Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 71. díl

26.03.2010 (20:45) • Jitulka963 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3476×

71. Novorození nepomáhají lidem. Nikdy

Pomalu jsem se posadila a otevřela oči. Sice pomalu, ale nakonec přece. Bála jsem se totiž toho, co uvidím. Okolo mě poletovaly ve vzduchu malé částečky. Byl to prach? zamračila jsem se pro sebe a nevěřícně zírala na stěnu. Ten obraz na který jsem se dívala byl naprosto dokonalý. Dokázala jsem rozeznat jemné tahy štětcem a různé odstíny barev, které se na něm mísily. Musely jich tam být desítky tisíc. Pak mi to došlu. Tohle bych nemohla vidět, kdybych žila. Takže jsem buď mrtvá... nebo upír...

„Bells?“ ozval se za mnou ten známý melodický hlas, na který jsem tak dlouho čekala. Pomalu jsem za ním otočila hlavu a tak zjistila, kde jsem. Místnost byla veliká, ba spíše obrovská. Kromě postele, na které jsem ležela a pár obrazů na stěně tu nebylo nic. Tedy pokud nepočítám těch sedm zvědavých párů očí, co se mačkaly ve dveřích.

Chvíli jsem se zmohla jen na tupé zírání do Edwardových ztrápených očí. Všimla jsem si už někdy předtím, jak zatraceně dobře vypadá, když si hraje na neviditelného?

„Nech mě to vysvětlit, prosím,“ žadonil a udělal další krok ke mě s nataženou rukou, jako by se bál co udělám.

„Mlč,“ zasyčela jsem a přitom se nadechla. Co tady sakra tak dobře voní? Připadala jsem si jako nějaký skener na pachy. Cítila jsem vůni čerstvých lilií, dubového dřeva a čerstvé trávy a mnoho dalšího, co jsem nedokázala rozeznat. Jo, tak na tohle si dokážu zvyknout, ušklíbla jsem se pro sebe a přehodila jednu nohu z postele na zem.

To jsem zopakovala ještě nejmíň desetkrát než mi došlo, že ten zprvu rozmazaný pohyb je vlastně ono sundání nohy. Tohle je čím dál lepší.

„Už s tebou můžu mluvit?“ ozval se opět Edward.

„Dej mi pět minut jo, tohle se mi začíná líbit,“ usmála jsem se a posadila. Pak mi došlo, co se přede mnou odehrává a že hlava Alice je ta, která na mě zírá z největší dálky. Vzápětí mi docházely detaily. Nebyla to jenom Alice, která se usmívala z dálky. Patřila tam i Esme a Rosalie. Nejblíže mi byl Emmett s Jasperem a přímo u mě Edward.

„Proč mi jenom připomínáte vyhazovače,“ poškrábala jsem na bradě a usmála se.

„Už s tebou můžu mluvit?“ ozval se Edward téměř neslyšně. Znovu jsem se nadechla a obrátila svůj naštvaný pohled na něj.

„Ty brácha, neměl by jsi ji štvát,“ zamumlal Emmett a ještě více se přikrčil. Vypadalo to tak zvláště. Jako by je Jasper s Emmettem chtěli před něčím bránit. Rozhlédla jsem se okolo a svůj pohled zastavila opět na něm. Pak mi to došlo. Oni je brání přede mnou.

„Ou,“ skousla jsem si jazyk a šla se zase posadit na postel. „Tak o čem chceš mluvit?“

„Ehm... o tomhle?“ ukázal na mě.

„Já myslela, že se mi třeba omluvíš?“ založila jsem i ruce na prsou.

„Promiň,“ odfrkla si a přešel blíž.

„Ty mi řekneš jenom promiň,“ vstala jsem z postele a hleděla mu přímo do očí.

„Tak co mám udělat?“ založil si ruce v bok.

„Ty nevíš?“ Na chvíli mě zarazilo, jak zní můj hlas vyrovnaně, přitom, že uvnitř mě vřel boj. Udělala jsem krok dopředu a vrazila mu facku. Nedošlo mi to až do chvíle, než jsem to skutečně udělala a i potom sotva dokázala uvěřit, že jsem to doopravdy udělala. A musela to být pořádně silná facka, kterou jsem mu uštědřila veškerou silou, kterou jsem v sobě našla, až Edwardovi odletěla hlava ke straně.

Narovnala jsem se, hleděla mu zpříma do očí a snažila se zklidnit dech.

„Dobře, už znám tvůj názor,“ odlepil pohled od země, chtěl zřejmě něco říct, ale já mu to nedovolila. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž a políbila na rty.

Chvíli zkoprněle stál, ale pak mi začal polibek vracet. Chytla jsem ho za košili a přitáhla k sobě. Zrovna teď jsem mu chtěla být co blíže než kdy jindy. Kdo ví, kam by to až zašlo, kdyby si někdo neodkašlal.

„Ano Emmette?“  obrátila jsem se na dotyčného.

„Nechci Vás rušit - “

„Tak proč rušíš,“ skočil mu Edward do řeči.

„Jo, proč je rušíš,“ osočila se na něj Rosalie. Emmett protočil oči a zašeptal něco v tom smyslu že radši nedržel hubu.

„Takže,“ políbila jsem Edwarda naposledy letmo na rty. „Ještě pořád se mnou chceš mluvit?“

„Myslím, že teď už to zastane Carlisle,“ usmál se nevině, posadil se na postel a mě si přitáhl na klín.

„Dobrá,“ ujal se slova Carlisle s jiskřičkami v očích. Proč jsem ale jen měla ten divný pocit, že tohle ho těší víc než cokoli jiného. „Myslím, že naše malé rodinná bezpečnostní protiopatření již nejsou nutná, takže tímto rozpouštím naši malou seanci,“

„Já rád zůstanu,“ rozesmál se Emmett.

„Já taky nikoho nevyhazuji,“ pokrabatil Carlisle čelo.

„Ehm,“ odkašlala jsem si nahlas a snažila se tak přerušit oční blesky, které mezi sebou vrhaly Carlisle s Emmettem. „Co mám vědět?“

„Většinu pravidel už vlastně víš, ale bylo by dobré si to zopakovat. Takže začneme tím co nesmíš. V žádném případě nesmíš... „ a už to jelo. Carlisle ze sebe sypal jedno poučení za druhým jako mlýnek. Popadla jsem tužku, která ležela na posteli a točila si s ní v rukou opřená zády o Edwarda. Všimla jsem si vůbec někdy jak krásně voní?

„Co jsem říkal Bello?“ ozval se mi u ucha naštvaný hlas Carlislea.

„Hmm, že... nemám..., „ vymýšlela jsem narychlo odpověď. Popravdě nemám ani páru o tom co tady vykládal.

„Právě jsem ti říkal, že by jsi měla být opatrná kvůli tvé síle,“ sklonil pohled do mých rukou.

„Jujky, to bylo tvoje?“ usmála jsem se a podávala mu tužku ve tvaru spirály.

„Ano, to byla moje tužka,“ povzdechl si a poškrábal se na nose, zatímco se Emmett svíjel v koutě smíchy. „Takže k mojí předchozí otázce; nemáš pocit že by jsi někoho chtěla zabít?“

„Zabít?“ zopakovala jsem s pohledem upřeným na Emmetta. „Jeden adept by se našel.“

„Teď mě napadá,“ stoupl si Emmett rychle „že si musím něco zařídit. Zatím,“ zamumlal a zmizel ve dveřích.

Alice s Jasperem si vyměnily pobavená pohledy a Edward se nadzdvihával smíchy.

„Tak jsme se zasmáli a teď konec srandy,“ zatleskal Carlisle a snažil se Edwardovi něco naznačit očima. Když si všimnul, že ho pozoruju, začal rychle zkoumal svoje boty.

„Uniká mi něco?“ zašeptala jsem potichu. Bylo mi líto narušit to ticho.

„Neboj,“ pohladil mě Edward po vlasech „taky nechápu co chce.“

Carlisle se narovnal a zaštěkal. Chvíli jsem na něj zírala jako tupec a snažila asi přehrát předchozí výjev v hlavě. Ona opravdu zaštěkal? S Alicí jsme si vyměnily pohledy a pak vybuchly smíchy. Zato Edward se zamračil a postavil mě na zem. „Pochopil jsem,“ prohlásil a zašklebil se.

„Já ne,“ zatřepala jsem hlavou. „Co teď?“

„Pokud jsi mě poslouchala před dvěma minutami namísto ničení mé tužky, věděla by jsi to,“ zamračil se Carlisle.

„Tak promiň no,“ zatvářila jsem se ublíženě. Já můžu za to že Edward tak dobře voní? Ne, nemůžu.

„Budiž ti odpuštěno,“ usmál se a ukázal k lesu. „Říkal jsem, že bude nejlepší když půjdeš na lov. Můžeš si vybrat doprovod.“

„Na lov?“ ujišťovala jsem se a přes můj obličej přeběhlo zděšení „Co třeba hranolky?“

„Hranolky?“ zamrkal Carlisle a vyměnil si pohled s Jasperem, jehož obličej byl snad ještě bělejší než předtím.

„Neboj,“ obmotaly se mi okolo pasu Edwardovi ruce a jeho dech ovanul moje ucho „bude to sranda, určitě se ti to bude líbit.“

„Já ti nevím,“ zamumlala jsem a skousla si ret.

„Tohle jsem ještě nikdy nezažil,“ mumlal si Carlisle „nikdy jsem neviděl novorozeného, který by si v klidu povídal a vůbec při tom nemyslel na krev. Každý novorozený má v hlavě jenom krev, ale ty si tu s námi povídáš a  namísto krve chceš hranolky.“

„Bude se ti to líbit. Prostě půjdeš do lesa, nadechneš se a necháš se ovládat instinkty,“ smál se Emmett ve dveřích.

Nedůvěřivě jsem si ho prohlédla a pak se otočila na Edwarda.

„Já ti to říkal,“ zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

„Jo a kdyby se tam objevil člověk,“ pokračoval Emmett nadšeně „tak má smůlu.“

„Cože?!“ vyjekla jsem.

„Emmette, tím ji moc nepomáháš,“ zavrčel Edward „to bude dobré, žádný člověk tam nebude. Kdyby si chtěl někdo výlet udělat, Alice by to viděla. Že, Alice?“

„Ano, nikdo tam nebude,“ zašvitořila a zahleděla se Jasperovi do očí.

„Půjdeme?“  chytil mě Edward za ruku. Jeho stisk už nebyl chladný, bylo to příjemné.

„Proč mám opět pocit, že nevím něco, co bych měla?“

„Jestli máš trochu strach, je to normální, i já se bála,“ ozvala se ode dveří Esme a v rukou žmoulala pánvičku „poprvé jsem z toho měla blbý pocit, říkala jsem si, že něco udělám špatně. A vidíš, zvládla jsem to.“

„Proč ona může jíst pražená vajíčka a já ne?“ otočila jsem pohled na Edwarda.

„Esme je nejí, pouze je vaří. A až budeš po lovu, něco pro tebe máme. Vsadím se, že budeš ráda,“ pokrčil Edward obočí.

„A čím rychleji to bude, tím rychleji uvidíš naše dvojnásobné překvapení,“ zašvitořil Alice.

„Jdeme?“ povzdechla jsem si poraženě a mířila ke dveřím.

„Kam jako jdeš?“ ozval se pobaveně Edward.

„Ke dveřím?“

„Bells, ty jsi upír. Neříkej, že chceš chodit dveřmi?“ bavil se Emmett na můj účet.

„Tudy,“ ukázal Edward na otevřené okno a vyskočil z něj ven.

„To neudělám,“ dušovala jsem se po zhlédnutí té výšky, o které si snad mysleli, že z ní skočím. „Vždyť se zabiju!“

„Nerad ti to říkám, ale ty už jsi mrtvá.“ Ozval se mi za zády opět pobavený Emmett a dvě ruce mě vystrčily z okna. Dřív než jsem se nadála, mé nohy byly pevně na zemi. Z hrdla se mi samovolně ozvalo vrčení a pohledem jsem probodávala Emmetta, kterému zamrzl úsměv.

„Belli?“ ozval se vedle mě Edward a cítila jsem jeho opatrný dotyk na rameni.

„Ano?“ usmála jsem se.

„Vypadala jsi opravdu děsivě,“ zamumlal a ukázal k lesu. „Schválně, kdo bude rychlejší,“ usmál se s vyběhl.

A já v mžiku vystartovala za ním.

Bylo to něco úžasného. Vítr mě šlehal do tváře a pod nohy jsem cítila zem, které jsem se ovšem sotva dotýkala. Přestože to musela být obrovská rychlost, stíhala jsem si všímat všeho okolo. Veverka si šplhala kousek od nás po stromě. Kdesi v dálce tiše našlapovala liška. Bylo to něco krásného, nepopsatelného.

****

Seděla jsem vedle Edwarda na větvi a pozoroval stádo srnek v čele s mohutným srncem.

„Vítr vlaje od nás, skvělá příležitost,“ usmál se Edward.

„Ehm cože?“ obrátila jsem se na něj. Ještě nikdy jsem neviděla srnky tak zblízka.

„Jsi na lovu. Jak bych ti to řekl... prostě se nech ovládat instinkty,“

„Tohle neudělám,“ založila jsem si ruce na prsou a dál zírala na ty krásná zvířata, přece je nemůžu zabít.

„Budeš muset, pokud nechceš zabít člověka,“ prohlásil Edward pevně. „Nesmíš o nic přemýšlet jako o zvířatech, ale jako o potravě.“

„Edwarde, jsou to zvířata. Já je nemůžu zabít!“ povzdychla jsem si nahlas.

Srnec zvedl prudce hlavu a přestal přežvykovat. Kus trávy mu zůstal viset z tlamy a upřel na nás tmavé oči, které se téměř okamžitě naplnily strachem. Něco prskl a všichni se jako na povel zdekovali. Juj, tak za tohle mě Edward nepochválí.

„Utekla ti sváča,“ konstatoval pobaveně a seskočil ze stromu.

„Ty si na mě nezlobíš?“

„Tohle je tvůj boj, “ pokrčil rameny.

„Hele nech toho, mě je těch zvířat líto.“

„Mě taky, ale nedá se  nic jiného dělat. Máš dvě možnosti a jednu z nich si vždy musíš zvolit. Buď budeš zabíjet lidi a nebo zvířata. Jestli se ale po delší dobu nenapiješ krve tak mi věř, že se pak vrhneš na cokoli.“

„Dobře,“ rezignovala jsem poraženě. Tohle nějak musím překousnout. Určitě nebude tak těžké něco ulovit.

„Takže jinak, nadechni se a řekni mi, co cítíš,“ poučoval Edward. Poslušně jsem ho poslechla a nadchla se.

„Je to zvláštní, připomíná mi to voňavku, jakou používá paní Daltonová,“ ušklíbla jsem se a zpozorněla „hele a tamhle to je paní Daltonová,“ ukázala jsem mezi stromy.

Edward se nezmohl na nic, jen si změřil pohledem stařenku  která očividně něco hledala a pak po mě skočil. Dřív než jsem se nadála, ležela jsem na zemi a Edward na mě.

„Neříkám, že se mi to nelíbí. Ale kdyby jsi předtím třeba něco řekl, nevadilo by mi to,“ uchechtla jsem se.

„Tebe neláká ta krev?“

„Starý Daltonový, no dovol, to radši toho srnce.“

„Doopravdy?“ vykulil oči a já cítila, jak jeho sevření povoluje.

„No děcka,“ ozval se nad námi vyčítavý hlas.

„Dobrý den paní Daltonová,“ pozdravila jsem ji slušně a políbila Edwarda na špičku nosu, zatímco podle výrazu obličeje prodělával šok.

„Že se nestydíte!“ zakroutila hlavou a já ze sebe odstrčila Edwarda, stále ztuhlého šokem. Chudák malej, aby to vůbec rozchodil. Pak se škubnutí zvedl a prohlásil pevným hlasem: „Až se tohle dozví Carlisle, staneš se jeho předním objevem.“

„To mu neřekneš!?“ vyštěkla jsem a v mžiku stála na nohou.

„Myslíš,“ usmál se škodolibě a založil si ruce na prsou.

„Bradley, Bredlíčku!“ ozýval se po lese zkroušený hlas.

„Co se stalo? Ztratil se pak Dalton?“ přešla jsem k ní s Edwardem v patách.

„Ne, můj pekinézek,“ popotáhla a dál volala jeho jméno. No jo, já zapomněla, že se její pes jmenuje stejně jako její muž.

„Chcete pomoct? Jsem si jistá, že s námi ho najdete rychleji,“ usmála jsem se na ni ignorujíc Edwarda, který nesouhlasně mumlal něco o tom, že takhle neuvidí Carlisea nejmíň měsíc.

„Jsi normální?“ chytil mě z paži a táhnul dál do staré paní Daltonové.

„Co ti zase je, tu paní znám už od mala, je hrozně hodná a já ji teď pomůžu hledat toho pitomýho psa,“ vystrčila jsem protestantsky bradu.

„Tady nejde o toho psa, tady jde o dvě jiný věci. První je ta, že jsi čerstvá novorozená a ještě nejsi po lovu a za druhé; Carlisle zařídil, že jsi mrtvá, tudíž jestli tě pozná, bude z toho průser.“

„Tak hele,“ šermovala jsem mu prstem před očima „já ji rozhodně nehodlám skočit po krku a ohledně toho že jsem mrtvá tak paní Daltonová bez brýlí nerozezná dveře od okna.“

„Ale-“  zřejmě chtěl něco namítnout, ale já byla rychlejší.

„Žádné ale není, pomůžeme ji najít toho psa a pak hurá na srnky. Spokojený?“

„Nadmíru,“ zašeptal chytil mě za ruku. „Paní Daltonová?“ došel se mnou za stařenkou, která právě šeptala k pařezu:

„Ty můj mazlíčku, já věděla, že tě najdu.“

„Paní Daltonová, to je pařez,“ upozornil ji opatrně Edward. Zřejmě nechtěl být tak jemný, ale stačilo jedno moje dupnutí na nohu a nadhodil milý úsměv.

„Vážně?“ zvedla se stařenka „a mě bylo divné, že neštěká.“

„Zůstaňte tady a my ho najdeme,“ usmál se na ni znovu a táhl mě kamsi.

„Že ty si ale umíš vybrat dobu, kdy prokázat svoji chrabrost,“ ušklíbl se a ukázal kamsi dopředu. Pes ležel zhruba 100 metrů před námi na zemi a vypadal že spí.

„No vidíš, ani to nebolelo,“ dala jsem mu letmou pusu na tvář a pomalu vykročila ke psu. Ten stál okamžitě na nohou a cenil zuby. Jo, tak tuhle část plánu jsem nedomyslela. „Pojď sem, já tě nekousnu,“

Edward se za mými zády uchehtl, jak se bavil mým počínáním.

„Tak si ho chyť sám,“ narovnala jsem se a ustoupila mu.

„Jak je libo.“

Dřív než si pekinéz mohl čehokoli všimnout, držel ho Edward levou rukou pod paží a pravou mu držel tlamu u sebe. „Takhle se to dělá,“ usmál se „ale snaha se taky cení.“

„To si myslím,“ usmála jsem se.

„Moc vám děkuji, nevím, co bych si bez Vás počala,“ naříkala stařenka, když už měla psa bezpečně u sebe.

„Doopravdy nemáte zač,“ usmál se Edward, opět s mým přičiněním dupnutí na nohu. Ještě jsem ho donutila vyvést stařenku z lesa.

„Jsi děsná,“ zašklebil se, když už byla stařenka v bezpečí.

„Děkuju,“ zašeptala jsem a zůstala na něj zírat.

„Víš,“ pohladil mě po tváři „moc mě mrzí, co se stalo a nemyslím tím jenom to, co jsem z tebe udělal, ale k čemu jsem tě dohnal.“

„Mě to nevadí, hlavně že už jsi se mnou,“ odpověděla jsem mu a cítila, že se mi hlas opravdu třásl.

„Pojď,“ chytil mě za ruku „teď budeš plnit ty tvou část.“

Bedlivě jsem ho pozorovala a poslouchala k čemu jsou dobré stopy v hlíně, nebo nepatrné poškození na stromech. Přestože jsem mu moc nevěřila, dokázal během dvou sekund najít další stádo srnek. Zajímavé, teď jich najednou vidím tolik a předtím jsme neviděla nikdy ani jednu.

„Nad čím přemýšlíš?“

„Nikdy mě ani nenapadlo, že je tu tolik zvířat,“ odpověděla jsem popravdě a ukázala na zvířata „ty první.“

Dobře, uklidňovala jsem se a pokoušela se napodobit Edwarda, který mezitím vyrazil vpřed. Nadechla jsem se.

Nevonělo to zase tak špatně. Když o tom tak přemýšlím, vonělo to krásně. Celé to nemohlo trvat déle než setinu vteřiny.

Dřív než mi došlo co dělám, vystartovala jsem ze stromu a skočila po první srnce, která se mi připletla do cesty. Moje zuby se zakously to teplé tkáně a do úst vytryskla krev. Tak tohle bylo rozhodně lepší než hranolky. Když už jsem krev necítila, mlsně jsem se olízla s položila srnku na zem.

„Tak co?“ ušklíblse Edward opřený o strom.

„Už  nikdy nechci vidět hranolky,“ přikývla jsem a stoupla.

Edward mi ještě vysvětlil jak nejlépe zvíře zamaskovat.

„Edwarde?“ zašeptala jsem při cestě domů, když jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno a prsty propletené s jeho.

„Ano,“

„Víš, tak mě napadlo, když jsem nezakousla starou Daltonovu, mohla bych se stavit za tátou? Určitě bude rád, že mě vidí,“ nadhodila jsem pohled štěněte, který jsem odkoukala od Alice. Edward ovšem neodpověděl. Namísto toho jsme se zastavili a on mi zíral upřeně do očí.

„Co si pamatuješ naposledy?“

„Já nevím,“ přiznala jsem a chvíli přemýšlela. „Pamatuji si auto Alice ze kterýho jsem vystoupila a... a... já si na víc nevzpomínám.“

„Přemýšlej, zkus to,“ naléhal a držel mi hlavu v jeho dlaních.

„Byl tam vlk... ne, to byl Jacob a... a zranili ho. A táta. Můj bože,“ vykřikla jsem a skácela se na zem. „Táta nemůže být mrtvý, řekni že není!“

Edward Cullen

„Belli,“ objal jsem ji pevně „je mi to moc líto, už se nedalo nic dělat.“

„Tohle není možný, nemůžou mi všichni umřít. Proč?! Proč já?!“ křičela na celý les a třásla se.

„Já tě vezmu domů, pojď,“ políbil jsem ji na čelo a vyhoupl s ji do náruče.

„Proč Charlie, copak mi nestačila René a Phil? Musí mi vzít všechny!“ vzlykala a stále se třásla. To se opakoval celou cestu až k domu. Bylo mi ji líto, ale nemohl jsem nijak pomoct.

„Tý jo,“ pískl si Emmett „co jste tam tak dlouho dělali?“

„Jdi do háje,“ zavrčel jsem na něj a nohou si podržel dveře, když on se k ničemu neměl.

„Proč já!“ křičela Bella.

„Položi ji na pohovku,“ poručil Carlisle a v mžiku byl u ní. „Co se proboha stalo?“

„Dozvěděla se o Charlim,“ zašeptal jsem.

„Oh Belli, je mi to moc líto, ale doopravdy se nedalo nic dělat,“ objala ji Esme chlácholivě.

„Rád bych ti nějak pomohl,“ ozval se Jasper „jenže jsem momentálně mimo provoz.“

Belle po tváři přeběhl menší úsměv. Chvíli nato vběhl do pokoje Emmett s vražedným úsměvem. „Ještě mi nikdo neodpověděl,“ založil si ruce na prsou jako malé, nedočkavé a rozmazlené dítě, zvyklé dostat vše, co si umane. Vlastně to není daleko od reality.

„Nic co by tě zajímalo. Seděli jsme na stromě a pozorovali srnky, jelikož je Bells nikdy takhle zblízka neviděla. Pak jsme pomáhali stařence najít jejího psa a nakonec ji vyprovodili do bezpečí. Při tom mi stihla Bella ještě rozdrtit nohu, jelikož se jí nelíbil pohled, jaký jsem si měřil stařenku.“

Emmett se rozřehtal na celé kolo: „Vy ste táák vtipnýý,“ kňučel a válel se smíchy po zemi. Pak vstal, upravil se a zcela vážným hlasem prohlásil: „Tak a teď pravdu.“

„A co chceš přesně vědět?“ ozval se Bellin hlas.

„To jako nebyl vtip?“ odstrčil Carlisle Emmetta stanou a zíral na Bellu jako na osmý div světa.

„Vy by jste jí nepomohli?“ pípla potichu a ještě více se snažila zatlačit do pohovky.

„Ty tvrdíš,“ zabodl mi Carlisle prst do hrudi „že jste potkali na lovu člověka a ještě mu pomáhali?“

„A měl jsi vidět její výraz, když mi řekla že to co cítí, smrdí jako voňavka starý Daltonový. Pak se usmála u ukázala do lesů se slovy: ,A hele, tamhle je stará Daltonová.“ ušklíbl jsem se a sledoval, jak se tvář Belly mění v naštvanou. A sakra, proběhlo mi hlavou, když po mě vystartovala a shodila mě na zem.

„1:1“ usmála se a políbila mě na čelo. Jo, tak tohle je ta stará Bella.

„Ehm ehm,“ odkašlal si Emmett a tvářil se jako učitel, jemuž jsme právě oznámil, že předmět, který tak miluje je naprosto zbytečný a neužitečný. Belle přeběhl po tváři úsměv a pomohla mi vstát. „Ještě něco ti dlužím, měl jsi před Carlislem mlčet,“ zavrčela mi do ucha a usmála se na Carlislea, který ji neustále rentgenoval pohledem.

„Alice, ty jsi neviděla, že tam bude Daltonová?“ obrátila se na ni Bella.

„No...,“ zarazila se „já v podstatě nic nevidím od včerejška. Stejně tak jako Jasper nic necítí a Edward neslyší ničí myšlenky.“

Tak tohle nemusela říkat.

„A co se stalo?“ odpověděla Bella zvědavě. Vrhnul jsem na Alici zuřivý pohled. Jestli za to Isabella doopravdy může, rozhodně ji Alice neřekne nic do doby, než to potvrdí i Carlisle.

„Víš ty co?“ usmála se Alice a v očích ji přeběhla radost „běž s Edwardem do pokoje, hezky počkejte a já ti někoho přivedu jo?“

„Kde je ten pokoj?“ zasvítila Belle oči. Nikdy jsem si nevšiml, že by byla tak zvědavá, překvapení nenáviděla.

„Nahoru a doprava,“ usmál jsem se a vyšel za ní.

Isabella Swan

„Nahoru a doprava.“ Nasměroval mě Edwardův hlas a já vyběhla v rychlosti schody. Nikdy jsem nebyla tak zvědavá, co to se mnou je? Zarazila jsem se v půlce schodů. Taky jsem nikdy nebyla ten typ, který by prahl po odplatě tak, jako já teď chtěla potrápit Edarda kvůli Carlisleovi.

„Co se to se mnou sakra děje, nikdy jsem taková nebyla,“ založila jsem si ruce na prsou a odmítala se pohnout z místa.

„To se srovná,“ usmál se na mě Carlisle zespoda „časem.“

„Jak časem, to budu protivná pár stovek let?“

„Já bych to viděl na pár dnů?“ zamračil se a sjel pohledem Jaspera „kdyby nám tady dotyčný mohl pomoct, bylo by to rychlejší, ale takhle nevím jak dlouho to bude trvat.“

„Super, pár let ze mě bude pomstychtivá mrcha. No není to super?“ zamrkala jsem na Edwarda, který se očividně mým rozhovorem bavil.

„Mě se to líbí,“ pokrčil rameny a tahal mě po schodech nahoru „když si pohneš, uvidíš dřív překvápko.“

Víc mě nemusel pobízet. Zapadla jsme do prvních dveří, které se přede mnou objevili a sedla si na postel.

„Moc mě mrzí, co jsem ti udělal,“ políbil mě do vlasů, když si sedal vedle mě. „Myslím tím co jsem z tebe udělal.“

„Kolikátého dneska je?“ obrátila jsem se na něj.

„4. ledna.“

„Tak vidíš, hezčí dárek mi nikdy nikdo k narozeninám nedal,“ pousmála jsem se.

„Ty máš narozeniny?“ zajímal se a v očích mu přeběhly jiskřičky?

Pomalu jsem zakroutila souhlasně hlavou a chtěla ho políbit.

„Nemůžete si to nechat napotom?“ zuřila Alice, která napochodovala do dveří. „Zavři oči,“ poručila. Nedůvěřivě jsem ji poslechla a zavřela oči. Slyšela jsem jemné bouchání, jakoby tichý klapot jak něco bubnovalo o podlahu. A také ještě jeden zvuk, rychlé nádechy a tlukot srdce?

Otevřela jsem oči a zůstala zírat na Maxe,  který stál ve dveřích s Lucky po boku.

„Já neřekla otevřít!“ zuřila Alice a založila si ruce v bok „má tady vůbec význam chtít dělat překvapení?!“

„Maxi?“ zašeptala jsem a nevšímala si Alice, která se na oko zlobila. „Pojď za mnou, kluku,“ seskočila jsem z postele. Max zvedl hlavu a couvl o krok zpět.

„To mi nedělej. Maxi prosím, pojď ke mě,“ zkusila jsem to znovu. Ale on se nepohnul, ani nenaznačil, že by za mnou chtěl jít.

„Lucky,“ zapískal Edward vedle mě a fenka bez váhání přiběhla. Ach Maxi, povzdychla jsem si v duchu, přiběhneš ty takhle někdy za mnou?

„Pomazli se s Lucky ať vidí, že ji neublížíš,“ zašeptal mi do ucha a položil mou ruku na Lucky.

„Teda nehodláš ji ublížit, že ne?“ vřítil se od místnosti Jasper. Potichu jsem na něj zavrčela a dál hladila srst fenky, která vůbec neprojevovala známky, toho, že by se bála. Ba naopak.

Vesele do mě pošťuchovala hlavou. Max stále seděl u dveří. Když už jsem si myslela, že už ho nikdy nepohladím, nepoplácám a neobejmu, udělal váhavý krok vpřed.

„Pojď zamnou,“ zašeptala jsem prosebně a natáhla k němu ruku. Nedůvěřivě ji očichal a sedl si. „To mi nedělej.“

Své naděje jsem vzdala a se svěšenou hlavou si sedla na postel. Tohle už nebude jako dřív, nic nebude jako dřív. Cítila jsem, jak se z pokoje všichni kromě Edwarda vypařili. Alice ke mě vrhla ještě jeden lítostivý pohled a pak také zmizela.

„Bude mi někdy zase důvěřovat?“ obrátila jsem se na Edwarda.Ten se pouze pousmál a pohodil hlavou. Sledovala jsem jeho pohled a strnula v pohybu. Max stál přímo přede mnou a v očích mu hrálo. Natáhla jsem ruku a pohladila ho mezi ušima. Neuhýbal před mým dotykem. Už ne.

Padla jsem na kolena a objala ho. Opatrně a zlehka.

„Zůstaň tady,“ sykl Edward a vyběhl z pokoje ve chvíli, kdy se dole ozval zvonek. Stačil za sebou ještě zavřít dveře.

„Rozumíš tomu?“ podívala jsem se na Maxe, který zíral na dveře stejně překvapeně jako já. Tak to půjdeme omrknout.

Rychle jsem vstala, otevřela dveře a vykoukla z nich. Nikde nikdo, vzduch čistý. Připadala jsem si jako tajný agent na misi. Potichu jsem se zasmála a dalším krokem se přiblížila ke schodům, když se z vedlejšího pokoje ozvalo zamlaskání. Opatrně jsem nakoukla do dveří a přimrzla na místě. Jacob se ládoval praženými vajíčky přímo z pánvičky a mlsně se při tom olizoval.

„Jsi to ty?“ zašeptala jsem a vstoupila do pokoje. Pánvička dopadla s hlasitým zaduněním na zem a on na mě zůstal civět s otevřenou pusou a nevěřícným pohledem.

Dřív než jsem se zmohla h dalšímu pohybu byla jsem přimáčknutá v jeho obětí.

„Mě je tak strašně líto, že jsem tam nebyl dřív. Odpusť mi to prosím,“ drtil mě v obětí.

„Já ti nemám co odpouštět. Nebýt tebe jsem už dávno mrtvá.“

Odtáhl se ode mě a pozvedl obočí. „No fajn,“ pokračovala jsem „nebylo by ze mě to co je ze mě teď. Ale bála jsem se o tebe, jsi v pořádku?“

„Naprostým,“ zazubil se a nafoukl jako krocan.

Zdola se ozval zvuk rozbíjeného skla, při které jsme sebou oba prudce trhli.

„Co to bylo?“ zašeptala jsem.

„Nevím,“ pokrčil rameny a ďábelsky se usmál „jdeme to okouknout?“

„Že váháš,“ popadla jsem ho za ruku a vytáhla z pokoje.

Společně jsme se proplížili až ke schodům, odkud byl krásný přehled o dění před námi.

„Pane bože,“ zašeptala jsem a stiskla Jackovi ruku ještě víc. Před námi se rozprostírala skoro stejná scéna jako před chvílí, když jsem se vzbudila na posteli. Jediný rozdíl byl v tom, že při mém vzbuzení jim nešlo o život jako teď.

Esme s Alicí a Rosalií stály za kluky, kteří děsivě vrčeli na návštěvu. Šest obrovských vlků, napnutých zlobou jako luk stálo před nimi, cenily zuby a byly nachystaní k útoku...

Taky jste tak zvědaví, proč je tu tento díl tak brzy a ještě ke všemu byl celkem dlouhý? Můj osud, totiž slaví přesně jeden rok...

Ano, je to tak. Přesně před rokem jsem napsala k této povídce první písmeno. Chtěla bych poděkovat všem, co tuto povídku čtou. O trochu více děkuji těm, kteří byli tak ochotní a zanechali mi tu komentář/e, které mi tolik pomáhají ve psaní. Největší dík ale patří bezkonkurenčně Marti, která každý dílek poctivě čte, pomáhá mi s některými pasážemy a obdařuje me nespočtem komentářů. Ještě jednou všem moc děkuju.

Vaše Jitulka963

PS: Nějakým komentářem opět nepohrdnu...

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek

Autor: Jitulka963 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 71. díl: