Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 21. kapitola

28.04.2012 (18:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2263×

Edward

„Ty víkendy jsou vždycky tak krátký,“ stěžoval si ve třídě před první hodinou Eric.

„Hmmm... To teda jo,“ souhlasil jsem němě. „Co ty a Angela? Jak jste na tom?“

„Dobře,“ zazubil se. „Co ty a Bella? Už jste spolu spali? Co?“ vtíravě vyzvídal.

„Prosim tě, to je snad naše soukromá věc, ne?“ To jsem – zrovna s ním – opravdu nechtěl řešit.

„Takže ne. Chlape, měl bys přidat, nebo tě nechá a ty budeš do smrti na suchu.“ Ach jo, jak já ho za tohle neměl rád.

„Zase dobrý, jo?“ snažil jsem se ho uklidnit.

„No jo furt, promiňte, pane kněz.“ To už jsem se neudržel a jednu výchovnou jsem mu vrazil. On se jenom zazubil. „Stálo to za to.“ Už jsem mu chtěl napálit další, když vtom přišel učitel.

„Máš štěstí!“ zašeptal jsem mu, když jsme se zvedali na pozdrav.

„Stejně bys mě nepřepral, máš málo fyzické aktivity,“ smál se, bezbožník jeden!

„Prosim tě, kdyby přes tebe přeskočil…“ Sakra! Já jsem ale vůl.

„No? Kdo? Králík? To máš pravdu, to bych opravdu neustál!“

„Yorkie, Masen! Ticho tam, nebo půjdete k tabuli.“ To bylo snad poprvé, co jsem byl rád, že nás vyučující přerušil. Hned jsem ho měl o něco raději.

„Tak... Dnes si napíšeme test, v každé lavici bude pouze jeden student. Rozesaďte se.“ A teď už zase ne. To nedopadne dobře. Učil jsem se naposled snad před měsícem.

„Pane profesor, my opisovat nebudeme. Přísaháme, stejně nikdo nic neumí,“ žertoval s ním Newton. Jenom jsem ho slyšel a otevírala se mi kudla v kapse. Neměl jsem ho rád ani předtím, než vyjel na Bellu.

„Kdepak, každý zvlášť, hned!“ Pár lidí kolem začalo v penálech hledat předpřipravené taháky. Musel jsem se jim v duchu smát. I když, oni aspoň dostanou dobrou známku.

Test dopadl, dle mého soudu, dosti špatně. Měl bych se opravdu začít učit. Po chvíli jsem se sám té představě zasmál. Hodina obědu se přiblížila, tak jsem vyrazil ze třídy a šel vyzvednout Bellu. Chodby byly strašně zaplněné, každý se tlačil na oběd a já šel proti proudu. Nesnášim přeplněné prostory, tak jsem šel s hlavou přikrčenou, snažil jsem se vyhýbat všem, co šli proti mně, ale jinak jsem moc nevnímal, hlavně jsem už chtěl být venku z toho blázince. Náhle mě někdo chytl za ruku a táhl. Z toho překvapení jsem se nebyl schopný bránit, hlavou jsem kmital ze strany na stranu ve snaze zjistit, kdo mě to vlastně táhne, ale bezúspěšně, a z ničeho nic jsem se ocitl na… záchodech? Podíval jsem se po ruce a uviděl, že ten tahač nebyl nikdo jiný než Bella. Když viděla můj výraz, já ho částečně viděl v zrcadle a nebylo to nic moc pěkného, tak se začala smát. Políbila mě a objala.

„Ahoj, lásko. Ani nevíš, jak jsem se na tebe těšila.“ Ještě jednou mě políbila.

„Ahoj? Proč jsi mě zatáhla na záchodky, panebože? Že ty mě chceš znásilnit?!“ Snažil jsem se tvářit co nejvážněji. Teda ne, že by to bylo znásilnění, vůbec bych se nebránil. Bella jenom vykulila oči.

„Co?!“ Vypadala, jako kdyby tomu opravdu uvěřila. Trochu jsem se pousmál tomu nechápajícímu výrazu.

„Ale nic.“ Vtiskl jsem jí na rty polibek.

„Promiň, měli jsme supla místo výtvarky. Koho jinýho než matikáře. Takže místo výtvarky matika. Takže jsem ještě trochu vymytá,“ nevesele se usmála. Tohle znám až moc dobře.

„Já tě miluju i vymytou, z toho si nic nedělej.“

„Ale já se nemám ráda hladovou,“ řekla a zase mě tahala. Pro změnu ze záchodků. Trochu jsem se zabejčil, takže musela pořádně zabrat. Musel jsem se smát tomu, jak jí boty na dlaždičkách klouzaly. Potom jsem trochu povolil a oba jsme letěli skoro až na druhou stranu, teď už naštěstí prázdné, chodby. A rovnou do profesora biologie. Sakra, ten chlap je snad všude.

„Možná byste měli začít chodit na obědy.“ Zadíval se na nás přísně. Ze všech učitelů na celé škole musíme sejmout zrovna Bannera!

„Právě tam jdeme, na shledanou,“ řekla Bella, utíkali jsme pryč a za rohem jsme už nedokázali dusit smích.

„Co si o nás bude myslet?“

„To je mi zcela upřímně fuk,“ řekl jsem, přitáhl si ji blíž a začal ji líbat.

Po chvíli se odtáhla. „Jestli nechceš, abych tě snědla, tak už pojď na ten oběd. Za chvíli by nás tu stejně určitě někdo nachytal.“

V jídelně už bylo samozřejmě narváno, naštěstí nám Angela a Eric drželi místo. Pozdravili jsme se, potom jsme si šli s Bellou pro jídlo a usadili se. Angela mi přišla nějaká... bez života. Drželi se s Ericem za ruku, ale byla mimo.

„Ang?“ Zřejmě si jejího stavu všimla i Bella.

Angela sebou škubla a pak se vrátila do přítomnosti. „No?

„Děje se něco?“

„Ne-e. Všechno je v pohodě,“ řekla, trochu se pousmála a oči jí zase začaly koukat do blba. Tázavě jsme se podívali na Erica, ale ten vypadal stejně zmateně. No, Bella to určitě vyzkoumá. Do tohodle se plést nebudu.

Poobědvali jsme a vydali se směrem k našim učebnám. Biologie. Doufám, že nám to Banner nedá zase sežrat. Asi hodně lituje toho, že tenkrát Bellu posadil ke mně. Hmmm... Zajímalo by mě, jestli bychom se seznámili, i kdyby ji posadil jinam. Je pravda, že se mi moc líbila, ale nebyl jsem si jistý, že bych ji jen tak oslovil. Bavila se jenom s Angelou a s tou jsem se zase nebavil já. Já se bavil jenom s Ericem. Ještě před tím, než máti zemřela a Bella se o mě starala, tak jsem obědval jenom s Ericem. Když jsme se přestali bavit, tak si začal sedat k Angele a její partě, my se k nim přidali až později. Měl bych být Bannerovi vděčný. Nebýt jeho, tak bych ten měsíc nepřežil ve zdraví, s Bellou bych se asi nikdy neseznámil a zřejmě bych odpustil i otci. Osud je někdy tak krásná a spletitá záležitost.

„U Steavensonových se stavíme rovnou, nebo se nejdřív chceš stavit u vás?“ ptal jsem se po škole Belly.

„No, já domů v podstatě nemusím vůbec. Jenom tam musím skočit uvařit a přespat, ale to počká,“ odpověděla Bella se smíchem.

„Dobře, dobře.“ Nasedli jsme do auta a jeli se podívat na byt. Zvenku vypadal docela dobře, prostorně a opečovávaně. Zazvonili jsme na zvonek a chvíli čekali. Zanedlouho ze dveří vyšla paní ve středních letech, s krátkými, hnědými vlasy a s úsměvem na tváři a šla nám otevřít.

„Dobrý den, já jsem Edward. Edward Masen. Domlouvali jsme se na tom pronájmu horního patra.“

„Ahoj, Edwarde, vždyť já tě znám. Pamatuju si tě, když jsi byl ještě v kočárku. Byl jsi krásné miminko. Já jsem Liza. Tak pojďte dál,“ zvala nás. „Ten byt nahoře má ještě zvláštní vchod přes schody vzadu. Náš Jimmy si tamtudy tajně vodil dámské návštěvy.“ Podívali jsme se s Bellou na sebe a trochu se pousmáli. Prošli jsme vchodovými dveřmi, zuli se a pokračovali za paní Steavensonovou po schodech k bytu. Vytáhla z kapsy klíče a odemkla dveře nad schody. Vkročili jsme do prostorného obýváku. Byl světlý, vzdušný, vybavený nábytkem ze světlého dřeva. Za rohem byla schovaná krásná kuchyně s jídelním stolem. Vše k sobě krásně pasovalo a působilo harmonicky. Jedna stěna, u které byla televize, byla vymalovaná oranžově, ostatní byly bílé. Na zemi byla plovoucí podlaha v podobném dekoru jako nábytek. Přesně jsem viděl místo, kam by pasovalo moje milované pianko. Jestli se mi ho podaří přestěhovat.

„Tak co na to říkáte?“ ptala se paní Steansonová, i když viděla naše užaslé tváře.

„Je to nádherné,“ odpověděla Bella.

„Ten nábytek můžeme odstěhovat, jestli si budeš chtít nastěhovat svůj, Edwarde.“

„No, já bych byl radši, kdyby tu mohl zůstat. Nechci se stěhovat týden. Jediné, co bych si přistěhoval z nábytku, pokud by vám to nevadilo, by bylo piano. “

„Dobře. Tak se pojďte podívat na ložnici a koupelnu. Ty už jsou teda menší.“ Liza nás vedla dál po domě.

Vstoupili jsme do malé, velmi útulné ložnice. Byla vybavená v podobném stylu jako obývací pokoj, jedna stěna, ta u čela velké postele, byla vymalovaná sytou, trošku tmavší oranžovou, dvě boční příjemnou broskvovou a poslední měla jen lehký nádech oranžové. Pod oknem byl psací stůl se židlí a vedle malá komoda. Na mé oblečení dostačující.

„Hmmm... Vypadá opravdu moc dobře.“ Začínal jsem se obávat, kolik za to bude chtít. Z ložnice vedly další dveře, do koupelny. Ta byla laděná do modrobílé. V koutě byla větší vana, potom záchod, umyvadlo. Místnost nebyla moc velká, a proto tu toho nebylo mnoho.

„Pračka a sušička je dole v garáži, jestli bys potřeboval prát a přineseš si svůj aviváž a prášek, tak si můžeš prát tam,“ informovala mě moje budoucí bytná.

„Super. Jak to vidíte s nájemným?“ ptal jsem se váhavě.

„Řeknu ti to asi takhle. Hlavně budeme rádi, když se tohle patro bude využívat. Platil bys energie, to je jasný, ale nájem by nebyl tak závratnej.“

„Já se dohodnu s doktorem Cullenem, má za mě odpovědnost, takže smlouvu bude muset podepsat on, pak by se asi přepsala na mě, až mi bude osmnáct.“

„Jo, to se nějak dohodneme.“

„A kdy bych se tak mohl nastěhovat?“

„Pro mě za mě, klidně dneska, když se podepíše smlouva. Pořádek přece jenom dělá přátele.“

„To asi nestihnu,“ zasmál jsem se. „Viděl bych to podle toho, jak a kdy se to vyřeší s naším domem.“

„Tak až budeš moudřejší a budeš moct přivést i doktora Cullena, brnkni a sejdem se a všechno to sepíšem.“

Rozloučili jsme se s paní Steavensonovou a odjeli za Carlislem. Cesta byla trochu delší, ale rychle utíkala. Zastavili jsme před garáží a přešli ke dveřím. Zaťukali jsme, hned přišla Alice a otevřela nám.

„Ahoj, tak jak se ti vede? Už je to lepší?“ ptala se.

„Jojo, paměť se už úplně vrátila, rány se hojí, hlava už nebolí,“ zasmál jsem se.

„Tak to je fajn,“ řekla upřímně. „Pojďte dál. Carlisle má ještě službu, za chvíli se snad vrátí.“

„Dobře. A jak se vede vám?“

„Nestěžujeme si,“ smála se Alice. „Je u vás něco nového?“

„Mám jednu nabídku na byt, z části tu jsem kvůli tomu. Potřebuju se domluvit s Carlislem. Smlouvu bude muset asi podepsat on a nějak budeme muset zařídit prodej nebo popřípadě pronájem toho aktuálního domu.“

„Ahááá,“ zareagovala Alice, ale nevypadala zas tak moc překvapeně. „Myslím, že Carlisle už jede.“ Co? Jak to může vědět? Já ho ještě ani neviděl ani neslyšel. Ale měla pravdu, za chvíli jeho auto vyjelo ze zatáčky.

„Ahoj, Edwarde. Jsem rád, že ses zastavil,“ zdravil mě, když vešel do obýváku.

„Ahoj, Carlisle.“ Trochu se zadrhl. Došlo mi, že než se mi vrátila paměť, tak jsem mu vlastně vykal.

„Co paměť?“ ptal se.

„Už je zpátky. Můžu ti říct, že se mi po ní stejskalo,“ zasmál jsem se.

„Ale i tak přijď na kontrolu. Jenom pro jistotu.“

Na chvíli jsem se odmlčel. Trochu jsem nevěděl, jak bych začal. „Carlisle. Měl bych k tobě jednu prosbu. Chtěl bych se stěhovat, už mám vyhlídnutý jeden byt, ale problém je v papírování. Vzhledem k tomu, že mi ještě nebylo osmnáct...“

„Je mi to jasný,“ odpověděl Carlisle vřele.

„A taky bych chtěl prodat nebo pronajmout dům po matce. Už jsem to říkal Alici. Pomohl bys mi i s tím?“

„Hmmm,“ přemýšlel, „tak mě napadá, že bychom ho od tebe mohli koupit my,“ řekl nakonec.

„Ale to přece nemusíš, mně by stačilo, kdyby ses podíval na smlouvu nebo tak něco.“

„O to nejde, ale Esmé se váš dům moc líbil a už nějakou dobu si pohráváme s myšlenkou, že bychom si pořídili nějaký menší domeček, jen pro nás dva.“

„Přece ten dům je na trochu jiné úrovni, než jste zvyklí.“

„My nejsme zas tak rozmazlení,“ pousmál se. „Navíc se vsadím, že Esmé si ho ráda přizpůsobí k obrazu svému.“

„A co... vyrovnání?“ ptal jsem se váhavě. Nebyl jsem typ, co by si dokázal říct o peníze.

„Buďto se nějak dohodneme nebo si můžeme sehnat ocenění domu odborníkem. A potom ti můžeme zaplatit najednou nebo ti platit nájem a postupně ho odplácet. Ale to ještě předbíhám. Nejdřív se dohodnu já s Esmé.“

„Nevím, co na to říct. Moc ti děkuju. Za všechno.“

„To nestojí za řeč.“

„Jen nebuď skromný. Vy všichni jste mi moc pomáhali. A pořád pomáháte.“

„Dobře, ale už neděkuj nebo se tak dojmu, až se rozbrečím,“ řekl se smíchem.

Ještě jsme něco málo domluvili, kdy se půjdeme podívat na smlouvu k paní Steavensonové a další nechutné podrobnosti. Na to papírování se těším snad ze všeho nejmíň. To bych raději odnesl své piano do nového bytu na zádech.

„Pojedem k tobě nebo k nám?“ zeptala se Bella, když jsme vyšli ven.

„Jestli by ti to nevadilo, já bych raději k vám.“

„Co když tam bude Charlie?“

„To snad nevadí, ne?“

„Jak myslíš,“ pousmála se.

Nasedli jsme do auta a ujížděli směrem k Bellině domu. Moc jsme nepospíchali, otevřeli si okna a dýchali krásný, čerstvý vzduch, který pocházel z lesa, u kterého Cullenovi bydleli. S lehkostí jsme projížděli serpentýnami a klesali dolů k městu. Před domem nebylo vidět Charlieho auto, a tak jsme se trochu zaradovali, že zřejmě ještě není doma. Ruku v ruce jsme vstoupili dovnitř a svlékli si bundy. Když jsem si zouval boty, tak mě Bella chytla kolem pasu, hlavu mi položila na záda a slastně zamručela. Začínal jsem ztrácet rovnováhu, a tak jsem se opřel o zeď. Tomu se Bella pousmála a pomalu mě pustila. Otočil jsem se a obejmul ji. Ona mi položila ruce kolem krku a hlavu zabořila do ramene. Vdechoval jsem krásnou vůni jejích vlasů a jednou rukou je hladil.

„Miluju tě,“ šeptl jsem jí do ucha.

„Já vím, proto se tě držím,“ zasmála se. „Taky tě miluju,“ odpověděla po chvilce smíchu zase vážně.

Přitiskl jsem si ji ještě blíže, vtiskl jí pár polibků do vlasů, potom na ucho, čelist, tvář, oko, nos a pak jsem se zastavil kousíček před rty. Pootevřela je a vdechovala mi do úst vzduch z těch jejích. Lehce, jako když pírko dopadá na zem, se rty otřela o ty mé, ochutnávala je, pak je špičkou jazyka obkružovala, pak své rty přitiskla a jazykem mi zajela do úst. Začal jsem jí polibky oplácet, její boky jsem přitiskl na ty své, ona nás přirazila ke zdi, její prsa byla přitisklá na mé hrudi, svýma rukama mě lehce tahala ve vlasech, já jsem je držel na jejím zadečku a něžně ho mačkal. Rychle a hlasitě jsem dýchal, jí unikl tichý vzdych a já myslel, že zešílím. Krev se mi hrnula z mozku do kalhot, které zase byly krůček od prasknutí. Přepadla mě strašná touha, zabral jsem a otočil nás. Teď byla u zdi Bella, její ruce mi šmátraly na zádech pod košilí, začal jsem jí líbat krk a její nehty se jako odpověď zarývaly do mé kůže. Zamručel jsem a už jsem jí chtěl začít sundávat triko, když vtom v zámku zarachotily klíče. Oba jsme nadskočili a nevěděli, co máme dělat, abychom působili přirozeně. Tak jsme jen tak strnule stáli a čekali jako na zloděje. Otevřely se dveře, Charlie vešel a když nás viděl... začal se smát. Bella se začala červenat a já si přál, abych si mohl nějak nenápadně zakrýt rozkrok. Zrovna dneska musím mít těsný džíny!

„Jak tak koukám, tak jsme si kvit,“ smál se. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že myslel tu trapnou chvíli, když jsme ho našli, jak na gauči leze po Sarah. „No tak, nestůjte tady jako tvrdý Y a běžte dál, já se chci taky svlíknout.“ Strnule jsme přešli do obýváku a tam si sedli. Vůbec nám nedošlo, že jsme se ještě nezuli.

„Tak co je nového?“

„Budu se stěhovat,“ odpověděl jsem s úsměvem na rtech.

„Ke Steavensonovejm? Tak to je fajn.“

„A co u tebe, tati?“

„U mě nic, ale našel se Jacob.“ S Bellou jsme ztuhli. „Našli ho v lese, asi si ho nějakej myslivec spletl se škodnou, protože byl postřelenej. Do nemocnice jít ale nechtěli a když jsem jim nabídl, že bych zavolal doktora Cullena, tak se na mě dívali, jak kdybych ho postřelil já.“

Cítil jsem škodolibou radost, že dostal, co si zasloužil.

„Ale to už je jedno. Co ty, Edwarde? Zůstaneš na zápas, nebo už půjdeš?“ ptal se Charlie.

„No, sice jsem trochu unavený, ale asi vás tu budu ještě chvíli otravovat,“ odpověděl jsem a usmál se na Bellu.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 21. kapitola: