Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 18. kapitola

18.04.2012 (19:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2290×

Carlisle

Zavřel jsem knihu, co jsem právě dočetl, podíval se z okna a všiml si, že je moc pěkný den, svítí slunce. Řekl jsem si, že si skočím skolit nějakého jelena, prohřát svou ledovou kůži na slunce. Vyběhl jsem a hned kousek za domem jsem narazil na celé stádo a jednoho ulovil. Když jsem se najedl, nebo spíše napil, odešel jsem domů se převléknout. Šťastně jsem se podíval na svou milovanou rodinu – syny Jaspera a Emmetta, jak sledují zápas, dcery Rosalii a Alice, jak se domlouvají na tom, kdy půjdou na nákupy, a svou první a poslední lásku, Esmé, jak pracuje na návrhu zahrady. Políbil jsem ji, ona mi polibky nadšeně vracela. Když vtom mi zazvonil mobil. Koukl jsem na display: Edward. Zmateně jsem zvedl telefon.

„Ano, Edwarde?“

„Tady Bella, Edward je zraněnej, přijeď, prosím tě, jak nejrychleji můžeš k nám domů, jsme na zahradě. Pospěš si!“

„Jsem tam hned.“ Zavěsil jsem. Přemýšlel jsem, jestli bude stačit dojet ke Swanovým autem, nebo mám použít svou rychlost.

„Co se děje, lásko?“ ptala se mě Esmé.

„Edward je zraněný, asi je to vážné, přemýšlím, jestli tam nemám doběhnout. Alice?“

„Ano? Nevím, asi bych být tebou oželela auto. Zdá se mi to vážné, nevidím jeho budoucnost...“ odpověděla zadumaně na nepřímo položenou otázku.

Vzal jsem si bundu, nasadil kapuci, aby byl co nejméně vidět můj obličej a já tak unikl prozrazujícím paprskům slunce. Doufal jsem, že venku není natolik chladno, aby to působilo divně. Políbil jsem Esmé na rozloučenou a rozběhl se do města. Snažil jsem se držet co nejdále od civilizace, takže jsem přiběhl lesíkem, který byl u jejich domu. Až teď mi došlo, že budu muset Edwarda dovést do nemocnice a že se Bella bude divit, že jsem nepřijel autem. V domě bylo šest upírů, ale ani jednoho to nenapadlo. Teď už to bylo jedno. Cítil jsem pach krve a nějakou podivnou zvířecí vůni. Před tím, než mě Bella mohla vidět, jsem zpomalil a doběhl k ní lidskou rychlostí.

„Co se stalo?“

„Nepohodli se s Jacobem, synem od Charlieho přítelkyně, a pak...“ Zarazila se a vypadala vyděšeně, šokovaně.

„Co pak?“

„Nejdřív se podívej, jak je to vážné, udeřil se hlavou o zem.“

Prohlédl jsem ho. Hlava nekrvácela, pach krve pocházel ze dvou ran táhnoucích se od krku k hrudi. Jeho tep byl pravidelný, stejně tak jeho dech. Nemusel jsem se příliš soustředit na slunce, na této straně dům vytvářel stín, který mě chránil před jeho paprsky.

„Edwarde, slyšíš?“ Lehounce, s největším možným citem, jsem ho propleskl. Nereagoval. Přesto se nezdál být nějak vážně zraněn.

„Bude lepší, když ho vezmeme do nemocnice na nějaké testy, nemělo by to být nějak závažné. Co se mu stalo?“

„Vidíš ty dvě rány, takže mi musíš věřit, že jsem se nezbláznila. Jacob se přeměnil na vlka.“ Ty rány opravdu vypadaly jako od drápů. Potom jsem si vzpomněl na původní obyvatele oblasti La Push.

„Jacob kdo?“

„Jacob Black, syn Sarah Blackové. Tebe vůbec neudivuje, že se přeměnil na vlka?“ Emphir Black a kmen, který měl schopnost měnit se na vlkodlaky, došlo mi okamžitě.

„Bello, vím, že je to pravda. Neptej se mě, jak o tom vím, stejně tak nikomu neříkej, že se proměnil. Mohlo by vám to způsobit problémy. Teď ho musíme zavést do nemocnice.“ Vzal jsem ho do náručí, byl velmi lehký, téměř nic nevážil. „Asi budeme muset jet tvým autem.“

Sarah

Užívala jsem si každou chvíli s Charliem. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak člověka dokáže láska změnit. Věnovala jsem mu polibek, který přerušil zvuk telefonu.

Charlie ho zvedl a chvíli poslouchal.

„C-cože?“ zakoktal.

Slyšela jsem jenom neurčité žvatlání.

„Jak je na tom Jacob?“ Jacob? Co se děje?!

Poslouchal a vypadal starostlivě.

„Dobře, to jsi hodná. Tak hlavně, ať je v pořádku.“

„Co se stalo?“ ptala jsem se hned, jak odložil mobil.

„Zdá se, že se tvůj kluk popral s Edwardem, a ten teď jede do nemocnice.“

„Prosím? C-co... Jak je na tom Jacob?“ Vzhledem k tomu, že je Jacob to, co je, mě spíš zajímalo, jak je na tom Edward, ale zřejmě by vzbudilo podezření, že se matka neptá na svého vlastního syna.

„Asi dobře, prej utekl.“ Vypadalo to, že má o Edwarda strach. Já ho měla taky, začít si s Jacobem...

„Jedem k tobě, musíme ho najít.“

„Myslíš, že by zůstal poblíž?“

„Někde začít musíme.“ Zvedla jsem se a vyrazila ze svého bytu.

Bylo mi jasné, že Jacobovi nic nebude. To, že utekl, musí znamenat, že se proměnil... Nebo ne? Kdyby jo, řekla by to Bella někomu? Uvěřil by jí někdo? Musela jsem zjistit... Musela jsem ho začít hledat... Musela jsem začít něco dělat...

U Charlieho doma jsme byli rychle. Na obrubníku stál Jacobův rabbit. Začínala jsem se obávat toho, že se před nimi opravdu proměnil. Jakmile jsme vešli do domu, začala jsem se rozhlížet, jestli někde nejsou stopy po rvačce. Obývací pokoj, kuchyň, nikde sebemenší stopy po bitvě. Vyšla jsem zadním vchodem ven. Najednou jsem spatřila jednu jeho botu, kus kalhot, trika... Šmátrala jsem v kapse kusu kalhot, hledajíc telefon. Naštěstí jsem ho našla. Zavolala jsem Sethovi – z vlčí smečky mi byl nejblíže. Doufám, že má zapnutý mobil a že někde nevětrá kožich. Vyzvánělo to snad minutu a nakonec spadlo do hlasové schránky. Hledala jsem tedy číslo na Sama. Ten to vzal hned.

„Nazdar, kámo, co je?“

„Tady Sarah Blacková. Jacob se přeměnil, zřejmě se s někým popral, ne zrovna s vlkodlakem, a pak utekl. Nevíš o tom něco?“

„Nevím o ničem, s žádným klukem ze smečky jsem nemluvil.“

„Tak až se s ním spojíš, tak mu řekni, ať mi okamžitě zavolá! Nebo se prostě objeví, ozve!“ Zaklapla jsem telefon.

Musela jsem schovat zbytky oblečení a jít zpátky za Charliem. Strčila jsem je za nějaký sud, snad si na ně později vzpomenu a vyhodím je.

„Objevila jsi něco?“ ptal se mě Charlie hned, jak jsem přišla.

„Na zemi ležel jeho telefon. Zavolala jsem jednomu jeho kamarádovi, řekne mu, aby se ozval.“

„Dobře, tak snad bude v pořádku,“ řekl s upřímností v očích.

„Neměli bychom jet za Bellou do nemocnice?“

„Jasně.“ Hned, jak to dořekl, vzal klíčky a mířil ke svému autu.

Jediné, co nám v nemocnici řekli, bylo číslo pokoje, kde Edward leží. Když jsme vešli, naskytl se nám hrůzný pohled na Bellu. Věrně seděla u Edwardovy postele, oči červené, na tvářích zaschlé slzy.

„Tak co, jak je na tom?“ ptal se hned Charlie.

„No, Carlisle říkal, že ty rány nejsou moc vážné... Hlavně se do nich nesmí dostat infekce. Má ale otřes mozku a zatím se neprobral, měl by být v pořádku, ale...“ Zadrhla se na konci. Oči měla jako připoutané k Edwardovi.

„Neboj, zlatíčko, určitě bude v pořádku, když to říká doktor Cullen. Udělají tu pro něj vše, brzo bude jako rybička,“ utěšoval ji Charlie. „A co se vlastně stalo?“

„Já o tom nechci mluvit, navíc si to pořádně nepamatuju, seběhlo se to všechno tak rychle, Carlisle ti to může říct, tomu jsem to říkala.“ Bella se na mě vyčítavě dívala. Ovšem tak, že mužské oko by to nezpozorovalo. Přeměnil se, o tom svědčí už jenom ty dva škrábance. Nebo spíš řezné rány.

„Dobře.“

„Klidně běžte domů, já tu s ním chci zůstat,“ řekla nakonec.

Bella

Nemohla jsem uvěřit tomu, co se dělo. Jacob je vlkodlak – to byl první šok, bylo mi to ale v podstatě jedno. Ať je to klidně zubní víla. Děsil mě ovšem fakt, že se Edward neprobral. Ty rány vypadaly příšerně a já tolik potřebovala vidět barvu jeho očí, jeho upřímný pohled, laskavý, pokřivený úsměv. Tak strašně moc jsem si přála, aby mi řekl, že mě miluje a že je opravdu v pořádku. Od nikoho jiného mě to nezajímalo, potřebovala jsem to slyšet od něho. Jak tak bezvládně, bez výrazu, ležel na nemocničním lehátku, cítila jsem neskutečnou bezmoc. Co když už jeho úsměv nikdy neuvidím? Co když nikdy neuvidím jeho oči, dívající se na mě, tak plné lásky? Co když nikdy neucítím jeho horké rty na těch mých, jeho ruce na mém těle? A nemůžu udělat nic pro to, aby to tak nedopadlo... Tyto myšlenky mě ničily, příšerně moc. Jeho ruku jsem pevně držela ve své dlani, neochotna ji pustit. Podvědomě jsem věděla, že to není nic vážného, že se jenom jeho tělo vzpamatovává z toho všeho, od Carlislea jsem to slyšela snad stokrát. Přesto jsem se cítila příšerně, když jsem ho viděla takhle. Nedokázala jsem si představit život bez něj, byl až přespříliš důležitý. Bolela mě každá vteřina, co jsem nebyla s ním. Byla to moje droga a já byla nevyléčitelný feťák. Kdykoliv se na mě usmál, moje tělo dostávalo čím dál tím větší dávku, byla jsem čím dál tím víc závislá a teď jsem měla absťák. Svou hlavu jsem položila na okraj postele a snažila si vybavit každou chvíli s ním, doufajíc, že to zmírní bolest. To, když jsem ho poprvé uviděla, to, když se na mě poprvé usmál svým pokřiveným úsměvem, jak mi poprvé řekl, že mě miluje, jak mě poprvé políbil, jak jeho polibky byly čím dál tím vášnivější, přitom neztrácely svou něžnost, jak jsem cítila, že každou jeho buňku přitahuju, jak jsem cítila, že každá moje buňka je jím přitahována. Naši první společnou noc, i když neproběhla podle našich představ. Snídani, kterou mi donesl až do postele. Vzpomínky na to, jak mě bránil před Jacobem, jsem si striktně zakázala, to by mě dorazilo. Najednou jsem pocítila potřebu vyprázdnit močový měchýř. Zcela nerada jsem se zvedla, vyhledala první záchodky a vykonala potřebu. Cestou zpátky jsem narazila na Carlislea.

„Ještě pořád... spí?“ Věděla jsem, že jako lékař by použil jiný termín, ale jako člověk mi nechtěl přitěžovat.

„Ano...“

„Bello, podívej se na mě,“ řekl a já jsem zvedla oči a zadívala se do těch jeho. „Bude v pořádku, jenom se musí trochu prospat, nabrat síly. Může to souviset s tím, kdo mu to udělal. Mohl dopadnout mnohem, mnohem hůř. Buď klidná a kdyby cokoli, tak zavolej,“ dal mi svou vizitku, „já už musím domů, dnes nemám službu.“ S úsměvem se rozloučil. Přece jenom jsem se cítila o trochu lépe. Vrátila jsem se zpátky na pokoj a sedla jsem si na své místo vedle jeho postele. Nevnímala jsem, kolik je, ani jsem nevěděla, jestli mám s sebou vůbec mobil. Nebylo to důležité. Za okny se už začalo stmívat, má víčka těžkla. Přes všechen protest jsem usnula.

Probudila jsem se, rychle si prohmátla oči a viděla Edwarda, jak pomalu otevírá oči.

„Edwarde! Miláčku! Jsem tak ráda, že už ses probral.“ Snažila jsem se ho obejmout.

„Prosím?! Kdo jste a kde to jsem?! Co se stalo?!“ křičel zmateně.  

Co se stalo s Jacobem? Bonus v podobě parodované poezie. :) 

Ano, minulá kapitolka trvala déle, za to se ještě omlouvám. Napsanou jsem ji měla už dlouho, jenom jsem byla na Velikonoce u tety (čili bez internetu) a pak se chvilku zdržela tady před publikací. Ale aspoň se vám Pianista trochu protáhne, ne? :) Původně jsem počítala s 22 + epilogem, zatím to vypadá, že přidám ještě další dvě. :) Když už vám píšu vzkaz, tak si neodpustím poděkování za komentáře. Moc mě těší, že se povídka vůbec někomu líbí. Však ti z vás, co sami píšou, to znají moc dobře. Děkuju, jste zlatíčka. ♥ 

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 18. kapitola: