Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 4. kapitola

29.02.2012 (20:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2443×

Edward

„Tak tedy dopředu dobrou noc. Drž se a opravdu, kdybys potřeboval, zavolej!“ pohladila mě po ruce.

„Dobrou a ještě jednou děkuju. Je to nedostačující, ale na víc se momentálně nezmůžu.“ I tohle byl z mé strany výkon.

Jakmile odešla, šel jsem do domu. Ani jsem neodložil klíč na háček, oči mi zabloudily k místu, kde jsem ji našel. Vše mi znovu proběhlo před očima, nohy se mi podlomily a já padnul na zem. Je pryč, už se nevrátí, už ji nikdy neuvidím, neuslyším. Došlo mi, že musim ven z tohodle proklatého domu. Sebral jsem všechny síly na to, abych se zvedl z podlahy, dveře jsem za sebou jen zabouchl a běžel jsem. Nevěděl jsem kam ani proč, prostě jsem běžel. Dusil jsem v sobě vzlyky a utíkal jsem čím dál tím rychleji. Jako kdybych mohl utéct od toho, co se stalo, jako kdybych mohl běžet tak rychle, že bych se vrátil o den zpátky. Běžel jsem směrem k lesu, držel jsem se okraje, nechtěl jsem skončit někde uprostřed lesa. Utíkal jsem jako o život, nevěděl jsem co jiného. V hlavě se mi pořád přehrávaly nejhorší okamžiky dnešního dne. Matka ležící bezvládně na podlaze, čekání na sanitku, čekání na výsledek operace, slova doktora, která mi říkala, že bylo pozdě, že nejdůležitější osobě v mém životě, mému rodiči, půlce toho, kdo jsem, přestalo bít srdce. Už nikdy ji neuvidím. Pod tíhou všeho jsem se znovu zhroutil na zem. Vzlyky se proti mé vůli draly ven, drásaly mé hrdlo, srdce, plíce. Nedošlo mi, že to nejsou vzlyky, to, co mě drtí zevnitř. Neudržel jsem řev, křik, bylo mi jedno, kdo mě uslyší.

„To je to, co jsi chtěl?! Udělalo ti to dobře, že si mě připravil o matku?! Proč ona, proč já?! Čím jsem si zasloužil to, že musím prožívat tohle?! Co?! Proč?!“ řval jsem k nebi.

Nevím, jak dlouho jsem klečel na trávě, se zavřenýma očima, rukama bezvládně ležícíma vedle mých nohou, se slzami tekoucími po tváři jedna po druhé, nechajíce se užírat každou vzpomínkou, myšlenkou. Hůř mi nikdy nebylo a pochybuju, že bude. Když jsem konečně otevřel oči, výrazně se potemnělo, pomalu jsem se zvedl a šel zpátky k domu, co bez ní nebude domovem. Netušil jsem, kolik je hodin, když jsem vešel, měl jsem namířeno rovnou do postele. Byl jsem ze všeho vyčerpaný. Nebyl jsem schopný ani si sundat zablácené kalhoty. Padl jsem na postel, zavřel oči a modlil se, abych usnul. I přes zavřená víčka jsem viděl matku, ještě plnou života, i s tváří bez výrazu a zavřenýma očima, když se všechno začalo hroutit. Nakonec jsem vzdal pokusy o spánek a vzal k ruce mobil. Nevěděl jsem, kolik je hodin a v podstatě mě to nezajímalo. Napsal jsem Belle, doufajíc, že není příliš pozdě na smsky. Odpověděla hned. Potřeboval jsem odvést myšlenky, tak jsem se jí zeptal na první věc, co mě napadla – co má zítra v plánu.

No, v planu nemam nic, ale chtela jsem Te navstivit, jestli nejsi proti nebo nemas naplanovane něco jineho.

Domluvili jsme se, že přijde, pak si psali o všem možném, hlavně ona psala, více jak polovinu z toho jsem nevnímal, ale ta menší polovina aspoň částečně zaměstnávala mou mysl. Zmiňovala se o Phoenixu, o škole, kam chodila před tím. Nevím, kolik času jsme takhle strávili, když se mě konečně zmocnil spánek. Sen, který se mi zdál, mi moc klidného spánku nedopřál. Zdálo se mi o tom, co probíhalo před tím, než jsem ji našel a o tom, co se dělo, když jsem ji našel. O parkovišti s Bellou, jak jsem později a s rozpaky přicházel domů, kde jsem ji našel ležet na podlaze. Jak jsem zařval, sbíral síly, abych k ní došel, to, jak jsem volal záchranku, jak přijeli. Pak probíhalo vše zrychleně až do chvíle, kdy mi doktor řekl, že nepřežila. Celý sen se poté vrátil na začátek. Znovu jsem kráčel po parkovišti, uviděl Bellu. Teď jsem jí jenom zavolal odtahovku a jel domů. Když jsem otevíral dveře, věděl jsem, co najdu. Sen se opět vrátil na začátek, když nepřežila. Celé se to dokola opakovalo, vždy jsem se snažil přijít včas. Jel jsem rychleji, běžel jsem, utíkal rovnou z hodiny. Vždy jsem ji našel na podlaze. Když se to odehrávalo asi po desáté, už jsem nevolal sanitku, už jsem k ní neběžel. Vše pohltila tma, uvěznila mě, můj mozek škodolibě přehrával obraz jejího tělo na podlaze, jako už tolikrát. V tom jsem se probudil.

Jen jsem otevřel rudé oči, nebyl jsem schopný se pohnout, tak jsem jen civěl do zdi. Vidění se mi rozostřilo, mé tělo namáhaly i nádechy a najednou jsem nechápal, proč musím přijímat kyslík do svých plic. Nechápal jsem, proč bych se měl zvedat, proč bych se měl převléknout, proč bych se měl najíst, proč... Hlavu jsem zabořil do polštáře a z vyčerpaných očí jsem nechal uniknout jednu slzu. V tom někdo zazvonil. Šel jsem líně a neochotně ke dveřím a otevřel je. Byla to Bella, lehce jsem kývnul na pozdrav.

„Pojď dál.“

„Ahoj. Doufám, že jsem nepřišla moc brzo a nezbudila tě.“ Vypadala šokovaně, ale moc jsem to nevnímal.

„Ne, nespal jsem.“

„Máš hlad? Chceš něco udělat ke snídani?“ Při představě na jakékoliv jídlo se mi udělalo špatně.

„Ne, děkuju, nechci nic.“ Ani žít, dodal jsem si v duchu.

„Ale musíš přece něco jíst.“

„A proč?! K čemu mi to bude?! Stejně jednou umřu, tak proč to prodlužovat?!“ řval jsem, stejně jako večer u lesa.

„Edwarde... Takhle nesmíš uvažovat. Vím, že to bolí, ale ona by nebyla ráda, kdyby tě takhle viděla.“

„Ale ona mě neuvidí! Už nikdy! Stejně jako já nikdy neuvidim ji!“ Padl jsem vyčerpáním na gauč. Bella si ke mně přisedla a začala mě hladit po ruce. Nic neříkala, jenom seděla vedle mě.

„Promiň, že jsem na tebe křičel,“ zašeptal jsem.

„To je v pořádku,“ řekla, pak vstala a šla do kuchyně. „Tak si se mnou dáš aspoň kafe?“

„Hmm.“ Už jsem přestal vnímat. Zůstal jsem koukat do zdi, přestal vnímat okolí. Tak zoufale jsem si přál, aby se vrátila, abychom se třeba dívali na pitomý telenovely, aby se mě ptala, jaký jsem měl den. Zavřel jsem oči, snažil se vybavit si poslední vzpomínky na ni a ponořil jsem se do nich. Snažil jsem se vyhýbat těm úplně posledním, těm, kde neměla v obličeji krásnou, zdravou barvu. Víc si ze soboty nepamatuji.

„Edwarde?!“ Probrala mě z myšlenek Bella. Seděli jsme nad obědem u stolu. „Poslouchal jsi mě?“ Vůběc jsem netušil, o čem jsme se bavili a proč je u mě doma, i když jsem nemohl říct, že by mi to vadilo.

„Promiň. Byl jsem mimo.“

„Myslela jsem si to. Říkala jsem ti, že nás doktor Cullen za půl hodiny vyzvedne, tak by ses měl připravit.“

„Na co?“

„Dneska je pohřeb.“

„Vždyť je teprve neděle.“ Snad na tom nejsem až tak špatně, že bych promeškal několik dnů.

„Zlato, je pátek.“ Jo, jsem na tom tak špatně, že jsem promeškal skoro celý týden.

Po tom, co jsme dojedli oběd, jsem si šel obléct šaty. Ani jsem si nevšiml, že Bella byla v černém. Carlisle s Esmé přijeli na čas a vyrazili jsme pohřeb. Zařídili ho moc pěkně, byl jednoduchý, nebyl dlouhý a dostavilo se hodně lidí, přišli snad všichni občané Forks. Opět mě předpadl hněv a smutek. Proč to musela být zrovna ona? Po obřadu jsem zase upadl do apatie, probrala mě až Bella.

„Zítra příjdu a mrkneme se na učení, hodně si toho zameškal,“ řekla nejdřív vesele a pak se na mě plna soucitu podívala. „Vím, že je to pro tebe hodně těžké. Ale já, doktor Cullen a jeho žena, jsme tu pro tebe.“

„Vím. Moc si toho vážím, opravdu moc.“ Třeba Eric, kluk, se kterým jsem trávil spoustu času, před tím než přijela Bella, se ani neozval. Objala mě a najednou mi bylo o mnoho lépe. Jako by svoji sílu, energii a optimismus vlévala do mého těla. V tu chvíli mi došlo, že pro mě strašně moc znamená.  

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 4. kapitola: