Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 12. kapitola

24.03.2012 (07:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2225×

Bella

Už jsem se nemohla dočkat na to, až budu s Edwardem. Až mě bude držet ve své náruči, hluboce se mi zadívá do očí, ochutnám chuť jeho rtů, ucítím jeho ruku na mé tváři...

„Slečno Swanová?“ vytrhl mě z přemýšlení učitel. Pomalu jsem ani nevěděla, kterou máme hodinu.

„Ano?“

„Jak zní odpověď?“ To zavání dalším průšvihem.

„X se nesmí rovnat nule,“ radila mi potichu Angela.

„Děkuji, slečno Weberová,“ zadíval se přísně na mou sousedku, „a vy, slečno Swanová, věnujte pozornost hodině.“ Jemu se to řekne, když ho nečeká úžasné odpoledne s nejúžasnějším přítelem – i když u matikáře člověk nikdy neví. Když jsem si opsala z tabule příklad, co jsme počítali, začala jsem si kreslit do sešitu a zase jsem myslela na Edwarda. Ach jo, ještě kvůli němu propadnu.

„Tak co Erick? Kdy si zase někam vyrazíte?“ zeptala jsem se Angely cestou na další hodinu. Hned se rozzářila. 

„Je naprosto úžasnej, zítra jdeme do kina.“ Mému Edwardovi se nevyrovná, to jeho překvapení bylo mnohem lepší než strohá pozvánka do kina, pomyslela jsem si škodolibě.

„Tak to vám přeju, hodně štěstí, děti.“

„A co kdybychom si udělaly nějakou dámskou jízdu? Jely na nákupy, přespala bys u mě? Podrbaly jsme ty naše zlatíčka?“

„Proti tomu nic nemám. Jeden den bez Edwarda přežiju a aspoň si odpočinu od Charlieho,“ zasmála jsem se.

„Super, tak ve středu? Nebo až o víkendu?“

„Ve středu, budeš mít čerstvé dojmy z Ericka.“ Navíc víkend bez Edwarda jsem si nedokázala představit.

„Tak platí. Budu se těšit.“ Ještě chvíli jsme si povídaly, plánovaly, co všechno podnikneme, kam pojedeme. Také došlo i na to, co se dělo v neděli – návštěva Edwardova otce. Názor Angely byl jednoznačný.

„Je mi jasný, že to musí být šok, zjistit, že budu otcem, ale opustit kvůli tomu svou přítelkyni a ještě ji nechat na holičkách? To se prostě nedělá.“

Zvonilo na oběd a já byla překvapená, že Edward už nestepuje před třídou, vždy mě vyzvedával. Upřímně jsem nevěděla, jestli mám jít k jeho třídě, anebo s Angelou na oběd. Měla jsem ale špatný pocit, že se něco děje, a tak jsem šla směrem k jeho třídě. Angele jsem řekla, aby ho za mnou poslala, jestli přijde na oběd, že budu u jeho třídy. Rozhlížela jsem se, abychom se náhodou neminuli, a pak jsem na rohu zaslechla jeho hlas. Nejdřív jsem byla ráda, že jsem ho našla, poté jsem slyšela jeho tón a zachytila slova.

„Tohle už opravdu přeháníte, řekl jsem vám snad jasně, že s vámi nechci mít nic společného,“ řekl tiše, o to výhružněji to působilo. Pomalu jsem zašla za roh.

„Edwarde? Co se děje?“

„Ale nic, Bello, jenom tady pan Morren,“ jeho jméno téměř zavrčel, „pořádně nepochopil to, co jsem mu říkal v neděli.“

„Edwarde, snažím se ti vysvětlit, proč jsem se zachoval tak, jak jsem se zachoval. Vsadím se, že by ses v mé situaci zachoval stejně...“ Edwardovi se pod záplavou hněvu zkrabatilo čelo.

„Za žádných okolností bych neopustil ženu, kterou miluji. Už vůbec bych jí neopustil ve chvíli, kdy by mě nejvíc potřebovala. Znovu vám důrazně opakuji, pane Morrene, nechci s vámi mít nic společného. A jestli máte výčitky svědomí, tak je to jedině dobře, ale nelečte si je na mně. Sbohem.“ Prudce se otočil a táhnul mě směrem k jídelně.

„Zpomal, Edwarde!“ zakřičela jsem na něj, když už jsem mu nestačila. Otočil se na mě a ve tváři už neměl jen vztek, ale i smutek. Do očí se mu linuly slzy, které se snažil potlačit. Čelist měl napjatou, obočí nakrčené, pěst volné ruky pevně sevřenou. Hřbetem ruky jsem mu setřela slzu, která mu sjela po tváři, a poté jsem ho objala. Jeho tělo se trochu uvolnilo. Nepotřebovala jsem slyšet, co ho tak rozrušilo, věděla jsem to dokonale – vzpomínka na matku a to, že řekl, že by se zachoval stejně.

„Pojď, půjdeme se najíst,“ řekla jsem, když se mě začal pouštět, a vtiskla jsem mu polibek. Věděla jsem, že teď není dobrá chvíle na to to rozebírat nebo ho utěšovat. Když jsme dorazili do jídelny, čekalo nás další překvapení – Mike už zase seděl u našeho stolu. Bála jsem se, aby to nebyla pro Edwarda poslední kapka. Sedli jsme si s jídlem co nejdále od něj. Edward byl duchem nepřítomný, jenom civěl na stůl, nic neříkal. Zahlédla jsem tázavý pohled Angely a naznačila jí, že jí to vysvětlím později. Strašně moc jsem se o Edwarda bála. Tu bezvýraznou masku, co teď na sobě měl místo obličeje, jsem znala až moc dobře – děsila mě. Chytla jsem ho pod stolem za ruku a pevně jí stiskla. On mi stisk oplatil, jeden koutek mu cukl a jeho oči se podívaly na mě. Nechtěla jsem ho políbit takhle u stolu mezi ostatními. Ne, že bych se za něj styděla, ale nepřišlo mi to vhodné.

„Budeš to ještě jíst?“ zeptala jsem se ho. Zakroutil hlavou a začal se zvedat ze židle. Odnesli jsme své talíře a šli na hodinu.

„Miluji tě,“ řekla jsem mu, když jsme šli poloprázdnou chodbou.

„Vážím si tě a nedokážu si bez tebe představit život,“ odpověděl mi a já se k němu přitiskla blíž. „Mrzí mě, že se mnou máš samé starosti...“ řekl do země.

„Co to povídáš, ty blázínku? Žádné starosti s tebou nemám. Jenom mě mrzí, že se trápíš. Zvlášť když vezmu v úvahu kvůli čemu.“

„Ale...“

„Žádné ale,“ skočila jsem mu do řeči a políbila ho.

„Každý úder tvého srdce nutí to mé milovat tě celou mou bytostí,“ řekl s očima utopenýma v těch mých.

„Stejně tak jako to mé.“

Domluvili jsme se, že dnes půjdeme k nám. Když jsem mu řekla o plánované středeční dámské jízdě, smutně souhlasil a naštvaně dodal, že si on vyjde s Erickem. Když jsem se na něj nevěřícně podívala a zeptala se, proč je tak vytočený, začal se smát. Měl by chodit do dramaťáku, herectví by mu šlo. Ale ne, měl by málo času a ještě by mi ho přebrala nějaká prsatá, blonďatá herečka. To by se mu tak líbilo!

„Tak co uděláme Charliemu k jídlu dnes?“ zeptal se, když jsme dorazili domů.

„Dneska nám objednáme pizzu, vaření mám až po krk.“

„No, jestli chceš, tak nám něco můžu uvařit já,“ nabídl se ochotně.

„A co byste navařil, pane šéfkuchař?“

„Máš špagety, mleté maso a kečup?“

„To asi jo. Ale nemusíš vařit, jestli nechceš. Já tu pizzu klidně objednám.“ Navíc jsem se trochu bála výsledku. Ty kotlety byly sice výborný, ale nevím, jak by dopadly bez mé pomoci.

„Neblázni. Posaď se, o vše se postarám.“

„Zatím je ale čas. Víc jak hodina.“

„Dobře, tak co plánuješ teď?“

„Mmm... Lehnout si na gauč a pustit si nějaký seriál? Jsem strašně utahaná.“

„Jak je libo,“ řekl mile.

Sedli jsme si na gauč, já se položila na Edwarda a snažila se udržet pozornost obrazovce. Držel mě ve svém náručí a hladil mě po vlasech.

Náhle jsem se probudila. Ležela jsem přikrytá na gauči. Po celém domě se rozléhala nádherná, lahodná vůně. Promnula jsem si oči, protáhla se, podrbala si vlasy a vydala se do kuchyně. Tam se mi naskytl pohled pro bohy. Edward v zástěře, ochutnávající omáčku z vařečky. Zahlédl mě a pokřiveně se na mě usmál.

„Jak ses vyspala, miláčku?“

„Hádám, že dobře. Jak dlouho jsem spala?“

„Asi hodinku, usnula jsi ještě před prvními reklamami.“

„Tak to je bída,“ koukla jsem na hodiny, „to je divné, Charlie by tu už měl být. Hmmm, to je jedno. Ukaž, co jsi vytvořil.“ Vzala jsem mu vařečku a olízla ji. Bylo to naprosto vynikající.

„Tý brďo, jsem netušila, že umíš tak dobře vařit, lásko.“

„Chutná?“ zeptal se s úsměvem.

„Strašně,“ řekla jsem a políbila jsem ho.

„To jsem rád. Dal bych tomu ještě tak půl hodinky, ať je to maso měkoučký.“

„Dobře. Nebude ti vadit, když si dám sprchu? Musím se trochu probrat.“

„Nebude.“

„A ne, že budeš šmírovat,“ pohrozila jsem mu mírně.

„Dovol, to bych si jako správný gentleman nikdy nedovolil!“ bránil se se smíchem.

Vlezla jsem do sprchy, bála jsem se, že tam zase usnu, tak jsem si pustila trochu studenější. Účinkovala naprosto skvěle, za chvíli jsem byla čilá. Moc se mi nechtělo zpátky do džínů. Ručníkem jsem si vysušila vlasy, hodila jsem na sebe župan a šla si do pokoje pro domácí kalhoty a triko. V klidu jsem sešla do obýváku a až v kuchyni mi došlo, že mám návštěvu.

„Jej,“ vydala jsem ze sebe. Edward vypadal překvapeně, sjel mě pohledem od hlavy dolů a zase zpátky.

„Nikdy by mě nenapadlo, že někdo může vypadat tak nádherně.“

„No jo, ještě si ze mě dělej srandu.“

„Ale já to myslím vážně, lásko, strašně ti to sluší.“

„To tobě v té zástěře taky.“ Šla jsem k němu a objala ho. Vtom se otevřely dveře, Charlie dorazil. Pustila jsem Edwarda a obávala se nejhoršího. Přišel do kuchyně s úsměvem na rtech.

„Ahoj, děti. Tebe bych tady nečekal, Edwarde,“ řekl vesele. Nevěřícně jsem na něj koukala.

„Dobrý den, pane Swane,“ odpověděl a byl stejně šokovaný jako já.

„Co dobrého vaříte?“

„Dneska dělá kuchaře Edward a dělá nám špagety.“

„No, voní to skvěle, už se těším.“ Najednou jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jenom nezdá. Ne, něco takového by si ani můj mozek nevymyslel.

„Co se stalo, že máš tak dobrou náladu?“ zeptala jsem se.

„To nemůžu mít dobrou náladu?“ Pořád se usmíval. Zajímalo by mě, co za tím je. Dostal přidáno? Vyřešil nějakou dlouho nevyřešenou vraždu? Dostal zatykač na Edwarda?

„Samozřejmě že můžeš. Jenom mě to překvapilo.“

„Ty děláš, jak kdybych byl nějakej bručoun, Bello. No řekni, Edwarde, připadám ti tak?“ Edward na něj zíral div ne s otevřenou pusou.

„Ne... Samozřejmě že ne...“

„Dávej pozor, ať se ti to nepřipálí, to by byla škoda,“ řekl a odešel do obýváku.

Podívali jsme se na sebe, oba stejně zmatení.

„Viděla a slyšela jsi to samé co já?“

„Charlieho s radostí, že tě vidí? Ano. Přemýšlím, čím to tak může být.“

„Ať je to jakkoliv, rozhodně jsem za to rád,“ usmál se a lehce mě políbil. „Myslím, že už je to hotové, můžeš to říct Charliemu a běž se posadit.“

„Tati, jídlo je na stole.“ Nakoukla jsem do obýváku.

„Jojo, už běžím, zlatíčko.“ Co to s ním je?!

V klidu jsme se najedli, Charlie mu za jídlo nejenom poděkoval, ale dokonce si ho i pochvaloval. Edward byl prostě výborný kuchař. Po jídle se spolu koukali na nějaký zápas jako staří známí. Když se Edward vydal k domovu, podrobila jsem jeho dobrou náladu zatěžkávací zkoušce.

„Na středu jsem dohodnutá s Angelou Weberovou, že bych u nich přespala. Můžu?“ Nechtěla jsem mu to jenom oznámit, přece jenom má za mě zodpovědnost.

„Dobře. V kolik ve čtvrtek dorazíš?“ odpověděl pořád vesele. Když zkouška, tak zkouška.

„Po škole bych se chtěla zastavit u Edwarda, tak někdy k večeru?“

„Platí. Tak si to pak užijte, zlatíčka.“ Tohle opravdu není normální. No, nebudu si stěžovat, je to příjemná změna. Stejně by mě ale zajímalo, co se za jeho dobrou náladou skrývá.  

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 12. kapitola: