Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 6. kapitola


Musíš si vybrat, Jane! - 6. kapitolaTak a je tu další kapča. Jmenuje se: A roky plynou. Bella popisuje její život ve Volteře a jeí obyvatele. Pak se také můžete těšit na pohled Jane, která si pro Bellu připravila překvápko. Bella z něj bude nadšená.

6. kapitola – A roky plynou…

 

(pohled Belly)

 

Kdo by věřil tomu, že už jsem tu pět let? Volterra je sice nádherná, ale už jsem jí celou prozkoumala. I okolí. Posledních pár měsíců už se jenom nudím. Výcvik už jsem dokončila, maximálně si teď jdu zabojovat s někým, jen tak. Pro zábavu.

Od té doby, co jsem dokončila svůj výcvik a plně se naučila ovládat štít, mě Aro začal posílat do akce. Většinou jsme vyjížděli já, Demetri, Felix, Alec a Jane. Nejobávanější pětice Volterry. Tak nám tady začali říkat. Žádný upír si k nám nic nedovolil. Báli se nás. Protože my jsme byli přátelé nadevše a navíc každý jsme byli mocný. Až na Felixe. Ten ale, zase uplatňoval svojí sílu. Někdy jsem měla ten dojem, že z nás má strach i naše mocná trojice. Je pravda, že kdybychom se proti nim vzepřeli, neměli by šanci. Nikdo z Volterry.

Zrovna včera jsme se vrátili z další akce. Byla to první akce po třech letech. Když o nás upíři slyšeli, nechtěli si s námi zahrávat. Takže se pořádná akce vyskytla jednou za pár let. Bohužel ani ta poslední mě nedovedla odreagovat. Poslední dobou mám stejně na akcích jen jeden úkol. Bránit štítem Aleca a Jane, před těmi, co by měli podobný dar, jako oni. To si pak ani nezabojujete. Takže už se delší čas utápím v ohromné nudě. Výlety a akce s mojí malou sestřičkou Jane, už mě nedovedou rozptýlit. Já už Jane beru jako mladší sestru. Ona mě zase jako starší sestru. Pořád je to ale na jedno brdo. Nebýt občasného vtípku od Demetriho s Felixem, asi bych se tu nudou ukousala. Dokonce jsem začala vítat i rozumování Aleca. Toho zase beru jako brášku. Alec s Jane jsou mi ve Volteře nejbližší. Nevím, co bych si bez nich počala.

Pak tu také máme tu naší velkou trojku. Žádný z nich není takový, jakým se před celým světem jeví.

 Začnu asi Caiusem. Před ostatními dělá toho krutého. Také je. Ale někdo by řekl, že ten mlčenlivý a zadumaný tady bude Marcus. Není. Je to právě Caius. Vídám ho vždy zadumané a nikdy nepromluví, když to není nutné. V životě jsem ho neviděla se usmát.

Pak je tu Aro. Vždy přehnaně milí a úlisný. Ač se to nezdá, otočí se za každou sukní. Dokonce i na mě to zkoušel! To už na mě bylo fakt moc! Ale myslím, že tak jako já, ještě žádná nezareagovala. Chtěl mě políbit a já mu místu pusy vrazila facku. Jane s toho měla srandu ještě půl roku. Od té doby se mi Aro, pokud možno, vyhýbá.

Nakonec je tu Marcus. Toho mám nejraději. Je spravedlivý a se svými bratry často nesouhlasí v těch zvěrstvech, co dělají. I on si mě oblíbil. Beru ho jako otce. Mám ho velice ráda. Celé dny rozdává úsměvy na každou stranu a když naše pětice něco vyvede, přimluví se za ni.

Jen mi pořád dělá starosti Jane. Pořád se u ní mění nálady. Jednou se na mě usmívá, jindy mě vraždí pohledem. To pak zase Alec vraždí pohledem ji. Prostě se v ní nevyznám. A když jsem se zeptala Aleca, jestli neví, co to s ní je, řekl mi že se teď jen častěji hádají, ať si toho nevšímám. No, jo, ale jak to mám k sakru brát!? Nevraždí pohledem jeho, ale mě! Něco se děje a mě se to týká, ale co? Tuhle otázku jsem si položila na posledních pět let nejméně milionkrát.

 

                                                  (pohled Jane)

 

Byla jsem ve svém pokoji, když mi někdo zaklepal na dveře. Ani jsem nestačila říct dále. Byl to můj bráška. Byl celý nesvůj a ztrápený. Já tu Bellu snad zabiju… Copak je slepá?

„Máš jít za Arem, prý kvůli té záležitosti, se kterou jsi za ním šla,“ oznámil mi a sesul se na mojí postel.

„Dobře… počkej tu, prosím. Nebude to nadlouho. A pokud to dobře dopadne…“ nechala jsem větu vyznít do vytracena.

„Co má dobře dopadnout?“ ptal se.

„Kdo je zvědavej, bude brzo starej. Počkej a uvidíš!“ křikla jsem za ním, když jsem vycházela z mého pokoje.

Na chodbě jsem potkala Bellu. Vypadala zadumaně. Nad čímpak asi přemýšlí? Obdařila jsem ji úsměvem a hnala se do Arovi pracovny. Čekal na mě a pokynul mi, ať posadím. Posadila jsem se a čekala až začne.

„Myslíš, že jí to prospěje?“ zeptal se.

„Nemyslím, vím. Tady už jí to ubíjí.“

„A co když vás budeme potřebovat do akce?“

„Žijeme v moderním světě. Stačí nám zavolat. Navíc už nejsou akce tak časté.“

„Dobře. Ale jen vy dva a ona, jasné?“

„Ano, pane! Děkuji!“ vykřikla jsem šťastně.

„Není zač. Běž jim to oznámit. Zítra odlétáte.“

„Ano, pane!“ vykřikla jsem a už se hnala do svého pokoje.

Vlítla jsem do pokoje a překvapeného Aleca povalila na postel, protože jsem na něj skočila. Skákala jsem na posteli radostí. Konečně vytáhnu paty z Volterry! I když to bude znamenat tu hnusnou dietu…

„Tak ségra! Co se děje!?“ ptal se už hodně podrážděný.

„Okamžitě si běž zabalit, odjíždíme!“ Užasl.

„Další akce?“

„Ne, odjíždíme z Volterry! Zítra. Půjdeme studovat na nějakou střední. Sice to znamená tu hnusnou dietu, ale co…“

„Cože?“ ptal se zděšeně. Přestala jsem se radovat a vyjeveně na něj zírala.

„Ty nemáš radost?“

„Mám… ale… nemůžu odsud!“ zašeptal smutně. To už jsem pochopila.

„Ale můžeš, Bella jede s námi! Zařídila jsem to a jede s námi! Tak co, jsi rád?“

„Ségra, ty jsi skvělá!“ vykřikl a objal mě.

„Chceš jí to oznámit?“ zeptala jsem se ho.

„Můžu?“

„Jen jdi, já si stejně musím ještě zabalit.“

„Dobře.“ Vyšel ze dveří a já si začala balit.

 

                                                 (pohled Belly)

 

Seděla jsem na pohovce a četla si nějaký román, když někdo zaklepal.

„Dále,“ řekla jsem a dotyčný vešel dovnitř.

Byl to Alec a zářivě se usmíval. Takhle mu to slušelo. Poslední dobou pořád chodil jen zadumaný a mračil se.

„Ahoj, co potřebuješ?“ zeptala jsem se.

„Ahoj. Okamžitě si běž zabalit, zítra odjíždíme.“

„Zase další akce?“

„Ne, Jane vysmlouvala u Ara pár let na střední škole pro sebe, tebe a mě. Už nás to tu nebavilo a tebe zjevně také ne. Sice to znamená držet tu hnusnou dietu, ale –“  nestačil to ani doříct, protože jsem mu skočila kolem krku. Byla jsem šťastná že zase vytáhnu paty z Volterry. Řekla jsem mu, ať poděkuje Jane, líbla jsem ho na tvář a běžela do šatny si zabalit.

Od vedle jsem slyšela, jak se mi omlouvá a také si jde zabalit. Jeho hlas se mi zdál najednou nějaký hodně radostný a trochu i nervózní.

No páni. To bude ještě něco. O tomhle se mi před pár dny ještě ani nesnilo. Takže zítra vyrazím se svými milovanými sourozenci do světa...

                                                 « ; shrnutí ; »



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 6. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!