Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 19. kapitola

22.04.2012 (09:15) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2345×

Edward

Dezorientován. To bylo to slovo, co mě momentálně nejvíce vystihovalo. Poslední, co si pamatuju, bylo, že jsem usnul při hodině angličtiny, a pak se probudím v nemocnici. Vedle mě sedí neznámá dívka, řekne mi miláčku a vrhne se na mě. Teď se cítim provinile za to, že jsem ji v podstatě vyhodil, byl to všechno prostě šok. Bál jsem se, o co všechno jsem přišel, netušil jsem, kolikátého je. Nejvíc mi vrtalo hlavou, proč se ještě neobjevila moje máti a místo ní u mé postele seděla krásná neznámá. A jak jsem, sakra, přišel k těm dvěma… škrábancům? Nevěděl jsem, jaké pocity ve mně tahle nevědomost vyvolávala. Hněv? Strach? Zvědavost? Asi všechno najednou a ještě něco k tomu.

„Dobrý den, já jsem doktor Wallz.“ Další neznámý. Od svého probuzení zde jsem neviděl známou tvář, poněkud mě to děsilo. Byl jsem vůbec ve Forks?

„Jak tak koukám na vaše testy, vše je v pořádku. Zdá se, že amnézie je pouze chvilková. Paměť by se vám měla vrátit. Buďto nárazově, až přijdete na známé místo nebo se ocitnete v nějaké podobné situaci, anebo se vám bude vracet postupně. Rány se hojí také dobře, necháme si vás tu na pozorování kvůli tomu otřesu mozku a za pár dní vás pustíme,“ informoval mě s úsměvem.

„Můžu se zeptat, ví moje matka, že jsem tu?“

„To se zeptejte sestřiček. Já jsem tu nový, vůbec nikoho tu neznám, ale pokud vím, tak se všem rodinným příslušníkům dává vědět.“

Proč tu tedy ještě není? Měl jsem pocit, že někde v hloubi své mysli znám odpověď, ale nemohl jsem si na ni vzpomenout. Možná, že ta neznámá by mi mohla odpovědět na všechny mé otázky, nevěděl jsem ale, jak bych se s ní mohl spojit a jestli ještě vůbec přijde. Doufám, že jsem ji neurazil, snad jsem nebyl zas tak hrubý. Zbytek toho, co mi doktor vysvětloval, jsem nevnímal, jenom jsem automaticky odpověděl na jeho pozdrav při loučení.

Ležel jsem v posteli a vůbec netušil, jak se dostat zpátky ke všem vzpomínkám. Snažil jsem si co nejdetailněji vybavit tvář krásky a doufal, že mi poskytne cestu k zapomenuté minulosti. Čokoládové oči, plné rty, kaštanové vlasy, bledá pokožka. Její obraz se mi pomalu rozjasňoval, více jsem si ji vybavoval, občas mi blikl obraz něčeho jiného. Neviděl jsem její tvář utrápenou, s uplakanýma očima, ale usmívající se, s očima plné lásky. Věděl jsem, že je pro mě důležitá. To bylo bohužel vše. Nevybavovaly se mi žádné vzpomínky, chvíle s ní, ani její jméno. Pálící oči jsem schoval do dlaní, pln hněvu a smutku.

Celou noc se mi zdály podivné sny, až noční můry. Spíše než celé scény se mi promítaly v hlavě obrázky, vždy se objevily a hned zmizely. Krásná neznámá se v nich objevovala asi nejčastěji. Párkrát jsem zahlédl doktora Cullena, šerifa Swana, dalšího neznámého muže v obleku. Zaráželo mě, že svou matku jsem zahlédl jenom jednou nebo dvakrát. Jak dlouho to, sakra, potrvá, než se mi vrátí paměť?!

Dopoledne jsem požádal sestřičky, aby mi přinesly mobil. Jakmile jsem ho dostal do rukou, začal jsem hledat matčino číslo. Divné… Nikde tu nebylo. Byla tu ale jiná, nová čísla - „Carlisle“, „Morren“ a „Hvězdička“. Napadlo mě, že to by mohla být ta neznámá. Řekl jsem si, že to risku a napíšu jí smsku.

Ahoj, strasne moc se omlouvam, ze jsem Te tak vystrnadil z pokoje. Myslis, ze bys mi to mohla odpustit a prijit me dnes navstivit?

Vůbec jsem netušil, co napsat. Nad zprávou jsem seděl snad půl hodiny, nakonec jsem ji nezměněnou odeslal. Netrpělivě jsem čekal na odpověď a vystresovaně drtil mobil v dlaních. Po chvíli se rozsvítil, aby oznámil novou zprávu.

Nic se nestalo, prijdu asi ve dve. :)

Na jednu stranu jsem si oddechl – snad mám konečně někoho, kdo mi bude moct říct, co všechno jsem zapomněl. Potom jsem si ale uvědomil, že vlastně vůbec nevím, kdo to je. Jestli spolu chodíme, a pokud ano, jak dlouho? Už se milujeme? Došlo mi, že kdybych si na ni nevzpomněl, hodně by jí to ublížilo. Cítil jsem se kvůli tomu špatně. Měl jsem raději napsat Carlisleovi. Zřejmě to bude doktor Cullen. Sice nevím, proč ho mám uloženého v telefonu a ještě pod jeho křestním jménem, ale určitě bych se od něj dozvědět něco nového. Nebo respektive starého, jenom zapomenutého.

Hvězdička přišla, jak slíbila, ve dvě hodiny. Vypadala zmateně, roztěkaně.

„Ahoj,“ řekla, ale zůstala stát mezi dveřmi, nervózně přešlapovala, jako by nevěděla, jestli může jít dál, nebo ne.

„Ahoj, pojď dál,“ pozval jsem ji. Ochotně přešla ode dveří a zase si sedla vedle mě.

„Tak… Jak se ti daří?“ 

„Doktor říkal, že se rány hojí dobře a ten výpadek paměti je snad dočasný.“

„A na co všechno si pamatuješ?“

„No… Jak jsem usnul na angličtině.“ Zasmáli jsme se. „Kolikátého vlastně je?“ zeptal jsem se po chvíli ticha.

„Je patnáctého března.“

„Cože?! To jsem zapomněl skoro dva měsíce?!“ Vypadalo to, že to rozrušilo i Hvězdičku.

„Takže vůbec netušíš, kdo jsem?“ zeptala se smutně.

„Ne,“ zakroutil jsem hlavou a zadíval jsem se na své ruce, „ale vím, že jsi pro mě moc důležitá.“ Podíval jsem se jí do očí. O trochu veseleji, přesto zklamaně, zakývala hlavou a ty své oči nechala bloudit po zemi.

„Do prdele!“ řval jsem. „Proč si na nic nemůžu vzpomenout?! Proč si nemůžu vybavit jedinou souvislou vzpomínku na tebe?! Proč ani nevím, jak se jmenuješ?! Proč nevím, co je s mojí mámou a proč tu se mnou není?!“ Zabořil jsem svůj obličej do dlaní, jako už tolikrát poslední dobou. Neměl jsem nic, čeho bych se mohl chytit.

„Já jsem B…“ Přerušil jsem ji.

„Nechci od tebe nic slyšet, chci si na tebe vzpomenout sám. Nechci, abys mi musela cokoliv vyprávět, vysvětlovat. Prostě se jednou probudím a zase si budu všechno pamatovat.“ Byl jsem zoufalý, blábolil jsem. Bylo to, jako kdyby vás někdo prskl do života, který neznáte. Zdálo se mi, že za ty dva měsíce se vše změnilo, že není nic jako dřív.

„Dobře.“

„Hvězdičko, prosím tě, nebuď smutná.“

„Hvězdičko? Jak jsi přišel na to oslovení?“

„Takhle jsem tě měl uloženou v mobilu. A zjišťuju, že na tebe sedí přesně. V největší tmě pro mě svítíš.“ Po mých slovech se rozzářila.

„Tak jsi mi totiž občas říkal. Tys byl můj zelenooký pianista a já tvá čokoládová hvězdička.“

„Proč byl?“ povzdychl jsem. „Ach jo, neumíš si představit, jak moc bych chtěl, aby se mi to všechno vrátilo.“

„Umím, až příliš dobře.“

„Víš, vidím jenom útržky, obrazy… Nic víc se mi nevybavuje. A nejčastěji v nich jsi ty.“ Nedokázal jsem to pochopit, ale když jsem s ní byl nebo se mi vybavil nějaký okamžik s ní, s mým srdcem to dělalo divy. Jako kdyby vědělo víc než můj mozek.

„Určitě si časem na všechno vzpomeneš,“ chlácholila mě.

„Nejsem si jistý, jestli po tobě nežádám hodně. Ale… mohl bych tě požádat o doprovod? Až mě propustí? Nechci jít sám, s nikým jiným nemám kontakt.“

„To je maličkost, lá… Edwarde.“ Takže jsme si své miluji tě řekli, asi už víckrát. To by vysvětlovalo to, co se děje s mým srdcem, kdykoliv ji spatřím.

„Děkuju. Za vše.“

Odpoledne mi přišla smska od Erica.

Tak co, ty simulante jeden? Kdy dorazis do skoly? =D Doufam, ze vis, ze si delam srandu. S Angelou drzime palce, at jsi brzo v pohode. =)

Eric a Angela? Co všechno mi uniklo? Dva měsíce. Hvězdička říkala, že dá vědět doktoru Cullenovi, aby se za mnou zastavil. Prý by mi taky mohl pomoct a řekne mi, kdy mě pustí. To mi přece může říct i ten… Wallz, ne?

„Ahoj, Edwarde? Tak co hlava, krk a hruď?“ ptal se s úsměvem světlovlasý muž v bílém – doktor Cullen.

„Dobrý den. No, fyzicky dobře. Jenom s pamětí je to pořád dost špatné.“

„To se zase vrátí do normálu,“ ujišťoval mě.

„Proč tu není moje matka?“

„Nevím, jak ti to mám říct…“ Ne, prosím, ať je v pořádku. Bože, prosím, ať je v pořádku, ať jí nic není. „Ale tvá matka zemřela… Už to bude asi měsíc a půl. Je mi to moc líto.“

Tak... To je... Prázdno... Mrtvo... Smutek... Dušené slzy... Nic... Všechno... Málo... Hodně... Řev... Ticho... Tma... Tma... Tma... A bez hvězd...

Žádné smysluplné myšlenky, jenom výkřiky do tmy... Ticho... Výkřik... Ticho.... Výkřik... Jeho slova jsem ve své hlavě slyšel pořád dokola...

Tvá matka zemřela... Měsíc a půl.. Líto... Tvá matka zemřela... Měsíc a půl... Líto...

Ticho! Nechci to slyšet!!! Není to pravda! Nemůže být! Ještě včera ráno… To ráno před více jak měsícem. To, které mi připadá, jako kdyby bylo včera. To, které si pamatuju jako poslední. Názorný příklad toho, jak se člověku může během dvou dnů zbortit život... Probudí se, zjistí, že „zaspal“ víc než měsíc a půl... Potom, že je jeho matka mrtvá... Mrtvá... Mrtvá... Pořád mi to zatracené, nechutné, dekadentní, neskutečné, lživé slovo znělo v uších. Jako když odbíjí hodiny na věži. V mých uších ale neznělo „Ding, dong, ding, dong“. Ne, neznělo to krásné ding ani dong. Jenom „Mrtvá, mrtvá, mrtvá“.

„To není pravda, to není pravda,“ šeptal jsem pořád dokola, spíše pro sebe než pro kohokoli jiného.

„Doktor říkal, že tě už zítra pustí,“ probrala mě z mé tmy Hvězdička.

„Hmm…“ Dál jsem koukal do zdi. Zničehonic se mé tváře dotkla ruka. Jemným tlakem mě přinutila otočit hlavu směrem k Hvězdičce. Ta se na mě usmála, s utrápenýma očima, mé srdce opět šílelo. Vypadala, jako kdyby váhala. Zvedla se ze židle, pomalu, trochu trhavě se ke mně přiblížila, své rty opřela o ty mé a zase si sedla. Zvláštní... Jako kdyby...

„Můžeš ještě? ... Mám pocit, že...“ Poté se mé rty nebyly schopny tvarovat do podob, které jsou potřebné k mluvení.

Hvězdička mě lehce líbala, já jí polibky nadšeně vracel. Vracelo se mi i něco jiného. Pomalu, ale jistě se mi před očima zostřovala scéna. Seděl jsem u piána, hrál jsem, Hvězdička seděla vedle mě, hlavu opřenou o mé rameno, zavřené oči. Můj mozek už věděl, co se mu srdce snažilo říct, alespoň částečně. Z této jediné vzpomínky jsem cítil lásku. Měl jsem pocit, že se mi chce létat. Vůbec jsem nevěděl, kdo je Hvězdička zač. Co jsem věděl, bylo to, že ji miluji a ona miluje mě. Také jsem si byl jist, že má paměť se brzy vrátí a že nepřijdu o jedinou vzpomínku s ní. Konečně jsem se měl čeho chytit, měl jsem nějakou jistotu. Hvězdičku... Mou čokoládovou hvězdičku, co pro mě svítí ve dne v noci.

„Tak, Edwarde, doufám, že se ti brzo vrátí paměť, dám ti vědět, kdy máš přijít na kontrolu. A u nás doma se stav co nejdříve,“ loučil se s úsměvem doktor Cullen. Chytl jsem Hvězdičku za ruku a kráčeli jsme pryč z nemocnice. Nasedli jsme do jejího auta, postaršího červeného náklaďáčku. Jakmile nastartovala, myslel jsem, že dostanu infarkt. Bylo to, jako kdyby střílela z kulometu. Ještě že jsme u nemocnice, kdyby nějakého procházejícího seniora trefil z toho hluku šlak, tak aspoň dostane první pomoc. Hvězdička se pousmála nad tím, že jsem leknutím poskočil a ještě se skoro bouchl do hlavy. Možná, že by se mi rozsvítilo. Při jízdě jsme se bavili hlavně o škole. Ptal jsem se, jak je to teda s Ericem a Angelou. Prý jsme je spolu dali dohromady, jsou v první fázi zamilovanosti, takže chodí po škole ruku v ruce, jsou sladcí jako cukrkandl a nedá se vedle nich sedět.

Nakonec jsme zastavili před naším domem. Nebo spíše mým, nikdo jiný tam nebydlel.

„Máš strach?“ ptala se mě Hvězdička, když jsem váhal s vystoupením z auta.

„Nevím, jestli strach. Spíš nevím, co mám čekat,“ přiznal jsem.

„Nic se tam nezměnilo, víceméně,“ ujišťovala mě s úsměvem a lehce mě líbla na podporu.

Vystoupili jsme z auta a pomalu šli ke dveřím domu. Měl jsem pocit, jako kdyby se mi opět vracela nějaká vzpomínka. Něco mě táhlo jít do domu strašně rychle. Odemkl jsem, otevřel dveře, vešel a pak... Zrak mi spočinul na podlaze u gauče. Nohy se mi začaly třást, před očima mi proběhly všechny zapomenuté okamžiky. Matka, jak leží na zemi, to, jak jsem k ní běžel. Strach, úzkost, bezmoc. Chvíle, kdy jsem čekal s Hvězdičkou v nemocnici a nevěděl jsem, jestli má maminka naději, nebo ne. To, jak jsem vyběhl k lesu a řval jsem na celý svět, jak je nespravedlivý. To, jak se o mě Hvězdička starala. Jak odháněla mé noční můry a přetvářela je do krásných snů a jak jsem svou lásku k ní přetvářel do not. Vzpomínky na louku, jak jsem jí prvně řekl, že ji miluji, všechny polibky, všechny úsměvy, co mi věnovala. Všechny doteky, všechna slova lásky, každý moment, každá vteřina, všechno s ní. Nechápal jsem, jak jsem mohl zapomenout na její krásné jméno. Isabella, krásná Bella, moje nejúžasnější Bella. Vzpomněl jsem si i na Carlislea a jeho rodinu, jak se o mě starali. Na žárlivého Charlieho, na urovnání s Ericem. Pak na Morrena, toho prolhaného... bídáka. Rojily se mi další vzpomínky na Bellu, na oběd s jejím otcem a Sarah s Jacobem, na blízkost Bellina těla, všechno vzrušení, naše první společná noc, tak krásná, i když nedopadla podle plánu. A pak... Jacob... Zuřící Jacob, který se přeměnil na vlka. Nemožné. Jak to udělal? To bylo ovšem to nejmenší, co mě teď zajímalo.

Cítil jsem se strašně rozpolceně. Na jednu stranu to bylo, jako kdybych nezapomněl, jenom se vrátil do rozpoložení, v jakém jsem byl před tím úrazem. Ale na druhou stranu, všechny pocity byly jako znovu prožité. Smutek po matce byl větší, bolestnější. Hněv na Morrena intenzivnější, bouřlivější. Stejně tak láska a touha po Belle byla čerstvá, silná, nepřekonatelná, byla jako magnet.

„Co se děje?“ ptala se Bella, když jsem se plazil ke gauči, abych se na to všechno posadil.

„Nic, lásko. Jenom se mi, Bellinko moje, všechno vrátilo,“ řekl jsem a oddychoval. Bella chvilku stála, potom zajásala a skočila mi na klín a objala mě.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 19. kapitola: