Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 5. kapitola

02.03.2012 (16:30) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2620×

Edward

Otevřel jsem dveře, byl jsem připravený, že máma bude vyvádět. Nikde jsem ji neviděl. Najednou jsem zahlédl její nohy na podlaze. Ležela a ani se nehla. Vykřikl jsem: „Mami!“. Běžel jsem k ní, najednou ale moje nohy ani ruce nevěděly, co mají dělat. Musim zavolat záchranku. Jaký má k sakru číslo?! Nemohl jsem si vzpomenout a jenom jsem viděl, jak umírá a já jí nemůžu nijak pomoct. Chtělo se mi řvát „Mami! Neumírej, co budu bez tebe dělat!“, ale nemohl jsem přijít na to, jak se používá hlas. Před očima jsem měl jenom černo. Najednou se objevil kousek bílého světla. Jeden malý bod. Postupně se zvětšoval a zvětšoval. Dostával tvar a já poznal Bellu. Prozářila celé moje vidění, změnila noc v den.

V tom jsem se probudil. První noc po mámině smrti byla nejhorší. To jsem viděl jenom první část, bez Belly. Opravdu nevím, co bych dělal, kdyby před měsícem nepřijela do Forks. Když mamka umřela, všichni se ode mě odvrátili, pořád jsem nechápal proč. Jediná Bella zůstala, podporovala mě, zvedala mi náladu. Ze smrti matky jsem se ještě nezotavil, bude to trvat dlouho a stejně navždy v mém srdci zůstane rána. Když jsem ovšem s Bellou, na všechno ostatní zapomenu, stane se nekonkurovatelným středem mého vesmíru, něžně okupuje každou mojí myšlenku a díky tomu jsem schopný přežít a žít. První týden jsem byl jako v tranzu nebo kómatu, ani jsem nechodil do školy, ale Bella za mnou chodila každý den, starala se o mě, byla mi nepopsatelnou podporou. To, že k ní začínám něco cítit, mi došlo, jakmile jsem začal vnímat. Hned od prvního okamžiku jsem věděl, že Bella není jen tak ledajaká holka, kterých jsou střední školy plné. Každou chvílí, co jsem s ní strávil, se můj cit k ní prohluboval. A dnes se dozvím, co ke mně cítí Bella, aspoň doufám. I když jsem si uvědomil, že ji miluju, nechtěl jsem, aby její rozhodnutí záviselo na lítosti nebo soucitu. Déle už to ale nevydržím, dnes jí to řeknu, jsem na to připraven. Byla sobota a Bella měla každou chvíli přijít. Osprchoval jsem se, oblékl, upravil si vlasy tak, jak to měla ráda, a dodal jsem si odvahy.

V sobotu jsme většinou dělali úkoly, ale pro dnešek jsem měl jiné plány. Zaklepala, mé srdce vynechalo jeden úder, ještě jsem se zhluboka nadechl a otevřel jí. Byla nádherná. Měla na sobě upnuté modré džíny, tmavomodrý svetřík a její kaštanové vlasy se vlnily podél obličeje. Koutky plných rtů měla zdvižené do úsměvu a její čokoládové oči krásně jiskřily.

„Ahoj,“ řekla s úsměvem a už chtěla vejít do domu.

„Dnes nebudeme sedět na židli, je hezky, dej mi batoh, jdeme se projít.“ Podala mi svojí tašku s věcmi do školy a já se cítil provinile, že se s ní musela každou sobotu táhnout až ke mně. Položil jsem ji vedle dveří a zamknul.

„Kam jdeme?“ Měla natěšený výraz, který mě povzbudil.

„No, v podstatě si nejsem tak úplně jistý. Chtěl jsem se jenom projít, možná do lesa?“

„To zní dobře, tak pojďme,“ Vzala mě za ruku. Při tom mnou projela energie z jejího těla. Byl jsem trochu nervózní a ona to ze mě cítila, tím jsem si byl jistý. Nic ale neřekla. Šli jsme směrem do lesa, jen tak za nosem, a udržovali lehkou konverzaci. Aniž bychom si to uvědomovali, byli jsme hluboko v lese. Před námi najednou začalo prosvítat světlo. Jakmile jsme spatřili, odkud přichází, přestali jsme dýchat. Byla to krásná louka. Jako kdyby nepatřila do tohoto světa, přinejmenším města. Byla posetá kvítky všech různých barev, dokonale kulatá. Byla z ní cítit zkrocená divokost. Květiny i stromy si tu rostly tak, jak chtěly, ale zároveň v tom byl řád. Najednou jsem si vzpomněl na první sen o Belle. Když jsme leželi na trávě a mlčky se drželi za ruce. Byla to ta stejná louka. Stále nic neříkajíce jsme si lehli vedle sebe, propletli svoje prsty a dívali se na nebe. K naprostému štěstí, k naprosté dokonalosti této chvíle, chybělo málo. A já přesně věděl, co.

„Bello, miláčku, musím ti něco říct,“ srdce mi tlouklo jako o závod. Nedivil bych se, kdyby ho slyšela. „Už dlouho se k tomu odhodlávám, ale nechtěl jsem, aby tvoje rozhodnutí záviselo na mých citech. Abys ses nerozhodovala jenom kvůli soucitu, lítosti.“ Nadechl jsem se. „Miluji tě jako nic na světě. Jsi anděl, moje naděje. Proměnila jsi mou noční můru v sen, noc jsi změnila v den. Jsi můj lék, jsi má droga. Mé srdce patří už navždy tobě.“

Mlčela. Povzdechl jsem si, jsem odmítnut.

„Já nevím co na to říct,“ přiznala se.

„Řekni mi, co cítíš, i jestli mě nemiluješ, hlavně se mě nesnaž šetřit.“

„Hlupáčku můj, proč si myslíš, že tu jsem? Můj anděl ztratil křídla, půlka mého srdce zapomněla svou melodii. Ta půlka mého srdce jsi ty. Ta druhá ti patří."

„Já to myslím vážně, jestli mě nemiluješ, já to nějak přežiju.“ O tom pochybuji.

„Myslíš, že kdybych tě nemilovala, tak bych se tebou nechala zatáhnout do lesa neznámo kam, bez mapy, bez čehokoli?“ usmála se na mě vstřícně, od srdce, v očích jí přeskakovaly jiskřičky. Přestal jsem pochybovat a to mě připravilo o hlas.

„Jo, něco na tom bude,“ pronesl jsem, když jsem ho zase našel.

Byl jsem v sedmém nebi, nemohl jsem se dívat nikam jinam než do jejích teplých, čokoládových očí. Mně ani jí se nechtělo opouštět toto kouzelné místo, trochu jsem se bál, že ho znovu nenajdu, že nebudu mít důkaz, že se tenhle rozhovor opravdu stal. Čas byl ale neúprosný, slunce začalo zapadat, a tak jsme se zvedli k návratu. Snažil jsem se toho co nejvíce z cesty zapamatovat. O tak krásnou louku bych nechtěl přijít.

Zpátky u domku jsme byli co nevidět, ale celou cestu se mi v hlavě přehrávala melodie. Rychle jsem odemknul, táhl Bellu za sebou směrem do pokoje a u dveřích jsem se zlehka vymanil ze sevření její ruky. Sedl jsem za piáno. Naposledy jsem na něj hrál ten den, co jsem poznal Bellu. Zavřel jsem oči, Bella pořád stála u dveří, zhluboka jsem se nadechl, přiblížil prsty ke klávesám a začal hrát melodii. Byla ještě krásnější, než jsem si představoval. Najednou jsem cítil na svém rameni ruku. O trochu jsem se na stoličce posunul a udělal tak Belle místo na posazení. Sedla si, mlčky poslouchala, opřela si hlavu o mé rameno, které bylo po jejím dotyku stále jako v plamenech. Ucítil jsem vůni květů z jejích vlasů a rázem jsem byl opět na louce. Nikdy jsem se necítil víc šťastný, silný. Po jejím boku jsem byl schopen všeho. Nikdo jí nesměl zkřivit ani vlásek, za to by draze zaplatil.

Hudba dozněla, nechal jsem jí otevřený konec a Bella, stále nechávajíc hlavu na mém rameni, se mi zadívala do očí. Nic takového jsem dřív nepociťoval. Cítil jsem horkost svých rtů a nepopsatelnou touhu ji políbit, aniž bych věděl, jak na to. Přiblížil jsem se k ní trochu váhaje, když ale neuhnula, spíše se přiblížila, už jsem neměl o čem přemýšlet. Dotkl jsem se jejího horního rtu, stiskl jsem ho mezi své, ruku jsem jí položil do vlasů, když v tom... Proklatý zvuk zvonícího mobilu. Jemně se odtáhla, poslepu vyndala z kapsy mobil, aniž by se podívala, kdo jí volá, a zvedla ho. Slyšel jsem trochu vystrašený hlas Charlieho. Nechtěl jsem od ní odtrhnout oči, stejně tak ani ona nechtěla oční kontakt přerušit, abych se podíval, kolik je hodin, ale periferním viděním jsem zpozoroval tmu za okny.

„Neboj tati, nic mi není. Jenom jsme dneska měli víc úkolů. Už jsem na odchodu.“ To, že poslední větu řekla posmutněle, trochu zpříjemnilo fakt, že s ní teď pár hodin nebudu. Přesto se mi představa toho, že odejde, vůbec nezamlouvala. Zaklapla telefon, přitiskla se ke mně a začala mě hladit ve vlasech.

„Doufám, že víš, že se mi ale vůbec nechce jít.“

„Doufám, že ty víš, že se mi tě ale vůbec nechce pouštět,“ pousmál jsem se na ni.

Zvedli jsme se ze stoličky, šli jsme ke dveřím, podal jsem jí batoh.

„Ten si nechám tady. Jednak proto, že ty úkoly musíme zítra už opravdu udělat, a taky kdyby se náhodou Charlie rozhodl zkontrolovat to, co jsme údajně měli na práci.“ Její úsměv jsem miloval. Nejenom ten.

„Tak tedy dobrá,“ odmlčel jsem se, zadíval jsem se jí hluboko do očí. „Miluji tě.“ Výraz jí ještě víc zněžněl.

„Miluji tě,“ odpověděla. Znovu jsem přitiskl své rty na ty její.

„Spi sladce,“ řekl jsem jí po polibku.

„Děkuji, ty taky.“ Věnovala mi úsměv a otočila se k odchodu. Najednou jsem si všiml, jaká je venku tma.

„Počkej, doprovodím tě. Je už pozdě.“

Tu noc se mi už nezdála noční můra. Ještě jsem se ocitl přede dveřmi, pocítil tu bezmoc, která noční můry vždy doprovázela, ale jako lusknutím prstu se sen přemístil na louku, kde jsme byli skoro celý den. Vrátil se mi ten nekonečný pocit štěstí, jaký jsem cítil, když jsem zjistil, že moje bezmezná láska k ní je opětovaná. S tímto krásným pocitem jsem nakonec propadl hlubšímu bezesnému spánku. 

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 5. kapitola: