Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 11. kapitola

21.03.2012 (14:00) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2483×

Edward

Ještě teď jsem se musel smát tomu, jak byla Bella roztomilá, když si mě na diskotéce bránila. Jak mě majetnicky držela za zadek a přitom se šklebila na tu holku a jak jí krásně a jasně dala najevo, komu patří mé srdce. Bylo krásné přesvědčit se o tom, že si mě bude držet za jakýchkoliv okolností a nikomu mě nedá. Já s ní měl totiž úplně stejné plány. Z přemýšlení mě vytrhlo zaklepání – už je tady. Běžel jsem jí otevřít, a jakmile nás nedělily dveře, oběma se nám rozlil úsměv po rtech.

„Ahoj, broučku,“ pozdravila mě a já ji políbil.

„Dobré poledne, ty moje žárlivko.“

„Ani mi to nepřipomínej, nebo si seženu její adresu a ještě si to s ní dořeším.“ Opravdu byla nádherná, když takhle žárlila. Čelo se jí zkrabatilo, mezi obočím se jí vyrýsovala malá vráska a našpulila rty.

„To by nešlo, ještě by mi tě zavřeli. Pojď, jdeme radši na úkoly, ať si zase nerozzlobíme Charlieho.“ Je pravda, že v posledních pár dnech už působil přátelštěji.

Zrovna jsme počítali příklady z matiky, když nás vyrušil zvonek. Kdo by to mohl být? S Carlislem jsem byl domluvený, že přijedu k nim až za pár hodin. Šel jsem tedy ke dveřím a plný napětí otevřel. Přede mnou stál trochu starší pán v obleku. Byl mi povědomý, ale nedokázal jsem si vzpomenout, odkud ho znám.

„Ano, prosím?“

„Bydlí tady slečna Elisabeth Masenová?“ zeptal se nejistě. Slovo slečna zdůraznil.

„Už ne, více než před měsícem zemřela.“ Vzpomínka na matku a její smrt mě uvnitř rozechvěla. Pořád jsem nebyl zahojen. „Kdo jste?“

„Tak je to pravda…“ řekl šokovaně. „Jsem Anthony Morren, asi ti to nic neřekne, ale vídal jsem se s tvou matkou před sedmnácti lety.“

Mozek mi začal pracovat na plné obrátky. Před sedmnácti lety se má matka vídala s mým otcem. Najednou jsem věděl, proč mi přišlo, že ho znám. Měl jsem jeho nos a zřejmě i jeho husté vlasy. Byl to můj… otec. Mísilo se ve mně mnoho pocitů. Nejvíce převládal vztek a smutek. Po chvíli se vedle mě objevila Bella.

„A vy jste, prosím, kdo?“ zeptal se mě.

„Jsem Edward Masen, syn Elisabeth.“ Muž trochu poblednul a začal nepřítomně pokyvovat hlavou.

„Myslel jsem, že šla na potrat a že proto se se mnou nechtěla vídat.“

„Ne, ona se zachovala jako správná matka a nezřekla se mě. Co tu vůbec chcete?!“

„Před pár týdny jsem si na ni vzpomněl, věděl jsem, že odjela do Forks, nebo to aspoň plánovala. Tak jsem se podíval, jestli o ní není nějaká zmínka. Chtěl jsem vědět, jak se jí daří. A pak jsem zahlédl její parte. Nebyl jsem si jistý, jestli se nevdala a není to jenom shoda jmen. Tak jsem s pomocí přátel našel tuhle adresu…“

„Tak teď víte, jak se jí daří, tak zase můžete jít.“

„Edwarde, počkej, chtěl bych si s tebou promluvit. Byl jsem v těžké situaci, když tvá matka otěhotněla. Chtěl bych, abys věděl, jak to bylo.“

„Já bych zase chtěl, abyste odešel. Nechci s vámi mít nic společného. Na shledanou… nebo spíš sbohem.“

„Ale…“ Zavřel jsem mu dveře před nosem. Odešel jsem ke gauči a složil se na něm. Koukal jsem do zdi a vše se mi vracelo, po chvíli jsem se začal třást. Bella si sedla vedle mě a chytla mě za ruku.

„To bude dobrý, zlato.“ Otočila si mou hlavu tak, aby mi viděla do očí, a pak mě políbila. „Pojď odsud, jdeme se projít na čerstvý vzduch. Vím přesně kam. Aspoň doufám, že přesně.“ Zlehka mě zvedala z gauče. Nepřítomně jsem si oblékl bundu, ani jsem nevěděl, jak je venku. Pro jistotu jsme šli zadním vchodem. Když jsem se mohl nadechnout, trochu jsem se uklidnil.

„Víš ještě, kde je ta louka? Trefíš tam?“ zeptala se mě Bella.

„Snad jo.“ Chytla mě kolem pasu a přisunula blíž, hlavu položila na rameno. Když jsme šli lesem, tak mě držela jenom za ruku, ale pořád se mě dotýkala. Bylo mi díky tomu o trochu lépe. Celou cestu se mě snažila přivést na jiné myšlenky. Nakonec jsme dorazili na tu krásnou louku. Barvy se trochu změnily, byly výraznější a živější, i když nesvítilo slunce. Hned se mi vrátily chvíle s Bellou, které jsme tu prožili. Poprvé jsme si vyznali lásku. Tentokrát jsme si nelehli, bylo po dešti a tráva byla mokrá. Sundal jsem si bundu, rozložil jí na zem a sedli jsme si na ní blízko u sebe, zkřížili nohy a spojili ruce.

„Víš, byl jsem rád, že jsem neznal svého otce. Teď, když vím, co je zač… Působil tak arogantně v tom obleku.“

„O co jde, lásko?“ Bella se mi zadívala do očí, měla utrápený výraz. Vím, že mě takhle nerada viděla.

„Bojím se, že… že třeba budu… jako on…“ vykoktal jsem.

„To je absurdní. Možná, že je to tvůj otec a něco z něj v sobě máš, ale vychovala tě tvoje matka a vychovala tě dobře. Jsi úplně jiný.“

„Ale co když… taky přijde podobná chvíle a já… já se na tebe vykašlu… nechám tě na holičkách… jako on moji mámu.“ Skryl jsem si obličej do dlaní.

„Miláčku, podívej se na mě.“ Nebyl jsem toho schopný. Vzala mé ruce, něžně je odtrhla od mého obličeje, pak ho chytila do svých rukou a zadívala se mi hluboko do očí. „Tomu nevěřím. Toho bys nebyl schopný. Tvá gentlemanská nátura by to nedovolila. S tím kravaťákem, co stál mezi dveřmi, nemáš nic společného. Tady ne,“ přesunula jednu svou ruku na mé srdce, „a ani tady ne.“ Druhou položila na mou hlavu a potom mě začala hladit po vlasech.

„Já si tě ani nezasloužím. Děláš pro mě první poslední a já mám pořád nějaké problémy.“ Přitiskla mi prst na rty.

„Pšt. Lepšího člověka než jsi ty, neznám. Nedokážu si představit někoho dokonalejšího. Jsem ráda, že tě můžu podržet. A ty mě odměňuješ květinami a večeří, krásnými písničkami a hlavně – svým úsměvem. Vím, že až budu potřebovat pomoct, tak tu pro mě budeš. To je to nejdůležitější,“ usmála se, znovu mě pohladila po vlasech a políbila mě.

„To víš, že budu. Miluji tě.“ Zabořil jsem svůj obličej do jejích vlasů.

„Já tebe taky.“ Pevně jsem ji sevřel ve své náruči.

Ještě chvíli jsme seděli v objetí, byl to lék na všechny mé nemoci.

„Musíme jít, máme toho hodně na práci,“ zašeptala mi do ucha. Přikývl jsem, zvedl jsem svou bundu a vydali jsme se zpátky k domovu. Žádné cizí auto tam naštěstí nebylo. Sahal jsem do kapsy pro klíčky, abych odemknul dveře, ale nikde jsem je nemohl nahmatat. Jedna kapsa, druhá, v bundě… Nikde nebyly.

„Sakra, nechal jsem vevnitř klíče.“ Všechny dveře byly samozřejmě zvenku na kouli. Vytáhl jsem mobil a vytočil Carlisleovo číslo.

„Ahoj, tady Edward, prosím tě, zabouchl jsem si dveře a klíče jsem nechal vevnitř. Mohl bys přijet? Máš náhradní klíč, že jo?“

„Ahoj, já jsem teď v nemocnici a navíc klíče jsou u nás doma, tak já pošlu Esmé, ať vám je přiveze,“ ozvalo se z druhého konce.

„Dobře, moc děkuju a promiň. Klidně bych k vám dojel, ale nemám klíčky…“ Trošku smutně jsem se pousmál.

„Tak počkej, už dlouho jsem neprovětrala náklaďáček a k nám to dojdeme pěšky,“ ozvala se Bella.

„Carlisle? Tak my se tam teda dostaneme. Za chvíli jsme u vás.“

Vyrazili jsme k Belle domů. Cestou jsme si povídali, myšlenky na otce jsem odsunul. Angela prý byla Erickem nadšená, od něj jsem zatím žádnou zprávu nedostal. Přemýšlel jsem o tom, že bychom si mohli vyrazit na nějakou pánskou jízdu, v posilovně jsem nebyl už hodně dlouho a začínalo to být vidět. V náklaďáčku jsme seděli, než by řekl švec, a už jsme byli na cestě ke Cullenům. Tam nám Esmé půjčila náhradní klíče – když se ptala, jak to, že jsem si je zapomněl, tak jsem se zmínil o otci, a že jim to všechno řekneme, až přijedeme, že ještě musíme dělat věci do školy. Bella napsala smsku Charliemu, že se nepatrně zdrží, protože nemáme všechno hotové a ještě nás čeká jedna návštěva.

Když jsme dodělali poslední úkol, Bella mě poprosila o svou píseň. Když jsem ji hrál, trochu jsem ji pozměnil a prodloužil, moc se jí to líbilo. Rychle jsme se sbalili a odjeli ke Carlisleovi – už by měl být ze služby doma. Řekl jsem jim o tom, kdo mě dnes… poctil svou návštěvou.

„Edwarde, chápu, že vás opustil, ale otce máš jenom jednoho. A možná, že pro tebe má nějaké rozumné vysvětlení, proč s vámi nemohl být,“ přemlouvala mne Esmé.

„Já v něm ale otce nevidím. Bylo mi bez něj dobře, chci, aby to tak zůstalo. On nestál o mě, teď já nestojím o něj,“ řekl jsem neústupně.  

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 11. kapitola: