Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 70. díl

78995


Můj osud - 70. dílZatím co se Bella mění v upíra, není v domě jediná na koho se strhává pozornost. Max je v šoku a straní se okolí. Jacob, kterého donesl Jasper je na tom hůř. Má zranění, která se nechtějí zahojit a rady si neví už ani Carlisle...

70. Veterináře nepotřebujeme, ale ty ano

„Co jsem zase udělal,“ vyštěkl jsem po Alici, která si sedla naproti mě a se zamračeným výrazem mě sledovala.

„Potřebovala bych pomoct,“ zamumlala a kývla hlavou ke kuchyni. Povzdechl jsem si a vstal ze křesla. „Koukni pod stůl,“ zamumlala a ukazovala na chlupatou kouli skrčenou pod stolem. Max se klepal strachy a každý pohyb osoby v okolí pěti metrů od ně vyvolal silný záškub jeho svalů a snahu se z domu co nejrychleji vypařit.

„Co jsi mu udělala?“ obrátil jsem se na ni.

„Já nevím co se mu stalo. Takhle jsme ho z Jazzem našli a bylo mi líto ho tam nechat. Tak ho Jazzík uspal a vzali jsme ho sem. Jenže když se před chvílí vzbudil, utekl co nejdál od nás a odmítá vylézt z pod stolu. Podle mě je v šoku nebo co.“

„Pojď sem,“ zašeptal jsem a naklonil se k němu. V očích se mu leskl strach a celý se roztřásl. Tak s tím bude trošku problém. „Kdysi tady byly pamlsky pro psa. Emmett je sežral nebo tu ještě někde jsou?“ obrátil jsem se na Alici, která mě se zamračeným výrazem pozorovala.

„Co já vím,“ pokrčila rameny „myslím, že je snědla Lucky. Včera běhala po pohovce se sáčkem v puse.“

To mi vnuklo nápad. “ Kde je?“

„Kdo? Emmett?“ rozhodila rukama. „Jak to mám asi vědět, někde někoho otravuje.“

„Já myslel Lucky,“

„Aha,“ usmála se nevinně „tak ta spinká v ložnici a opravdu by jsi ji neměl budit,“ řekla s důrazem na poslední slovo, zatímco já už stál v pokoji a bral si ji do náruče. Rozverně zívla a pak mi olízla obličej. „To si nech pro Jaspera, teď mi pomůže s jedním moc hodným pejskem,“ poučoval jsem ji při scházení schodů.

Právě v ten samý okamžik se domem rozlehl hlasitý, bolestný výkřik, což mě donutilo se zastavit. Bezmocně jsem se ohlédl k pokoji, kde se právě měnila Bella. Lucky nervózně těkala pohledem ze mě na Alici, která mě sledovala s nevraživým pohledem a kývala hlavou k vlčákovi, stále se krčícím pod stolem.

„Podívej holka,“ postavil jsem ji na zem a poposrtčil k měnu. „Maxi,“ zamlaskl jsem a hladil fenku mezi ušima. Ta zvědavě natáčela hlavu ze strany na stranu a poskakovala, jak ze ním chtěla běžet a hrát si. Moje ruka jí to ale nedovolovala. Max zvedl hlavu a narovnal uši.

Lucky radostně vyběhla, když jsem ji pustil a sedla si před něj. Po chvíli seznamování se k ní nepatrně posunul a drcl do ní šňupákem. „A je to,“ přeběhl Alici po tváři úsměv a naznačila gesto, které odkoukala od Emmetta s Jesperem, když se jejich plán daří.

Další výkřik prořízl ticho a Max vyděšeně trhl hlavou. „Myslím, že půjdu ven,“ odkašlal jsem si a nadechl se. „Zdá se mi to, nebo tu cítím vlkodlaka?“

„No... víš...“ kokatala Alice a dloubala do země nohou důlek. „Je tu Jacob. Ale nerozčiluj se.“

„Já se nerozčiluju.“

„Ne, ale tvůj ledový klid mě děsí. Zachránil Belle život, to mu musíš nechat a navíc, z tohohle by se sám nevylízal.“ pokrčila rameny. „Je nahoře v pokoji, myslím, že tam právě je Carlisle.“

Chvíli jsem měl chuť tam vběhnout a zakroutit mu krkem. Nakonec to ze mě vyprchalo a pomalu jsem se vydal po schodech. Dlužím mu poděkování.

Opravdu vypadal mizerně. Celý hrudník mě zafašovaný bílým obvazem, z kterého prosakovala krev a obličej posetý drobnými rankami, které byly již z části zahojené. Celé to podtrhovala dlaha, kterou měl po celé pravé ruce a táhla se až k ramenu. Vypadal bídně, skoro mi ho bylo i líto.

„Vypadá hrozně co?“ stoupl si vedle mě Carlisle a zkoumal ho svým pohledem. „Už dávno by měl mít ta žebra zahojená, ale nějak se to nehojí. Nic z jeho zranění. Začínám o něj mít vážné obavy. Nevím, jakou má mít teplotu, jaký tep. V podstatě už nemůžu nic dělat,“ pokrčil rameny a přešel k němu blíž.

„Carlilse, ty ho ale nemůžeš ošetřovat,“ objevila se ve dveřích hlava Emmetta následované hlavou Jaspera. Tohle nevypadá dobře. Jestliže jsou spolu, bude z toho průser. Naposledy si házeli Esminou vázou z období Mezopotámie.

„Nemůžu?“ pokrčil Carlisle jedno obočí a položil obvaz na postel. „Proč nemůžu?“

„Ty nemáš veterinu,“ vyprskl Jasper a Emmett se hlasitě rozesmál.

„Nemůžete jít otravovat někoho jinýho?“ zoufal si Carlisle a bezmocně po očku sledoval Jacoba. „Běžte najít Esme jo?“ usmál se na ně v naději, že mu dají pokoj.

„Ne-e“ zakřenil se Emmett.

„Tak já to řeknu polopaticky. Běžte otravovat někoho jinýho, dneska na ty vaše vtípky doopravdy nemám náladu!“

„Aj, Carlík se nám zlobí,“ skousl si Emmett prst mezi zuby.

„Ven!“ zakřičel Carlisle a já jen tak uhnul hlavou tašce, která proletěla místy, kde před chvílí byla moje hlava a narazila do dveří, které za sebou stihli ti dva v rychlosti zavřít.

„Jestli je nezabiju dneska, tak už nikdy,“ povzdechl si a zvednul obvaz ze země. „Jdu se podívat na Bellu, ehm půjdeš taky?“

„Já... já nemůžu,“ sklopil jsem pohled do země.

„Víš Edwarde,“ položil mi ruku na rameno „Když jsem kousl Esme, litoval jsem toho. Bál jsem se její reakce až zjistí, co jsem z ní udělal. Když se vzbudila a řekla, že mě miluje, byl to ten nejkrásnější pocit. Nezlobila se za to, co jsem ji udělal, byla za to vděčná přestože neměla ani tušení do čeho jsem ji to uvrtal. Isabella to věděla a já si jsem stoprocentně jistý, že tě nebude nenávidět, ale bude šťastná. S tebou. Jdeme?“ kývl hlavou ven ze dveří. A já za ním šel.

Když jsem ji viděl, jak se svíjí v bolestech a prosí křikem o smrt. Namlátil bych si. Až teď mi bylo jasné, proč byl její křik slyšet tak málo. Celá místnost měla zvukovou izolaci.

 

Isabella Swan

Myslela jsem, že odešel a chtěla umřít, hned teď. Ale když se jeho hlas opět ozval, touha po smrti byla potlačena. Chtěla jsem vidět jeho tvář, zase cítit jeho dech...

„Ano?“ zašeptala jsem a pokoušela se otevřít oči. Nešlo to.

„Je mi to hrozně líto. Nikdy jsi se semnou neměla potkat a nemělo to končit takhle.“ Cítila jsem jeho ruku, jak vyhledala tu moji. Už jsem ale neměla sílu mu stisk opětovat.

„E... Edwarde,“ odpověděla jsem mu šeptem „neopouštěj mě.“

Už jsem necítila ani ruce a i mělký nádech mě strašně bolel. V uších mi začalo hučet a tma mě stahovala zpět. Jeho odpověď jsem už neslyšela.

Temnota mě stáhla pod hladinu a já už z ní nemohla ven. Jsem mrtvá.

Ostrá bodavá bolest na krku mě donutila vykřiknou. Bolelo to, hrozně to bolelo. Rozlévala se mi po celém těle, přesto byla nejintenzivnější na krku. Bylo to jako by mi někdo naléval do těla horké olovo, které mě spalovalo ze vnitř. Nebránila jsem se výkřikům ve snaze bolest utlumit. Chtěla jsem se ze svého těla vysvléknout. Jestliže jsem si někdy představovala smrt, tak rozhodně ne takhle.

Když jsem byla malá, tak v kostele tvrdili, že čím víc člověk na Zemi trpí, tím lépe se pak v nebi má. Jenže co když nepůjdu do nebe, ale do pekla.

Znovu jsem vykřikla.

To je ono, já hřešila. A Bůh mě trestá.

 

Otče náš, jenž jsi na nebesích,

 

Začala jsem si odříkávat v duchu modlitbu, kterou jsem se kdysi učila. Když mi bylo nejhůř táta říkával, že si ji mám párkrát zopakovat a bude mi líp. Pak i on přestal v Boha věřit a já společně s ním. Po rozvodu s mámou.

 

posvěť se jméno tvé.


Další výkřik se mi vydral z hrdla. Ta bolest se nedala snést. Všechno mě bolelo pálilo a nešlo to uhasit. Chtěla jsem umřít, hned teď a bezbolestně.

 

Přijď království tvé.

 

Já chci umřít, hned teď. Všechno mě bolelo a žár byl čím dál větší. Hlava mi pukala a srdce hrozilo, že vyskočí z hrudi.

 

Buď vůle tvá jako v nebi tak i na zemi.

 

Nemohla jsem se nadechnout s namísto toho se zajíkala výkřikem. Pálilo to snad všude. Představovala jsem si, jak uvidím mámu. Možní i tátu a Phila.

 

Chléb náš vezdejší dej nám dnes

 

Edwarda, toho nejkrásnějšího nejúžasnějšího upíra pod sluncem už ale neuvidím.  Ani jeho rodinu. Věčně usměvavou Alici, která si ze mě dělala panenku na hraní. Jaspera s Emmettem, ty věčně usměvavé a rozdováděné blázny. Esme s Carlisleem, tolik milující rodiče, kteří by pro rodinu obětovali vše. Rosalii, tu vždy upravenou blondýnku, která nezkazí žádnou srandu a když vám začne věřit, je to úžasné kamarádka.

 

A odpusť nám naše viny,

 

Chtěla bych se s nimi tak rozloučit. Vždyť oni byli moji jediní přátelé. I když jsem neznala tajemství, které je halilo, oni jediní m´ě přijali mezi sebe. Byli mou druhou rodinou.

A Jacob? Co se s ním asi stalo? Je v pořádku? Co se tam vlastně stalo? Co se semnou stalo? Myslela jsem že umírám a namísto toho hořím?

jako i my odpouštíme našim viníkům.

 

Nechtěla jsem to. Bolelo to, příliš to pálilo a stále nabíralo na intenzitě. Stejná bolest jaká byla předtím na krku se rozlévala ve stokrát větší intenzitě v mém hrudníku. A já si byla téměř stoprocentně jistá, kam směřuje.

 

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.


Kéž by to bylo tak jednoduché. Myslela jsem si, že už to nemůže bolet ví. Ale překonávalo to vše, o čem jsme si myslela že existuje. Žár se obtáčel okolo mého srdce. Znovu jsem vykřikla a chtěla si jej vyrvat. Nešlo to, nemohla jsem se hýbat.

 

Amen.


A žár který mě spaloval se rozpoutal v ještě větší intenzitě o které jsem byla přesvědčena, že už neexistuje...

Edward Cullen

Dva dny. Dva nekončící dny plné křiku a bolesti, ozývající se ze zavřených dveří. Její výkřiky byly tak silné, že je už ani skoro netlumila izolace a rozléhaly se po celém domě.

„Edwarde!“ křičel Carlisle z jednoho pokoje „Potřebuji pomoct, probral se!“ Vyběhl jsem z pokoje a vešel do vedlejšího.

Jacob právě stál, vrčel a vytrhával si ze sebe hadičky, prskajíc okolo sebe perná slova.

„Jacobe,“ oslovil jsem ho pomalu „můžeš se uklidnit a vyslechnout Carlislea?“

„Ne nemůžu,“ odsekl „já odcházím.“

„A kam?“ strčil Emmett hlavu do dveří. „Konečně se mi podařilo sehnat osvěžovač vzduchu co přerazí tvůj smrad a ty odejdeš jo? Tak to sis podělal.“

Jacob na něj pohotově zavrčel a  následně se schoulil v bolestech na zem.

„Co se stalo? Co je ti?“ přiskočil k němu Carlisle, coby zkušený lékař a pomáhal mu vstát.

„Co to sakra bylo?“ chroptěl a poslušně si lehl zpět na postel.

„Máš přeražený žebra, slovo rozdrcený by bylo přesnější,“ poškrábal se Carlisle na bradě a něco hledal v papírech ležících na stolku vedle postele. „Hojí se to strašně pomalu a čím víc se budeš hýbat, tím to bude ještě pomalejší.“

Jacob si ho měřil pohledem a-jak-to-ty-můžeš-vědět, mezitím co Carlisle dál listoval bolkem. Nakonec pohled odtrhl a zamračil se. „Jsem lékař.“

„Já nic neříkám,“ pohodil Jacob hlavou.

„Tvůj pohled mluví za vše,“ zavrčel na něj a odložil desky na stůl. „Takže tu zůstaneš, než se zotavíš?“

„Co mám dělat,“ pokrčil rameny a dal si paže za hlavu. „Vlastně to tu nebude tak špatné. Ale mám hlad.“

„Esme ti něco uvaří a já dodělám ty testy,“ rozmachoval Carlisle nadšeně rukama. To zase bude, když se ponoří do výzkumu, tak to ho dobrý týden neuvidíme.

 

***

Zatímco se Jacob cpal něčím neidentifikovatelným což se podle Esme jmenovalo zapečené těstoviny, já byl donucen Carlisleem dělat mu společnost.

„Jak ses vlastně potkal s Bells?“ zamumlal s plnou pusou.

„To je na dýl,“ zašeptal jsem a dál pozoroval stromy, které se ve větru jemně vlnily. Dřív, než se zmohl k vyřčení nějaké narážky, rozlehl se domem další výkřik. Bylo jich sice již méně, než na začátku její přeměny, ale stále byly.

„Co to bylo?“ trhl prudce hlavou.

„Alici někdo zničil lodičky?“ pokrčil jsem obočí.

„Já ti nevím,“ zamumlal a vložil si do pusy další sousto „tohle neznělo jako výkřik kvůli lodičkám.“ Po chvíli odložil talíř a spokojeně se natáhl na posteli. „Má hodně podobný hlas.“

„Kdo?“

„Alice, mě to znělo jako výkřik Bells.“

„Ale jdi ty, proč by Bella křičela?“ mávnul jsem rukou a snažil se z toho vyvléct.

„Taky pravda, proč by křičela, jako by ji na nože brali... „ Na konci už jenom šeptal a potom mu výraz ztvrdl. A sakra, došlo mu to.

„NE!“ vyštěkl a v mžiku stál na nohou „Řekni, že jste to neudělali!“ vrčel kousek od mého obličeje.

„Co jsme neudělali?“ hrál jsem si šeptem na tupce.

„Vy jste ji přeměnili!“ rozmachoval divoce rukama a z hrudi mu vycházelo vrčení.

„Jacobe, nech toho,“ objevila se ve dveřích Alice s výhružným výrazem. „Bella byla hodně zraněná a umírala. Věř tomu, že kdyby byla šance ji jinak zachránit, on by na to nikdy nepřistoupil,“ ukázala na mě s omluvným výrazem.

„Moc ji to bolí?“ zjihl mu obličej a oči se zaleskly.

„Ano,“ zašeptala Alice se sklopenou hlavou a vyšla ze dveří.

„Je to pravda, vážně nebyl jiná šance, jak ji zachránit?“ obrátil se na mě.

„Ne.“

„Je to moje vina,“ sedl si na postel. „Kdyby neměl Sam zase výhrady, byli jsme tam dřív. Jenže on tvrdil, že je to coura a patří ji to. Neměla si prý začínat s upíry.“

„Co se stalo? Řekni mi to všechno prosím,“ zašeptal jsem.

„Pamatuješ, když jsme se potkali v lese? Já šel za Bells a ty jsi tam stál a jen se díval?“ Přikývl jsem. „No tak potom jsem Belle slíbil, že ji budu před všemi ochraňovat. Sam to pak zjistil v mých myšlenkách a hrozně se naštval. Nikdy mě neměl moc rád. Přeměnil se jako první a tak se automaticky stal Alfou. Jenže já jsem byl právoplatný dědic. Tehdy jsem si říkal:,To bude sranda, mít smečku, která mě musí poslouchat.‘ Ale nebyla. Vždycky jsme si dělali naschvály. Já byl Alfou, ale on se jím nemohl přestat být. V podstatě jsem byly ve skupině dva vůdci. Nevadilo mi to, ale když o Belle řekl, že je coura, skočil jsem mu po krku. Následoval boj. Vsadím se, že jsem ho pěkně pokousal,“ usmál se a pokračoval. „Zřekl jsem se smečky.“

„Ale když jsme tam přišli, bylo Vás tam víc,“ oponoval jsem mu nechápavě.

„Ano, ostatní přišli. Seth se se Samem pohádal a stál na mojí straně. On jediný tam přišel se mnou. Sam se pak asi cítil provinile, tak přišel taky. Zbytek smečky byl v lese a hledal další upíry. Muselo jich tam být víc, jejich pach se táhl po celém lese.“

„To je mi líto, co přesně znamená, že jsi se zřekl smečky?“

„Už k ním nepatřím,“ usmál se. „Je to krásný pocit nebýt denně terčem posměchu kvůli svým pocitům a myšlenkám. Bylo to hrozný všichni o sobě všechno víme. Teď to je jako by někdo odstřihl drát. Ticho. Tedy už na Setha s Paulem. Ty jsem slyšel i když nevím proč,“ zamumlal a chytil se za bradu.

Ano ticho. To je to divné, co mi vrtalo hlavou. V celém domě je ticho - neslyším ničí myšlenky.

„Edwarde!“ vběhla do pokoje Alice. „Stalo se něco hrozného musíš jít dolů!“ A byla pryč.

Jacob mi věnoval nechápavý úsměv a společně jsme vyšli na chodbu. Dole pod námi klečel Jasper, držel se za  hlavu a křičel na Carlislea něco v tom smyslu, že to prostě nejde, že to není možné. Alice stála opodál a vzlykala Emmettovi v náručí. Pak od něj odtrhla pohled a zírala mi do očí. O co ji sakra jde?

„Edwarde?“ oslovila mě nahlas. „Co jsem teď říkala?“

„Že mám jít dolů.“

„Já jsem myslela, co jsem ti říkala v myšlenkách,“ zamračila se.

„Nic, já jsem nic neslyšel. Co se tu děje?“

„Podle všeho,“ promluvil Carlisle „to vypadá na to že jste ztratili schopnosti.“

„Je to hrozné. Vypadá to stejně, jako když jsme chtěla vidět budoucnost Belly. Tma. U všech.“

„A nevíme, co to způsobilo,“ mumlal si dál pro sebe Carlisle.

„A jste si jistí, že to nedělá ona?“ vmísil se do rozhovoru Jacob.

„Bella,“ zamumlal Carlisle a pak najednou prudce střelil pohledem k vrchnímu patru. Ozvaly se tři hlasité údery srdce a pak ticho.

„Kolik je to dní?“ zajímal se Jasper.

„Dva a půl,“ odpověděla strnule Alice.

 

Ve vrchním pokoji se právě ozval hluboký nádech...

 


 

Ty konce... já to vím, jsem děsná. Jelikož jsem tenhle díl stihla napsat celkem rychle, mám pro Vás něco na udobření. Ukázku z dalšího dílu:

„Co jsem říkal Bello?“ ozval se mi u ucha naštvaný hlas Carlislea.

„Hmm, že... nemám... „ vymýšlela jsem narychlo odpověď. Popravdě nemám ani páru o tom co tady vykládal.

„Právě jsem ti říkal, že by jsi měla být opatrná kvůli tvé síle,“ sklonil pohled do mých rukou.

„Jujky, to bylo tvoje?“ usmála jsem se nevinně a podávala mu tužku ve tvaru spirály...

Tak co, těšíte se na další díl? Bella jako upírka...

 


 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 70. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!