Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 13. kapitola

25.03.2012 (14:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2337×

Edward

Praly se ve mně dvě části mé osobnosti. Jedna část ho nechtěla ani vidět, dál chtěla předstírat, že neexistuje, že není vůbec důležitý. Druhá část sice taky nebyla na jeho straně, ale chtěla znát jeho verzi příběhu. Chtěla slyšet, co bylo tak naléhavého, neodkladného, že musel opustit těhotnou přítelkyni. Nepřítomně jsem si chystal snídani. Dnes v noci jsem měl noční můru. Nejdříve vzpomínky na den, kdy umřela, potom hádka s otcem a pak ta nejhorší část. Bella otěhotněla a já jsem jí řekl, že buď půjde na potrat, anebo se rozejdeme. Probudil jsem se zpocený a nevyspalý. Přál jsem si jediné – abych měl konečně klid. Když už Charlie překousl fakt, že chodím s jeho dcerou, tak se musí objevit můj povedený tatínek. Potom mě ale napadlo, že jestli je to cena za to, že můžu být s tak úžasnou bytostí, jako je Bella, tak to překousnu. Už trošku víc při smyslech, jsem hodil talíř s hrnkem do dřezu, popadl batoh a jel vyzvednout Bellu.

„Pořád mi nejde do hlavy, co se to děje s Charliem,“ řekla po tom, co jsme se přivítali.

„Tak, třeba je zamilovaný, to s člověkem dělá divy.“

„Myslíš?“ Bellu to očividně dost rozrušilo. Opravdu dělá, jako kdyby byl Charlie kdoví jaký bručoun. Musel jsem se zasmát při vzpomínce na včerejší odpoledne, kdy nás oba tak šokoval.

„Netrap se tím, je to zbytečné. Je to dospělý muž. Buď ráda, že nám nedělá peklo,“ řekl jsem se smíchem.

„No dobrá, máš pravdu,“ řekla zcela vážně. Trošku mě to urazilo, já se ji tady snažím rozesmát a ona ani nehne brvou.

Ve škole jsem nebyl moc schopný věnovat pozornost látce. Buďto jsem myslel na Morrena, anebo na Bellu. Ani nevím, kde bydlí, kde bydlel, než sem přijel. Jestli pořád bydlel na jihu, tak proč jel do Forks? Jenom aby se přesvědčil, že opravdu zemřela? Proč tu tedy zůstává? Otázek bylo hodně, ale nebyl jsem si jistý, jestli na ně opravdu chci slyšet odpověď. Nechtěl jsem mu odpouštět, to v žádném případě. I kdyby měl letět na Měsíc, tak to, že mámu nechal samotnou, je prostě neomluvitelné. Jen jsem chtěl slyšet věci z jeho pohledu. Nebo aspoň část mě chtěla. Před obědem jsem šel zase za Bellou, napůl doufajíc, že ho znovu nepotkám a napůl, že jo.

„Ahoj, miláčku,“ přivítala mě vesele.

„Ahoj, zlato,“ řekl jsem trochu ponuřeji.

„Co se děje? Zase něco s Morrenem?“ ptala se starostlivě.

„Ano i ne. Nějak nevím, co si o tom všem mám myslet. Na jednu stranu s ním opravdu nechci mít nic společného a na druhou... jsem zvědavý, proč se tak zachoval.“

„Myslím, že je to pochopitelné. Je to přece jenom tvůj otec. Ale ani přesto by ses tím neměl tak trápit. Nech to na osudu. Jestli je to opravdu důležité, tak se to dozvíš. Mně se totiž ten chlápek moc nelíbí.“

„To mně taky ne...“

Když jsem u stolu uviděl Newtona, moc mi to na náladě nepřidalo. Po nějaké době jsem si vzpomněl, že tu seděl už včera. Tahle nálada mi strašně vadila, proto jsem se snažil soustředit na svůj lék – Bellu. Domlouvaly se s Angelou na středu a mě napadlo, že využiju toho, že u stolu sedí i Erick a domluvím se s ním. Ta posilovna by opravdu bodla, už jsem ztrácel formu. První měsíc svého „nového života“ jsem cvičil pořád, když jsem nebyl s Bellou nebo ve škole.

S Carlislem jsme se dohodli, že už nemusím jezdit na „kontroly“ každý den, že stačí, když se stavím o víkendu, a tak jsme s Bellou jeli po škole rovnou k nám. Koukal jsem, že přišla nějaká pošta, tak jsem ji vzal do domu a tam ji bez zájmu hodil na stůl, však ono to chvíli počká. Navíc Bella chtěla zase zahrát na piano. Skladbu už jsem měl opravdu v malíku, takže jsme si bez problémů zvládali i povídat.

„Stejně nikdy nepochopím, jak se ti povedlo napsat takovouhle nádhernou melodii.“

„Když člověka políbí múza, tak to jde samo. A když je ta múza něco tak úžasného jako moje láska k tobě, tak se nejde čemu divit. Spíš mě překvapuje, že takových skladeb už nemám tisíce.“

„Mně se stejně líbí nejvíc tahle. Je to mistrovské dílo,“ usmívala se na mě.

„Ale... Ještě se kvůli tobě budu červenat.“

„Červenej, to budeš naprosto k nakousnutí,“ řekla se smíchem.

„To chceš říct, že teď nejsem?“ řekl jsem rádoby namyšleně.

„Promiň, tvá Velkoleposti, samozřejmě, že jsi. Jak jsem mohla být tak hloupá a vyslovit něco tak neskutečně urážejícího.“ Na konci věty se jí už nedařilo držet smích na uzdě.

Opět jsme si užili krásné odpoledne. Probrali jsme snad všechno – jak se těšíme a netěšíme na zítřek, kdy budeme bez sebe, další teorie, proč má Charlie tak skvělou náladu, na chvíli jsme se zastavili i u mého... tatínka. Když jsem přišel domů, po tom, co jsem ji doprovodil k nim, aby Charlie nepřišel o tu povznesenou náladu dřív, než si ji užil, jsem si všiml dopisu, který jsem nechal na stole. Nebylo na něm razítko pošty, nebyla na něm žádná adresa, jenom mé jméno. Otevřel jsem ho a začal číst.

Drahý Edwarde,
  chci Ti vysvětlit,, jak to všechno bylo. Vím, že o to asi nemáš zájem, ale musím zkusit všechny způsoby, které mi to umožňují. Popravdě netuším, jak začít, psaní mi nikdy nešlo.
  Tvoje matka byla neobyčejná žena. Byl jsem s ní neuvěřitelně šťastný a bezmezně jsem ji miloval. Dřív než mě začneš soudit, přečti si, prosím, to, co Ti píši. Nevím, jestli Ti Tvá matka řekla i tuto část příběhu, ale oba jsme navštěvovali stejnou univerzitu. Ke všemu na té stejné univerzitě přednášel i můj otec. Já jsem na jeho přednášky nechodil, ale Elisabeth některé navštěvovala. Když jsme se začali stýkat, můj otec nebyl nadšený. Říkal, že se přestanu věnovat škole, že skončím jako prodavač v potravinách s maturitou. Pochop, každý v naší rodině měl vysokou školu.
  Když mi Elisabeth oznámila, že čeká dítě, byl jsem šokovaný. Poprosil jsem ji, aby mi dala čas, že to potřebuji zpracovat. Poté, co jsem se oklepal, byl jsem připravený odejít ze školy a začít pracovat, vzít si ji a založit rodinu. Šel jsem za otcem a vše mu řekl. Ten samozřejmě zuřil, zakázal mi ukončení studia a řekl, abych se s ní rozešel nebo aby šla na potrat. To jsem odmítnul a řekl mu, že na svém plánu založit rodinu nic měnit nehodlám. Poprosil mě tedy, abych si to nechal chvíli projít hlavou, opravdu pečlivě zvážil všechna pro a proti. Znovu jsem tak učinil a došel ke stejnému závěru – chci s ní strávit zbytek života. Šel jsem za ní, abych jí to řekl, ale ona mi zabouchla před nosem se slovy, že už mě nechce nikdy v životě vidět, že lituje, že mě poznala a že nechápe, kde beru tu drzost se tu objevit. Vrátil jsem se k otci, a ten mi řekl, ať ji nechám jít, že pro mě stejně nebyla dost dobrá. Zanedlouho mi řekl, že prý šla na potrat, přerušila studium a odstěhovala se. Proto jsem vás nikdy nehledal, i když jsem ji miloval a nikdy bych ji neopustil. Neměl jsem ani tušení, že Tě donosila.
  Říkal jsem Ti, že jsem si na Tvou matku vzpomněl a že proto jsem ji přijel hledat. Pravda byla trochu jinde. Po několika letech jsem se dozvěděl, že za všechno může můj otec. Mezitím, co já jsem si znovu rozmýšlel, jestli s ní chci strávit zbytek života, jí napsal dopis mým jménem, ve kterém ji žádal, aby mě nikde neuváděla jako otce, že s ní a s dítětem nechci mít nic společného a že by bylo nejlepší, kdyby šla na potrat. Když jsem se tuto informaci dozvěděl, začal jsem po ní pátrat, ani pořádně nevím proč. Asi jsem jí to chtěl všechno vysvětlit.
  Jestli jsi můj dopis dočetl až sem, moc Ti děkuji. Doufám, že mi věříš a snad mě i chápeš. Vím, že mé chování bylo nevhodné, ale doufám, že Ty teď chápeš, proč jsem s Tvou matkou nezůstal. Věř mi, že to nebylo moje rozhodnutí.

S láskou,

Anthony Morren

Několikrát jsem si dopis přečetl, nevěděl jsem, co si mám myslet. Nevěděl jsem, jestli mu můžu věřit, jestli mu mám věřit. Řekněme, že se to tak stalo. Co se tím pro mě mění? Odpustím mu? Chci mu odpustit? Ani to jsem pořádně nevěděl. Nevěděl jsem, jak bych se zachoval na jeho místě, ale nedokázal jsem si představit, že bych Bellu nechal jen tak jít, jako on nechal odejít mou matku. Ovšem, dá se říct o člověku, co jenom respektoval rozhodnutí své lásky, že se zachoval špatně? Paradoxně se nezachoval jako sobec. Naopak, miloval ji, chtěl s ní žít, ale protože ho ona nechtěla ani vidět – aspoň si to myslel – tak ji nechal jít, nechal ji žít si svůj život. Nyní jsem si dokázal představit, že bych se mohl zachovat stejně. Kdyby mi Bella, nedej bože, řekla, abych ji nechal na pokoji, že mě nechce vidět... Ne, jsem sobec, já bych se takhle neobětoval. Najednou jsem pocítil touhu poznat celý příběh. Jak se s ním ale mohu zkontaktovat? Povzdechl jsem si a očima jsem zabloudil na stůl, kde ležela obálka a dopis. Napadlo mě, že nějaký kontakt mohl nechat u dopisu, tak jsem se podíval do obálky – nechal tam kartičku s číslem. Nechtěl jsem s ním mluvit, tak jsem se mu rozhodl napsat zprávu. Nevěděl jsem, co napsat, jak ho oslovit, jak s ním „mluvit“. Nakonec jsem vyťukal krátkou, stručnou zprávu.

Chtel bych vedet vic, E.

Ještě chvíli jsem žmoulal mobil a přemýšlel o nově získaných informacích. Možná bych mu dokázal odpustit, ale nechtěl jsem, to už jsem si stihl ujasnit. Věděl jsem, že k němu nikdy nebudu cítit to, co dítě cítí k otci. Byl to pro mě cizí člověk, nic víc. Z přemýšlení mě vytrhlo zapípání mobilu.

Kdy a kde se sejdeme?

Teď jsem nebyl připravený slyšet něco víc, potřeboval jsem vše vstřebat. Navíc jsem se necítil na to, být tam sám, chtěl jsem Bellu jako svou podporu.

V patek ve ctyri v kavarne?

Na zítra jsme měli s Erickem dohodnuto, že zajdeme do posilovny, čtvrtek jsem si chtěl s Bellou užít sám, takže zbýval jedině pátek.

Abych se trochu probral, šel jsem si dát sprchu. Ale ani sprcha nedokázala odvést mé myšlenky od otce. Snažil jsem se soustředit na každou kapku, která dopadla na mé tělo, která se kutálela níž a níž, až spadla na dno sprchového koutu a pak se valila do odpadu. Snažil jsem si v hlavě přehrávat jakoukoliv písničku, jakkoliv jinak odvést své myšlenky, bohužel bezúspěšně. Vyšel jsem ze sprchy, obmotal kolem pasu ručník, setřel zamlžené zrcadlo a podíval se do něj. Prohlédl jsem si své rostoucí strniště a po chvíli rozmýšlení jsem sáhl po strojku a pěně na holení. Když mé tváře byly bez jediného chloupku, vysušil jsem si ručníkem vlasy a oblékl se. V obýváku na mě čekaly dvě nové zprávy. Jedna od Morrena a druhá od Belly.

Budu tam.

Zakázal jsem si víc rozebírat celou tuto kapitolu a přečetl jsem si i druhou zprávu.

Uz ted mi strasne chybis. :(

Ihned jsem věděl, co jí odepsat a co si na ni ve čtvrtek připravím. Aspoň se trochu zabavím.

Ty mi chybis mnohem vic, ale jeste mame zitrejsi rano a dopoledne. A neboj, ve ctvrtek si to vynahradime, prichystam ti neco specialniho. Pac a pusu. Miluji Te, Tvuj Edward.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 13. kapitola: