Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj osud - 69. díl

3.Ivjur - La Push


Můj osud - 69. díl

Když jsem začínala Osud psát, ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou budu do nadpisu psát číslo kapitoly 69. A to ještě nejsme u konce...
Po napínavém konci u předchozího dílu zde máte částečné vysvětlení. U Edwarda se nezpaře jeho odmítavost a Alice mu konečně jako jediná řekne pravdu do očí. Jenže Bells, která v pokoji nad nimi na vnitřní zranění umírá se pravdu už možná nikdy nedozví...

Připravit kapesníčky, je tu další díl...

69. Některá rozhodnutí bolí

Alice Cullen

Celé odpoledne jsme se všechny skvěle bavily. Nebo alespoň skvěle předstíraly, že se bavíme. Mezi ně jsem právě patřila já. Připadala jsem si jako odříznutá. Tolik let jsem na to nadávala a teď mi to tolik chybí. Nevím, jestli za to může fakt, že se bojí o svou rodinu. Nebo je to strach o Bellu s Edwardem. V každém případě mi ale nehorázně chybí možnost vidět budoucnost.

Jenže já asi nebyla jediná, která pro dnešní odpoledne nasadila masku zábavy. Bella se možná sice zprvu bavila. Ale teď bylo dost jasně vidět, že se trápí. A to je další věc co mě štve. Nevidím, co udělá Edward.

 

„Zase přemýšlíš?“ rýpala do mě Rosalie, která se rozhodně skvěle bavila.

„Ano, zase přemýšlím,“ pousmála jsem se na ni chabě a zastavila před domem.

„Jak dlouho vlastně už nic nevidíš?“

„Od Vánoc. Po tom co tu byla Tanya. Pak se všechno začalo ztrácet; viděla jsem budoucnost jenom někoho a teď už nevidím vůbec nic.“

„To se spraví,“ chytila mě okolo ramen a vešly jsme dovnitř. Esme se na nás od televize zářivě usmála. Jasper přestal mlátit Emmetta šachovnicí po hlavě a ten se přestal nehorázně smát.

„O nic jsme nepřišly,“  zašeptala mi Rose do ucha a šla vybrat Emmettovi třísky z vlasů, aby ho mohla políbit. Já se na Jaspera usmála a naznačila mu prstem, aby šel za mnou před dům.

„Promiň, jak jsem se k tobě chovala. Snažím se něco vyřešit,“ sklopila jsem kajícně  hlavu.

„To je v pořádku,“ zašeptal a objal mě, „Já ti rozumím.“

„Miluju tě,“ zašeptala jsem a políbila ho na rty. No může být něco jiného, tak báječného. Rozhodně ne.

„Nevíš kde je Edward?“ odtáhla jsem se od něj nedobrovolně.

„Po tom co odešel se slovy: , Alice ví kde jsem‘ už ne,“ pokrčil rameny.

„Aha,“ skousla jsem si jazyk. Jak mám asi vědět kde je, když nevidím budoucnost? Tohle ten blbec nějak nedomyslel.

Takže nezbývá, než dělat to, co by dělal jiný upír. „Ještě si něco vyřídím a za chvilku jsem zpátky,“ mrkla jsem na něj a rozeběhla se lesem. Nedaleko od domu Swanových jsem zachytila jeho pach. Byl celkem výrazný, takže tudy musel před nedlouhou dobou jít. Stopování mi trošku komplikoval pach vlkodlaků, který se v nejrůznějších cestičkách linul lesem. Zdálo se, že někoho stopovali, nebo spíše naháněli. Rozeběhla jsem se ještě rychleji po Edwardově pachu a přitom se usilovně snažila zjistit pomocí mého daru, kde je.

Pak se to stalo. Záblesky...  plno záblesků a hlavní roli v nic hrála Bella. Nejprve živá a potom mrtvá. Měli v tom prsty Volturiovi. O můj bože. Bella umře! Ona nesmí umřít.

Okamžitě jsem popadla telefon a vytočila její číslo.

„Bello? Bello, kde jsi?“ snažila jsme se zoufale zaslechnout její hlas.

„Před domem,“ opověděla klidně a přidala do kroku.

„Padej od toho domu!“ zakřičela jsem ve snaze ji nějak zastavit. Nesmíš tam jít.

„Proč?“

„Bello padej od toho domu hned! Je to hrozně důležitý. Jdi tam, kde jsme tě s Rose nechaly a snaž se tam být co nejdřív,“ naléhal můj spěšný hlas.

„Alice proč?“

„Padej sakra od toho domu!!“ zopakovala jsem znovu a slyšela, jak se mi do hlasu vkrádá hysterie. Bella neodpověděla. Namísto toho jsem pouze z druhé strany uslyšela výkřik jejího otce, její volání na něj a dusot zběsilých nohou.

„Bello ne!“ zakřičela jsem zoufale ve snaze ji ještě nějak donutit zastavit. Nezastavila a ani neodpověděla. „Zatracená holka!“ zavrčela jsem si pro sebe a pevně sevřela telefon. Co teď asi tak můžu dělat? Podívala jsem se na mobil, který byl ohnutý v půlce a zřejmě již nepoužitelný. Nevím kde je Edward, než doběhnu pro pomoc může být pozdě a sama to nezvládnu...

S výkřikem Edwardova jména jsem se rozeběhla ještě rychleji po jeho pachu, který byl místy již skoro necítitelný. „Edwarde!“ zakřičela jsem znovu a přeskočila padlý kmen stromu.

„Co se děje?“ objevil se předemnou,

„Bella. Bella umře!“ vykřikla jsem a snažila se uklidnit svoje myšlenky, aby si mohl prohlédnou vizi. Tedy spíše útržky.

„Bells,“ zaúpěl a zmizel mi z očí. Do prčič, ten tupec mi měl pomoct, ne se nechat zabít! Přestala jsem přemýšlet a běžela domů pro pomoc. Nic jiného mi už ani nezbývalo.

 

Edward Cullen

To se nesmí stát. Opakoval jsem si stále při běhu lesem. Spíše mi to připomínalo běh o život. Jindy by to byla krásná ironie. Jenže teď? Na to co se stane, když přiběhnu o  setinu vteřiny jsem nechtěl radši ani pomyslet a radši rychle přeskočil zurčící potůček, který mi stál v cestě.

Daleko za sebou jsem nechával nejapné poznámky Alice o tom, že jdu na smrt. Ano, upíři z Voltery jsou vycvičeni v boji všemi možnými způsoby a co vím, tak nemají slitování. Ale já se nevzdám. I kdyby mě to mělo stát život, ten její zachráním. Po tom co jsem ji tolik ublížil si to zaslouží. A já si zasloužím jedině tu smrt.

Možná bych si nadával a přemýšlel mnohem déle, ale něco mě donutilo ještě více zrychlit. Byl to výkřik. Dost tichý na to, aby ho lidské ucho nezaslechlo. A dost hlasitý na to, abych ho slyšel já. Byl to výkřik Belly.  Okolí okolo mě přestalo existovat. Teď jsme myslel pouze na jediné - dostat se tam včas. Mé reflexy pracovaly ovšem nyní tak naplno, že jsem se zastavil během setiny minuty, když přede mě skočil vlk s vyceněnými zuby a zježeným kožichem.

„Nech mě,“ zavrčel jsem na něj a zaujal bojovou pozici. Jeho myšlenky byly ovšem jednoznačné.

„Zabiju tě!“ vrčeli a srst se mu ježila ještě víc.

 

„Musíš si hrát,“ dobíral si mě zdálky Emmettův hlas. Vlk se v druhé minutě svévolně skácel k zemi.

„Díky Jazi,“  zašeptal jsem. Opíral se o strom a měřil si mě pohledem.

„No problémo. Uspím kohokoliv kdeloliv,“ zasalutoval a zarazil se „Nemáme být někde jinde, namísto uspávání tady toho?“ pozvedl obočí a střelil pohledem k západní straně lesa, odkud se pávě ozvala tříštivá rána.

Z hrdla mi unikl tichý výkřik a znovu jsem se rozeběhl lesem nechávajíc za sebou  Emmetta s jeho názory o tom, že mu beru všechnu zábavu. Mě to jako zábava nepřijde.

 

„Ani to nezkoušej,“ zavrčel jsem na upíra, který se právě chystal ublížit Belle. Ovšem vítr který zafoukal mě přesvědčil o tom, že ji už stihl ublížit. Vzduchem se linula vůně její krve.

„A co mi uděláš?“ obrátil se ke mě s výsměšným výrazem.

„On asi nic, ale mi si s tebou pohrajem,“ uchechtal se Emmett za mými zády a skočil po upírovi.

„Běž za Bellou, mi to zvládneme,“ zašeptal Jasper a zmizel v domě, kde předtím i první upír v patách s Emmettem.

Dřív než jsem se k Belle přiblížil, prohnala se kolem měl Alice.

„Bells, snaž se moc nenadechovat. Prosím, nesmíš umřít, ne teď.“ I v její hlase byl cítit smutek. Věděla to stejně dobře jako já. Krve, která byla okolo cítit bylo moc. Až příliš, aby to mohl člověk přežít.

„Nemůžu dýchat,“ zasýpala Bella a její hrudník se trhavě nadzvedával.

„Bells, slyšíš, to mi nedělej. Nedělej to Edwardovi. On tě má pořád rád,“ vzlykala Alice. Pomalu jsem se nadechl a přistoupil k nim blíž.

„To není pravda, kdyby mě miloval, nikdy by mě neopustil.“ Po tvářích ji tekly slzy a srdce bylo stále nepravidelněji.

„Ale já tě stále miluju.“ Na chvíli mě zarazilo, jak zní můj hlas vyrovnaně. „Bells, nesmíš mi umřít,“ naklonil jsem se nad ni a políbil její čelo.

„Bello!“ vyjekla Alice zděšeně. Já se nezmohl už ani na ten výkřik. Srdce stále zpomalovalo a už ani neodpovídala.

„Teď to nesmíš vzdát,“ zašeptal jsem a opatrně ji podebral z chladné země do mojí o ne moc teplejší náruče. „Zavolej Carlisleovi,“ hodil jsem druhou rukou Alici mobil a opatrně se rozeběhl lesem k domovu. Pár metrů před domem stála Esme s Rosalií.

„Mohli by jste jednou říct co se děje! Alice vběhne do domu, ven vyběhne s Emmettem a Jasperem a nám neřekne nic,“ vztekala se Esme a nadechla se. „Můj bože, co se stalo?“

„Podrž mi dveře,“ sykl jsem na Rosalii, která na mě nevěřícně zírala, ale k ničemu se neměla.  „Hejbni sebou!“

Prudce otevřela dveře, nespouštějíc oči z Belly.

„Co se sakra stalo?“ vyprskla a každé slovo oddělovala dosti zřetelnou odmlkou. Právě ve stejný okamžik se ve dveřích objevil Carlisle. Stačil mu jeden pohled na Bellu a okamžitě mě vedl do jeho pracovny.

„Co se stalo, ale rychle,“ zasyčel a opatrně zkoumal rozsahy jejího zranění.

„Já nevím co se tam stalo. Alice za mnou přiběhla že jdou Bellu zabít Volturiovi, když jsem tam přiběhl, bránila ji část Quilletské smečky. V té době už ale ležela na zemi a ztěžka dýchala.“

„Měly bych provést rentgen, vypadá to že má zlomená tři pravá žebra. A sonografie by taky neškodila,“ promnul si bradu a přitáhl na vozíku pípající věc.

„So - co?“ zavrčel jsem a odmítal Bells pustit za ruku.

„Neublíží jí to a teď uhni,“ vystrčil mě hrubě ze dveří. Nápad, že je prostě prorazím a budu vevnitř jsem zavrhl ihned. Namísto toho jsem si sedl ke dveřím a s hlavou složenou v dlaních čekal, co řekne.

„Ty Edí... já nevím jak ty... ale něco tu pro tebe mám... ,“ hekal Emmett skoro za každým slovem.

„Tak si to strč někam,“ zasyčel jsem na něj a zaposlouchal se do zvuků vycházejících zpoza dveří.

„Edí nedělej drahoty a pojď dolů,“  škemral. „Hele, já ti radím dobře, neser mě.“ zdůraznil.

„Ty my nevyhrožuj, nebo...“ vyskočil jsem na nohy a ztuhl v půlce pohybu. Emmett držel pod krkem upíra, který chtěl zabít Bellu. Zlost za to co udělal ve mě začala sílit a jed se hromadil v ústech. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka - zabiju ho. Nejednal jsem logicky, pouze instinktivně. Z hrdla mi vycházelo vrčení a oči černaly.

„Nedělej to, Edwarde!“ skočila mi do cesty Alice.

„Nech mě,“ zavrčel jsem i na ni.

„Nedělej to, můžeš ho zabít potom, prosím. Uklidni se,“

Zavřel jsem oči a zhluboka oddechoval. Skoro by se mi podařilo uklidnit úplně, kdyby do domu nevešel Jasper.

„Příště vedu toho upíra já. Jsem zvědavej jestli někdy přestanu smrdět jako zmoklej pes,“ položil Jacoba na pohovku a otřel si ruce o kalhoty. Pak střelil pohledem na mě, jak cením zuby na Alici.

„To neuděláš,“ zasyčel a vycenil zuby taktéž.

 

„Nechte toho. Všichni!“ rozkřikla se Esme, která se do dění až do této doby nezapojovala. „Ty odnes tohle to na postel,“ ukázala na Jacoba a svraštila obočí.

„Probrala se!“ přerušil Carlisle náš rozhovor.

Isabella Swan

Mohlo se to zdát jako sen, noční můra, která vás straší. Tohle bylo mnohem horší. Tolikrát jsem chtěla vidět jeho tvář, cítit jeho dech a slyšet jeho melodický hlas. A nyní, když mi to bylo dopřáno to mělo být naposledy. Kéž by to byl jen ten hloupý sen. Z něho bych se probrala a ne krutá realita. Ta není vždy jen příjemná. Mnohdy je krutější, než se zdá. A v mém případě dvojnásob.

Všude okolo byla jen hluboká, temná a nepropustná tma. Zdálo se, že svému tělu už nepatřím, ovládá mě pouze ta tma.

Cítila jsem pohyb, ale nemohla se proti němu bránit.  Slyšela jsem hlasy, ale nerozuměla jim a nemohla odpovídat. Byla jsem jenom chycená ve svém těle bez možnosti úniku a k tomu ještě ta únava. Chtělo se mi hrozně spát. Stačilo se jenom poddat temnotám, které mě stahovaly. Poddala jsem se jim a doufala ve vysvobození. V úlevu, která nastane, až se do temnot ponořím úplně.

Někde vzadu v mé hlavě se i přes úlevu, která přicházela ozýval nesouhlas.

Náhle mi před očima  a vyvstala jeho tvář.

Strach, který měl nahromaděný v obličeji, když mě spatřil mě donutil vzepřít se a jít ho uklidnit, že jsem v pořádku, že to nic není.

Znovu jsem se pokusila vzdálit té ulevující temnotě. A jak se zdálo, podařilo se.

V uších mi hučela moje vlastní krev, každý nádech mě neskutečně bolel, ale i přes to všechno jsem cítila svoje vlastní srdce.

Kdesi z dálky se ozval výkřik. Ne bolestný, spíš jásající, veselý. Skoro ve stejný okamžik mě po čele pohladil čísi studený dotyk.

Snažila jsem se promluvit, ale nešlo to. Něco mi svazovala jazyk a i přes veškerou bolest se to na třetí pokus podařilo. „Edwarde?“ zašeptal můj hlas, který nebyl tak doslova můj. Byl chraplavý a skoro mu nebylo rozumět.

„Pššt, nenamáhej se.“

Znovu jsme se nadechla k dalším slovům, která z mých úst vycházela trhaně. „Ty jsi tady, se mnou.“ Snažila jsem se zaostřit na jeho obličej. Kromě tmavého stínu jsem však neviděla nic, co by se jeho obličeji podobalo. „Co se stalo? Co je se mnou?“ polkla jsem ztěžka.

„Dal jsem ti nějaké léky proti bolesti, ale máš ale spoustu vnitřních zranění,“ ozval se další hlas.

„Carlisle?“ ujišťoval jsem se šeptem.

„Ano, jsem to já. Já si jdu... ještě něco zařídit.“ zašeptal a ozvalo se zavření dveří.

„Odešel?“

„Ano,“ pohladil mě po tváři studený dotyk Edwarda a políbil mě opět na čelo.

„Ty jsi se vrátil,“ zašeptala jsem se pokusila se zaostřit. Jeho obrys byl stále rozmazaný, ale alespoň už nabíral barvu.

„Já jsem ve skutečnosti neodešel, víš? Jen jsem se ti držel z očí a potřeboval si něco urovnat v hlavě. Vlastně za to poděkuj Alici,“ uchechtl se a chytil moji ruku. Cítila jsem, jak mi po tváři putuje horká kapka. „Belli, proč brečíš?“ setřel mi prstem slzu.

„Já umírám, že?“ Na konci věty mě zradil hlas. Neodpověděl. Místností se táhlo ticho a moje trhané nádechy. „Edwarde prosím, řekni mi pravdu.“

„Ano,“

Po tvářích mi stékaly další slzy. „Prosím, zůstaň se mnou. Nenech mě jít. Já chci být s tebou, napořád.“

„Belli,“ stiskl mi ruku. „To nemůžu udělat.“

„Tak se radši budeš dívat jak umírám?“ Sarkasmus jsem si nemohla odepřít.

„Bell, nechtěj to po mě.“

„Dobře, tvoje volba.“

„Bells, já to nemůžu udělat. Pochop to,“ žadonil.

„Já to chápu. V tom případě... sbohem,“ pohladila jsem ho po tváři a snažila si ji zapamatovat. Položila jsem ruku zpátky a zatnula ji v pěst. Je to jeho volba, on mě nechce. Já ho nebudu přemlouvat.

Z přemýšlení mě vytrhl zvuk zavírajících se dveří. Odešel.

Naposledy jsem se rozhlédla okolo a nakonec zavřela oči. Únava mě opět přemáhala, tentokrát, jsem se jí nebránila. Možná jsem se nerozloučila se všemi a mrzí mě to, jenže teď, když už je konec, nemám sílu.

 

Edward Cullen

Já tohle nemůžu udělat. I když umírá.

Pomalu jsem vstal a vyšel před dveře a sesunul se na zem s rukama v dlaních.

„Edwarde, pojď sem,“ oslovila mě v myšlenkách Alice smutným hlasem. Beze slova jsem se zvedl a sešel schody, tam už stála Alice a víc než naštvaným pohledem si mě měřila.

„Nedívej se tak na mě,“

„A jak se na tebe dívám? Jako na zrádce?“ pohodila hlavou na druhou stranu.

„Já to neudělám, nevezmu ji lidský život.“

„Ona už žádný nemá. Pochop to, ona umírá!“

„Alice,“ nadechl jsem se k dalšímu odporování.

„Já být na tvém místě, možná bych dělal to stejné. Ale měl by jsi pochopit, že Isabella s tebou chtěla být. Jediný, kdo to kazil jsi byl ty. Chyba nebyla na její straně. A teď, když si může volit mezi smrtí a tím, být s tebou volí to druhé. Začni žít přítomnost a zapomeň na minulost, tu už nezměníš. Ale tím, co uděláš teď si změníš budoucnost. Jenže když se rozhodneš špatně - což teď děláš - Bella už v ní nebude a přiznej si to. Ty se nedokážeš dívat jak umírá,,“ zakroutila bolestně hlavou ze strany na stranu a sedla si vedla Jaspera, který nevypadal o nic lépe.

Alice má pravdu, minulost nezměním, budoucnost ano a já v ní Bellu chci. Rychle jsem vyběhl schody a vzal za kliku.

Její srdce stále tlouklo.

„Belli?“ zašeptal jsem potichu.

„Ano?“ ozval se její slabý hlas. Předchozím rozhovorem se příliš vyčerpala, nyní sotva držela otevřené oči. Sednul jsem si k ní a vzal ji za ruku.

„Je mi to hrozně líto. Nikdy jsi se semnou neměla potkat a nemělo to končit takhle.“

„E... Edwarde,“ stiskla mi ruku a po tváři si hledaly cestu nové potůčky slz. „Neopouštěj mě,“ prosila slabým hlasem, který se jí neskutečně třásl.

„Neměla jsi pravdu. Já se nedokážu dívat jak umíráš. Vím, že se na mě budeš zlobit, ale jednou mi třeba odpustíš,“ zašeptal jsem jí do ucha a políbil ji na rty.

„Nedovolím ti odejít,“ klekl jsem si na zem a byl v úrovni jejího ležícího těla. Vlasy měla rozprostřené okolo již skoro průhledné tváře. Opatrně jsem je odhrnul a naposledy se nadechl. Její vůni už nikdy takovou neucítím. „Promiň mi,“ zašeptal jsem  a položil ji na ústa dlaň. Moje zuby pronikly její jemnou kůží a na jazyku jsem cítil teplou krev. Z úst se jí vydral bolestný výkřik, což mě donutilo se od ní dotáhnout. Její hnědé oči na mě upíraly pohled, tvář se jí zkroutila v dalším, tentokrát o mnoho hlasitějším bolestné výkřiku a celé tělo se ji prohnulo.

„Pusť mě k ní,“ položil mi Carlisle ruku na rameno.  Zvedl jsem se ze země a vyšel ze dveří.

„Děkuji ti,“ vrhla se mi Alice okolo krku a slabě vzlykala. Počkal jsem dokud mě nepustí a pak sešel dolů, sednout si do křesla. Po několika sekundách se ke mě donesly Carlisleovy myšlenky. Nyní to bylo jasné - Bella se mění v upíra...

 


Za ten konec mě zase zabijete, ale já si nemůžu pomoct. Vždycky se má skončit v nejlepším...
Vaše Jitulka963

 

<<< Předchozí Následující >>>

Shrnutí povídek




Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Můj osud - 69. díl:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!