Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 17. kapitola

12.04.2012 (07:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2259×

Bella

Vzbudila jsem se, ale přesto jsem nechala zavřené oči. Co když to byl sen, že u mě Edward přespal? Když jsem cítila, že na něm ležím, cítila jsem jeho vůni, slyšela jeho nádechy a tlukot srdce, rozhodla jsem se otevřít oči. Venku netradičně svítilo slunce, byl krásný den. A nebyl to všechno jenom sen. To božské stvoření leželo v mé posteli a objímalo mě. Chtělo se mi radostí skákat. Zvedla jsem hlavu a viděla, že už nespí. Pozoroval mě a usmíval se na mě. Políbila jsem ho.

„Dobré ráno, lásko,“ pozdravil mě s pokřiveným úsměvem na rtech.

„Krásné a ještě krásnější ráno s tebou, čumáčku.“ Cvrnkla jsem ho lehce do nosu a pak ho ještě jednou políbila. Potom se mi začaly vracet ty méně příjemné vzpomínky na včerejšek.

„Včera nás vyrušil Jacob, že jo? To nebyla jenom noční můra?“ ptala jsem se ho v obavách a s mizivou nadějí.

„Ne, bohužel. Ale říkám ti po sté, miláčku, neboj se.“ Upřímnost jeho úsměvu mě donutila, abych na to přestala myslet aspoň na chvíli.

„Na co máš chuť?“

„Na palačinky s marmeládou, polité čokoládou a se šlehačkou, proč?“

„Říkal jsem ti, že po naší první společné noci ti chci udělat snídani.“

„Ale ta naše společná noc přece neproběhla úplně podle plánu, tak nemusíš...“ Přerušil mě.

„Pšt, to nemění nic na tom, že ti dělám snídani,“ řekl neústupně.

„Dobře, dobře. Nebudu se hádat. V tom případě ti dělám oběd.“

„Co když se Charlie vrátí dřív?“

„Zeptám se ho, jestli tě můžu pozvat k nám na oběd. Proti tomu by neměl co namítat.“

„Platí. Tak já jdu na tu snídani, hezky zůstaň v postýlce,“ usmál se, vymanil se z mého sevření, dal mi pusu a přikryl mě.

Bylo úžasné si takhle polehávat v posteli, cítit jeho vůni. Vědět, že je blízko, že se o mě stará, jako kdybych byla nemocná. Užívala jsem si to, zavřela oči.

Musela jsem usnout, protože najednou se ke mně z bezprostřední blízkosti valila vůně čokolády a palačinek a také dobré kávy. Když jsem ucítila jeho ruku, jak mě hladí po tváři, otevřela jsem oči, spatřila jsem jeho srdečný úsměv, který překypoval láskou. Trochu jsem se posunula na posteli, a tak mu udělala místo. Už v džínech a košili si lehnul vedle mě, položil na nás tác se dvěma talíři. Vypadalo a vonělo to naprosto úžasně, ale chutnalo ještě lépe – láska prochází žaludkem. Lepší palačinky jsem v životě nejedla. Nasnídali jsme se, potom jsme sešli dolů, kde jsem umyla nádobí – i přes Edwardovy námitky. Když to bylo všechno hotové, napsala jsem Charliemu esemesku, jestli teda můžu Edwarda pozvat na oběd. O tom, že už jsme se oddávali vynikající snídani v posteli, jsem samozřejmě pomlčela, nejsem sebevrah.

Muze, ale nechte mi neco k veceri. Prijedeme se Sarah asi v sest.

Vnuklo mi to vzpomínku na Jacoba.

„Neměla bys být hrubá na člověka, který ví něco, co bys nechtěla, aby se dozvěděl tvůj otec,“ smál se mi do obličeje. Vyžíval se v tom.

„Dobře. Chceš něco za to, že budeš mlčet?“ Bylo mi jasné, že zadarmo to nebude.

„Domluvíme se zítra, určitě Sarah pojede s Charliem k vám domů. Zatím, vy dvě hrdličky.“

Vůbec jsem nechápala, o co mu šlo, co po mně bude chtít. Upřímně jsem se toho strašně moc bála. Ale přece jenom se to nedalo srovnat se strachem, že by Charlie na něco přišel. Ani nešlo o to, že se včera nic nestalo, ale o to, že jsem ho v podstatě podrazila. Dá mi tu důvěru, že nechá pubertální dceru samotnou doma, a já první, co udělám, že si pozvu Edwarda. Neměla jsem ze sebe dobrý pocit. Z přemýšlení mě vytrhl Edward. Objal mě a otíral se nosem o ten můj. Opřeli jsme se čely, já se na něj váhavě usmála.

„Co bys řekla na procházku? Šli bychom na naši louku. Měli bychom využít toho, že je tak krásně.“

„To je přesně to, co potřebuji,“ usmála jsem se na něj.

Vyčistila jsem si zuby, učesala se a pak přemýšlela, co si vezmu na sebe. Otevřela jsem okno a zjistila, že je venku poměrně teplo. Vyndala jsem ze skříně džínové kraťasy a tílko. Pro jistotu jsem si vzala pod kraťasy silonky a přes ramena mikinu a vydala se do obýváku. Edward stál dole u schodiště.

„Panečku, to jsou nohy,“ řekl obdivně.

„I ty můj lichotníku.“ Zastavila jsem se na posledním schodu, a tak jsem byla nepatrně výš než on.

„Ano, jenom tvůj.“ Díval se mi do očí a pak mě políbil. Chytil mě do náručí, zvedl mě ze schodu, otočil se se mnou a pak mě postavil vedle sebe.

„Kdybys ty jenom tak věděla, jak neskutečně moc tě miluju.“

„A kdybys ty věděl, o kolik víc miluju já tebe.“

„Prosím tě, nemůžeš porovnávat Mont Everest s Řípem.“ Než jsem stačila cokoliv říct, dodal. „Já jsem Everest.“

„Tím chceš říct, že já tě miluju jenom jako Říp?!“ odporovala jsem rádoby naštvaně.

„Moje láska k tobě a tvá ke mně je v poměru jako Everest a Říp. Ale ve výsledku se milujeme mnohem víc, než jak veliké jsou nějaké prťavoučké kopečky,“ smál se.

„Mluv jako člověk a ne jako učitel matematiky. Anebo spíš používej rty k něčemu lepšímu a smysluplnějšímu než k mluvení,“ řekla jsem a začala ho líbat.

Po chvíli jsme se vydali na naši louku. Cesta nebyla nikdy tak příjemná. V lese byl chládek, přesto nebyla úplná zima, šlo se tedy dobře. Jakmile jsme vyšli na louku, zalilo nás slunce a teplo, které vydávalo. Louka byla snad ještě krásnější než minule. Voněla, květiny tvořily celé koberce, které vybízely k tomu, aby si na ně člověk lehnul. Slunce opravdu hřálo, tak jsem si sundala mikinu, uvázala kolem pasu, šla doprostřed louky a tam si sedla. Za mnou šel i Edward. Posadil se naproti mně. Zvedla jsem dlaň a jemně ho hladila po jeho tváři, na které se začínalo ukazovat drobné strniště. Po chvíli položil svou ruku na tu mou, která zkoumala ty malé chloupky, a vtiskl do ní polibek. Potom ji lehce a jemně oddálil od své tváře, věnoval jí jeden polibek za druhým, nejdřív opět do dlaně, potom na hřbet ruky, pak pokračoval na zápěstí. Všechny tyto polibky byly velice něžné, pomalé, procítěné. Lehce se otíral rty o mou kůži. Pokračoval výš po ruce, vtiskl polibek do loketní jamky, na odhalené rameno, klíční kost, krk, čelist, bradu, až se propracoval k mým rtům. Nejdřív se opět jen otřel, poté můj dolní ret tiskl mezi ty své. Po chvíli se jeho jazyk něžně vsunul do mých úst. Jemně mě položil do trávy, pořád mě líbajíc. Obtočila jsem své ruce kolem jeho pasu a překulila ho pod sebe. Opustila jsem jeho rty, líbla ho na nos, potom na tvář, pokračovala směrem k uchu, jemně zuby stiskla ušní lalůček a zatahala za něj. Uniklo mu tiché zamručení a já pokračovala na krk. Laskala jsem každý kousek kůže na jeho krku, poté klíční kosti, horní části hrudi, tiše při tom sténal. Pak jsem mu položila hlavu na místo, kde mu bilo srdce, teď jako zběsilé. Tak jsme tiše leželi, on mě laskal ve vlasech, já poslouchala jeho srdce a užívala si štěstí plnými doušky.

Už jsem připravovala oběd, Edward se nedal úplně odehnat a pomáhal mi. Celý byt byl provoněn vůní skořice, citrónu a ryby. Nandala jsem pangas na talíře, k nim přihodila trochu ledového salátu, do mističky půlku citrónu na dochucení a všechno nesla ke stolu. Edward mě v půlce cesty zastavil, odlehčil mě o citrón a svůj talíř. V klidu jsme se najedli, nevím, jak jemu, ale mně to moc chutnalo. Sklidila jsem ze stolu, začala mýt nádobí, Edward ho utíral. Byl to přenádherný den... Když vtom se rozezněl zvonek. Šla jsem otevřít a tam stál... Jacob Black.

„Co tu děláš? Nejsi tu trochu brzo?“

„Ne, domluvil jsem se s matkou, že vám půjdu pomoct. A taky jsem se s tebou chtěl domluvit... na tý jedný věcičce.“ Drze a bez dovolení vkročil do domu a šel směrem do kuchyně.

„Zdravím,“ štěkl na Edwarda.

„Čau,“ odpověděl mu stroze a dál utíral nádobí.

„No, tak co bys rád?“

„Jseš si jistá, že to chceš řešit tady před mladym? Pojď radši na zahradu.“ Skoro na mě zamrkal, Edward pěnil a já se mu vůbec nedivila. Přikývla jsem a zadním vchodem jsme prošli na zahradu. Snažila jsem se, aby na nás Edward mohl vidět.

„Tak mluv.“

„Víš, říkal jsem si, že ti to včera docela šlo.“ Cože?! To si dělá srandu, snad nechce to... „Budu mlčet, když mi ukážeš, jak ti to jde v posteli.“ Zubil se, ale bylo vidět, že to myslí vážně. Nebylo to v podstatě ani vědomé rozhodnutí, prostě reflex – zvedla jsem ruku a vrazila mu facku. Ruka mě příšerně bolela, bylo to, jako kdybych vrazila do kamene, ale snažila jsem se, aby nebylo poznat, jak moc to bolí. Na ruku jsem už nemyslela. Jacob se přede mnou celý třásl, zuřil. Neskutečně zuřil, bála jsem se, že mě snad zabije. Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Edward přiběhl z domu, zuřil snad ještě víc než Jacob. Vrčel, dupal, máchal rukama.

„Běž vod ní! Dělej, nebo ti rozbiju hubu!“ Vzpomněla jsem si na odpoledne, kdy po mně vyjel Mike a on mu skoro zlomil nos. Naběhl k němu a strčil do něj. Nevěřila jsem vlastním očím. To, co se stalo... Jacob se začal zvětšovat, roztrhlo se mu oblečení a najednou před námi stál obrovský vlk. Edward do mě strčil, čímž mě odhodil na zem, byla jsem asi metr nebo dva od nich. Jacob, teď vlk, skočil přes Edwarda, ale při skoku ho zadní nohou... tlapou srazil k zemi, Edward se udeřil hlavou o zem a Jacob zmizel do lesů.

„Edwarde!!!“ řvala jsem a běžela jsem k němu. Měl dvě velké rány od krku ke klíční kosti a byla dlouhá asi třicet centimetrů. Byl v bezvědomí. Bylo mi špatně a nejenom z krve. Neměla jsem u sebe mobil, tak jsem sahala pro ten Edwardův. Vytočila jsem Carlisleovo číslo. Po jednom cinknutí to vzal.

„Ano, Edwarde?“

„Tady Bella, Edward je zraněnej, přijeď, prosím tě, jak nejrychleji můžeš k nám domů, jsme na zahradě. Pospěš si!“

„Jsem tam hned.“ Zavěsil.

Netušila jsem, co mám dělat. Minuty se zdály být nekonečné, netrpělivě jsem vyhlížela Carlisleovo auto a doufala, že to stihne.

Edward

Viděl jsem, jak ho Bella udeřila. Zdálo se, že na ni každou chvíli skočí. Běžel jsem, plný zlosti, dokázal jsem si představit, o co ji žádal, mé nohy nebyly dost dlouhé a rychlé. Stoupl jsem si před Bellu. Strčil jsem do něj, zuřil ještě víc. Najednou jsem před sebou neviděl svého vrstevníka, ale zvíře. Velké chlupaté zvíře. Musí to být halucinace, říkal jsem si. Přeskočil přese mě a srazil mě k zemi. Poslední, co jsem cítil, byla obrovská bolest a pálení od krku ke hrudi. Udeřil jsem se do hlavy a padl do bezvědomí. Rozprostřela se kolem mě temnota a už jsem nic víc neviděl.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 17. kapitola: