Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 7. kapitola

05.03.2012 (10:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2487×

Edward

Cítil jsem, jak Bella vedle mě ztuhla, když uviděla Charlieho na verandě. Mám pocit, že jsem mu asi zrovna nepadl do oka. Zřejmě si se mnou chce promluvit. Nezlobil bych se, kdybych byl neprůstřelný. Pokud má vaše přítelkyně za otce šerifa, určitě to nemůže být na škodu. Oba jsme se zhluboka nadechli a vystoupili z auta. Šel jsem ji doprovodit až ke dveřím.

„Dobrý den, pane Swane, doufám, že nemáme zpoždění.“

„Nazdar. Dnes ne. A chtěl bych tě požádat, jestli se ještě někdy zdržíte jako včera, abys moji dceru laskavě doprovodil domů. Nerad bych, aby ji někdo přepadl.“

„Tati, prosím tě, Edward mě včera doprovodil,“ přidala se k nám Bella.

„Ani by mě nenapadlo nechat jít Bellu samotnou.“

„To bych ti radil.“ V jeho tónu bylo skutečné varování a netýkalo se jenom doprovázení Belly. Podíval se na Bellu a odešel do domu. Bella se na mě omluvně podívala a rozloučila se.

„Jestli chceš, tak tě můžu zítra vyzvednout do školy.“

„To bych byla moc ráda.“ Pak zdvihla ruku na pozdrav. „Tak ahoj zítra, budu se těšit.“

„To já taky.“

Zaslechl jsem zvýšené hlasy, dokonce snad zaznělo jméno „Mike Newton“. To mě trochu naštvalo. Doufám, že kvůli mně nebude mít problémy. Ještě toho trochu. Když jsem dorazil domů, opět jsem si sedl za piano a znovu si přehrával píseň, co jsem jí dnes hrál. Byla krásná, ale Belle se ani v nejmenším nevyrovná. Vyndal jsem si nějaké jídlo, co zbylo od minule, a najedl jsem se. Díval jsem se na televizi, pak ještě chvíli hrál a potom jsem si dal sprchu. I když bylo docela brzo, byl jsem unavený. Abych šel spát v devět večer, to se mi už hodně dlouho nepovedlo. Dnes se mi nezdál ani začátek noční můry, celý sen patřil Belle.

Ráno jsem se probudil, plný energie, natěšený, až se znovu uvidím s Bellou. Ani jsem nesnídal, oblékl jsem se, učesal se, vyčistil si zuby, popadl tašku a nasedl do auta. Když jsem přijel k Bellině domu, ani jsem nemusel vystupovat, už mě vyhlížela. Šel jsem jí otevřít dveře u spolujezdce.

„Ahoj, miláčku.“ Zlehka jsem ji políbil.

„Ahoj, poklade,“ odpověděla.

„Měla jsi kvůli mně velký peklo?“

„Ne, jenom dneska nebudu mít čas, vadí mu, že se vídám jenom s tebou, tak pro klid v jeho duši dnešek strávím s Angelou, už jsem s ní domluvená.“ To se mi nelíbilo, ale hlavně, že se Charlie moc nevztekal.

Den se líně táhnul, s Bellou jsem se potkával jenom na obědech a biologii, občas o přestávkách. Dnes jsme obědvali s celou partou. Mám pocit, že v tom má prsty Bella. Poslední měsíc jsem s nikým jiným nevycházel. Jediný, kdo se na mě, kromě Belly, tvářil mile, byla Angela. Aspoň někdo. Stejně jsem se držel stranou od rozhovoru, Bella mě občas pod stolem chytla za ruku nebo pohladila, ve tváři úsměv. Když jsme šli na biologii, tak jsme si ještě povídali, vydrželo nám to opět do doby, dokud nás učitel neokřikl. Po biologii mi zbývala poslední hodina. Pak jsem Bellu odvezl k nim domů. Vůbec se mi od ní nechtělo.

Potom jsem zajel za Carlislem, jako pokaždé. Zeptal se mě, jak se mi daří, co je nového, a tak podobně. Řekl jsem mu o Belle, z toho byl nadšený. Poté jsme se rozloučili a já odjel vstříc domovu. Zbytek dne jsem strávil u piana, televize a dělání úkolů. Tak jsem se nudil, že jsem se rozhodl udělat si obědovečeři. Předtím, než jsem šel spát, napsal jsem Belle, jestli bude chtít ráno vyzvednout. Velice to uvítala, a tak jsem, s chutí a nedočkavostí na zítřek, usnul. V noci se mi znova zdálo jenom o Belle. Opět jsme byli na louce.

Dnešek se moc nelišil od předešlého dne, jenom jsme se s Bellou přivítali vroucněji. Ve škole vše probíhalo normálně. Když jsem šel na svoji poslední hodinu, přecházel jsem do druhé budovy, uviděl jsem Mikea Newtona, jak se baví s Bellou. Ne, on se s ní nebavil, on ji snad osahával?! Začal jsem vidět rudě. Rozběhl jsem se k němu.

„Newtone! Dej z ní ty pracky pryč nebo ti je urazím!“ Už jsem byl u něj.

„V klidu jo? Uklidni se,“ řekl, jako kdyby se nic nedělo.

„To ty se uklidni, ještě jednou na ní šáhneš a,“ řval jsem na něj, když vtom mě přerušil.

„Tak co? Půjdeš mě napráskat do ředitelny?“ vysmíval se mi. Vrhl jsem se na něj a vrazil mu do toho jeho úsměvu.

„Edwarde, nech ho!“ křičela Bella celá vyděšená. Nebýt tam, tak ho snad přizabiju.

„Pro dnešek máš štěstí, ale opovaž se to ještě jednou zkusit. Nepomůžou ti ani na ošetřovně!“ Newton si utíral krev ze rtu. Měl jsem chuť ho praštit ještě jednou, radši jsem odešel, doprovodil jsem Bellu na hodinu.

„Děkuju, Edwarde.“ Vzala mojí ruku, kterou jsem udeřil Newtona, až teď jsem si všiml, že mě bolí. „Nebolí tě to?“ Zlehka ji pohladila.

„Nic, co by se nedalo vydržet. Stálo to za to. Ty jsi v pořádku?“

„Jo, možná trochu v šoku, ale jinak jsem v pohodě.“

Když jsem ji vyzvedával cestou do jídelny, vypadala, že se z toho vzpamatovala. Já ještě pořádně ne, doufám, že ten zmetek s námi nebude obědvat. Asi jsem to měl až moc vepsané v obličeji.

„Neboj, vyprávěla jsem to Angele, mimochodem máš u ní obrovský obdiv, a ta hned řekla, že ten... Člověk může zkusit přijít k našemu stolu,“ řekla trochu pobaveně. Přitiskl jsem ji k sobě a políbil ji. Pak jsem ji chytl za ruku a šli jsme do jídelny. Nikde tam nebyl, asi si líže rány. Zbytek dne, díky bohu, proběhl poklidně. Dneska se mnou po škole jela za Carlislem, neměl službu v nemocnici, tak jsme jeli k nim. Esmé byla tak laskavá a udělala nám kávu, chvíli jsme poseděli, a pak jsme jeli ke mně domů. Požádala mě, jestli bych jí zahrál tu skladbu.

„Samozřejmě, vždyť je to tvoje píseň,“ podíval jsem se jí do očí, políbil ji, a pak jsem zasedl za klavír. Po tom, co píseň dozněla, jsme se šli dívat na televizi. Dávali nějaký seriál z doktorského prostředí, stejně jsme se ho ale moc nevnímali. Leželi jsme vedle sebe na gauči, Bella měla hlavu na mé hrudi, občas jsem se sklonil, abych jí přičichl k vlasům. Vždycky se po mně podívala, usmála se, já jí úsměv vrátil a políbil ji. Pak jsem se jí ještě dlouho díval do očí, pořád mi dělalo problém se od nich odvrátit. Jako kdyby mě hypnotizovala. Trochu mě uklidňoval fakt, že na tom zřejmě byla podobně.

„Už musím jít, nebo bude Charlie vyvádět,“ řekla smutně.

„Dobře. Tak já tě odvezu.“

„Ne, to je dobrý, chci se projít.“

„A můžu se připojit? Nerad bych, aby mi Charlie vyčítal, že jsem tě nechal jít samotnou.“

„Samozřejmě, že můžeš, co je to za hloupé otázky, ty můj zelenooký pianisto?“ Trochu jsem se zarazil nad tou přezdívkou.

„To jsem rád, ty moje čokoládová hvězdičko.“ Vtiskla mi polibek.

Když jsme dorazili k nim domů, Charlie byl zase mírně naštvaný.

„Dobrý den, pane Swane,“ slušným vychováním nic nezkazím.

„Nazdar. Bello, ty si nepamatuješ, co jsem ti řekl v neděli?“

„Tati, myslím, že jsem se domluvili, že kvůli tomu už nebudeš vyvádět. Včera jsem strávila den s Angelou a dneska jsme byli u Cullenových. A navíc, ten tvůj milovaný Mike Newton po mně dneska vyjel, kdyby tě to zajímalo. Bůh ví, jak by to dopadlo, kdyby mi Edward nepřišel na pomoc.“ Vrátil se mi vztek z dnešního dopoledne, ale rychle jsem se uklidnil. Charliemu na obličeji prolétlo několik emocí: šok, vztek a nakonec zůstal u poraženého výrazu.

„Promiň, dobrá, budu více věřit tvému úsudku,“ podíval se na mě a pak dodal: „Tobě taky promiň. Tak se měj, Ma... Edwarde.“ Bella se tvářila vítězně, rozloučila se, věnovala mi poslední úsměv a vešla do domu. Tak, aspoň k něčemu byl ten incident s Newtonem dobrý. To ale nezměnilo nic na tom, že jestli by se to mělo ještě opakovat, tak bych mu urazil hlavu. Spokojeně jsem dorazil domů, jako vždycky jsem se zabavil u televize a piana, pak se osprchoval a šel spát.

Opět jsem se přesvědčil o tom, že Bella je můj život. Mám ten nejkrásnější život na světě.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 7. kapitola: