Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 14. kapitola

27.03.2012 (14:30) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2184×

Bella

„Tak ahoj, lásko,“ loučila jsem se po škole s Edwardem.

„Pa. A nezapomeň, ve čtvrtek na tebe čeká překvapení,“ řekl šibalsky. Políbili jsme se a já nasedla k Angele do auta.

Na jednu stranu jsem byla strašně nadšená, že trochu vypadnu ze stereotypu, probereme nějaké ty holčičí věci, ale den bez Edwarda? Ach jo, připadám si jak feťák. Jenže tahle droga nemá konkurenci. Ještě jsem mu zamávala a pak už plně věnovala svou pozornost Angele. Nebo jsem se o to alespoň snažila. Zajely jsme k nám pro pyžamo a věci na údržbu jako kartáček na zuby a podobně, pro věci do školy a potom k nim domů. Z původního plánu, který zahrnoval nákupy, pedikúru, manikúru a ostatní činnosti, které mě upřímně moc nebraly, jsme se nakonec rozhodly jenom pro romantický film a holčičí povídání.

„Tak povídej, jak to dopadlo včera s Erickem?“ ptala jsem se zvědavě.

„No… Film byl skvělej… Potom jsme jeli k němu a…“ odmlčela se.

„A?“

„No, co asi!“ dívala se na mě jako na blbečka.

„Kecáš!“ To bych do ní opravdu neřekla.

„Ne, že bych to měla původně v plánu. Nevím teda jak on. Prostě… a už to bylo,“ smála se. „Hele, vždyť víš, že taková nejsem.“

„Vždyť jste byli na druhým randeti, šmarjá!“ Tohle mi mozek nebral.

„Já vím, já vím… Ale já se s ním cítím úžasně, miluju ho.“ To je dneska mládež. „Ne každý drží celibát jako vy dva,“ smála se.

„Hele! Ne každý vleze do postele hned na druhým rande.“

„Bello, klid… Vždyť o nic nejde,“ uklidňovala mě. „Dělala jsem si srandu, nemusíš hned vyjíždět.“

„Promiň. Přišlo mi, že dneska Edward nebyl ve své kůži… Vrtá mi to v hlavě,“ řekla jsem zamyšleně.

„Je pravda, že byl trochu mimo.“

„Určitě v tom bude ten Morren.“

„Myslíš, že by ti o tom neřekl?“

„Nevím, Angelo. Uvidím zítra. Jestli bude pořád chvilkama duchem nepřítomný a nic mi neřekne, tak se holt budu muset zeptat.“

„Kdyby to bylo něco vážného, tak ti to určitě řekne, nic to nebude. Neboj,“ povzbuzovala mě.

„Asi jo, no...“

Povídáním jsme strávily celý večer i noc. Kolem desáté mi přišla od Edwarda smska.

Nechci rusit, premlouval jsem se k tomu, abych Ti nepsal, ale nakonec jsem nevydrzel – jak vidis. Prekvapeni je uz skoro nachystane, moc se na Tebe tesim. Miluji Te, uzij si vecer s Angelou a pozdravuj. Tvuj Edward.

„No, a Erick nenapíše ani písmeno,“ stěžovala si se smíchem Angela, když jsem jí dala zprávu přečíst. No jo, holka, kluci, jako je můj Edward, jsou ohrožený druh.

Nikdy jsem nebyla typ, co by ztratil hlavu, byl na něčem nebo na někom tak závislý. Možná právě proto jsem neměla žádné známosti. Edward byl přesně ten, koho jsem hledala. A našla jsem ho dřív, než jsem si vůbec uvědomila, že ho hledám. Opravdu jsem chtěla věnovat dnešní večer Angele, ale nemohla jsem ho pustit z hlavy. Byl naprosto dokonalý, nezměnila bych na něm jedinou věc. Byla jsem si jistá, že po jeho boku přežiji všechno. I svého otce, i jeho otce, prostě cokoliv. Kdykoliv jsem zahlédla jeho tvář, zalilo mě štěstí. Každý jeho úsměv, polibek, dotek byl pro mě něco tak neuvěřitelně intenzivního. Byla jsem jiný člověk, změnil mě. Ne tak, aby to bylo poznat, jediný kdo to cítil, jsem byla já, možná Edward. Je pro mě vzduch – bez něj nežiji.

Ponocování nebyl zrovna dvakrát dobrý nápad. Probudily jsme se nevyspalé a s kruhy pod očima. Líně jsme vstaly, oblékly se, vystřídaly se v koupelně a šly se nasnídat. Nevěděla jsem, jestli se s Edwardem potkáme ráno nebo až na obědě. Proto jsem se na parkovišti rozhlížela jako divá, téměř jsem si vykloubila krk – Angela z toho měla nesmírnou srandu. A pak jsem ho zahlédla. Stál u svého auta a rozhlížel se stejně tak jako já. Stál zády ke mně, tak jsem se k němu pomalu plížila. Pořád koukal před sebe, a tak jsem mu zezadu překryla rukama oči.

„Hádej, kdo jsem?“ řekla jsem hlubokým hlasem. Edward leknutím nadskočil, pak se uchechtl a odpověděl.

„Moje srdce.“ Vzal mé ruce a něžně si je sundal z obličeje, otočil se a políbil mě.

Celou cestu do třídy – doprovázel mě jako obvykle – vyzvídal, jak jsme se měly, co jsme dělaly, jak jsem si to užila, jak moc mi chyběl. Když jsem mu zodpověděla všechny otázky, už nezbyl čas na to dolovat z něj, co pro mě chystá. Všechny hodiny i přestávky jsem nad tím přemýšlela, prodloužit vycházku po mně nechtěl, takže asi nikam nepojedeme. Co to teda připravuje?

Na obědě jsem si všimla, že Edward měl zase prázdné chvilky, kdy se vypnul a koukal do zdi. Už se mi to nelíbilo, dnes po škole, až mi ukáže to své překvapení, tak ho vyzpovídám. Snažila jsem se ho co nejvíce zapojovat do rozhovoru, aby neupadal do těch jeho stavů. Jakmile s ním někdo mluvil, nebo se na něco soustředil, tak se choval normálně. Když ho ale nic nezaměstnávalo, byl myšlenkami jinde. Byla jsem si jistá, že je to kvůli Morrenovi. Poslední dvě hodiny jsme úspěšně protrpěli, po poslední hodině mě vyzvedl a jeli jsme k němu. Pořád jsem vyzvídala, co mi to přichystal, ale neúspěšně, byl neoblomný jako kámen.

Když byla cesta za námi, vystoupili jsme – opět mi galantně otevřel dveře – a před vchodem do domu mě zastavil.

„Zavři oči,“ přikázal mi něžně a já poslechla. „Nebudeš podvádět?“

„Nebudu.“

„No, když si vzpomenu, jak jsi byla nedočkavá, tak se radši pojistím.“

Šátkem mi zavázal oči, otevřel dveře a vedl mě dovnitř. Cítila jsem květinovou vůni a nějaké jídlo, hrály klavírní melodie. Dál mě vedl obývákem, po pár krocích zastavil, pustil mě, na chvíli někam odešel, pak se vrátil a šátek mi sundal. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem viděla. Závěsy byly zatažené, takže bylo v pokoji šero. Celý pokoj byl osvícen svíčkami, na stole byly dva talíře, další zapálené svíčky. To ale nebylo to, co prvně upoutalo můj zrak. Přede mnou stál Edward a držel kytici růží. Ale jakou, byla nejméně ze čtyřiceti květů. Zůstala jsem jen němě stát, neschopna slova, téměř s otevřenou pusou. Edward měl nasazený svůj obvyklý pokřivený úsměv.

„Vítej zpátky, lásko.“

„Miláčku. Chceš mi říct, že tohle všechno je kvůli jednomu dni, co jsme se neviděli?“

„Jeden důvod je ten, že jsem ti slíbil květinu za každý den, co mi prosvětluješ život. Další, že jsem chtěl oslavit to, že na mě Charlie není jako na psa. Další, že jsem musel přežít den bez tebe, ale ten hlavní, že tě miluji a že máš svátek, lásko.“

„To jsi nemusel, nemusíš za mě tak utrácet. A navíc, zlato, mám svátek jedenáctého, to je pravda, ale až v dubnu, máš měsíc předstih,“ řekla jsem se smíchem. Po chvíli se začal Edward smát se mnou.

„Ach jo, to se opravdu může stát jenom mně.“

„Ale no tak, lásko, je to opravdu překvapení, připravil jsi všechno naprosto nádherně. A tenhle tvůj omyl je naprosto… rozkošný. Jestli chceš, tak ten tvůj oslavíme taky o měsíc dřív, co říkáš?“

„Takže se nezlobíš?“

„Broučku, mám se na tebe zlobit pro to, že na mě myslíš a připravíš mi takhle nádhernou oslavu? Pojď ke mně.“ Přitáhla jsem si ho k sobě, vzala květinu z rukou a začali jsme se vášnivě líbat.

„Ne, že bys mi nechutnala, ale vystydne nám jídlo,“ řekl, když se lehce odtáhl od mých úst. Ten blázínek uvařil moje oblíbené kuřecí řízky a bramborovou kaši.

„To nemůžeme dopustit.“

S chutí jsme se pustili do jídla, chutnalo dokonce lépe, než vypadalo. Pak jsem se trochu pozorněji zaposlouchala do skladeb, které vyhrávaly ze sterea.

„To je ta písnička, co si napsal pro mě?“ ptala jsem se šokovaně.

„Nejenom ta. Včera jsem sednul za piano, napadly mě další dvě – ale měla jsi pravdu, ta první je nejlepší – tak jsem je nahrál a ještě k tomu přidal Debussyho.“

„Ty hraješ Debussyho?“

„Samozřejmě, proč se ptáš?“

„Je jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů.“

„A kterou jeho skladbu máš nejraději?“ zeptal se sladce.

„Asi Clair de lune. Anebo Rêverie.“

„Myslel jsem si to… Jsou úžasné jako ty,“ díval se mi do očí a já se v těch jeho smaragdových utápěla jako už tolikrát. „Zatančíme si?“ Dneska to byl jeden šok za druhým, nevěděla jsem, že umí tancovat. A to jsem si myslela, jak dobře ho znám.

„Dobře,“ souhlasila jsem okamžitě.

Mně tancování nikdy moc nešlo, v tanečních jsem byla já ta, která šlapala na nohy. Když mě ale vedl Edward, zdálo se to být jednoduché, přirozené. Jen tak jsme se houpali do rytmu melodie, těsně u sebe, dívali jsme se navzájem do očí.

„Miluji tě,“ řekl mi.

„Já tebe také,“ odpověděla jsem. Přestal se pohupovat, přitáhl si mě blíž, chytil můj obličej do dlaní a začal mě něžně líbat. Jeho měkké rty jemně tiskly ty mé, skoro s nimi splývaly. Jeho jazyk se lehce probojoval do mých úst. Jednou rukou jsem se mu prohrabávala ve vlasech, druhou jsem nechala položenou na jeho krku. On v těch svých měl pořád můj obličej. Rty se přesunul na bradu, pak na čelist a pak na krk. Projelo mnou vzrušení a já si ho přitáhla ještě blíž. Z krku plynule přešel k mému uchu. Lehce a něžně, přesto vášnivě laskal svými rty můj ušní lalůček a já šílela. Zatáhla jsem ho za vlasy, čímž jsem ho trochu odstrčila a začala ho líbat na krku. Rozepnula jsem mu pár knoflíčků u košile a šla níž. Z jeho úst vyšlo tiché zasténání, naše srdce byla jako o závod. Začala jsem rozepínat další knoflíčky a tlačila ho ke gauči. Lehl si na něj a mě strhnul s sebou. Rukou mi přejížděl po páteři, kde mi okamžitě naskočila husí kůže. Hladila jsem ho po boku a blížila se k jeho těsným kalhotám, konkrétněji k jejich zipu, nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Najednou ucukl, z jeho líbání vyprchala důraznost a nedočkavost a mou ruku zastavil.

„Udělala jsem něco špatně?“ ptala jsem se hned.

„Ne, lásko, asi mi přivodíš infarkt. Jenom… Nepřijde mi to jako dobrý nápad… Tady a teď...“ Pomalu jsem z něj slezla a na gauči se posadila. „Chci tě, věř mi, strašně moc. Ale já tě po našem prvním milování nechci odvést k Charliemu, jako by se nic nestalo. Chci s tebou strávit celou noc, ráno ti připravit snídani. Asi jsem naivní romantik, ale takový jsem já.“

„A právě pro to tě tak moc miluju. Promiň, jsi úžasný a nejde ti odolat,“ řekla jsem se smíchem.

„Děkuju, že mě chápeš,“ řekl upřímně a usmál se na mě. Pak jeho pohled padl k zemi a úsměv se změnil v úšklebek.

„Zlato, co se to s tebou posledních pár dní děje?“

„Přišel mi dopis od Morrena.“ Já to věděla. „Všechno mi v něm vysvětlil. Moc mi tím nepomohl, teď už vůbec nevím, co si mám myslet.“

„Proč si mi to neřekl dřív?“

„Nechtěl jsem tě tím zatěžovat.“

„Ale mě tím nezatěžuješ. Jak to teda bylo?“

„Já ti to dám přečíst,“ řekl, zvedl se a přišel s dopisem a já ho začala hned číst.

„Reagoval si na to nějak?“ zeptala jsem se, když jsem si ho dočetla.

„Napsal jsem mu, že bych chtěl vědět víc, domluvili jsme se na schůzce. V pátek ve čtyři... Myslíš, že bys tam mohla jít se mnou?“

„Samozřejmě.“ Hladila jsem ho po rameni.

Edward

Tolik vzrušení, co jsem zažil během dnešního odpoledne, jsem nezažil za celý život. Jakmile jsme měli pokročit ke svlékání, zpanikařil jsem. Nejdřív z toho, co mělo následovat – nebyl jsem připravený, opravdu jsem to chtěl se vším všudy, usínajíc s Bellou v náručí, se snídaní –, a pak si můj mozek vybavil obrázky, mé noční můry. Těhotnou Bellu, od ní jsem přešel k mé matce, jaký měla osud a poté i její konec. Šlo to spádem, ráz na ráz. V první chvíli jsem měl na krajíčku. Došlo mi, že z toho domu musím pryč, odstěhovat se. Tady mě to bude pořád pronásledovat, nehnu se z místa. Ale kam můžu jít? Budu nad tím muset zapřemýšlet.

Když už byl čas, dal jsem Belle CDčko s nahrávkami, podal kytici a vydali jsme se k ní domů, jak jinak než pěšky. U dveří jsem ji ještě políbil, dopředu popřál sladké sny. Cestou zpátky jsem přemýšlel, kam bych se mohl přestěhovat, kde žít. Aspoň do doby, než půjdu na univerzitu nebo do práce. Nic mě nenapadalo, tak jsem to vzdal. Jakmile jsem přišel domů, vrhl jsem se na nádobí. Od mytí pánvičky mě vyrušila esemeska.

Tak si mel pravdu. Charlie ma zenskou.

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 14. kapitola: