mě… Doživotně, usmívala jsem se. Pije občas krev zvířat, je krásný, nesmrtelný… Už je mu devadesát. Pak jsem zeširoka otevřela oči a vše si zopakovala, jen s hysterií. Miluje mě už na věky, nestárne, pije krev!!!

Vymrštila jsem se do sedu a nahrabala v kalhotách mobil.

Anett, pomoc! Potřebuju pomoc, okamžitě!!!

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nejlepší přítel člověka - 8. kapitola: