Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 6. kapitola

04.03.2012 (14:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2890×

Bella

„Ahoj, Charlie,“ pozdravila jsem, když jsem přišla domů. Nic neřekl, jenom kývl hlavou. Asi byl naštvaný. „Promiň, že jsem se neozvala dřív, ale měli jsme toho tolik, že jsme vůbec nevnímali čas.“ V podstatě jsem mu nelhala.

„Dobře, příště se mi ozvi. Trnul jsem tu strachy, jestli se ti něco nestalo.“

„Provedu, šerife!“ řekla jsem pro zlehčení.

Byla jsem jako omámená, musela jsem si dát horkou sprchu a uklidnit se. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Opravdu se to všechno stalo, nebo to byl jenom výplod mé fantazie? Ne, vůně květin z louky, kterou bylo nasáklé mé oblečení a mé vlasy, mě přesvědčila o tom, že je to pravda. Edward mě miluje. Projela mnou vlna štěstí. Musím se uklidnit, jestli půjdu dolů takhle rozrušená, tak se mě Charlie začne vyptávat. Zatřásla jsem se při představě, že si s Charliem povídáme na téma kluci. Vlezla jsem si do sprchy a nechala jsem po sobě téct proudy vody a zavřela jsem oči. I tak jsem viděla jeho krásný, pokřivený úsměv, zářící oči, něžné rty, prsty létající po pianu a vytvářející tak nádhernou melodii. „Sakra, Bello, soustřeď se, jinak tě čeká rozhovor s tátou!“ přikázala jsem si.

Když jsem se osušila, převlékla se do domácího, sešla jsem dolů udělat večeři.

„Jak bylo na rybách?“ zeptala jsem se, abych aspoň na chvíli odvedla své myšlenky od Edwarda.

„Jo, docela braly. Jak ses měla ty?“ Snažil se o lhostejný tón, ale cítila jsem, jak bublá vzteky. Neuvěřil tomu, že jsme se celý den učili.

„O jeden den školy navíc není nic příjemnýho, ale jsem ráda, že to máme z krku.“

„A kde máš vůbec batoh?“

„Nechala jsem ho u Edwarda, potřeboval si dopsat nějaké sešity.“ Jak jsem řekla jeho jméno, zašimralo mě v žaludku a měla jsem co dělat, abych se neusmívala.

Vyndala jsem z mrazáku pizzu a zapnula troubu. Zlobila jsem se na ni, že jí to tak dlouho trvá. Už jsem chtěla jít do postele, zachumlat se a užívat si štěstí plnými doušky. Bez Edwarda to nebude ono, ale tak aspoň vydržím do zítra, než ho zase uvidím. Dávala jsem si pozor na to, abych se pohybovala pomalu a utahaně, abych se mohla vymluvit na to, že jsem ospalá ze všeho učení a mohla utéct Charliemu. Vytáhla jsem pizzu z trouby dřív, než byla úplně propečená, a začala jsem ji porcovat. Vzala jsem si jenom čtvrtinu a zbytek jsem dala Charliemu. Sedla jsem si ke stolu a rychle jsem drtila a polykala kousky pizzy. Pálilo mě celé hrdlo, ale nemohla jsem si pomoct. Když jsem spolkla poslední sousto, dala jsem Charliemu pusu na čelo a popřála mu dobrou noc. Ani se neptal, proč jdu spát tak brzy. Ještě jsem si vyčistila zuby a už jsem byla v teplé náruči přikrývky.

Koukala jsem z okna na hvězdy a na měsíc a užívala si znovu každý detail dnešního dne s Edwardem. Každý náš dotyk, všechny záhyby jeho sametového hlasu, když mi řekl, že mě miluje. Jeho vůni, hloubku jeho zelených očí, které se na mě dívaly plné lásky, horoucí rty, které tiskly ty mé, jeho pokřivený úsměv, jeho objetí. Ani nevím, kdy jsem začala snít, nezdálo se mi nic určitého, jenom barvy louky, jeho andělský obličej a upřímně se smějící oči. Vůně květin i jeho kůže, pocit lásky a souznění duší.

Když jsem se ráno probudila, nemohla jsem uvěřit, že za okny je vidět zářící, teplé slunce. To mi nedávalo moc nadějí, že dnes doděláme věci do školy, co jsme nestihli včera. Oblékla jsem se a šla se nasnídat. Charlie se díval na televizi. Když si všiml, že jdu do kuchyně, odlepil se od obrazovky a šel za mnou. Měl soustředěný výraz. Takže tomu rozhovoru se zřejmě nevyhnu.

„Poslyš, jak to máš s tím Masenem?“ Pokoušel se o lhostejný tón.

„Je to Edward, tati. A nevím, na co se ptáš.“ Vlastně jsem ani nevěděla, co bych mu řekla, kdybych mu chtěla říct pravdu. Chodíme už spolu, nebo jsme zamilovaní přátelé? Včera na to nepřišla řeč.

„No, nelíbí se mi, že s ním trávíš tolik času.“ Nevěřila jsem svým uším. Začala jsem potlačovat vztek, nechtěla jsem se hádat.

„To je sice hezký, ale on nikoho jinýho nemá, umřela mu matka, pamatuješ? Tenkrát jsi říkal, že je to slušný kluk, to jsi na něj změnil názor, nebo co? Můžu vědět proč?“ Ke konci jsem už neudržela klidný tón.

„Bello, prosím, uklidni se. Já jenom, že jsi pořád jenom s ním, to sis nenašla jiné přátele?“

„Ano, našla. Ale ty nepotřebují moji pomoc.“

„Masen ji taky nepotřebuje. Je už skoro dospělý a navíc za něj převzal zodpovědnost doktor Cullen, ne ty.“ Jeho jméno vyslovil jako nadávku.

„Edward ji potřebuje, a jestli ho považuješ za samostatnýho a dospělýho, to samý platí v tom případě o mně, jsem jenom o pár měsíců mladší než on a holky dospívají dřív, pokud je ti známo. A doktor Cullen má svou rodinu.“

„A co chceš říct tím, že jsi dospělá? A ty máš taky svou rodinu.“

„Tím chci říct, že se nemusíš starat o to, s kým se vídám. Odmítám o tom víc diskutovat.“

„Tak si o tom promluv aspoň s mámou. Prosím.“

„Dobře. Hned večer jí napíšu mail na dvě strany, platí?“ Naštval se a odešel zpátky k televizi.

Nasnídala jsem se a potom si důkladně vyčistila zuby. Začala jsem si oblékat bundu a nazouvat boty. Táta se zase zvedl od televize a šel ke mně.

„A jestli se neplánuješ vrátit do čtyř, tak mi aspoň napiš.“

Přikývla jsem a rychle jsem mazala pryč. Náklaďáček mi sice jezdil, ale chtěla jsem se projít, trochu si pročistit hlavu. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Charlie má nějaký důvod se strachovat nebo snad nesnášet Edwarda. Opravdu jsem se snažila se na to podívat z jeho pohledu, ale stejně jsem nakonec dospěla k názoru, že to může být jenom tím, že ho nezná nebo že otcovsky žárlí. Asi Renée napíšu, aby Charlieho uklidnila. Už jsem se blížila k jeho domu, měla jsem čím dál větší radost, moje nohy nebyly dost rychlé. Ještě než jsem stačila zaklepat na dveře, už mi otevíral. Neudržela jsem se a skočila mu do náručí. Vypadal velmi překvapeně, snad ho to potěšilo. Políbil mě do vlasů a začal mě pouštět. Vůbec se mi od něj nechtělo, ale asi jsem už byla těžká. Usmál se na mě tak, že jsem se bála, aby mu nepraskla pusa. To by byla velká škoda. Vtiskl mi jeden polibek na rty.

„Dobré ráno,“ řekl.

„Krásné a ještě krásnější ráno.“ Polibek jsem mu oplatila.

„Ale jen díky tobě. Děláš můj život nejenom snesitelným, ale velice, velice příjemným. A když mi dopřeješ tu neskonalou poctu být ti nablízku, nenašla bys člověka, který je šťastnější než já.“

„Vím o jedné výjimce,“ nesouhlasila jsem.

„Stejně je to jen slabý odvar,“ nedal se. „Pojď, chci ti něco zahrát,“ řekl a jemně mě táhnul k pianu ve svém pokoji. Sedla jsem si vedle něho na stoličku a své nohy mu položila přes jeho. Opět hrál nádhernou skladbu, zavřela jsem oči a nechala jsem tu melodii prostoupit do každé buňky mého těla. Byla lehká jako vánek, jedny noty plynule přecházely ve druhé. Líbeznější píseň jsem v životě neslyšela. Dohrála poslední nota a já ucítila na svých rtech ty jeho. Začal mě vášnivě, přesto jemně líbat. Po chvíli mě políbil na tvář, přičichnul si k mým vlasům a slastně zamručel.

„Víš, měli bychom jít dělat ty úkoly, jinak dostanu doma vyhubováno.“

„Ještě chvilku, pak se na to vrhneme.“

„Dobře,“ řekla a začala jsem mu rozepínat košili. Nešlo si nevšimnou jeho vypracované hrudi. Vyděšeně se na mě podíval. „Chtěl ses na to vrhnout ne?“ Vážný obličej jsem udržela jenom chvíli, musela jsem se smát tomu jeho výrazu. Když mu po chvíli došlo, že jsem to nemyslela vážně, nejdřív se zatvářil jako starší bratr kárající svou pubertální sestru, pak se smál se mnou.

„Ty jsi mi ale potvůrka,“ řekl tak, že se to nedalo brát jinak než jako lichotka.

Objala jsem ho a položila mu hlavu na hruď. Slyšela jsem, jak jeho srdce tluče jako o závod. „Pověz mi něco o Cullenových.“

„No tak, za Carlislem chodím po škole, to víš. Mimochodem ti mám vzkázat poděkování za to, že jsi mě dala do pořádku. A Esmé mi občas donese něco dobrého k jídlu. Jsou moc milí.“

Ještě chvíli jsme si povídali a pak se „vrhli“ na ty úkoly. Přišla mi smska od Charlieho, jestli teda přijdu do čtyř a jak se dostanu domů, když jsem nechala náklaďáček doma. Trochu mě urazilo, že si myslel, že to nemůžu dojít pěšky, ale Edward se nabídl, že mě odveze. Odpověděla jsem Charliemu a víc už jsem na něj nemyslela, nebudu si kazit náladu, když jsem s mým zelenookým pianistou. Udělali jsme všechno do školy, ještě nám zbyl čas si chvíli povídat. Než jsme vyjeli, napsala jsem Charliemu, že už jedeme. U dveří jsem si dodala odvahy a ještě jsem se ho zeptala na otázku, co mi už chvíli vrtala v hlavě.

„Myslíš, že bych se s tebou mohla chlubit jako se svým dokonalým přítelem?“

„No, nevím, jestli dokonalým, ale se vším ostatním souhlasím,“ políbil mě.

Když jsme dojížděli k nám domů, všimla jsem si, že Charlie nasupeně stojí na verandě. Vypadalo to, jako kdyby si chtěl s Edwardem promluvit. Nebo ho zastřelit.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 6. kapitola: