Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 22. kapitola

30.04.2012 (22:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2260×

Bella

I když jsem nechtěla, Jacob mi pořád vrtal hlavou. Uplynul víc než týden od doby, kdy se Edward vrátil z nemocnice, a když už byl v pořádku, posunula se ta Jacobova vlčí věc na ose důležitosti o pár příček výš. S Edwardem jsme se o jeho útoku vůbec nebavili, dělali jsme, jako kdyby se to nestalo. S kým jiným jsem o tom mohla mluvit? Všichni by mě považovali za blázna. Ale byl tu někdo, kdo by mi o tom mohl něco říct... Jednak Sarah, ale s tou jsem se moc bavit nechtěla. Jo, byla milá, ale... Nedokázala jsem to vyjádřit, prostě jsem se cítila, jako kdyby mě podvedla. Takže zbýval Carlisle. Sama jsem za ním nejezdila a před Edwardem jsem to řešit nechtěla. V podstatě ani nevím, na co bych se ptala, ani co mě zajímá. Jenom... Přece je normální, že když se vrstevník promění v obrovského vlka a přizabije člověku přítele, tak tomu člověku vrtá v hlavě, jak je to sakra možný, ne?! Já nevím... Nevím, nevím a ještě jednou nevím. Tohle se přece nedá jen tak zamést pod koberec! Dál jsem seděla na posteli a přemýšlela... Nebo spíš koukala do blba.

„Můžu?“ vyrušil mě Charlie, který stál přede dveřmi.

„Jojo... Určitě.“ Narovnala jsem se a vrátila se do přítomnosti.

„Jak to, že nejsi s Edwardem?“

„Říkala jsem ti přece, že má zařizování kolem toho bytu.“

„A proč to neobíháš s ním?“ Zrovna dneska se chce vyptávat. Neměla jsem vůbec náladu, byla jsem přetažená a to ještě nebylo ani šest.

„Posloucháš ty mě vůbec? Máme hodně úkolů, hlavně z matiky,“ odpověděla jsem trochu nepříjemně.

„A on je dělat nemusí?“

„Tati. Samozřejmě, že musí. Jsme domluvený, že mu pak když tak pomůžu. Ale to si nejdřív musím být sama jistá... Nechci být nepříjemná, ale můžeš už jít? Mám toho opravdu hodně.“ Hlavně už žádné další otázky. Jako by už nestačilo, že musím strávit jedno odpoledne sama. A že asi nebude jediný... Pitomý stěhování.

„Vždyť se na to stejně nesoustředíš. Pojď dolů, uděláme si něco lehkýho k jídlu, mrknem na telku a půjdem spát. S tou matikou ti pomůžu, jestli na to budu stačit,“ odpověděl mile.

„Dobře... Děkuju, tu telku ale vynechám. Jsem dost unavená.“

„Co ty děláš v noci?“ ptal se žertovně Charlie.

„Představ si, že spím,“ odsekla jsem mu.

„Jó? A s kýmpak?“ Teda, jeho elán bych chtěla mít.

„Neprovokuj nebo nedostaneš najíst!“ řekla jsem už s humorem.

„Ale, ty pohádko, nejsem malej,“ div na mě nevyplázl jazyk, „jdu předehřát troubu, dneska bych to viděl na pizzu,“ zašvitořil a odešel z mého pokoje.

Ach jo, zazoufala jsem si v duchu. Bylo mi jasné, že ta moje nálada nemá nic společnýho s tím, jak Charlie žertuje. Je neuvěřitelné, jak si vás jeden človíček dokáže obmotat kolem prstu. To, že jsem každé odpoledne s Edwardem, bylo něco tak přirozeného, že by mě ani nenapadlo, že ho můžeme prožít i „odděleně“. Strašně mi chyběl, už jsem se nemohla dočkat, až se zítra uvidíme. Rezignovaně jsem padla na polštář, zavřela oči a přikryla si je rukou. Za chvíli půjdu Charliemu pomoct.

Jak se ukázalo, tak jsem večer pěkně vytuhla. Když jsem se probudila, byla jsem strašně rozlámaná, přespaná, vůbec se mi nechtělo vstávat. Jakmile Edward dorazil, vroucně jsme se přivítali. Prý už mají s Carlislem téměř vše zařízeno. Cullenovi mu za jeho dosavadní dům budou platit nájem, který bude potřebovat pro paní Steavensonovou, a až se přestěhujeme někam na kolej nebo do vlastního, tak mu doplatí zbytek. V pátek se mám těšit na stěhování. Skvělé.

Ráno jsme se na první hodině potkaly s Angelou. Opět nepřítomně zírala před sebe. Když jsem ji pozdravila, cukla sebou, věnovala mi jeden pochybný úsměv, pozdravila mě nazpátek a zase upadla do nepřítomnosti. Co to s ní je?

„Jak se máš?“ začala jsem neohrabaně.

„Joo, dobrý,“ odkývala, aniž by se na mě podívala. Dobře, ještě chvíli ji nechám. Ona byla člověk, co se svěřuje se vším. Dám jí ještě jeden den. Zazvonilo a do dveří vlítla učitelka, takže ani kdybych chtěla, tak bych z ní teď nic nevytáhla.

Prožívat dopoledne s tím, že se nemůžete dočkat, až ochutnáte jedny sladké rty, není úplně ideální, ale na druhou stranu. Mám se na co těšit. Je ale pravda, že škola utíkala příšerně pomalu. Až na dvě hodiny. Jednou byl oběd a tou druhou biologie – jak jinak. Konečně jsem se dočkala dvanácté, stoupla jsem si před dveře třídy a netrpělivě jsem ho vyhlížela. Zahlédla jsem bronzovou hřívu, která šla proti proudu studentů, tlačících se do jídelny. Jakmile mě zahlédl, přidal na kroku, blížil se. Než jsem ho stačila pozdravit, stačil zaměstnat mé rty.

„Ahoj, hvězdičko moje,“ pozdravil, když už neměl plnou pusu.

„Ahoj, klavíristo můj,“ řekla jsem a chtěla si vzít ještě jeden polibek.

„Klavíristo? Kdo je u tebe klavírista?! Abys věděla, tak já mám piano a ne klavír,“ hrál naštvaného. Sice jsem neviděla rozdíl mezi pianem a klavírem, ale co už.

„Omlouvám se, pane pianisto,“ žertovala jsem. Usmáli jsme se na sebe, věnovali si ještě jeden krátký polibek, propletli své prsty a uháněli přeplněnou chodbou na oběd. Když jsme konečně dorazili do místnosti plné stolů, židlí a talířů, všimla jsem si, že Eric sedí u stolu sám.

„Kde máš Angelu?“ zeptala jsem se, když jsme si s podnosy sedali ke stolu.

„No, bylo jí špatně, tak odešla. Myslel jsem, že zrovna ty to budeš vědět.“

„Před chvílí ještě vypadala dobře,“ usoudila jsem.

„Tak se jí udělala nějaká chvilková nevolnost, no!“ vyjel po mně a já nestačila zírat. „Promiň,“ omluvil se téměř okamžitě. Jinak by asi Edward vyjel po něm.

Mávla jsem rukou, aby to nechal plavat, věděla jsem, že ho taky trápí, co to s Angelou je, a víc jsme se o ní nebavili. Edward s Ericem probírali něco ohledně domu. Moc jsem je ale nevnímala. Napůl jsem přemýšlela o Angele, co se jí tak může dít, a napůl jsem se kochala pohledem na mého krásného přítele.

Protrpěli jsme poslední dvě hodiny a potom směřovali k Edwardovu autu.

„Tak jedeme k tobě nebo k nám?“ ptala jsem se.

„Ještě musím na kontrolu k tomu Wallzovi.“

„Proč jsi mi to neřekl? Jsem se těšila, že dneska budem zase spolu.“ Trochu mě to nakrklo. Aspoň to mohl říct dřív.

„Je to tak na půl hodinku. Když tak můžeš zajít za Carlislem, dneska by tam měl být. Rovnou se ho můžeš zeptat, jestli má zítra čas. Šli bychom podepsat tu smlouvu.“ Takže další odpoledne bez něj? To snad ne. „Šla bys s námi?“ ptal se.

„No samozřejmě, že s tebou půjdu. Ale myslela jsem, že jste tu smlouvu zařizovali včera.“

„To jo, ale to byla ta s Carlislem. Lásko, neboj. Zítra, pokud bude mít čas, vyřídíme zbytek papírování se Steavensonovou, ve čtvrtek budu balit a v pátek to všechno hodíme do nového bytečku. Carlisle mi dokonce pomůže se stěhováním piana. Má nějakého známého, co má stěhovací firmu.“

„Takže tenhle týden nemám počítat s tím, že bychom na sebe měli čas?!“ Nevím, proč s tím stěhováním tak spěchá. Kdyby to bral trochu pomaleji, tak bychom se stíhali i vídat.

„Hvězdičkooo, nebudeme mít tolik času, ale nějaký si najdeme. A přísahám, že v sobotu ti to všechno vynahradím, když si na mě najdeš čas ty a dohodneš se s Charliem,“ skoro zamrkal. Zřejmě měl na mysli to, že bych u něj přespala. Dobře, tím by si to asi vyžehlil.

„Fajn, ale musíš se snažit...“

„Jako vždy, miláčku,“ usmíval se. Přitáhl si mě blíž a uloupil si moje rty.

Vím, že jsem to možná trochu přeháněla. Trochu víc. Ale byla jsem naštvaná. Já jsem tu pro něj byla vždycky, když mě potřeboval, a on mě za to bohatě odměňoval. Ale jakmile přišel s tím, že se chce stěhovat, tak je pořád roztěkanej, většinou přes odpoledne něco zařizuje. Dobře! Uznávám! Jsem hysterka, kdybych to zařizovala s ním, tak jsem s ním pořád, možná dokonce víc než obvykle. Už mlčím...

Nasedli jsme do auta a vyrazili do nemocnice. Došlo mi, že nakonec to bude výhodné i pro mě. Konečně si budu moct promluvit s Carlislem o samotě. Jen aby měl čas. Mělo to jeden háček – vůbec jsem netušila, na co se ho vlastně budu ptát. Do nemocnice to nebylo tak daleko, takže za chvíli jsme tam dojeli. Vystoupili jsme, Edward se ohlásil na recepci, poslali ho na ambulanci, mě do Carlisleovy kanceláře. S Edwardem jsme se dohodli, že až bude hotový, tak se staví v kanceláři a tam mě vyzvedne.

„Ahoj, Carlisle,“ pozdravila jsem ho, když mě po zaťukání na dveře pustil dál.

„Jé, ahoj Bello. Čemu vděčím za tuto návštěvu?“ usmíval se mile, zvedl se ze svého křesla, abychom si potřásli rukou.

„Edward je na kontrole, a tak mě za tebou poslal, abych se tě zeptala, jestli bys měl zítra čas jít za paní Steavensonovou.“

„Můžu si ho udělat,“ odpověděl.

„To je fajn. Tak se sejdeme u Edwarda a pojedeme ke Steavensonovým? Řekněme kolem čtvrté?“

„Platí. Jak se vám vůbec daří?“

„Jo, Edward už je snad úplně v pořádku, jenom na sebe teď máme málo času,“ odmlčela jsem se. Přemýšlela jsem, jak začít s tím Blackem. Nevěděla jsem, kolik času na mě Carlisle má, tak jsem ho nechtěla moc zdržovat.

„Copak, Bello?“ zareagoval na moje mlčení.

„Víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat.“ To není ideální začátek, když v podstatě netuším, co bych chtěla vědět.

„Jde o Jacoba, že ano?“ hádal.

„No... Jo... Jak je možný...?“ nedokázala jsem pořádně zformulovat otázku.

„Jak je možné, že se přeměnil?“ zamyslel se. „Asi bych tě neměl tak úplně zasvěcovat do těchto záležitostí. Jak jsem už řekl, mohlo by to být pro tebe nebezpečné. Ale vzhledem k tomu, že jsi viděla to, co jsi viděla, si myslím, že pár informací ti neuškodí. Někteří Quileté mají... vlčí gen. To jim umožňuje, aby se přeměňovali ve vlky. Proč tomu je, to nevím, ale Jacob tento gen má. A má ho po svém pradědečkovi.“

„A co Sarah?“

„Já se v jejich vztazích a vazbách nevyznám. Ale jestli ti jde o Charlieho.“ Přesně o něj mi jde. Nerada bych, aby ho někdy Sarah přeskočila, stejně jako Black Edwarda. „Quileté nejsou nebezpeční.“

„Proto Edward skončil po střetu s Jacobem v nemocnici se ztrátou paměti?“

„Podle jednoho nemůžeš posuzovat celou společnost. Jacob je mladý vlkodlak, ti se hůř ovládají, jsou agresivnější. Ale Quileté jako takoví nejsou špatní. Ti, co se dokáží přeměňovat na vlky, v podstatě ochraňují svůj kmen. Charliemu žádné nebezpečí nehrozí. To mi věř.“

„A jak to, že to ty víš?“ Ne, že bych mu nevěřila, ale jako indián opravdu nevypadal. Spíš naopak.

„To je zase jiná záležitost a tu ti opravdu prozradit nemohu. Kdybys věděla naše tajemství, byla bys velmi ohrožená. To mi věř. Víš, že ve Forks nějaký ten pátek žijeme a naši rodinu už také trochu znáš. Tvůj otec nás zná ještě lépe. Je to pro tvoje bezpečí. Není dobré znát toho příliš.“

„Dobře, děkuju.“ Byla jsem už o trochu klidnější. „Ještě jednu otázku bych měla. Nevíš náhodou, co je s Blackem?“

Carlisle se zvláštně zatvářil, jako kdyby se za něco styděl. „Pokud vím, tak měl nějaký úraz. Ale asi už je v pořádku. Myslím, že utekl z Forks.“ Konečně jedna skvělá zpráva.

Někdo třikrát zaklepal. „Dále,“ vyzval dotyčného Carlisle. Do kanceláře vešel Edward.

„Ahoj, už jste se dohodli, Carlisle?“

„Ano, ano. Zítra ve čtyři vás vyzvednu u tebe doma,“ sděloval mu Carlisle.

„Tak fajn. Budu se těšit.“ Otočil se na mě a usmál se. „Jdeme?“ Přikývla jsem. Rozloučili jsme se s Carlislem a vydali se zpátky k autu. Ještě než jsem se stačila přiblížit ke dveřím, Edward mě zastavil.

„Vydrž tu chvilku.“ Rychle přešel k autu, otevřel dveře a sehnul se pro něco dovnitř. Když jeho bronzová hlava opět vykoukla, jednu ruku měl za zády. Přicupital ke mně, věnoval mi polibek a pak zpoza zad vytáhnul krásnou, obrovskou, rudou růži. Vyvalila jsem jenom oči a němě ji přijala.

„Omlouvám se, lásko moje, že na tebe v poslední době nemám tolik času. Myslíš, že to ještě pár dní vydržíš a snad mi i odpustíš?“ ptal se sladce a dělal na mě psí oči. Tomu se prostě nedalo odolat. Téměř jsem mu skočila do náruče, pevně ho objala a hlavu mu položila na rameno.

„Ty jsi trumbrlínek. Děkuju, moc. Právě, ale nejenom pro tohle tě miluji,“ šeptala jsem mu do ucha.

„Já tebe. A opravdu promiň. Už to chci mít všechno z krku.“ Políbil mě do vlasů.

Řekla jsem mu, že i když jsem nadávala, že na sebe máme málo času, tak se dneska budeme věnovat škole, aby toho neměl moc zameškaného. Byla to neskutečná oběť, ale já to nějak přežiju. Mně Edward pomohl s matikou a já jemu s dějepisem. Když přišel Charlie, zdálo se, že ho potěšilo, když nás našel v kuchyni, jak se učíme. Když jsme měli všechno hotové, pozval ho, aby se s ním koukal na zápas. Edward mi udělal strašnou radost, když se ho zeptal, jestli by mu nevadilo, kdyby si mě mohl vzít k sobě na pár chvil a že by se spolu na zápas podívali někdy příště.

„Jasně, hlavně mi ji vrať v původním stavu!“ žertoval s ním. Co jsem komu udělala, že musím mít takovéhohle otce. Po chvíli žertování jsme se rozloučili a odešli k Edwardovi. Hned jsem ho táhla k pianu, sice jsem měla svoji písničku nahranou, ale živý koncert je živý koncert. Když už jsem byla dostatečně sytá jeho hraním, odebrali jsme se do obýváku, zapnuli televizi jako kulisu a lehli si na gauč. Opřela jsem se o jeho hruď a nechala se sevřít v jeho objetí. Po chvíli jsem vzala jeho prsty a propletla je s těmi svými. Celou dobu jsme si povídali, lehce jsme naťukli i téma Angela, hlavně jsme se těšili, až budeme spolu v novém bytečku. Jako vždy jsem z něho tahala, čím vším si mě plánuje udobřit v sobotu. Je sice pravda, že žádné udobřování už potřeba nebylo, ale to mu přece neřeknu. A samozřejmě že jsem z něho nic nevytáhla, jako vždy.

Když se přiblížila devátá hodina, usoudili jsme, že už asi půjdu domů. Chtě nechtě jsme se museli zvednout z gauče a začít se oblékat. Doma si ještě Edward chvíli povídal s Charliem, já si zatím šla dát rychlou sprchu, byla jsem dost unavená. Bála jsem se, aby mezi tím nevzniklo nepříjemné ticho a Charlie se to nepokoušel zachraňovat. Vyšla jsem v pyžamu a radši i županu dolů a jenom slyšela Charlieho hlas.

„Takže se na tebe můžu spolehnout?“ Překvapilo mě, že byl vážný.

„Myslím, že nemusíte mít starost,“ řekl Edward a zněl, jako kdyby se styděl a chtěl mít tenhle rozhovor za sebou. Co to sakra řeší?!

„Jestli se stydíte jít si koupit nějaký prezervativy, já vám je klidně seženu. Hlavně... nezapomínejte na ochranu.“ Ježiši marjá! Já ho zabiju! Seběhla jsem schody.

„Tati, prosím tě! Nejsme malí, můžeš to nechat na nás?“ Koukla jsem na chudáka Edwarda, který stál vedle Charlieho, patřičně rudý.

„Jenom se snažím být dobrým otcem.“

„Běž radši.“ Rezignovaně a částečně uraženě se odplazil k televizi.

„Promiň,“ omlouvala jsem se mu.

„Nic se neděje. Tak já už půjdu. Spi sladce.“

„Dobře. Nechceš mi dát nějakou sladkou pusinku, aby ty sny byly ještě sladší?“ Na nic nečekal a vtiskl mi polibek. „Děkuji. Dobrou noc, lásko.“

„Miluji tě,“ řekl, vtiskl mi další polibek a už odběhl.

„Já tebe taky!“ zakřičela jsem za ním. On se na mě otočil a poslal mi vzdušný polibek. Rozloučila jsem se s Charliem, ten jeho rozhovor bych nechtěla zažít i já, a odebrala se rovnou do postele. Usnula jsem téměř okamžitě.

Běželi jsme nelidskou rychlostí skrz les. Měla jsem pocit, že jsem mohla slyšet snad každý krok, každého mravence, cítit vůni květů i na metry vzdálené, vidět z dálky i při téhle rychlosti každou žilku na listech stromů. S Edwardem jsme se drželi za ruce. Když jsem se mu zahleděla do očí, zjistila jsem, že nemají tu krásnou zelenou barvu. Byly černé jako uhlíky. Z ničeho nic mě do nosu praštila lahodná vůně. Pustila jsem Edwardovu ruku a uháněla jsem ještě větší rychlostí než před tím, moje hrdlo pálilo. Vyhýbala jsem se stromům, čím dál víc jsem cítila tu neuvěřitelně přitažlivou vůni. Slyšela jsem Edwardovy kroky, jak se přibližuje a volá na mě, abych se otočila. Já ho neposlouchala a uháněla dál. Spatřila jsem před sebou svého otce. To z něj pocházela ta vůně. Dál jsem běžela jako šílená, skočila na něj a zakousla se mu do krku. Jeho krev hasila mojí žízeň.

Probudila jsem se, celá zpocená, srdce mi bilo jako na poplach. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem pět minut, než mi začne zvonit budík. Vzala jsem si čisté oblečení a vlezla si do koupelny.

Edward se mému snu smál, mě ale strašně děsil. Představa toho, že bych zakousla svého otce... Jo, znělo to směšně. Smích mě přešel, hned jak jsem vešla do třídy. Angela zase seděla jako hromádka neštěstí. Sedla jsem si vedle ní, ani mě nepozdravila. Dobře. Když se nechce bavit, nebudeme se bavit. Po chvíli přišla učitelka, hned začala vykládat.

„Bello, mně je špatně,“ zašeptala mi asi po deseti minutách Angela a s rukou na ústech vyběhla ze třídy.

„Co se stalo slečně Weberové?“ dožadovala se vysvětlení učitelka.

„Je jí špatně.“ Normálně bych asi vyběhla hned za ní, ale zdá se, že v poslední době mě nebere za kamarádku, když se mi ani nesvěří.

„Buďte tak laskava, slečno Swanová, a běžte se za ní podívat.“

„Samozřejmě.“

Vyšla jsem ze třídy a Angelu nikde neviděla. Zřejmě už byla na WC. Otevřela jsem dveře a slyšela jsem tichý pláč.

„Ang?“ zeptala jsem se váhavě.

„No?“ Pláč měla i v hlase.

„Řekneš mi už konečně, co se děje?“ To její průhledný lhaní o tom, že jí nic není, mě už začalo štvát.

„Já... Nic...“

„Angelo, prosím tě, jestli si nemyslíš, že jsem úplně blbá, tak mi řekni, co se děje.“

„Tohle je už druhý ráno, co jsem zvracela...“ odmlčela se. „A ještě jsem to nedostala,“ řekla a popotáhla.

„Myslíš, že jsi těhotná?“

„No, s Ericem si zrovna dvakrát pozor nedáváme.“

„A ví o tom?“

„Ne... Nebudu ho plašit, když to není jistý.“

„Tak běž k doktorovi, ne?“

„Já... Nevím... Nemůžu... Bojím se,“ vzlykala.

„Neboj, bude to v pořádku. Vždyť na nějaký ranní nevolnosti by bylo ještě brzo, ne? Třeba je to jenom shoda náhod. Když tak můžem koupit těhotenskej test,“ snažila jsem se ji aspoň trochu povzbudit.

„Dobře. Děkuju... moc.“

„To nestojí za řeč. A pojď, musíme na hodinu,“ nabídla jsem jí ruku, kterou přijala.

„Prosím tě, Bello. Nemáš žvejku?“

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 22. kapitola: