Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj zelenooký pianista - 10. kapitola

14.03.2012 (08:45) • AntjeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2238×

Bella

Před třídou jsme se s Edwardem políbili a rozloučili – pár hodin budu muset zase vydržet bez něj. Sedla jsem si jako vždy vedle Angely, a protože nám zbýval čas, ještě jsme si povídaly.

„Tak co říkáš na to rande ve čtyřech?“ zeptala jsem se.

„No, na půl se těším a na druhou půlku se docela bojím,“ řekla se smíchem. „Přece jenom je to kluk ze školy, přijde mi to divný.“ 

„Angelo, já taky chodím s klukem ze školy, nevidím v tom žádnou nevýhodu a jestli jde o to, že bys ho měla furt na očích, tak se tolik zase nepotkáváte.“

„Nejsem si jistá, že je to výhoda. Včera jsem se docela bála, že na nás skočíš. Je fakt, že se to pozvání Edwardovi moc nepovedlo.“ Při zmínce o včerejší scéně v jídelně se mi zase vrátil pocit žárlivosti. Jak se před ní nemohl vyžvejknout, jak byl nervózní. Přímo před mýma očima pozvat moji kamarádku na rande. Opravdu jsem měla chuť na ně skočit. Jednou věcí jsem si nebyla jistá – jestli skočit nejdřív na Edwarda nebo na Angelu.

„To nemělo nic společnýho s tím, že chodíme na stejnou školu, skočila bych na vás i kdekoliv jinde.“ Zasmály jsme se.

„Jo, to je pravda. A kdo teda pozve Ericka? Nebo už je to zařízený?“

„Neboj, o to se zase postarám já. Tentokrát si procvičí sebeovládání Edward. Podívám se za nima po angličtině.“

Hodinu jsme protrpěly obstojně a pak jsem se vydala směrem k jejich třídě. Měla jsem štěstí, šli na svou hodinu společně. Tohle mu vrátím, sukničkáři jednomu, pomyslela jsem si s humorem.

„Ahoj, Ericku. Šel bys se mnou stranou? Chtěla bych si s tebou promluvit.“ Viděla jsem Edwarda, jak vykulil oči, ani jsem ho nepozdravila. Dobrá, uznávám, to jsem mohla.

„Jo, není problém,“ poodešel, „tak co potřebuješ?“

„Tak jsem si říkala, jestli máš něco v plánu na dnešek?“ Edward pěnil, zajímalo mě, jestli si uvědomil, kam ho zvu. „Napadlo mě, že bychom mohli jít na rande ve čtyřech.“

„No, dneska nemůžu a stejně bych neměl s kým jít.“

„Neboj, to zařídím. A co sobota?“

„Jo, to by šlo. A mohl bych vědět, kdo všechno se zúčastní?“

„My dva.“ Při tom už Edward křečovitě svíral pěsti, řekla jsem si, že ho nebudu trápit. Ne tolik... „Já s Edwardem a ty s Angelou.“

„To by šlo. V kolik a kde?“

„To ti dám ještě vědět, zatím ahoj,“ řekla jsem a šla za Edwardem. Vtiskla jsem mu polibek.

„Ahoj, lásko. Jak se vede?“

„To mluvíš na mě?“ citoval mě z minulého dne.

„Zlato, uznej, že to bylo fér. A navíc nemáš důvod žárlit. Ty už jsi věděl, co kujeme za pikle, já na tom včera byla hůř.“ Chytla jsem ho kolem pasu.

„No dobrá. Přísahám, že až příště budu uvažovat o nějakejch plánech, tak se domluvím s tebou.“

„Nápodobně. Teď už musím, určitě přijdu pozdě na hodinu.“ Políbila jsem ho na rozloučenou. „Miluji tě.“

„A přesto mě tak zlobíš,“ přitáhl si mě blíž k sobě, ještě jednou mě políbil, „miluji tě.“

Rychle jsme se rozloučili a já jsem běžela ke své třídě, doufám, že se učitelka zpozdila, nebo mě aspoň moc neseřve. Zastavila jsem se před dveřmi, nadechla se a otevřela. Už tam byla.

„Ále, slečno Swanová, kdepak jste se toulala? Tak to si vás rovnou vyzkoušíme.“ Super, to mám za toho Ericka. Ze zkoušení jsem s odřenýma ušima dostala za dva. Sedla jsem si k Angele a sdělila jí nové informace. Řekla, že místo vybere sama a zítra dá vědět mně a já tu informaci pošlu dál.

Napadlo mě, že bych mohla pozvat Edwarda k nám na oběd. Když nic nenamítal, napsala jsem Charliemu smsku, ať přijde v dobré náladě, že budeme mít hosta. Na což odepsal, že doufá, že nebudu natolik zaneprázdněná, aby nedostal najíst. Edward zase napsal Carlisleovi, že nepřijde, ale že se staví v sobotu nebo v neděli. Ze školy jsme se stavili v obchodě, nebyla jsem si jistá, jestli máme doma potřebné ingredience. Rozhodla jsem se pro kotletu s hranolkami a nějakou oblohou, což nebylo tak časově náročné. Edward trval na tom, že musí vidět můj pokoj, že já jsem ten jeho taky viděla.

„Tak tady je,“ řekla jsem a sedla si na postel.

„Máš to tu útulný,“ řekl a trochu váhavě se posadil z druhé strany.

„Děkuji, škoda, že tu nemám piano.“ Edward se pousmál, vzal mé ruce do svých a podíval se na ně.

„Víš, nikdy by mě nenapadlo, že k někomu budu cítit to, co k tobě. Myslel jsem si, že třeba budu mít to štěstí a potkám někoho, s kým si budu rozumět a budu ho milovat. Nebo respektive ji,“ zasmál se, odmlčel a já čekala, jak bude pokračovat. „Ale říkat jenom miluji tě, to je urážka citu, který k tobě cítím,“ podíval se mi hluboko do očí, „ty pro mě opravdu jsi můj život. Nic jiného nemám, jenom tu nekončící lásku k tobě. Nedokážu si představit, jak bych dopadl, kdybys tu nebyla. Doslova do mě vléváš optimismus, energii a lásku. Každý den tě miluji o něco víc. Každý polibek, který mi věnuješ... Každý úsměv, který se na tvé tváři objeví díky mně a pro mě... Každé písmenko, kterým říkáš, že mě miluješ... To všechno mi dává důvod pro to žít, dýchat, jíst i pít. Protože tak tě můžu milovat. Lépe řečeno musím, protože já nemám na výběr. Já jsem na světě jenom proto, abych tě miloval.“ Po těch slovech se mi chtělo brečet štěstím. To, co jsem v tu chvíli cítila, nejde popsat.

„Lásko, miláčku, já nevím, co na to mám říct. Nic krásnějšího mi nikdo nikdy neřekl, ani jsem nic krásnějšího nikdy neslyšela. To, že se směješ, to, že mi tohle všechno říkáš, to, že jsem ti mohla pomáhat, to, že mě za to takhle... neuvěřitelně odměňuješ, je pro mě ten nejúžasnější dar. Říkáš, že nemáš nic jiného než lásku ke mně. Pleteš se. Máš mou lásku, mou lásku k tobě, která nemá hranice. Vážím si tě, obdivuji tě, zbožňuji tě a miluji tě, jsi pro mě celý můj svět, celý můj vesmír. Jsi totiž můj soukromý vesmír. Tahle slova aspoň částečně můžou vyjádřit to, co k tobě cítím.“

Přisunul se ke mně blíž, já se přisunula k němu, své ruce, které držely ty mé, si dal k srdci. Pak lehce přitisknul své rty na mé a začal mě vášnivě líbat. Pustil mé ruce a těmi svými mě zachytil kolem pasu. Já mu prsty propletla do vlasů a polibky mu stejně vášnivě vracela. Najednou jsem si uvědomila, že jsme v prázdném bytě, na mé posteli. Bála jsem se, aby si to nějak špatně nevyložil, nepřišlo mi jako dobrý nápad zrovna dnes, zrovna tady a teď posunout náš vztah dál. Cítil mé zaváhání a zřejmě pochopil. Opustil mé rty, zasmál se a pohladil mě po tváři.

„Neboj, lásko, nevím, jak ty, ale já dnes v plánu nic... speciálního nemám.“ Zase se zasmál a já se k němu přidala. Pak jsem ho lehce stáhla za triko a položila jsem nás na bok na postel. Své ruce jsem si uložila pod hlavu stejně jako on. Leželi jsme a mlčky si hleděli do očí. Po chvíli jsem ho pohladila po vlasech a nechala svou ruku na jeho týlu. Edward jezdil svými prsty po mé tváři, lícní kosti a po rtech. Pak mě políbil.

„Pojď, musíme na to jídlo. Kdyby nás takhle Charlie viděl...“ Vůbec jsem neměla tušení o tom, kolik je hodin.

„Tak na mě vezme služební revolver, je mi to jasné,“ smál se.

Sešli jsme dolů a já vyndala maso, hranolky a všechno nádobí, co budu potřebovat.

„S čím ti můžu pomoct, miláčku?“

„Pomáhat mi nemusíš, jsi přeci host,“ usmála jsem se na něj přes rameno.

„Ale já ti chci pomoct, třeba si s tím trochu šplhnu u Charlieho,“ mrkl na mě a zase se smál. Bylo krásné ho vidět takhle veselého po tom měsíci.

„Dobře, tak se postarej o maso. Naklepat, osolit, opepřit a říznout u okrajů, ať se nekroutí.“

„Provedu!“ řekl provokativně a usmál se při tom tím jeho pokřiveným úsměvem, co mi podlamoval kolena.

Jídlo jsme měli hotové za chvíli, jak jsem plánovala, a Charlie přišel právě včas, aby viděl, jak mi Edward pomáhá se smažením. Zřejmě ho to potěšilo.

„Ahoj, to to voní. Co vaříš, Bells?“

„Vaříme, tati. Kotletky s hranolkama.“

„Jo, to si nechám líbit.“

Zdálo se, že Charlie svou nepochopitelnou averzi vůči Edwardovi překonal. Docela by mě zajímalo, co mu ze začátku vadilo. Po tom, co jsme dojedli, jsem umyla nádobí, Edward mi pomáhal s utíráním a uklízením do skříněk. Je pravda, že při tom potřeboval dost pomáhat. Ještě chvíli se s Charliem koukali na nějaký zápas – vůbec netuším na jaký – a pak už byl čas na odchod. Koukla jsem na mobil, měla jsem tam smsku od Angely. Vybrala nějakou diskotéku v Port Angeles. Edward říkal, že ví, kde to je, ale že tam ještě nebyl. Zítra na pátou mě vyzvedne a dá vědět Erickovi. Rozloučili jsme se a už mi zase odjížděl.

„Jsem ráda, že jsi byl hodný na Edwarda. Vážím si toho, je pro mě důležitý,“ řekla jsem Charliemu, když jsme byli sami.

„Jo, to nestojí za řeč.“

„Můžu se zeptat, co ti předtím vadilo?“

„Víš, měl jsem o tebe strach. Bál jsem se, že tě stáhne s sebou na dno... Byl na tom špatně a bál jsem se, abys nedopadla stejně, nebo aby tě pak neopustil... Ale teď vidím, že jsi s ním šťastná a že je to opravdu slušnej kluk. Promiň,“ vysvětloval trhaně a váhavě.

„Děkuju. Zítra teda přijedu až někdy po desátý, jo? Nemusíš mít strach, Edward mě doveze i odveze.“

„No dobrá.“

Šla jsem si napustit vanu, docela jsem měla chuť se naložit. Pak jsem si zalezla do postele a četla si.

Seběhla jsem schody a otevřela dveře. Moje princátko tam stálo s jednou růží, zase ve fešném sáčku a džínách. Normálně by mi to asi vadilo, ale k němu to prostě perfektně sedlo.

„Zdravím tě, srdíčko mé.“ Podal mi růži a vtiskl mi polibek.

„Ahoj, broučku, to jsi nemusel, děkuji.“

„Kdepak, chtěl jsem ti původně koupit celý puget, ale říkal jsem si, že jedna bude praktičtější.“

Nasedli jsme a jeli ke světlům velkoměsta – sice ještě nebyla tma, ale na diskárně se bude určitě svítit o sto šest. Cesta nám zase krásně plynula, ne že by mi Erick nebo Angela vadili, ale nejraději bych byla jenom s Edwardem a zopakovala si tu pohádkovou schůzku, co pro mě připravil ve středu.

Diskotéku jsme nehledali dlouho, Erick s Angelou už tam byli. Objednali jsme si pití, nealkoholické – nevýhoda toho být nezletilý – a když hrála nějaká pěkná písnička, tak jsme si šli zatančit. Všimla jsem si, že jedna barbína kouká po Edwardovi. Z toho, jak se mu koukala na zadek, se mi dělalo nevolno. Navíc to byl můj zadek! Provokativně jsem mu na něj sáhla a na tu bloncku se zakřenila. Edward byl trochu překvapený, ale zřejmě mu to nevadilo. Když jsme dotančili a Edward mi šel pro colu, šla za ním. No to si snad dělá prču?! Přišla k němu, dělala, že si objednává, byla při tom na něj nalepená a já viděla rudě. Žádná taková se o něj otírat nebude! A teď se ještě opřela o bar tak, že jí musí být vidět až do žaludku. Šla jsem za ním, zrovna se otáčel. Vzala jsem si od něj colu, poděkovala za ni a vášnivě ho políbila. Koukala jak puk a protože jsme byli krůček od ní, tak jsem se na ni otočila, stále obmotaná kolem Edwarda.

„Ztratila jste něco, slečno? Jestli hledáte svou sebeúctu, tak tady ji nenajdete,“ řekla jsem s úsměvem na rtech a cítila jsem, jak se Edward nepatrně otřásá smíchy. Barbína se na mě zakřenila a na zbytek večera byl od ní pokoj. Vypadalo to, že si Erick s Angelou rozumí a dobře se baví. Většinu času jsme je moc nerušili, buď tančili oni nebo my. Skvěle jsme se střídali. Když se blížilo k půl desáté, tak jsem se rozhodla, že bude lepší, když půjdeme. Dnes jsme učení vynechali, navíc já na podobné paření nikdy moc nebyla. Napsala jsem Charliemu, že už vyjíždíme. Silnice byly kupodivu prázdné, a tak se jelo pěkně. Doma jsme byli coby dup. S Edwardem jsme se domluvili, že zítra se zase podíváme na nějaké učení a potom se zastavíme u Cullenových. Když jsme došli ke dveřím, tak jsme se ještě políbili a rozloučili. Dnes se Charlie ani nevztekal, dokonce mě mile pozdravil. Dnešek byl prostě dokonalý, když pominu tu... dívku, co dorážela na Edwarda.

Pro ty, kteří nezabloudili na shrnutí, tu mám Bellinu písničku. Vybírala jsem ji pro vás strašně dlouho, až jsem našla jednu, která je naprosto přesná. Příjemný poslech. =)

Ludovico Einaudi - Stella del Mattino

Autor: AntjeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj zelenooký pianista - 10. kapitola: