Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 73. díl

23.04.2010 (16:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2643×

73. Vlka v domě? Protestuji!

„Já bych navrhla hlasování,“ ozvala se nadšeně Alice. Má včerejší chuť ji zabít se o malý stupeň zmenšila.

„O čem chcete hlasovat,“ založila si Rosalie ruce v bok a pohodila vlasy „tohle nepotřebuje hlasování.“

„Ale zlato,“ zašeptal Emmett a zmlkl stejně rychle, jako začal. Rosalie po něm totiž vrhla velice zuřivý pohled.

„A co proti němu máte?“ podrbala jsem Jaka mezi ušima. Spokojeně zamručel. Odmítal se totiž přeměnit zpět, jelikož prý jako vlk utíká rychleji. Což jsem pochopila jako narážku proti Rosalii, která proti němu vrhala očima blesky.

„Já v tom nevidím problém,“ odkašlal si Carlisle.

„Já jsem také pro,“ zvedla ruku Esme. Jacob si sedl na zem, zřejmě již vzdal možnost, že by ho Rosalie honila s myšlenkou, že si z něj udělá zimní kabát s výbornými výhřevnými schopnostmi, které jsou ji naprosto k ničemu.

„Takže tu zůstane?“ přitulila jsem se k němu.

„Dělejte si co chcete,“ prohlásila Rose „ale jestli mi  rozkouše jednu jedinou botu, tak mu vlastnoručně vyrazím zuby.“

„Hele,“ vložil se do toho Emmett „když může mít Bella doma vlkodlaka, můžu si konečně koupit toho slona?“

„Miláčku,“ přitulila se k němu Rosalie „jestli si do domu dotáhneš slona, tak počítej s tím, že tě vyhodím z pokoje a z tvých baseballových pálek si udělám podpal do krbu.“

„Když teď nad tím tak přemýšlím,“ podrbal se rychle na hlavě „už slona nechci.“

„Taky si myslím,“ pokýval hlavou Carlisle a odešel po schodech do patra.

„Takže tu s námi může Jake zůstat?“ ujišťovala jsem se.

„Může, jde jen o to, kdy to on sám vzdá a odejde,“ věnovala mu Rose vzdušný polibek.

Vlk zavil. „Potřebuješ něco?“ obrátila jsem se na něj. Jemně šťouchnul do Emmetta. „Eh,“ zamrkala jsem „nějak to nechápu.“

Vlk protočil oči, což v jeho podání vypadalo hrozně srandovně a utrhl kus Emmettovi nohavice.

„Vole! To byly moje kalhoty!“ vyštěkl Emmett.

„Je to vlkodlak,“ ozval se z vrchního patra Carlisle „ne vůl.“

Alice rychle donesla kalhoty a hodila je po Jakovi.

„Když tu teď s námi bude bydlet,“ sjela ho zamyšleně pohledem když vešel dovnitř v lidské podobě „měla bych mu koupit oblečení. A protože neznám jeho velikost, bude muset jet se mnou.“

„Proč ne?“ pokrčil rameny a rozvalil se na pohovce.

„Řekneme mu to?“ naklonil se ke mě Jasper.

„Já myslím,“ usmála jsem se nevinně „že by to měl na vlastní kůži okusit.“

Alice nás nevnímala a přiběhla dolů v kabátu. „Ty nejsi ještě oblečenej? Kdy si myslíš, že pojedeme!“ vztekala se.

Jakob se na ni nechápavě ohlédl. „Jako ještě dneska?“

„Jo dneska, dělej!“ A zmizela v garáži.

„Užij si to,“ mrkl na něj Emmett.

„Jsou to jenom nákupy,“ pokrčil Jake rameny a odešel ven.

„Je to už hodina,“ upozornila jsem nenápadně Edwarda.

„Soustřeď se na hraní a neřeš to, Jakob to přežije,“ usmál se. „Snad.“

Podobně uplynula hodina druhá, třetí…

Edward mě učil hrát na klavír a Emmett to doplňoval zpěvem. Byl to idilický večer do doby, než se rozletěly dveře a v nich stál Jacob ověnčený taškami.

„Už nikdy víc!“ zavrčel a práskl s nimi o zem.

„Vždyť to byly jenom nákupy,“ pokrčil Emmett rameny.

„Jenom nákupy? Ona je horší než kdokoli jiný, je to maniak, měla by se jít léčit!“

„Co prosím,“ podupávala Alice nohou o podlahu. Tak tohle nebude dobrý, pomyslela jsem si a smála se do Edwardovi košile. Stolička to bohužel nevydržela a oba jsme se zřítili po zádech k zemi.

„Měla by ses jít léčit!? To není normální!“ štěkal po ní a práskl s další taškou o zem.

„Já bych se měla léčit?! Ty nemáš žádný vkus!“

„Lepší, než vymetat jeden obchoďák za druhým!“ obořil se na ni. Alice vztekla dupla nohou a vyběhla po schodech nahoru. „A je to,“ zamumlal a strnul v pohybu. Před ním stál Jasper a potichu vrčel.

„Omluvíš se jí,“ prohlásil.

„Nikdy,“ založil si ruce na prsou. Jasper hluboce zavrčel a skočil po něm.

S Edwardem jsme se hned pozvedali ze země a běželi je od sebe odtrhnout. Edward skočil po Jasperovi a já běžela za Jakobem.

„Jaku,“ oslovila jsem ho „uklidni se a prostě se jí omluv. Ona za to nemůže.“ V tu chvíli jsem si všimla, že se třásl a jeho oči nabíraly divný tvar. Vycenil na mě zvířecí zuby a ústa se mu protáhla v psí čumák. Po rukou mu vyrážela hustá srst a dlaně nabraly podobu tlap.Okolo se rozletěly kusy oblečení.

Hrdelně zavrčel.

Panebože, proběhlo mi hlavou a o krok jsem ustoupila. Vypadal děsivě a nejhorší na tom bylo, že byl nepříčetně rozzuřený.

„Jacobe, to jsem já,“ zamumlala jsem zoufale a o další krok couvla. Zuřivě ohrnoval pysky nahoru a ukazoval zuby. O další krok se přiblížil a zavrčel.

„Jestli na mě skočíš,“ zamávala jsem mu prstem před obličejem „nechám ti na míru vyrobit košík na tlamu.“ Svaly na nohou se mu na pjali a srazil mě na zem. Snažila jsem se ho od sebe odstrčit, ale omezoval mě v pohybu a šlo to velice špatně. Pak udělal něco, co jsem naprosto nečekala. Drsným mokrým jazykem mi olízl celý obličej a sesedl si ze mě. Vedle mě se ozvala rána. Emmett se válel po zemi a kroutil pod náporem smíchu.

„To není vtipné,“ otřela jsem si z obličeje sliny, které s mlasknutím přistály na zemi.

„Podívej se na sebe,“ hekal „jak vypadáš.“ Vztekle jsem ho sjela pohledem a odešla do domu. Na zrcadlo jsem narazila už v přízemí.

Domem se rozlehl hlasitý výkřik. Po tom, co se okolo mě shromáždili všichni, kdo byli v domě mi došlo, že jsem křičela a stále křičím já.

„Co se stalo?“ objevila se mi před obličejem Edwardova hlava a znemožnila mi pohled do zrcadla.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem a odtrhla pohled od zrcadla.

„Stalo se něco?“ objevila se mi na rameni ruka Carlislea.

„Co to mám s očima!“ vyprskla jsem.

„Copak,“ dobíral si mě Emmett „tobě se ta nová slušivá rudá nelíbí.“ Gestem jsem mu naznačila kam si má svoje kecy strčit a otočila se na Alici.

„Nemáš tu náhodou sluneční brýle?“

„Jedny by tu byly,“ usmála se a zmizela v patře. Do domu mezitím vešel Jacob s úsměvem od ucha k uchu. Ve chvíli, kdy mě spatřil úsměv pohasl.

„Omlouvám se,“ sklopil hlavu a rozvalil se na gauči.

„Tady,“ strkala mi Alice brýle pod nos. Beze slova jsem si je nasadila.

„Ty nadáváš kvůli očím,“ rozhodila rukama „a zbytek se ti nelíbí?“

„Zbytek?“ obrátila jsem se na zrcadlo a sundala si brýle. Snažila jsem se nevnímat červené tečky místo původní hnědé barvy očí, skoukla zbytek a pokrčila rameny.

„Nepraštila ses do hlavy, doopravdy se chováš jinak,“ odfrkla si naštvaně . Popotáhla jsem nosem a otočila se. Stál tam Edward a mile se usmíval. Mile? Co to plácám, byl k sežrání.

„Usměj se, bude ti to slušet víc,“ nadhodil a objal mě.

„Notak lidi, nejste tu sami,“ zabručel Jacob nevrle „a navíc já se chci dívat na televizi.“

Vzít si do „rodiny“ vlkodlaka byl teda sakra blbej nápad, zkazí všechno co jde, i když…

„Nemáš hlad?“ usmála jsem se na něj.

„Tvůj bodlý pohled mě zaráží, ale jo docela mám.“ Mrkla jsem, na Edwarda a odtáhla ho do kuchyně.

„Ty mu budeš vařit jídlo?“ zamračil se.

„Víš jaká u toho může být sranda,“ usmála jsem se na něj laškovně. Potichu zavrčel a vysadil mě na kuchyňskou linku.

„Jéžiš lidi, nechte si to na jindy,“ upozornil na sebe Emmettt, který byl opřený o zeď a se založenýma rukama na prsou nás pozoroval. Pak se opět usmál „prý se bude vařit.“

„Já budu vařit,“ upřesnila jsem to, seskočila a narovnala si tričko.

„Takže, co mám dělat?“ odstrčil mě Emmett.

„Nechtěl jsi jít spát? Už je po večerníčku,“ odsekla jsem ironicky a vydala se na průzkum ledničky. Vonělo to v ní tak… tak… divně. Základní ingredience pro zapékané těstoviny jsem z ní přeci jen nakonec vydolovala. Zatímco já chystala porci do jedné zapékací mísy, Emmett se pokoušel vytvořit to samé do druhé a Edward mě povzbuzoval, tedy spíš rozptyloval, svojí přítomností. Za několik minut bylo jídlo v troubě a já si nevlídně prohlížela jogurt před sebou.

„Já ti tu chuť popisoval,“ odsekl uraženě Emmett, když jsem si do ruky vzala lžičku a sedla si na židli.

„Doopravdy ti to nebude chutnat,“ přemlouval mě Edward. Odhodlaně jsem si odfrkla, odtrhla víčko, nabrala s sousto a vložila ho do úst.

„O můj bože,“ zasekla jsem se a strčila hlavu do umyvadla. To bylo naprosto nechutné, nepoživatelné a nejspíš i zmanipulované. Jogurt, jídlo, které jsem měla nejradši a chutnalo mi to jako bláto protékající mezi zuby.

„Co je?“ pokrčil Jacob obočí a hodil do sebe další lžičku z kelímku, jehož obsah jsem já nyní vyplivovala do umyvadla. Jen jsem zavrtěla hlavou a šla z trouby vytáhnout jídlo.

Jacob se mlsně olizoval, když jsem před něj postavila první mísu.

„Tohle mám jíst?“ nakrčil nos nad druhou, kterou jsem dodala vzápětí.

„To jsem dělal já,“ poplácal se Emmett na hrudi „je to s láskou dělané.“

„Jo,“ popadl lžičku a zabodl ji do mísy, kterou jsem dělala já „a nasypal jsi tam přinejmenším naftalen, proto to tak smrdí.“ Rychle si vložil lžičku do úst a přežvýkl. Jeho obličej nabrala zelenou barvu, odstrčil mě od umyvadla ke kterému se rozeběhl a dávivě zvracel.

„Co to sakra bylo?“ vyštěkl „jestli chcete abych odešel stačí říct, nemusíte mě otrávit.“

„Nikdo tě nechtěl otrávit,“ napustila jsem mu skleničku čisté vody.

„Tohle ale nebylo to, co jsem vařil já,“ ozval se Emmett a ukazoval na mísu, ze které ujedl „to jsi vařila ty, Bello.“

„To není možné…,“ zbytek věty mi uvízl v krku. Doopravdy bylo ujedeno z mísy, kterou jsem vařila já, s tou Emmettovou by se to splést nedalo. Namísto struktury jako měly moje zapečené těstoviny; měl jen rozvařenou zčernalou hroudu čehosi, co smrdělo jako něco absolutně nepoživatelného.

„Když už jsi přiotrávený, nechtěl by jsi ochutnat i to moje?“ strčil mu Emmett pod nos mísu. Jacob nakrčil nos a svraštil obočí, když se do hmoty pokusil zabodnout vidličku. Pak zamumlal krátkou modlitbu a strčil sousto do úst.

„To je dobrý,“ zakýval hlavou a nabral si další sousto. Jasper mezitím prstem píchal do toho, co jsem uvařila já.

„Ty jsi tam vážně dala chilli?“ dusil smích.

„Chilli? ne, to byl kečup.“

„Doopravdy?“ ukázal ke koši, ze kterého trčela prázdná lahvička od chilli.

„Za to může on!“ vyhrkla jsem a ukázala na viníka.

„Já?“ pokrčil Edward obočí.

„Jo ty, rozptyluješ mě,“ založila jsem si ruce na prsou a vzpupně vystrčila bradu.

„Prosím?“ narovnal se „tak já tě rozptyluju? Já se tě ani nedotkl!“

„Stačí, že se koukáš,“ odfrkla jsem si a sklouzla pohledem na Jaka, který vylízával mísu. On to… snědl?

„Bylo to dobré,“ olízl se a podal mi ji.

„Jo… jasně. Aspoň, že ti chutnalo.“ Umyla jsem talíř a šla si sednout do obýváku. „Co dělají takhle upíři v noci?“

„Pojedeme se projet,“ popadla mě Alice za ruku.

„Eh… cože?“

„Teď konečně oceníš, jak rychlé máš auto,“ pohodila rameny a vytáhla mě před dům.

Edward Cullen

„Uklidni se,“ odkašlala si Esme „ten koberec mám ráda a nerada bych v něm měla vyšlapané kruhy ve kterých chodíš.“

„Promiň,“ posadil jsem se „jen je to divné. Je dopoledne a ony pořád nejsou doma.“

„Nemusíš se o ni bát, postará se o sebe,“ položila mi ruku na rameno. V tu chvíli na příjezdové cestě zakřupal štěrk - děvčata dorazila.

„Kde jste byly?“ vyštěkl jsem na Alici.

„Jeli jsme kolem obchodu a tam měli úúúžasný boty,“ strčila mi Bella před nos tašky. Když zjistila, že se mračím nasadila tak andělský výraz a letmo mě políbila na rty. „Co je?“

„Alice,“ zavrčel jsem „Bella je novorozená a ty ji taháš do obchoďáků?“

„No,“ pípla a položila na zem další tašky. „Navíc Bells potřebovala něco na sebe, když bude dneska ten pohřeb.“

No jasně, ten pohřeb, nadával jsem si v duchu. Jak jsem na něj mohl jenom zapomenout.

„Jdu tam taky,“ zakývala hlavou.

„Ale Bells -“

„Je to můj otec, Edwarde. Myslím, že si zaslouží abych se s ním rozloučila,“ skočila mi naštvaně do řeči a vyvrátila tak všechno, co jsem chtěl říct. Dokázala, že má na novorozenou neuvěřitelné sebeovládání, tak co jiného ji zabraňuje tam jít. Snad jen fakt, že druhým člověkem, který má dneska pohřeb, je ona sama...

„A v kolikže se koná?“ naklonil jsem se k Alici.

„Za hodinu zlato,“ zatrylkovala mi do obličeje a odtáhla Bellu nahoru do svého pokoje se slovy, že ji musí připravit.

Isabella Swan

„Přesto že oba dva odešli za hranice našeho světa, v našich srdcích budou žít i nadále. Je to tragédie pro všechny, kteří je znali, ale smrt je přirozená...“ mluvil farář.  U hrobu vzlykali lidé, které jsem v životě neviděla a studenti, kteří se semnou nikdy nebavili. Cullenovi stáli u hrobu blíž a každý z nich držel růži. Já stála mezi stromy.

Hlavu jsem měla opřenou o Edwarda, který mě držel okolo pasu svou rukou a Jacob mě držel za mou volnou druhou ruku. Museli jsem vypadat velice zajímavě.

Dívala jsem se jak spouští rakve do země. V jedné ležel můj otec a v druhé já. Jak pofidérní, dívám se na svůj vlastní pohřeb.

„Caludie na mě musí být hodně naštvaná když nepřijela. Ale mohla alespoň kvůli tátovi,“ zašeptala jsem a narovnala se. „Nebo ji o tom nikdo neřekl?“

„Víš Bells,“ Edwardův hlas se zadrhl.

„Co?“ vzhlédla jsem mu do obličeje. Odvrátil ho. „Edwarde, co se děje… co mi tajíš!“

„Claudie, tvoje sestra, je také mrtvá,“ přitiskl si mě k sobě. V hrdle se mi zadrhl vzlyk a moje nohy odmítaly poslouchat. Chtěla jsem nadávat, ale místo toho jsem řekla něco úplně jiného: „Jak?“

„Řeknu ti to doma ano?“ políbil mě do vlasů.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se Jacob a klekl si přede mě.

„Ne nejsem, mám mrtvou rodinu, jak můžu být v pořádku!“ odpověděla jsem. Když se na mě ale otočila celé osazenstvo hřbitova došlo mi, že jsem to vlastně vykřikla. A to až přespříliš nahlas. Za chvíli je zase stočili zpět, ale jedny se na mě přesto stále upíraly a patřily k nohám, které si to mířili přímo k nám.

„Edwarde, Angela,“ kýval jsem hlavou.

„Je mi to tak líto,“ dokráčela až  k nám. Edward mě držel za ruce a tak jsem si o jeho rameno posunula tmavé sluneční brýle víc do očí. Cítila jsem divnou hořkost v ústech a  po chvíli mi docvaklo, že potichu vrčím. Když ji Edward neodpověděl, pokračovala.

„Měla jsem Isabellu moc ráda,“ rozvzlykala se. Ty huso, pomyslela jsem si v duchu, vždyť jsi mě nenáviděla!

Její pohled ulpěl na mě a zamračila se. „Myslela jsem si tedy, že máš větší vkus,“ pohodila rameny a oči se ji zúžili jako oči kočky. „Bello,“ zamumlala nejistě a natáhla ke mě ruku. Pohledem jsem sledovala žíly na přibližujícím se zápěstí, které bily do očí. Stačilo se jen natáhnout a uhasila bych tu bolest v krku… jen se natáhnout a nakrmím se… jenom kousek. Její ruka se přiblížila ještě blíž a chtěla mi sundat brýle. V tu chvíli jsem odtrhla pohled od modrých žil a o krok couvla. Co to dělám, opakovala jsem si v duchu, já ji chtěla zabít!

Moje vrčení zesílilo. Chtěla jsem křičet jak je vše nespravedlivé a hlavně; vrhnout se na ty lidi a od všech si vzít tu tekutinu. Cítila jsem chuť zvířecí krve na jazyku a vůně okolo mě, které mi doposud přišli nezajímavé mě spalovaly. Slyšela jsem třepetající se srdce, tlumené vzlyky a když mi pohled sklouzl opět na její zápěstí, mohla jsem přísahat, že jsem cítila i tep. Snažila jsem se nenadechovat a neposlouchat, ale nešlo to. Musela jsem odsud pryč, jinak by se z tohoto místa stal masakr.

Angela na mě zírala jako na přízrak a tep ji prudce stoupal. Hádaly se ve mě dva pocity. Nakrm se, křičel jeden a druhý, cože říkal ten druhý?

O krok jsem se k ní přiblížila a olízla si rty. Už brzy zaženu žízeň a nikdo mě nezastaví…

„Tády jsi!?“ popadl mě Emmett za ruku a Jasper za druhou. Proti smyku mě táhly pryč od ní. Ale já nechtěla, chtěl jsem krev, hned teď!

Zavrčela jsem a pokusila se jim vysmeknout. Nemůžou mi ji vzít, je moje, já ji chci! Plnou pusou jsem se nadechovala, divoce vrčela a nevzdávala pokusy se jim vytrhnout. Nikdo mi nebude brát jídlo.

„Bello!“ objevila se přede mnou hlava Alice a mě došlo, že jsem v lese, daleko od lidí, daleko od jejich krve, která mě tak volala, vybízela…

„Uklidni se ano?“ šeptala. Divoce jsem ji zavrčela do obličeje a podařilo se mi na chvíli vyškubnout Jasperovi. Emmett mě ovšem prudce srazil na zem. Když jsem se nadechla znovu byl všude okolo mě cítit jen zápach lesa. Zápach dřeva, mechu. V dálce se něco šustilo, ale ta lahodná vůně už nebyla nikde cítit. Byla nenávratně pryč. Zklamaně jsem zamručela a začala racionálně uvažovat.

Proč na mě leží Emmett a cení zuby, proč na mě Alice tak zírá, co dělám proboha v lese?

„Emmette, proč na mě ležíš?“  posunula jsem se o kousek aby mě do zad netlačil kus dřeva.

„Ještě pořád mi budeš chtít ukousnout hlavu?“ usmál se.

„A proč bych to dělala?“ pokrčila jsem skepticky obočí.

„Před dvěma minutama to byl tvůj náhradní plán potom, co jsi chtěla zakousnout jednu z tvých spolužaček,“ objasnil mi Jasper. Nevěřícně jsem zamrkala a chtěla něco namítnout na mou obranu, ale v hlavě se mi vynořil celý děj před pár minutami.

„Bože,“ zašeptala jsem potichu a s Emmettovou pomocí se zvedla ze země. „Já… já nevím co to bylo. Já…,“ marně jsem hledala pokračování věty, které mi uvízlo v krku. „Claudie,“ zašeptala jsem a klesla na kolena. Všichni z mé rodiny jsou mrtví a já se jí ani nestačila omluvit! Umřela s pocitem, že jsem ji nenáviděla!

„Pojď domů, já ti všechno povím,“ vzala mě Alice okolo ramen a odváděla domů. Tam mě posadila do křesla a sedla si vedle mě.

„Je mi to moc líto, Bells,“

„Kdo ji zabil,“ vyprskla jsem.

„Nařídili to Volturiovi.“

„Kdo to k sakru je,“ otočila jsem se na ni. Vyprávěla mi dlouho do noci.

„Zabiju je,“ vyštěkla jsem, když skončila.

„To neuděláš!?“ vstal prudce Edward a přešel za mnou „nemůžeš je zabít, nikdo nemůže.“

„Ale můžu,“ protestovala jsem „nechali mi vyvraždit rodinu a mě chtěli zabít taky.“

„Ty je nemůžeš zabít! Oni zabijí tebe,“ chytil mě za ruku a měřil si mě naléhavým pohledem „slib mi, že to neuděláš a ani se o nic nepokusíš.“

Udělám, udělám a udělám, pomstím se. Ale ne teď…

„Neudělám,“ usmála jsem se na něj.

„Budu ti věřit,“ pohladil mě po tváři a kývl hlavou ke dveřím v patře. „Carlisle říkal, abychom za ním přišli, chce nám něco říct.“

„Je mi to líto drahoušku,“ položila mi Esme ruku na rameno, když jsme s Edwardem došli do pracovny.

„Takže,“ vstal Carlisle od stolu „budeme se stěhovat.“ Rosalie potichu zamručela, ale nic neříkala.

„Kam?“ vyhrkl Edward.

„Nech se překvapit,“ odsekla pohotově Carlisle „poprvé za několik let to bude překvapení opravdu pro všechny. Ty a ani Alice to nikomu nevykecáte, opravdu si myslíš, že ti to řeknu?“

„Za to tě zabije,“ odkašlala si Alice.

„Prosím?“ pokrčil Carlisel obočí.

„Vybral jsi dost nevhodné místo.“

„A jak to ty můžeš vědět?“ natočil se k ní bokem a chtěl pokračovat.

„S Jasperem jsem zjistili, že v určité vzdálenosti od Belly máme opět svoje schopnosti…,“ mrkla vesele a její slova zůstala vyset ve vzduchu…

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 73. díl: