Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 72. díl

06.04.2010 (09:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3043×

72. Jsi zrádce, který se staví na stranu nepřátel

Esme s Alicí a Rosalií stály za kluky, kteří děsivě vrčeli na návštěvu. Šest obrovských vlků, napnutých zlobou jako luk stálo před nimi, cenily zuby a byly nachystaní k útoku...

„Co tu dělají? Co mi budeme dělat!“ vřískala jsem jako hysterka a dál tiskla jeho ruku.

„Nech toho nebo mi ji zlomíš,“ zaskuhrala vytrhl se mi.

„Pokud si chcete promluvit,“ ozval se zvenku hlas Carlislea „musí se jeden z vás přeměnit zpět.“

„Kde máte toho svýho telepata co se hrabe v hlavě,“ ušklíbl se cizí hlas a z lesa vyšel snědě opálený mladík v šortkách.

„Sam,“ zavrčel Jacob vedle mě a já cítila, jak se mu napínají svaly a klepe celé tělo. Hlas venku ovšem stále pokračoval.

„Zabili jste jednoho z nás, my se pomstíme.“

„Co to sakra melou?“ zavrčela jsem a stoupla si.

„Pomůžeš mi prosím sejít ty schody? Ještě pořád mi píchá v boku a bolí to jako čert.“

„Jo, tak pojď,“ pomohla jsem mu vstát, dala si jeho ruku okolo ramen a pomáhala mu  sejít dolů ze schodů.

„Děláš ty vůbec někdy něco, co ti někdo řekne?“ zavrčel Edward když mě uviděl a zamračil se.

„Já někdy poslouchala?“ ušklíbla jsem se a nevěnovala nejmenší pozornost vlkům před sebou. Tedy až na fakt, že kdybych se nadechla s největší pravděpodobností bych zvracela. Doopravdy musí tak smrdět?

„Ty jsi živej?“ vykoktal chlapec přede mnou a propaloval moji ruku okolo Jakova pasu.

„To je překvapení co? Jsem živej a v domě plným upírů,“ přešlápl si nervózně na druhou nohu a bylo vidět, že ho stát pořádně bolí.

„Co de tady děje,“ odfrkl si Emmett a založil ruce v bok.

„Myslím, že už nic,“ zamumlal Jacob „Sam se chtěl mstít. Jenže já jsem živý a tak může v klidu odejít spát.“

„Ale byla porušena smlouva,“ zavrčel Sam a sjel mě pohledem „a Vy znáte cenu za porušení.“

„Pokud jim to vůdce povolí, boj nezačne.“ Hlas Jacoba zněl vyrovnaně.

„Já jim to nepovolil!“ vyštěkl chlapec ostře.

„Ale já jo,“ zasyčel Jacob.

„Vážně?“ zamrkala překvapená Rosalie.

„Ano.“

„Ty už nejsi vůdce!“ Sam byl viditelně rozzlobený a pomalu se začínal třást.

„Myslíš?“ Odsunul mě Jacob za sebe „pořád jsem vůdce pokud se mnou někdo ze smečky zůstane. Takže, kdo je se mnou?“ obrátil pohled na vlky. Ti se po sobě začali rozhlížet. Nakonec vystoupil šedý vlk následovaný světle hnědým. Kde jsem ho jen už viděla.

„Paul se Sethem jsou se mnou a myslím, že Embry a Quil s tebou taky dlouho nezůstanou. Leah, tobě se tam taky líbí? Nechala by jsi bratra se mnou a sama zůstala se Samem?“ Nikdy jsem neslyšela Jacobův hlas tak naléhavě podmanivý. Myslím, že kdyby mi řekl ať se nechám přeje autem, šla bych.

Postupně se všichni vlci přesunuli na stranu Jacoba a Sam zůstal stát naproti nám sám. A bez váhání.

„To děláte na truc!“ vztekal se „přece nemůžete být s ním?! Vždyť on se přidal na jejich stranu, stranu nepřátel!“

„Asi jim to nevadí,“ pokrčil Jacob rameny. Vedle mě něco zafunělo. Pískový vlk si mě oňufával jako svačinu. Než jsem si to uvědomila, přeběhla jsem za Edwardem a drkotala něco v tom smyslu, že mě sežere.

„Seth si rád dělá srandu, že? Hele nech Bell na pokoji jo?“ měřil si ho Jacob pohledem. Vlk si sedl, přikývl a hrábl tlapou dopředu. Z úst mi uniklo jen slabé: „Proč já.“

„Vzdáš to, Same?“ usmál se Jake vítězoslavně.

Sam zavrčel a zmizel v lese. Zpět se vrátil černý vlk se sklopenou hlavou, ocasem volně spuštěným a loudavým krokem došel před nás. Pak si sedl, ale pohled nezvedl.

„Takže?“ dožadoval se Emmett.

„Vzdal to,“ odpověděl Jacob. Pomalu jsem pustila Edwardovu ruku, kterou jsem doteď pevně svírala a došla před Jacoba.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a políbila ho na tvář.

„No fůj,“ odstrčil mě od sebe „teď budu potřebovat dezinfekci, jinak budu smrdět pořád!“

Párkrát jsem rychle zamrkala a zůstala na něj zírat. Jeho naprosto vážná tvář se zkroutila v blaženém úsměvu.

„Ale notak, pojď ke mě,“ objal mě „to byla sranda. Jsem hrozně šťastný, že jsi v pořádku. Ale stejně hrozně smrdíš,“ usmál se úsměvem, který dokázal jen on.

„Cítil ses už někdy? Tak zrovna dvakrát nevoníš!?“ usmála jsem se nevinně na oplátku já a přešla za Edwardem, který si ne zrovna milým pohledem měřil vlky, kteří stáli kolem nich.

„Takže nebude bitka?“ povzdechl si smutně Emmett.

„Asi ne,“ zašklebila jsem se a vrhla jeden nejistý pohled na pískového vlka. Tomu se pysky zvlnily v něco neidentifikovatelného - zřejmě to měl být úsměv - a ukázal zuby s jazykem, který z tlamy trčel ven.

„Sethe,“ zavrčel Jacob důrazně.

„Podle mě by si chtěl hrát,“ zašeptala jsem a začala nutně zkoumat texturu Edwardovy košile.

„Jo, budeme si hrát!“ výskal Emmett nadšeně.

„Nebudete,“ zarazil ho Carlisel hlasem plným autority, který nešlo neuposlechnout.

„Mohl bych se přeměnit?“ vložil se do rozhovoru Jacob se zkoumavým pohledem.

„Já nevím,“ zamumlal, přešel k němu a opatrně se dotkl žeber. Jacob bolestně ucukl. „Asi bych to nezkoušel. Mohlo by ti to víc ublížit než prospět,“ kýval hlavou odborně.

„Dobrá,“ souhlasil Jake smířeně „tímhle končím vaši válečný plán ala Samova pomsta. Rozhodně ale neberu zpět svoje prohlášení o smečce… Sethe nedívej se na mě tak… nech toho… okamžitě!“ zuřil, zatímco vlk zkoušel pohled, který jsem už několikrát viděla u Alice. „Přestaň se tu válet štěně, mě neukecáš,“ založil si ruce v bok. Vlk si sedl, pak lehl jako pes. Nakonec se přetočil na záda a začal válet jako rozdováděný pes. Nezapomněl u toho radostně vrtět ocasem.

„Já ti nevím, takovou školku vlčáků bych nechtěl ani za všechny prachy světa,“ ušklíbl se Emmett. Odpovědí mu bylo hromadné zavrčení všech, kteří měly k protestům důvod.

„Leah, můžeš mi zklidnit brata?“ promluvil Jake, ignorujíc vrčení. Šedý vlk si přestal ležérně olizovat tlapu a naklonil hlavu na stranu. Trhni si nohou. Nic nebylo vyřčeno, ale jeho pohled mluvil za vše. Počkat, není Leah holčičí jméno?

„To je holka?“ vyhrkla jsem.

„Leah? Jo a věř, že nikdo otravnější a více znepříjemňující život neexistuje,“ odpověděl Jacob a stále propaloval vlka, ležícího na zádech.

Jedno ňufnutí, která se ozvalo donutilo Setha vstát.

„Děkuju,“ zamumlal Jacob a dřepl si. „Já se přece nestěhuju. Jen si potřebuju dát oddych. Neboj brácho,“ podrbal šedého vlka mezi ušima „nic se mi nestane.“

„Skoro mi ukápla slza,“ chytil se Emmett teatrálně za srdce, letmo zakymácel a žuchl sebou - s patřičným zaduněním - na zem. Carlisle ho zpražil přísným pohledem a prohlásil:

„Jestli to nevadí, já jdu do nemocnice dodělat testy.“ A zmizel v domě. Ještě že na mě zapomněl, oddychal jsem si.

„Jo a abych nezapomněl, s tebou si Isabello ještě potom promluvím,“ ozvalo se z domu. Sakra, nezapomněl. Zlostně jsem si dupla nohou a zavrčela na Edwarda. Ten se jen usmál a pohlédl na Jaka.

„Jestli se tedy nebude nic dít, myslím, že bychom se mohli rozejít.“

„Jasně, Sam změnil názor,“ zakřenil se Jacob a mrkla na Setha. „Takže můžete jít domů.“

„Nesežere mě, že ne?“ pokrčila jsem obočí a ukázala na pískového vlka.

„Myslím, že ne,“ pokrčil Jacob nechápavě rameny. Tak jo, opakovala jsem si pro sebe. Zachránil ti život, měla by jsi to udělat.

Zhluboka jsem se nadechla a přešla k vlku. Ten si sedl a naklonil hlavu na stanu.

„Fajn, je trošku zvláštní mluvit se skoro psem. Nezlob se na mě, ale připomínáš mi Maxe, jen jsi o trošku větší,“ zašklebila jsem se „teď ale k tomu co chci. Ty jsi ten, který srazil toho upíra a zachránil mi život?“

Vlk přikývl.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a natáhl k němu ruku. V rychlosti jsem ji ale stáhla. Je to vlk, přece mi nebude podávat tlapu.

„Klidně ho podrb,“ zašklebil se Jacob „ nic ti neudělá je to ještě štěně a navíc se k němu takhle hezky ještě nikdo nechoval.“

„Náhodu,“ protestovala jsem „mě přijde celkem milý. Tedy až na to, že mu tečou slinu a určitě líná. A taky bych ho nechtěla krmit, musí toho sežrat tunu. Až na tyhle drobnosti bych ho brala jako domácího mazlíčka.“

„Tedy Bells,“ zajíkal se Jasper a měl co dělat, aby se udržel na nohou jak se otřásal „já z tebe doopravdy jednou umřu smíchy.“

„Jo a Alice se pak na mě bude mstít. Tak na to rychle zapomeň,“ hájila jsem se a pak se obrátila zpět na vlka. „Děkuju.“ Moje ruka se opatrně natáhla dotkla chlupů mezi ušima. „Vždyť sem to říkala, jako Max,“ usmála jsem se na zbytek Cullenů. Vlastně jich tam už moc nezůstalo. Venku stál pouze Edward, Jacob a další dva vlci včetně Setha.

„Carlisle?!“ zakřičel Jacob. Z vrchního okna ve vykoukla blonďatá hlava se zamračeným výrazem.

„Děje se něco?“

„Jen chci vědět, jestli se už můžu přeměnit,“ škemral.

„Jestli tě nic nebolí, tak to můžeš zkusit,“ pokrčil rameny a opět zmizel vystřídán pro změnu Alicí, která se objevila ve dveřích.

„Můžu s tebou mluvit?“ pohodila hlavou k Edwardovi a vzápětí dodala: „O samotě prosím, je to důležitý.“

„Počkej tady,“ usmál se nechápavě Edward a políbil mě na nos. „Jestli se jí něco stane, máš to na triko,“ zavrčel na Jacoba a zmizel spolu s Alicí mezi stromy.

„Přeměníš se?“ vyzvídala jsem s neskrývanou zvědavostí.

„Chceš abych se přeměnil?“

„Ano,“ usmála jsem se.

Po tváři mu přeběhl letmý úsměv. „Tak se dívej.“

Kousek od mě poodstoupil a s potutelným úsměvem si sundal tričko. „Nebudeš si sundávat všechno, že ne?“ zaskuhrala jsem.

„Sleduj.“

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Pomalu se začínal třást tak jako už jednou v domě. „Nebude mít epileptický záchvat, že ne?“ stočila jsem pohled na pískového vlka, který seděl vedle mě.

Jacob přede mnou zavrčel. Tedy spíš obrovský, rudohnědý vlk. „Já to prošvihla?“ zaúpěla jsem nahlas. „Sakra.“

Edward Cullen

„Co potřebuješ, Alice?“

„Myslím, že by jsi to měl vědět,“ zarazila se „ale nevím, kdy by to měla vědět Bells.“

„Tak o co jde?“

„Jde o Caludii, její sestru,“ polkla ztěžka.

„Chystá se na návštěvu?“ usmál jsem se trpce. Viděli jsme se sice jen dvakrát, ale i za tu krátkou dobu se mi stačila zhnusit.

„Když jsem viděla co se má stát Belle, byla u toho ještě jedna vize.O ní.“

„Nevím jestli ti to už někdo řek,“ přešlápl jsem si na druhou nohu „ale ten pohled, co teď používáš mě celkem děsí.“

„Hele nech si toho jo, tebe děsí to, že nevíš, na co myslím,“ usmála se.

„Ani mi to nechybí. Pořád dokola poslouchat kde je nová přehlídka čehosi.“

„Ty jsi úplný invalida, co se vkusu týče. Nerozumíš kvalitě.“ Ruce, které měla založeny v bok a uštěpačný pohled, který mi věnovala mě spíš doháněl ke smíchu.

„Netlem se tu jako debil, tady jde o něco vážnějšího.“

„Já jsem naprosto vážný,“ snažil jsem se smích zamaskovat urputným kašlem. „Tak co je s Caludií?“

„Je mrtvá, Edwarde,“ zašeptala.

„Jak jako mrtvá?“ zůstal jsem na ni civět. „Pokud vtipkuješ, tak tohle je dost nevhodná doba.“

„To není vtip. Nevím co se Arovi stalo, ale to on všechno nařídil. Vzpomínáš si, jak jsem se snažili zachránit její rodiče?“ Přikývl jsem. „Ty sis nevšiml toho, že tam byl pach upírů, co?“

„A proč by to dělal?“

„Bylo porušeno jedno ze základních pravidel. To je jediný důvod, co mě napadá,“ pokrčila rameny.

„To chceš říct,“ vrčel jsem potichu „že Aro nechal zabít celou její rodinu jenom proto, že si od Phila kupoval Carlisle nemocnici?“

„Asi ano, podle toho co jsem slyšela tak to Volturiovi teď hodně hlídají. Dokonce nechal zabít i Giannu,“ odpověděla Alice.

„Ale teď, když je z Isabelly upír ji nechá na pokoji, že ano?“ naléhal jsem na ni.

„Já nevím Edwarde. Ráda bych řekla, že budeme mít od Volturiových pokoj, ale neručím za to. Mám takový divný pocit, že se s nimi ještě někdy potkáme.“

„Doufám že ne, protože…,“ zadrhl jsem se v půlce věty a uskočil z cesty hnědé šmouze následované druhou. S Alicí jsem si vyměnil pohled.

„Byl to…,“ zarazil jsem se.

„Já myslím, že jo,“ zašklebila se Alice. Jestli se Belle doopravdy něco stane, tak si z něho udělám svetr a ze Setha šálu.

„Dobře, tak teď už to víš. Nic víc ti nepovím,“ zamumlala a  pomalu se vracela zpět k domu. Když už jsem u něj stál taky, přiřítil se z lesa Jacob a smykem zabrzdil. Seth mu byl v patách.

„Vždycky jsem se chtěla projet na koni,“ seskočila Bella z Jacoba „Ale tohle je stokrát lepší.“

„Hlavně že se dobře bavíš,“ usmál jsem se na ni.

Isabella Swan

„Teda čekala jsem, že bude nadávat,“ zašeptala jsem směrem k Jacobovi. Ten si jenom sedl a zamával ocasem. „Dneska jsi tedy opravdu výmluvný.“

„Jacobe, nechceš něco k jídlu?“ vykoukla ze dveří Esme. Vlk horlivě zakroutil hlavou a zmizel v lese.

„Máte nějaké kalhoty, které můžete postrádat?“ ozval se z lesa už jeho lidský hlas.

„Nevím, omrknu to,“ odpověděla jsem mu a vběhla do domu.

„Moment, už to hledám,“ křičela z vrchního patra Alice a za chvíli po mě hodila hnědé kalhoty.

Vyšla jsem před dům a zakřičela směrem do lesa: „Pošlu ti je po Sethovi.“ Opatrně jsem je vložila do jeho tlamy abych je nepotrhala o zuby a přitom si nenechala ukousnout ruku. Za chvíli byl zpět a vedle něho poklusával Jake.

„Alice?“ zavolala jsem směrem k domu „bylo by ještě tričko?“

Nejlépe s rolákem, dodala jsem v myšlenkách a snažila se dotrhnout oči od těch svalů. Z oka cosi vyletělo. „Děkuju,“ zamumlala jsem a sebrala tričko.

„To nebylo nutný,“ zazubil se.

„Kdo se na to má dívat.“

„Tak se nedívej.“

Chtěla jsem mu odpovědět, ale pak jsem to vzdala. Ke všemu co řeknu má poznámku. Bude nejlepší, když bude mít poslední slovo.

„Budeš to mít studený,“ ozvala se z domu opět Esme. Naznačila jsem Jacobovi ať jde první a pak se rozešla za ním. „Ty nejdeš?“ oslovila jsem Setha. Ten se líně zvedl a vydal za námi.

Když jsem vešli, od stolu se už ozývalo mlaskání. Emmett stál u televize a něčemu se hrozně smál, Edward něco horlivě vysvětloval Jasperovi a Alice tu nebyla.  Rose kolíbala Lucky, která ji spokojeně ležela v náruči. Max se rozvaloval na pohovce a zvedl hlavu teprve ve chvíli, když jsem vstoupila.

Prostě idylický večer v domě plném upírů.

„Ty nemáš hlad?“

Seth na Esminu otázku mírně přikývl hlavou a pak zmizel. Pomalu jsem přešla k pohovce a sedla si vedle Maxe.

„Hezký pes,“ ozvalo se nademnou a já vyskočila na nohy. Naproti mě stál zhruba patnáctiletý kluk s opálenou kůži a tmavýma, na krátko ostříhanýma vlasama. Z hrdla se mi vydralo zavrčení a přikrčila jsem se.

„To je Seth ty trdlo,“ zamumlal z kuchyně Jacob a já okamžitě přestala.

„Myslela jsem, že budeš starší,“ kňukla jsem a chtěl se propadnout do země.

„Jo, to asi všichni,“ zasmál se nahlas.

„Omluv moje chování, já jsem tě nepoznala,“ sklopila jsem pohled. Za mnou se ozvalo zašustění a kolem pasu se mi obmotaly něčí ruce.

„Nikdo ti nic nevyčítá,“ zašeptal Edward.

„Ale já si to vyčítám, chovám se úplně jinak. Tohle nejsem já, prostě nejsem.“

„Belli,“ otočil si mě k sobě „promiň mi to.“

„Proč jsem tak jiná,“ skuhrala jsem.

„Mě přijdeš pořád stejná,“ objevil se v pokoji Jacob „no vlastně ne, mluvila jsi se mnou dýl než tři minuty a nedostal jsem facku podle mě je to změna k lepšímu.“

„Mlč,“ vložil se do rozhovoru Emmett „rušíš televizi.“ Vzápětí ovšem zkoumal pohledem kalhoty, které na Jakovi visely „Hele mám taky takový,“ ukázal na jeho kalhoty a vypnul televizi.

„Doopravdy,“ ztuhl Jake a střelil po mě pohledem.

„Jo, jsem si tím téměř stoprocentně jistý,“ zamumlal a obešel ho „ty moje mají tady díru,“ naznačil roztržení na boku a pak se zahleděl na kalhoty, které měl Jacob „hele, ty ji tam máš taky.“

„Tak jsem to koupil,“ zabrblal Jacob.

„To je jedno,“ mávl rukou „víš co? Bude sranda. Dojdu si pro ně a budeme si hrát na dvojčata.“

„Panebože,“ zašeptal Jacke „a nechtěl by jsi radši bitku? Takovou malou, neškodnou. Stejně vyhraju.“

„Bitku? Kdy, kde?“ po počáteční radosti se zarazil a měřil si ho přísným pohledem „ty a vyhrát?“

„Jo,“ zazubil se Jacke a vyběhl před dům. Když jsem tam doběhla já, stál tam už opět vlk.

Naštvaně jsem si povzdychl a sedla si na schody. Z domu vystartoval Emmett následovaný Sethem, který při běhu ještě mohutně žmoulal jídlo. Smykem se zastavil a zazubil. Vyměnil si pohled s Jacobem a úsměv se mu ještě rozšířil. „Má to pravidla?“

„Pravidla? Co to je?“ odpověděl Emmett.

„V tom případě…“ Větu už nedokončil. Jeho tělo se roztřáslo a celé se změnilo, na zem dopadly pískové tlapy, srst se mu zježila a skrz ohrnuté pysky zasvítily bílé zuby. Zavyl.

Jo, tak tohle jsem chtěla vidět. „Spokojená,“ zašeptal mi Edward do ucha. Ani jsem si nevšimla, že si sedl vedle mě.

„Nadmíru,“ odpověděla jsem a opřela si o něj. Všichni byli venku. Tedy až na Alici a Carlislea. „Kde je Alice?“

„A… Alice?“ zarazil se.

„Jo, Alice,“ potvrdila jsem „taková malé, černý vlasy. Hrozně otravná, určitě ji náš.“

„Já vím jak vypadá,“ pokrčil obočí „ale nevím, kde je.“

Změřila jsem si ho podezíravě a našpulila pusu. „Doopravdy nevíš?“

„Nevím,“ kroutil hlavou.

„Hmmm,“ zabručela jsem a obrátila pohled před sebe. Emmett cenil zuřivě zuby a vrčel. Jacob se Sethem si to naopak užívali. Kroužili okolo Emmetta a co chvíli ho některý z nich porazil na zem.

„Já si myslím,“ zašeptal Jasper a naklonil se k nám „že tohle nevyhraje.“

„Nevyhraju!?“ zavrčel nahlas Emmett a zastavil se uprostřed výpadu „tohle mám vyhraný, jen si s nimi pohrávám a navíc…“

Větu už nedopověděl, hnědý vlk po něm skočil a přimáčkl ho k zemi, Seth mu vrčel před obličejem.

„A navíc to vzdávám, nebaví mě to,“ zabrblal naštvaně a Jacob z něj slezl.

„Stalo se to už někdy?“ zeptala jsem se Jazze, jelikož Edward připomínal nyní sochu víc než kdy jindy. Seděl, nemrkal a jen zíral na místo, kde před chvílí ležel Emmett.

„Ještě nikdy,“ odpověděl a střelil pohledem po Edwardovi, který právě zamrkal a povolil ztuhlost těla.

„Na co tak zíráte?“ vrčel Emmett a nedůtklivě si nás měřil „vás by bavilo předstírat bitku s někým, kdo to má předem prohrané?“

Seth se pomalu připlížil až za něj a za nohu ho strhl na zem. Jacob na něj skočil a přimáčkl ho k zemi.

„Okamžitě mě pusťte!“ mlátil Emmett vztekle rukama a nohama o zem. „Slezte ze mě! Já nejsem pohovka!“

„Jacobe,“ zašeptla jsem a zajíkala se smíchem. Emmett vypadal jako pětileté dítě, kterému byla právě odepřena velká porce zmrzliny, a tak se vzteká na zemi ve snaze, že si ji snad svým chováním vynutí.

Vlk si odfrkl  a poposedl o kousek dál. Emmett se vstal a odkráčel do domu. Musel ztratil hodně hrdosti, což se projevilo i na způsobu chůze při jeho odchodu. Rosalie se vypařila ze scény okamžitě potom, co zmizel v domě.

„Super,“ povzdechla jsem si „ví tady vůbec někdo, kde je Alice?“

„Ehm ne?“ pousmál se Jasper „proč tě tolik zajímá kde je?“

„Nevím,“ přiznala jsem se „mám pocit, že něco chystá, ale nevím co. A bojím se toho.“

„To by jsi měla,“ ozvalo se za mnou.

„Emmette?“

„Drž zobák,“ zasyčela Rose zevnitř.

„Takže se něco chystá!“ vyskočila jsem na nohy „je to tak? Chystá něco?“

„Neboj,“ usmál se Edward.

„To se ti líp řekne než udělá.“

„V tuto chvíli nejsem nápomocný,“ odkašlal si Jasper „takže se vzdálím.“

„Jasně, běž si. Všichni si běžte!“ rozkřičela jsem se a šla si sednout mezi vlky, kteří nás sledovali.

„Vy na mě nic nechystáte, že ne?“ zakňučela jsem a opřela si hlavu o Jaka. Seth do mě šťouchla hlavou. To si mám vyložit že něco chystají nebo že ne? Jak se v tom má jeden vyznat. Upíři ti zapírají, vlkodlaci do tebe hýpou hlavou. No to jsem to dopracovala.

„Belli?“ ozval se z domu hlas Alice „můžeš na minutku.“

„Jasně že jo,“ sykla jsem skrz zuby a vběhla do domu. Jen tak tak jsem stihla zastavit před padnutím do kupy barevných krabiček uprostřed pokoje zabalených do pestrobarevných stužek a s mašlemi

„Ne,“ zaskuhrala jsem.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ rozkřiklo se vícehlasně pokojem a zvenku se ozvalo vytí. Já je zabiju, všechny.

„Alice?“ zvedla jsem zmučený pohled „co to je?“

„Oslava, máš narozeniny ne?“

„A to jsi stihla všechno nachystat od doby, kde jsi se to dozvěděla jo?“

„No víš,“ začala nohou do země dloubat důlek „bylo mi jasné, že mi dobrovolně neřekneš, kdy máš narozeniny. Tak jsem to všechno koupila dřív a jen čekala, kdy se to proflákne.“

„A oni v tom jeli taky?“ ukázala jsem před dům.

„Trošku,“ špitla.

„Jacobe!“ vykřikla jsem a vyběhla před dům „já z tebe si udělám rohožku! A ty Sethe,“ ukázala jsem na vlka, který se válem smíchy „z tebe si udělám předložku před krb!“

„Ale notak,“ objevil se přede dveřmi Emmett „šnaď by še ňám to něžlobilo.“

Dřív než mi došlo co dělám, vystartovala jsem proti němu a vší silou do něj vrazila. Odletěl několik metrů dál, minul dva smrky, než se o jeden z nich konečně s hlasitým zaburácením zastavil.

„Už nikdy,“ zavrčela jsem „na mě nešišlej!“

„Hezký no,“ okomentoval to Jasper, který stál ve dveřích a bavil se.

„Chceš se proletět?“

„To ne,“ dušoval se a přešel ke mě blíž „jestli si zničím oblečení, musím s Alicí nakupovat a to bych vážně velice nerad,“ zašeptal mi do ucha.

„Aha,“ odpověděla jsem chápavě „takže by ti asi vadilo, kdybych udělal tohle?“ hodila jsem u na kalhoty hroudu bláta „a nebo tohle?“ roztrhla jsem mu košili a naštvaně vešla zpět do domu.

„Já o tom nevěděla!“ zvedla ruce Esme v obraně.

„Notak, co jsi naštvaná? Jdeme slavit!“ zavýskala Alice a místností se rozezněla hudba. Moje noční můry se staly skutečností a tentokrát, jim neuteču...

Ďábelská Alice a její posedlosti. To nepotřebuje vysvětlení... Budu Vám moc vděčná, když si najdete chvilku a napíšete mi komentář, moc mi to pomáhá ve psaní.

Vaše Jitulka963

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 72. díl: